A další oslavenci

Už jsem se (možná několikrát) pozastavil nad časovou shodou, díky níž je tu letos celá řada oslavenců z řad populárních osobností. A přehrabuju novinové výstřižky, které jsem ještě nezpracoval, a nově přicházející, a jsou tu další jména. Tak aspoň stručný komentář.

Měl jsem vždycky kliku, tvrdí Jiří Korn, je titul rozhovoru Václava Hnátka s jubilantem, sedmdesátníkem (nar. 17. května 1949), v MF dnes 20. 7. 2019. Protože jsem taky pamětník, sledoval jsem zpěváka v některých rolích, o nichž v článku hovoří, skupinu Rebels, která byla na začátcích českého rocku („bigbítu“) jsem sice příliš neposlouchal, ale Olympic už ano (o něm Jiří Korn říká, že mu s Petrem Jandou ladily dobře hlasy, ale měli každý trochu jinou představu, „tak nám to nevydrželo“), ale pak v také v televizních zábavách 70. a 80. let nebylo možné zpěváka přehlédnout (oslavenec říká to, co si uvědomujeme zřejmě všichni až teď, že ačkoli se někdy jednalo o „estrády“, vše se pečlivě nacvičovalo, zatímco dnes vlastně hudební pořady jako takové neexistují). A ovšem pořady jako legendární Možná přijde i kouzelník už žádná estráda nebyla, naopak skvělá reflexe showbyznysu, recese, nápaditá záležitost.

Kornova jedinečnost (kromě jeho specificky trochu nazálně zabarveného hlasu) byla v tom, že stepoval, což byla v tu dobu opravdu zvláštnost (stepovalo se před válkou, jak mi z vlastní zkušenosti vyprávěla moje matka, stepovalo se ve filmu, např. legendární Fred Astaire, u nás se s tím vrátil právě Jiří Korn, třeba hit Zpívat jako déšť). V článku se zmiňuje mnohé, oslavenec hovoří i o kulečníku, ale nezmiňuje (pokud jsem to nepřehlédl) podle mě svou roli nejlepší, totiž vokální seskupení 4TET.

Pokoušet se vyjmenovávat ty nejznámější hity, to by se člověk zasekal na několik stran, to už jsem si ověřil. Takže odkazuju na množství lehce dostupných zdrojů (mj. odkazy dole). Co bych ale chtěl podtrhnout, je – podobně jako se o tom aktuálně hovoří u zesnulého Karla Gotta – Kornova profesionalita. Svědčí o tom třeba takový detail, jako skutečnost, že když hovoří o připravovaném koncertu 25. září v pražské O2 areně nazvaný 70x dík, pregnantně popisuje participaci všech, kdo se na přípravě podílí, od bratří Michala a Šimna Cabanovy, přes dramaturgii Jiřího Škorpíka, choreografii Pavla Strouhala a Anet Antošové, až po kostýmy Zuzany Strakové a studia CHATTY. A nezmínil jsem ani letmo Korna ještě jako muzikálového či filmového herce (např. řada pohádek, o nichž se v článku hovoří, takže rovněž odkaz dole).

Zatímco Jiří Korn se vyznačuje širokým spektrem aktivit, zvláště vedle něho pak vynikne charakter kariéry Petry Černocké, kterou se vine jedna a táž role, totiž Saxany v pohádkové komedii Václava Vorlíčka Dívka na koštěti z roku 1971. Zpěvačka se v rozhovoru nazvaném Neuvěřitelná sedmdesátnice s Šárkou Schmidtovou v příloze MF Rodina dnes 4. října 2019 vyjadřuje v odpovědi na otázku „Saxana se s vámi táhne celý život, je to příjemné, nebo nepříjemné?“, když říká „Měla jsem období, kdy jsem si říkala: Co mají lidi pořád s tou Saxanou, když tak skvěle zpívám a skládám si ty krásné písničky? Ale prostě to bylo něco, co nešlo jen tak odhodit. A tak je tady se mnou dodnes.“ Znamená to, že přes filmový návrat v Saxáně a lexikonu kouzel, kritikou pravda příliš nepochválené, je tu aktuální divadelní představení. Petra Černocká v textu hovoří o svém osobním životě, zpěvu, který provází i její dceru a vnučku, o svém zájmu o architekturu, když třeba prozkoumává historické kouzlo Prahy s historikem Zdeňkem Lukešem, a řadě jiných věcí.

Hledat odpověď na to, „co mají lidi pořád s tou Saxanou“, je jednoduchá. Režisér Vorlíček dokázal prostě vymyslet něco opravdu nápaditého (a nebyl to jen tenhle film, stačí nahlédnout na všechny ty skvosty v jeho filmografii), což je o to zajímavější, že to realizoval v době, kdy nebyla počítačová technika (to bychom měli další hodně dlouhý příspěvek). O jeho vtipu jsem se mohl přesvědčit při několikerém setkání s ním na jičínském pohádkovém festivalu. A k tomu dobře napsaný zapamatovatelný hit (Angelo Michailov). A když je zmínka o osobních setkáních, s Petrou Černockou jsem zažil příjemnou chvilku konverzace na chalupě Honzy Jiterského, když jsme byli pozváni s kapelou Kuby Každý na festival, který tam pedagog a výborný muzikant a zpěvák pořádal, a Petra Černocká se svým partnerem, manželem Jiřím Pracným, program uzavírala. A že by Saxana byla jediná její role, taky není tak úplně pravda. Koukej, se mnou si píseň broukej, se hrávala v rádiu každou chvíli, pamětníci si pak můžou vzpomenut na skupinu Kardinálové.

Nu a do třetice (omezuju to na jména v tiskovinách, které mám před sebou na hromádce, jinak by tu samozřejmě byl třeba Pavel Zedníček, houslista Bohuslav Matoušek, výtvarník Michal Rittstein, písničkář Oldřich Janota, Ladislav Špaček, spisovatel Jiří Švejda, Pavel Taussig, Bořek Šípek, Eliška Balzerová, Přemysl Raban, raději dost) je tu Bolek Polívka. Titul rozhovoru v Magazínu dnes 3. 10. 2019 má název Lidi můžou být lepší, než jsou (autorem textu je Jan Malinda). Spoluzakladatel brněnského Divadla Husa na provázku, zakladatel Divadla Bolka Polívky, autor a hlavní protagonista inscenací Trosečník, Poslední leč či Šašek a královna, ale i takových filmů jako Kurvahošigutentag, valašský král a hlavní tvůrce televizní Manéže Bolka Polívky odpovídá na otázku, která se nabízí u všech sedmdesátníků, totiž zda jej „na stará kolena dolehla tíha stáří“, se svým charakteristickým vtipem: „Teď jsem se na tohle téma dotkl lehounce mé ženy Marcelky. Onemocněla zánětem žil, musela začít brát nějaké ty prášky, a tak jí říkám: Vidí, Marcelko, to jsou ty první příznaky stáří – onemocní ti žena…“.

A v tomto duchu se probírá aktuální i starší záležitosti, například hra Klíště, o dvou stárnoucích hercích, kde s Milanem Lasicou hrají v kostýmech Juana a Casanovy, „kterak se setkají v divadelním baru“, pochopitelně se mluví o herci Jiřím Pechovi (odešel, stejně jako Václav Vorlíček, v letošním roce), nejspíš největším Bolkově kamarádovi. A hovoří se i atmosféře ve společnosti, o iluzi, z níž nikdy tak docela nevystřízlivěl: „Jako mnoho z nás jsem si to představoval romanticky, až utopicky- že v těch nových časech u nás budou jezdit tramvaje s verši našich básníků. A že tady lidi mají na to, aby žili s úsměvem a kulturně a bavili se sami sebou a svojí prací.“ V té souvislosti se pochopitelně hovoří i o Olšanech (farma, která měla finanční potíže), o zmiňovaném filmu, restituční komedie Věry Chytilové (její závěrečná scéna: „A teď si vás kúpím všechny!“, která mě fascinovala coby charakteristika doby už tenkrát). A hovoří se i o úrovni verbálního diskursu ve společnosti, dost kriticky.

Tak. A nehovořilo se, škoda, o „jiném“ Bolkovi Polívkovi, skvělém filmu Zapomenuté světlo na motivy knihy básníka Jakuba Demla. Pro mě to má háček, protože ty „Roprachtičany“ z filmu jsem znal, a dodnes tam každoročně jezdíme na rodinnou sešlost.

P. S. Když teď „listuju“ staršími příspěvky, vidím, že už jsem vlastně o Bolkovi jeden napsal. Ale vlastně toho tam o něm samém moc nebylo, a tento – část celé trojice oslavenců -, který vychází stejně jako u oněch dvou předchozích (ten opakující se poslední odstavec škrtat nebudu) z konkrétního novinového článku, ten předchozí docela dobře doplňuje.

Jiří Korn
https://www.4tet.cz/cz/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ji%C5%99%C3%AD_Korn
https://www.youtube.com/watch?v=rh-HRnWgSIg&list=RDQMpeY8HechgO0&start_radio=1
https://www.kinobox.cz/osoba/19952-jiri-korn

Petra Černocká
https://www.csfd.cz/film/9409-divka-na-kosteti/prehled/
https://cs.wikipedia.org/wiki/D%C3%ADvka_na_ko%C5%A1t%C4%9Bti
https://www.kinobox.cz/film/6378-divka-na-kosteti
https://www.youtube.com/watch?v=0aqPvRpJhV8

Bolek Polívka
https://cs.wikipedia.org/wiki/Bolek_Pol%C3%ADvka
https://www.idnes.cz/kultura/divadlo/bolek-polivka-lasica-kliste.A190930_104918_premium-clanky_jum
https://www.denik.cz/film/usmev-nam-zustane-rika-bolek-polivka-osobity-herec-slavi-sedmdesatiny-20190730.html
https://www.csfd.cz/film/6683-zapomenute-svetlo/prehled/