A znovu se to opakuje… / dvakrát

Ona vnitřní návaznost při čtení knih, náhody, které mohou vzniknout jedině, jestliže ono dění skutečně probíhá a berete jednu knihu do rukou a pak za několik dní druhou, nikoli spekulativními úvahami, se tu znovu udává. To, co v meziválečné avantgardě nazývali konkrétní iracionalita. Ty knihy jste si takto předem nevybrali a ta zvláštní spojitost, o které jste předtím vlastně nevěděli a která nemusí být jakkoli záměrnou spojitostí obou knih, je náhlým překvapením, zdrojem úžasu, o který vlastně jde u všeho dění především. V sérii „sta románů“, v níž jsem četl za sebou Zločin a trest Michaila Fjodoroviče Dostojevského a Růžové ukřižování (Sexus, Plexus, Nexus) Henryho Millera to byla ona magická sedmička, sedm roků, které zbývají na poslední stránce románu Raskolnikovi z osmiletého odsouzení pobytu na Sibiři, a sedm dní a sedm nejdůležitějších let života, o nichž hovoří na první stránce své autobiografické trilogie americký spisovatel.

A teď je to – dokonce třikrát za sebou!, opět aniž bych cokoli podobného předpokládal či jen tušil – zdvojení v knihách třech českých autorů, čtených bezprostředně za sebou. První byl dvojromán Okamžiky Štěstí Patrika Hartla, který jsem dal ženě k Vánocům a sám si jej při té příležitosti přečetl (mimochodem se pochopitelně, když na prý nejprodávanějšího autora narazíte všude možně, v obývacím pokoji objevil jeho jiný román, Nejkrásnější víkend, tentokrát od dcery, takže další zdvojení, nepočítám-li Malý pražský erotikon,na který jsem při té příležitosti v jedné hromadě knih narazil, kdysi jsem ho ze zvědavosti koupil a mezitím na to úplně zapomněl, takže ztrojení), druhá bylo Druhé město Michala Ajvaze, které bylo tématem jeho autorského čtení na letošním Lipském knižním veletrhu při příležitosti jeho překladu do němčiny, a třetí román, který má ono slovo přímo v titulu, totiž Všechno je jenom dvakrát Michala Přibáně. Mimochodem, podobně jak o tom uvažoval i Michal Ajvaz, je otázka, zda jde o číselný význam (die zweite Stadt, zweimal) nebo adverbiální (die andere Stadt, jiné město, „jinak“, což by byl dokonce zajímavý interpretační klíč Přibáňovy knihy), nebo dokonce „paralelní“, což mě napadlo u Ajvaze a teď o tom přemýšlím dál.

A taky o tom, jestli taky může nastat řada dvakrát – třikrát – čtyřikrát, což by mělo být příště. Ale to je ona spekulativnost, o níž jsem zprvu hovořil. Která ale nevylučuje očekávání.