Abdulrazak Gurnah / Dozvuky

Takřka čtyřsetstránkový román nositele Nobelovy ceny za rok 2021, černošského spisovatele pocházejícího z Tanzanie (narozen na ostrově Zanzibar) a žijícího ve Spojeném království, přitáhl mou pozornost na základě předchozí četby (román Ráj, přečtený a okomentovaný vloni, viz) coby jeho letos nově vydaná kniha (Prostor 2024, přel. Rani Tolimat). Uvědomuju si protiklad dvou perspektiv, totiž pro evropského čtenáře (nikoli autora, pro něj je to důvěrně známý domov) „exotického“ tématu „Ostafriky“, tedy historických událostí míst závislých na evropských koloniálních mocnostech (v dominanci zde německých, ale také britských), a na druhé straně „realistického“ (v uvozovkách balzakovského) stylu, tedy soustředěného na detaily i širší souvislosti dramatických příběhů jednotlivých osob, přičemž toto líčení neulpívá na naturalismu událostí na začátku dvacátého století, prostředí či osudů, ale má i onu složku transcendence, do těchto příběhů jaksi vrostlou příslušností k nim, vírou, nadějí a úpěnlivou snahou dobrat se poznání, zvláště prostřednictvím postavy tyto hodnoty symbolizující (nikoli ovšem vlastními postoji, nýbrž právě životním osudem), chlapce a později vojáka Iljáse (jméno jako by odkazovalo k antickým eposům, a představuje v románu právě určitý mýtus), jehož zdvojení (jméno dostane také jeho vnuk) představuje určitou magickou rovinu příběhu zasazeného do historických realit (či reálií?), místního kulturního a myšlenkového prostředí . 

Dramatické jsou i příběhy dalších postav románu, Ilyasovy sestry Afiyi, opuštěné a žijící v otrockých podmínkách, poté, co byl Ilyas nuceně rekrutován vojákem německého koloniálního vojska a jejich rodiče mezitím zemřeli, a poté, co ji nalezne u příbuzných a vysvobodí, nicméně po čase si usmyslí, že se znovu vrátí do vojenského prostředí – a je poté v podstatě po celý čas knihy hledanou osobou. Podobně dramatický je také další hlavní postavy, Hamzy, jenž si projde rovněž těžkou zkouškou ve vojenském prostředí zabijáků skupiny Schutzgruppe označovaných jako askarové, mezi nimiž se vyskytují rekruti právě z místních kmenů.  

Otázka, kterou si kladu ještě předtím, než se vrátím k bližšímu komentáři knihy, a listuju po internetu ohledně dalších souvislostí, zní, zda titul německého překladu – Nachleben (originál z roku 2020 Afterlives, tedy Posmrtné životy) – není přesnější než český název Gurnahova desátého románu. Ale pojďme tedy k uspořádanějším poznámkám. Kniha, rozdělená do několika „částí“ (ta dále na kapitol označených pouhými čísly, jich je celkem tuším patnácti), nezačíná ani příběhem Iljáse, ani Gamzy, nýbrž setkáním šestadvacetiletého Chalífy s obchodníkem Amurem Bjašárou, v souvislosti s jeho fyziognomií se dozvídáme o jeho indickém otci Kásimovi, který neopustil matku Afričanku jako někteří jiní muži. Chalífa měl štěstí, že spolu s dalšími několika indickými chlapci chodil k učiteli, naučil se psát latinkou, a podařilo se mu tak získat místo v bance. V této souvislosti čteme o přesunu banky do Mombasy, kde se staví právě železnice (v jednom ze zdrojů čtu, že „německá říše na kontinentu byla založena na konci 19. století a zahrnovala kolonie v dnešní Namibii, Kamerunu, Togu, částech Tanzanie a Keni a nakonec si nárokovala království Rwanda a Burundi.“ (recenze románu na www.theguardian.com, dostupná z anglické Wikipedie, čl. Afterlives) Ujasňuji si zeměpisný kontext této oblasti kolonialismu, o níž se, ve srovnání s jinými koloniálními mocnostmi (Britové, Francouzi, Belgičané, Portugalci, Italové), dle zdrojů, do nichž jsem nahlédl, mnoho nehovoří.

Sledujeme další osudy Chalífy, o nějž se obchodník postará coby o vzdáleného příbuzného, dojedná mu svatbu s Ašou (datováno do roku 1907), jejíž zesnulá matka byla obchodníkova sestra, také Chalífovi rodiče zemřeli, přičemž podivné je vlastnictví domu, který vlastně patří Amuru Bjašárovi. Řeč je o potlačování odporu místních obyvatel Němci a zároveň osudech Násira Bjašáry v německé škole, do jeho vlastnictví pak přešel dům. Dále se líčí přátelství Chalífy a Iljáse, jenž má za sebou již zkušenost s únosem členy Schutzgruuppe (v překladu psáno nedůsledně s velkým či malým písmenem, stejně jako slovo Askarové/askarové). Když Iljás najde (jak zmíněno shora) Afiyu, vypráví jí (vysvětluje), jak vlastně zmizel, bere ji k sobě, po roce se ale proněmecky orientovaný Iljás vrací na vojnu (Chalífa jej marně přemlouvá, domnívá se, že „se úplně zbláznil“), Afiya, kterou vrátil strýčkovi, nicméně umí psát, má adresu, kdyby bylo něco špatně.

V druhé části se dostáváme do vojenského prostředí, v němž se nalézá Hamza, hned zpočátku se hovoří o důstojníkovi (oberleutnantovi, což je, jak víme ze Švejka, nadporučík), pod jehož ochranou se Hamza nalézá (to nakonec také vede ke konfliktu, v němž šílený feldvébl – zase se můžeme odvolat na českého klasika – šavlí Hamzu zraní), ostatně líčení poměrů ve výcvikovém táboře, kde nadřízení nováčkům vulgárně nadávají a ponižují je, známe z atmosféry Dobrého vojáka Švejka, jehož děj se ostatně odehrává jen o pár let později než Gurnahův román, jenž k první světové válce v první části směřuje. Toto vojenské prostředí se nyní střídá s místem, kde žije Afíja a další, již v těchto chvílích marně toužících po návratu Iljáse. Důstojník učí Hamzu německy (různojazyčnost, také místní jazyky, představují jednu důležitou významovou rovinu), poté i psát, opakovaně (a i u dalších různých osob) se probírá údajná či potenciální homosexualita, a hovoří se také o začátku války.

Vypravěč se vrací k různým etapám Bjašárova podnikání, zmiňuje jednotlivé válečné události a růst Afíji, které již bylo třináct a bude jí čtrnáct, do krásy. Její kamarádka Džamila jí ušila šaty, starostlivá „bi“ Aša uvažuje o tom, že by se dívka měla vdát, aby nedošlo k nějakému maléru (je prý už „mladá dáma“). Vojenská jednotka, v níž slouží Hamza, má problémy, když ji na dlouhém pochodu houfně opouštějí nosiči, ocitá se „v zoufalé situaci“, vojáci mají málo jídla, mizerné boty a špatnou výstroj, vlastně hadry, pronásledují je nemoci, jsou mezi nimi dezertéři… . Ve vyhrocené situaci feldvébl, zuřivostí bez sebe, švihne po Hamzovi mečem, dojde k těžkému zranění, z něhož jej posléze zachrání pastor na misii v Kilembě, získá si také oblibu frau pastorové (ženě pastora). Oberleutnant mu tam nechal „nějakou knížku“, kterou pastor zprvu zapíral, je to ale důstojníkem slibovaný „Schiller“, totiž Musen-Almanach für das Jahr 1798, jak se dozvídáme na posledních řádcích této části.

V té další (třetí, kap. 8) se ocitáme s Hamzou na moři, resp. v přístavu, kde získá práci u Bjašára, pracuje ve skladu u Chalífy, Hamza mu nechce prozradit nic ze své minulosti, u starého truhláře jménem Mzí Sulemání našel svou zálibu ve dřevě, také dělá nočního hlídače (to zvláště, když jako zásilka dorazí velký lodní šroub). Chalífa je pohostinný, vezme ho k němu do domu, s ostatními sedí v „baraze“ (na konci knihy je slovníček s výrazy ve svahilštině, bantu a dalších jazycích, přestože význam některých výrazů je zřejmý z kontextu nebo je v textu uveden, baraza je „místo, kde se lidé scházejí a povídají si“). Kvůli lodnímu šroubu, který po několika měsících mechanik přidělal k lodi, se obchodníkovi ostatní posmívají, údajně je to nesmyslná investice, podobně jako některé předchozí, na nichž Bjašára prodělal, nakonec se koupě ukáže jako dobrý základ pro obchodování.

Hamza se sblíží s Afíjou, kterou zprvu považoval za služku, postupně se poznávají, zprvu letmo potkávají, později scházejí, milují se. Zajímavý je moment, který není explicitně vysvětlen, totiž proč Hamza nepoznává místa, která kdysi znal (částečně je naznačeno, že zde došlo k výstavbě, také se ale možná nerozpomenul – v odstupu řečeno je to vlastně starý antický motiv – gnosis). Také Chalífovi postupně prozrazuje svou minulost. Nakonec se Hamza s Afíjou vezmou, Chalífa jim upraví bydlení.

Ve čtvrté části autor vypráví o pohodových létech Hamzy v nové životní etapě, přece jen to ale není čiré štěstí, Afíja několikrát potratila. S bi Ašou jsou dohady o doktorech (případných vyhozených penězích), nakonec se přece jen podaří, že Afíja doma porodí, syna nazve Iljás, tedy stejně jako se jmenoval stále postrádaný její bratr – to je určitý cyklický princip, který se objevuje v jinak vcelku lineárním vyprávění (tuto cykličnost podporuje skutečnost, že zároveň zemřela Aša). To, že dali Iljásovi toto jméno, si rodiče začínají vyčítat v okamžiku, kdy se chlapec začne chovat divně. Je samotářský, ale v jedenácti letech začne „šeptání“. Zprvu si myslí, že si přeříkává básničky, které mají zadané ve škole, pak, že si říká příběhy, které si vymýšlí (toto nadání se pak ukazuje jako skutečné, když ve škole dostanou zadání, aby nějaký příběh napsali). S chlapcovými „záchvaty a hlasy“ je třeba nicméně něco dělat. Tady se setkáváme s onou „pohanskou“ (v knize to tak není nazváno) vrstvou kultury, rodiče pozvou zaříkávačku (léčitelku, čarodějku, zde šekija), která určí, že chlapcovými ústy promlouvá duch ženy, která mu ale nechce ublížit, je třeba si ji ale naklonit.

Jednoho dne přijdou policisté s otázkou, zda je tu „Hamza Askari“, předají mu dopis od pastorovy ženy, které kdysi napsal s prosbou, že pátrá po Iljásovi. Dopis je ovšem v němčině, což v aktuální situaci znamená pro koloniální říši bezpečnostní riziko (policisté se diví, že Hamza umí číst, navíc německy), další korespondence je už pak přerušená, tedy dopisy, které snad pastorova žena či on sám napsali, nebyly doručeny. V dopise žena píše, že v archivu schutzgruppe našli dva záznamy o Iljásovi, takže vědí, že žije v Německu (žádal např. o důchod či o medaili, obojí bylo zamítnuto). „Ve třiašedesátém“, kam se nyní vyprávění posouvá (je to rok získání nezávislosti, česká Wikipedie, kde si dávám dohromady kontexty, se uvádí ovšem rok samostatnosti Tanzanie 1964, jsou uvedena i další data, u Tanganiky je, po vyvázání ze zprávy Británie uveden rok 1961, 1962 pak republika, Tanzanie pak vzniká připojením Zanzibaru; Německá Wikipedie hovoří o vyhlášení nezávislosti Zanzibaru „10. Dezember 1963“ a fúzi „Tanganjika (Tan) und Sansibar (San) am 26. April 1964“) se Iljás (mladší) vydá pátrat do Německa a daří se mu postupně rozkrývat fakta, v archivech vypátrá fotografii svého příbuzného na slavnostním večeru Reichskolonialbudu v Hamburku a zjistí, že „strýček Iljás“, jak to po návratu vypráví rodině, chodil ve třicátých letech na pochody nacistů, protože „Němci chtěli zpět kolonie“ a Iljás „chtěl zpět Němce“.

Kniha končí vlastně jakýmsi přerušením bez konce/závěru, tedy zcela nečekaně zjištěním, že Iljás byl popotahován pro jakési porušení rasových zákonů, které se týkalo styků s árijci, tedy „románku“ s jakousi Němkou, nakonec pak odvlečen do koncentračního tábora v Sachsenhausenu u Berlína, kam jej dobrovolně následoval jeho syn Paul. Poté, co zde Iljás zemřel, byl Paul, jak říkají nepřímé důkazy, zastřelen na útěku. Úsporným sdělením těchto faktů v podstatě na jedné stránce tak končí takřka čtyřstránkové Gurnahovo dílo.

Snad jen ještě jedna poznámka, kterou jsem našel na německé Wikipedii. V knize je jedno téma, u něhož jsem se pozastavoval, totiž probírání údajné homosexuality důstojníka, pod jehož ochranou je Hamza, a zuřivých reakcí ostatních vojáků (vlastně je důvodem feldvéblova útoku, který vede ke zranění Hamzy), přičemž jednou z vrstev narativu je přisuzovat tento sklon Němcům. Z hlediska příběhu to může čtenář vnímat jako jeho konzistentní součást, nicméně je tu možná ještě i další autorská motivace, totiž – to je opravdu příznačné – na řečené německé Wikipedii je odlišným sexuálním orientacím věnován nejen jeden odstavec v článku o Tanzanii, ale dokonce samostatný článek Homosexualität in Tansania, kde je řeč o tom, že lesby, gayové, bisexuálové a transgender osoby, kteří jsou v zemi pronásledováni (to je řečeno již v obecném článku), jsou dle trestního zákoníku stíhatelní, uvedeny paragrafy, kde je nejvyšší sazba za pohlavní styk mezi muži čtrnáct let (!). Je to tedy zřejmě opravdu citlivé téma.

Odkaz na můj komentář k románu Ráj,
https://jan-k-celis.webnode.cz/news/abdulrazak-gurnah-raj/

Abdulrazak Gurnah, Dozvuky, Prostor 2024