12

12
filmy na DVD

12, režie Nikita Michalkov, slogan „Spravedlnost bez moci je bezbranná“, jednoduchá obálka, DVD vložené. Motto: „Nehledej pravdu ve všedních věcech každodenního života, ale v podstatě života samého“.

Že to bude film netuctový, si uvědomujeme hned od začátku při grafické úpravě, která si hraje s počítáním jednotlivých čísel od jedné do dvanácti, přičemž u každého z čísel uváděni jednotliví tvůrci celého filmu, nakonec titul „12“.

Počáteční scéna, ještě v těchto titulcích, v noci v dešti hoří autobus, na ulici několik mrtvých těl, kolem běží pes, pak záběr na rychlé kroky po schodech, později přesvícené záběry na zasněženou krajinu a v ní chlapec jede po polní cestě na kole. Tytéž záběry a jejich další rozšíření o válečné motivy, střílení atd., se opakuje v průběhu celého filmu. Postupně si uvědomujeme, že to je flashback čečenského chlapce, který je obviněn z vraždy svého dobrodince, nevlastního otce, ruského důstojníka, a nyní stojí před porotou a posléze v cele. Souvislost je zřejmá nejen z vyprávění příběhu, ale i obrazově, zvláště v druhé polovině filmu, kdy se záběry z cely střídají s představami.

V hlavním plánu se řeší tento trestní případ, budova soudu se opravuje, dvanáctičlenná lidová porota pracuje tedy v tělocvičně. To je tak trochu kritický úšklebek, podstatnější ironický paradox můžeme tušit ale už v okamžiku, kdy soudní úředník ujišťuje porotu, že se jedná o jednoznačný případ, který budou mít vyřešený během pár okamžiků a dospějí k jednoznačnému výroku. Ve skutečnosti se jednání podstatně protáhne, netrvá dvacet minut, ale přes noc a vše se postupně komplikuje.

Procedura s hlasováním se vleče, nejprve se všichni zabývají jinými věcmi, jeden objeví podprsenku, druhý drogovou jehlu, když konečně začnou hlasovat, výsledek není jednoznačný, jeden z porotců nehlasuje pro vinu, protože to je na něj příliš rychlé rozhodnutí. Při opakovaném hlasování pak postupně porota stále více dochází od takřka jednoznačného odsouzení ke stále větší převaze těch, kteří nabyli přesvědčení, že chlapec je nevinný.

Při argumentaci se porotci přitom nezabývají důkazy, i když i na ně posléze dojde, ale především každý z nich vykládá nějaký osobní příběh, jímž podkládá svoje odůvodnění, svůj postoj. Žid například hovoří o zážitcích své rodiny v ghettu a lásce, o neuvěřitelných příbězích, z čehož vyvozuje, že může přihodit cokoli, a tedy mohl i zde být průběh událostí jiný, než se předkládá. Divák se dočká všeho možného, v prostoru tělocvičny dochází k jakési rekonstrukci, z níž má vyplynout, jak dlouho mohlo trvat svědkovi, než přešel prostor domu, aby uviděl to, o čem svědčil, lékař, chirurg předvádí, jak se zachází s nožem (v Kavkazu, odkud pochází, je tanec s nožem součástí kultury), další porotce vypráví, jak pohřbíval v Londýně psa, na to navazuje jiný, ředitel hřbitova, s vyprávěním, jak je za úplatu blízký pohřben do suchého hrobu místo do toho, kde je voda (což je ovšem předem naaranžované, právě kvůli té úplatě). Na otázku, zda jeho rolexky jsou drahé a zda si je pořídil za tyto úplaty, odpovídá, že ano, ale za ty peníze postavil kapličku, kde dává jídlo bezdomovcům, a školu s tělocvičnou, kde učitelé mají dobré platy, a školním autobusem. Některé osobní příběhy jsou i příběhy vlastních selhání, například ten taxikářův.

Zatímco první interpretace viny či neviny chlapce jsou divoké emotivní scény, plné hádek a osočování, ty pozdější jsou čím dál více konstruktivní, racionální, dokonce uvěřitelné, jakoby se porotci začali i vzájemně více chápat. Přitom jejich výpovědi jsou svědectvími nejen o nich samých, ale i o celé kultuře, případně i o střetu kultur (ruský a ukrajinský aspekt či pohledy z jiných etnických zorných úhlů, rozdílná náboženská víra, sovětská minulost a současný „kapitalismus“ atd.), i s jejich případnou předpojatostí (čečenský „bastard“ je vinen smrtí svého otce nevlastního, ruského důstojníka v podání agresívního řidiče, který považuje ostatní za „divochy“ apod.)

Nakonec porotci dospějí k výroku jedenácti „nevinen“ a jednoho „vinen“, zdůvodněného, že je zřejmé, že proces je zinscenovaný těmi, kdo chtějí, aby chlapec šel do vězení, nicméně on hlasuje „vinen“, přestože ví, že je ve skutečnosti nevinen, protože ve vězení přežije déle: Když zůstane na ulici, půjde hledat toho, kdo zabil jeho otce, otevře se znovu případ a ti, kdo ho skutečně zabili, půjdou po něm a zlikvidují ho. Tak to říká předseda poroty, který se dosud držel v argumentaci stranou. Když nyní v logice toho, co říká, navrhne, že porotci by se měli postarat o to, když jsou přesvědčeni o jeho nevině, aby byli vypátráni vrazi, všichni cuknou, každý něco má, jeden demagogicky (stejně jako to dělal po celou dobu) křičí, udělali jsme dobré dílo, osvobodili jsme nevinného, ostatní je práce jiných orgánů, na naše. To je tedy další rozměr příběhu, vedle noetického, otázce po pravdě, etický.

Porotci se rozcházejí, v závěru symbolicky ptáček, který létal v tělocvičně, vylétne z okna, když mu jej jeden z porotců otevře. Film končí scénou, která byla naznačena už od prvního okamžiku, totiž kdy pes ve vánici nese lidskou ruku, a citátem: „Zákon nade vše. Ale co když je milosrdenství nad zákonem?“ Je zřejmé, že film je také, mimo jiné, moralita, kladoucí základní lidské otázky vedle onoho příběhu, zasazeného do aktuální historické skutečnosti, o kterou ale v posledním smyslu nejde.

Film má i další významové vrstvy, především skutečnost, že je to vlastně remake filmu Sidney Lumeta Dvanáct rozhněvaných mužů z roku 1957 podle divadelní hry Reginalda Roseho, který je pro nás zajímavý tím, že v jedné z roku (porotce č. 11) byl obsazen původem český herec, legenda někdejšího Osvobozeného divadla, Jiří Voskovec. S tímto filmem má 12 – kromě podobného názvu – celou řadu shod, počínaje stejným tématem, totiž obviněním chlapce z vraždy otce až po změnu názoru porotců a přehodnocení celého případu v závěru. Místo Portorikánce zde nyní je Čečenec, místo americké současná ruská realita. Skutečnost, že ale nejde o skutečnou historickou realitu, ale svým způsobem naplnění nějakého vzorce (daného syžetu), potvrzuje fakt, že v Rusku není potřeba, jako tomu bylo v americkém případě, u poroty absolutní jednota – stačí prostá většina.

V souvislosti s kulturním kontextem nemohu nepomyslet na noetickou trilogii Karla Čapka (Hordubal, Povětroň, Obyčejný život) z třicátých let, kde se, zvláště ve zmíněném druhém díle, řeší možné varianty toho, jak se příběh udál, když se kolem letce, který „spadl z nebe“, shromáždí několik osob, a každá z nich přichází se svou variantou možného (vypovídající nakonec více o ní samotné). Zmiňuju tento příběh, byť nejspíš nemůže jít o přímou inspiraci. V každém případě je číslo dvanáct tak trochu magické a v ruské kultuře je pak jedním velmi výrazným vzorem poéma Dvanáct symbolisty Alexandra Bloka. Tam je vlastně děj jiný – dvanáct rudoarmějců ve jménu revoluce vraždí své odpůrce – nicméně je tu téma smrti, a poéma začíná motivem sněhové vánice, stejně jako Michalkovův film, a to zase nebude až taková náhoda.

Když zmiňuju ruskou a sovětskou minulost, není možné obejít samotnou postavu režiséra. V jednom článku v německém tisku jsem narazil na extrémní odsudek privilegovaného režiséra, který prý svými filmy hájí současný putinovský režim (dokládá to Putinovou účastí na premiéře filmu). Tak daleko bych nešel, byť nemůžeme přehlédnout, že Nikita Michalkov byl považován již v době sovětského režimu za svým způsobem tolerovaného playboye a měl se jako v bavlnce, už vzhledem k tomu, že jeho otec Sergej Michalkov byl autorem textů všech tří variant národní hymny, sovětské i ruské (Stalin ho pověřil v roce 1942, v roce 1977 hymnu zkrátil a škrtl „Stalina“, a po období, kdy byla, v letech 1991-2000 hymnou Vlastenecká píseň, a poté, co se Putin v roce 2000 stal prezidentem, povolal 87letého Michalkova a ten vytvořil nový text, vyhlášený v roce 2001) a trojnásobným laureátem Stalinovy a čtyřnásobným laureátem Leninovy ceny, hrdina socialistické práce atd.. Děd a praděd byli známými malíři, matka Natalie Končalovská překladatelka, nevlastní bratr Andrej Končalovskij, filmový režisér a herec, mohl vycestovat do Ameriky a točit se Sylvestrem Stallonem, on sám měl podmínky k tvorbě, o jakých se jiným nezdálo.

Na druhé straně jsem ovšem byl vždycky proti tomu, posuzovat autora podle „politiky“, jako se to dělalo „za komunismu“, kdy byla celá oblast vyřazována z kultury, a jak se to bohužel dělá někdy i dnes (v rodném městě odejmuli Ivanu Olbrachtovi jeho čestné občanství, o Vítězslavu Nezvalovi se takřka mlčí atd.). To se ovšem Michalkova netýká. Ruský herec a režisér dostal v roce 1994 dostal Oscara za nejlepší cizojazyčný film (Unaveni sluncem), v Karlových Varech dostal v roce 2010 Křišťálový glóbus za celoživotní přínos kinematografii. U dvaapůlhodinového filmu o porotě v moskevské tělocvičně se divák ani chvíli nenudí, dramatičnost eskaluje i každou chvíli zhasínající světlo, které neunese tak dlouhodobou zátěž – také příklad čehosi nefungujícího v zaostalé společnosti.

Jména herců – dvanácti porotců ve Dvanácti rozhněvaných mužích – najdeme na stránkách Wikipedie, u „12“ to dá trochu námahy, takže tady jsou:
Porotce č. 1 – Sergej Makoveckij
Porotce č. 2 - Nikita Michalkov, předseda poroty
Porotce č. 3 - Sergej Garmaš, taxikář
Porotce č. 4 - Valentin Gaft, starý žid
Porotce č. 5 - Alexej Petrenko, železničář
Porotce č. 6 - Jurij Stojanov
Porotce č. 7- Sergej Gazarov, lékař, chirurg
Porotce č. 8 - Michail Jefremov, herec
Porotce č. 9 - Alexej Gorbunov
Porotce č. 10 - Sergej Arcybašev
Porotce č. 11 – Viktor Veržbickij
Porotce č. 12 – Roman Maďanov

https://www.csfd.cz/film/235448-dvanact/prehled/
https://www.imdb.com/title/tt0488478/?ref_=fn_al_tt_2

https://www.filmstarts.de/kritiken/82106-12/castcrew.html
https://de.wikipedia.org/wiki/12_%28Film%29