Proslov Václava Holzknechta na koncertu z díla J. B. Foerstra v Jičíně

Vážení posluchači, ještě dříve nežli promluvím o národním umělci Josefu Bohuslavu Foerstrovi, chtěl bych pronést blahopřání dr. Svatopluku Volfovi, který zítra slaví své devadesáté třetí narozeniny. Dr. Volf se zasloužil nesmírně o hudební život v tomto městě. Sám, vedle svého civilního povolání, jako aktivní umělec. za to za vše, co udělal, za jeho bohatý život já mu z tohoto místa srdečně a uctivě děkuji. Přeji mu do dalších let dobré zdraví.

Vážení posluchači, dnešní večer je zasvěcen národnímu umělci Josefu Bohuslavu Foerstrovi, který měl k tomuto městu zvlášť úzký vztah, ale bez ohledu na to chci se vyrovnat s touto postavou – samozřejmě v onom časovém rámci, který je mi dovolen – s osobností i s dílem – a to není úkol ani snadný, ani zcela dosud jasný. Ale mohu říci toto (poněvadž jsem Josefa Bohuslava Foerstra osobně poznal), že byl jako člověk zcela výjimečný. Já jsem ve svém životě poznal mnoho a mnoho umělců, mnoho hudebníků a skladatelů. Mistr na mě dělal  dojem goethovský. Takhle asi působil Goethe na své současníky. Vznešený, přitom velmi lidský člověk, velmi moudrý a zralý, který byl ke všem lidem laskav. Byl nesmírně vzdělán, a to všechno vytvářelo kolem něho takové zvláštní ovzduší, které byle neopakovatelné.

Jestliže si trochu připomeneme jeho životopis, i ten je naprosto jedinečný. Můžeme v něm rozeznávat jakési čtyři etapy. Každá z těch etap by stačila jinému člověku na slavný život.

Ale on prožil všechny tyto čtyři etapy zcela klidně a samozřejmě s jasnou myslí až doposledka a dožil se vysokého věku, téměř jednadevadesáti let. S jasnou myslí mohl Vám reprodukovat zážitky, které ho potkaly v jeho mládí, nebo které viděl nebo zažil v Hamburku nebo ve Vídni atd. Byl živá kronika a všecko to uměl reprodukovat vybraným způsobem, někdy s humorem, který byl u něho překvapující, ale nesmíme zapomenout, že on měl sklon jako mladý člověk k tomu, stát se hecem, což je málo známé. Stejně tak dle své profese hudební (která byla hlavní, samozřejmě), byl také dokonalým malířem, stejně tak dovedl dokonale spát. – Čili byl to člověk výjimečný.

Jeho mládí se rozvíjelo ve staré Praze, kde byl jeho otec ředitelem kůru u Svatého Víta a byl to velmi cenný profesor na varhanické škole. Foerster mohl získat své hudební vzdělání už v rodině, protože jednak se tam pěstovala hudba, jinak jeho otec byl vynikající odborník, i teoretik. Foerster měl to štěstí, že ještě jako mladý člověk poznal osobně Smetanu, zažil první premiéru Libuše. Donášel Smetanovi dopisy od svého otce. S Dvořákem se stýkal běžně, protože Dvořák byl tehdy varhaníkem u svatého Vojtěcha, kde byl regenschorim jeho otec, a tam docházel rovněž. Stejně tak se znal s Nerudou. Tato jména nám připadají už legendární, ale pro Foerstra, který – není to tak dlouho, co nás opustil – tyto lidi znal mohl o nich mluvit, jako když se s nimi viděl včera. Takhle mluvil o Čajkovském, takhle mluvil o Mahlerovi, takhle mluvil o Griegovi, zkrátka byla to tak zajímavá osobnost, že jenom posedět s ním a poslouchat ho chvíli, byl požitek na celý život.

V této době se Foerster seznámil se svou první ženou. Berta Lautererová byla nesmírně půvabná dívka. To známe portrét od Pirnera, kde je ve svých začátcích, kdy vystoupila v Národním divadle. Byla to dívka z velmi chudé rodiny. Její otec byl holič a celá rodina obývala jednu místnost, která byla přepažena plentou. Za tou plentou žili a před tou plentou její otec vykonával své povolání. Tato dívka, která přišla do Národního divadla a byla první Taťánou v českém provedení Evžena Oněgina, pocházela z této chudé rodiny a nikdy se tomuto původu neodrodila. byla vždycky, po celý život, velmi bodrá a velmi jednoduchá. Přitom na jevišti působila – jak všichni potvrzují – jako vtělená poesie. Já tomu věřím, protože všechny obrazy, které od ní máme, nám ji představují jako velmi krásnou mladou dívku. V našem pořadu uslyšíme dvě díla, která jsou prostě jí inspirována. Ten cyklus Petrklíčů dostala darem ke svatbě, od Josefa  Bohuslava Foerstra. Ten druhý smyčcový kvartet, který tady zazní, ten je jí věnován jako už manželce v pozdějších letech, jako dík za tuto společnou cestu životem.

Foerster sledoval samozřejmě kariéru své ženy. Musíme říci, že v tomto prvním období působil ve stínu této slávy, protože Berta zpívla čelné role a Gustav Mahler, který byl jako dirigent a jako znalec lidí a umělců velice vybíravý, si ji vybral pro svoji působnost v Hamburku. Hamburská opera měla mezinárodní jméno. Tam přišla v roce 1893 Berta Lautererová-Foerstrová i se svým manželem a tady nastává druhá etapa tohoto zajímavého života. Foerster mně líčil tento hamburský pobyt. Říkal, že o bylo město – především velký mezinárodní přístav. Za druhé město velmi zámožných lidí, kteří měli pro kulturu velký smysl. On říkal, že být učitelem v takové rodině, to znamenalo být přítelem v té rodině, který tam měl přístup kdykoliv. Čili on se stýkal s vysoce kultivovanými lidmi, kteří ho mohli ocenit, nedívali se na něho jako na podřízenou sílu nebo jako na učitele hudby, nýbrž jako na svého přítele. Koneckonců Foerster reprezentoval někoho, kdo má skutečně velké znalosti, má velkou společenskou kulturu, zná řeči. To všechno měl, takže tam byl velmi oblíben.

Když Mahler přešel z Hamburku do Vídně, vzal sebou také Bertu Foersterovou-Lautererovou. Foerster se zdržel ještě v Hamburku a teprve později  přešel za sovu ženou do Vídně, kde ve dvorní opeře zaujala opět čelné postavení. Foerster byl činný jako žurnalista a také vyučoval hře na klavír, v Hamburku i ve Vídni. Byl ale neustál v kontaktu s českou zemí a se svými českými přáteli, takže ani dlouhodobý pobyt v Hamburku a ještě delší pobytu ve Vídni vůbec nic nezměnil na jeho charakteru, na jeho smýšlení. To byl stále Čech.

V tehdejší době – nesmíme zapomenout, že v Praze se mluvilo hodně německy, takže znalost němčiny pro něho byla naprosto samozřejmá. On mluvil německy asi tak dobře jako česky. Pro něho to neznamenalo, stejně jako pro Destinovou, projev národnostní. To prostě ovládal tu řeč, ale to mu prospělo právě v tomto prostředí. Vídeň znamenala v té době velikou slávu Richarda Strausse. Vůbec to byla hudební evropská metropole, kam se shromažďovalo všechno, co bylo v hudbě význačné.

Čili Foerster mohl těžiti z tohoto pobytu, který byl dosti dlouhý, protože manželé Foerstrovi se vrátili z Vídně, až po válce 1918. Tehdy už byla Berta řadu let pensionována, čili šla do pense asi ve svých čtyřiceti letech, což se nám zdá poměrně brzy. Ovšem patrně ten výběr vídeňský byl velmi bohatý a velmi přísný a také po odchodu Mahlerově asi neměla tu oporu, jakou měla za něho. Nicméně slyšel jsem gramofonovou desku s jejím hlasem po návratu do Prahy, po roce 1918 – po návratu do Prahy už přestala být aktivně činná. Byl jsem překvapen, jak tento hlas zněl kouzelně, zněl mladě, měl zvláštní osobitý přízvuk, charakter a nepůsobil vůbec vyčerpaně nebo unaveně. To byl mladý, krásný has.

Když přišel Foerster do Prahy, byl zde uvítán celkem velmi přátelsky, protože se vědělo, že se neodcizil, byl neustále ve styku. Kromě toho byl ve styku také s našimi krajany ve Vídni. Takže přišel do prostředí, které ho uznávalo jako vynikajícího skladatele a poctilo ho různými funkcemi, v životě hudebním i veřejném. Takže Foerster přešel do českého prostředí zase docela samozřejmě a jako jeden z čelných skladatelů doby.

Samozřejmě že – upřímně řečeno (tady trochu odbočuji do své druhé poloviny, kde budu mluvit o díle) – Foerster přišel do etapy, kdy byl nejvíce ctěn Vítězslav Novák a Josef Suk, žáci Dvořákovi.  Na jejichž premiéry se vždycky čekalo s ohromným napětím a kteří k sobě strhávali takovou obecnou pozornost, kdežto Foerster stál ve stínu. Kromě toho Foerster se nezapojil do tohoto vývojového proudu, který reprezentoval Novák a Suk, protože zůstal věrný sobě. Zajímavé je Foerster, který byl v tak přátelském styku s Gustavem Mahlerem a Gustav Mahler byla osobnost až uhrančivě přitažlivá, že přes toto přátelství – Mahler mu také dirigoval jeho symfonii v Hamburku – nepodlehl jeho vlivu. Nepodlehl vlivu Richarda Strausse. Nikde nemůžeme říct, že to zní straussovsky. A tehdy – ten byl ovšem odlehlý v té době – ve Francii Claude Debussy, který byl už tehdy také světová špička a impresionismus byl Foerstrovi blízký, ale ani zde Foerster nepodlehl. Čili Foerster zůstal sám.

Foerster je výplod naší varhanické školy a tradice, kterou tato škola představuje. On se niky neodrodil lidovému prvku. Jeho blízký živel byla lidová píseň Tady se musím dotknout věci, která může připadat poněkud choulostivá, ale je to typický znak, stejně jako to bylo typické pro Goetha, tj. „das ewig Weibliche“. Pro něho byla Berta Lautererová jistě milovaná manželka a jistě to byla inspirace jeho života. Musíme ovšem přiznat, že v průběhu toho dlouhého života přece jenom paní Berta – a také tím, že odstoupila z aktivity – byla přece jenom už stárnoucí žena. Byla to žena, která byla dost zatrpklá, protože přece jenom když přešla do českého prostředí, které ji jako zpěvačku neznalo a nemohlo ocenit, zůstala nyní ona ve stínu svého manžela, který jako skladatel rostl.

Tady stala nyní na půdě tohoto města podivuhodná věc. V roce 1923 zdejší amatéři provedli jeho operu Eva, podle Gabriely Preissové. Eva jako problém divadelní pro všechny umělce a zpěváky, orchestr a sbor je ohromný obtížný úkol. Tak Foester přijel na toto přestavení a byl ohromně překvapen. Protože  i když to byli všechno lidé ze zdejšího kraje, byli tak vyspělí, že mohli toto velice náročné a choulostivé dílo provést. Dirigent se jmenoval Jan Pač. Ten se také velmi zasloužil vedl dr. Volfa, který zde zpíval Mánka v tomto představení, ale on zpíval v Jičíně i Dalibora i Jeníka, čili nejtěžší partie tenorové Já musím, přesto, že nás dělí od té doby vzdálenost více než 60 let, musím poznamenat s úctou, s nejhlubší úctou, jestliže oblastní město mohlo svými silami provést taková díla – a já tady mluvím konkrétně o Evě a Foester byl nejen uspokojen, nýbrž byl nadšen – pak je to fenomen, který z naší doby už vymizel. Něco podobného už by se dneska nikde v naší republice nenašlo. To znamená, že ta hudebnost, která pronikala všemi vrstvami, souvisela nejenom s národním talentem, který je nám dopřán, ale i s dobou. Ta doba přála hudbě, ta doba přála umění, poněvadž lidé v tehdejší době se vyžívali především v umění. Rozhlas začal v roce 1923 a dlouho to trvalo, než se rozšířil, televize nebyla, sport sice už byl, ale snad nebyl ještě takovým masovým médiem jako je dnes. A také lidé měli více času, mohli se soustředit a mohli se tomu věnovat. Foerster tady zažil obrovské překvapení.

Evu zpívala paní Jarmila Královcová, pocházela odsud z Jičína. Provedla ji takovým způsobem, že Foerstra fascinovala, doslova fascinovala. Nutno říci, že Foerster – a tady mluvím o tom „das ewig Weibliche“ pro tuto představitelku Evy vzplanul  obrovském obdivu a byl to v jeho životě rozhodující a kulminující bod. Protože i když paní Berta byla umělkyně a nepřestala jí být, i když už nebyla aktivně činná, přece jenom už Foerstra, upřímně řečeno, nemohla inspirovat do té míry. Kdežto tady se objevila mladá, krásná žena, která provedla tuto obtížnou a jemu milou a blízkou roli dokonalým způsobem. Je zachována veliká spousta dopisů, které Foerster paní Královcové psal v obrovském obdivu. Hlavní věc, znamenalo to pro něho životní obnovu. On už nebyl mlád, ale se cítil mlád a tento zážitek ho jaksi regeneroval.

Víme to podle děl, protože Jičínská suita, která potom následovala, ta se opírá o motiv Evy a čerpá z tohoto ovzduší. Je to ale celá řada děl, ve kterých doznívá tento zážitek. Já to říkám jako poctu tomuto městu, protože pro Foerstra to byl oživující moment, pro dílo i pro člověka.

Foerster, a to je opravdu neobvyklé a svědčí to o inspiraci ženy v jeho životě, se po smrti Berty Lautererové ihned podruhé oženil. Bylo mu 76 let. Vzal si ženu o mnoho a mnoho let mladší, která byla ženou jeho žáka. Olga se věnovala Foerstrovi jako manželovi pečlivě až do konce jeho života.

To víme z knížky, kterou napsal Bohumil Taraba, „Poutník rozsvěcí světlo“. To je zápisník, který si Taraba pořizoval několik let po návštěvách u Foerstra, takže my víme, jak vypadala celá ta etapa pozdního manželství. To manželství trvalo patnáct let. A bylo to manželství šťastné. Já bych uzavřel kapitolu tohoto života jako něčeho úplně neobvyklého, u nás ojedinělého, života, který byl vrchovatě naplněn. Foerster byl činný tvůrčím způsobem až do konce svých let. Nejen to, pro Foerstra byla např. malování stejně tak potřebné jako psaní hudby. On měl bratra Viktora, kterého měl nesmírně rád. Ten předčasně umřel a byl to nadaný malíř, který nepronikl, nevím proč. To byl vyslovený profesionálně nadaný malíř. Foerster by byl mohl také dělat kariéru malířskou, ale ustoupil svému bratrovi. Fixoval se hlavně především na hudbu a v hudbě je obsažen především. Foerster, to je pojem především hudební. To je především hudebník, skladatel. Ale to, že měl víc resonančních ploch, že vnímal to, co bylo kolem něho jako hudebník, ale i vizuálně jako malíř, a literární, poněvadž on zanechal řadu knih, které jsou velmi cenné, jeho paměti, to svědčí o neobyčejné intensitě, s kterou byl jeho život prožit. Celý ten život byl takto prožit. Připočtěme k tomu ještě společenský život, neboť on poznal spoustu lidí kolem sebe a měl je rád. Lidi on neobyčejně přitahoval, takže i v Praze, kde to vypadalo, že to bude životní dekliné, tak to nebylo životní dekliné, i když si leckdy postěžoval na to, že při určitých příležitostech je opomíjen. Prosím, Foerster nebyl módní, nestal se módním, nestal se heslem, jako byl heslem svého času Novák nebo Suk a později Janáček. Foerster stál stranou.

Nyní bych se rád dostal k tomu problému: dílo, Foerster jako skladatel, jako hudba. Je nesporné a tom ani nebudu nijak zvlášť mluvit a rozšiřovat se, že Foerster jako skladatel sborový je naprostá světová špička. V tomto oboru se mu nerovná žádný náš skladatel. To říkám docela klidně a bez podceňování ostatních autorů.

Protože naše hudba byla požehnána po smrti Dvořákově velkými skladateli, to nemůže skoro žádný jiný národ říct. Foerster, po té trojici Smetana, Dvořák, Fibich, přišel do toho souhvězdí Novák, Suk, tam zůstal v pozadí, poněvadž jeho díla nebudila takovou zvědavost a sensaci, jako díla těchto dvou mistrů. To neříkám ani v neprospěch Nováka, Suka, ani že bych chtěl vyvyšovat Foerstra. Prostě tito mistři byli odlišní, v tom spočívá bohatství každé kultury, jenže u nás, bohužel,se stalo zvykem porovnávat a měřit. Porovnávali jsme, já mluvím v plurálu ze slušnosti, porovnávali jsme Smetanu a Dvořáka, porovnávali jsme Nováka a Suka, porovnávali jsme Foerstra a tyto dva autory, pak jsme porovnávali Janáčka, jestli se k nám hodí nebo nehodí a pak jsme porovnávali Bohuslava Martinů, jestli je to Čech nebo Francouz. To je naše vlastnost, ale ovšem to je hloupá vlastnost, protože každý z těchto autorů, které jsem jmenoval, je individualita svého druhu a můžeme být rádi, že naše hudba zplodila tolik velkých individualit, které jsou rozdílné. Ty nejsou měřitelné, ty jsou rozdílné, a jsou geniální. Budiž za to chvála  osudu, který nám to dopřál, protože jiným národům to dopřáno nebylo.

Řekl jsem, že Foerster jako skladatel sborový, je nepřekonatelný, a je to záhada. Nedávno jsem četl pojednání jednoho skladatele o Janáčkovi a ten říká: „Je to zvláštní, protože když se podíváte do těch not, tak všechno už tady bylo, harmonie tady byla, koneckonců, i když rytmus je zajímavý a osobitý, tak také není úplně nový, tak v čem to je, ta originalita?“ Ta originalita je tady jasná,  a přitom ty prostředky, jichž bylo užito, nejsou nové. To byl omyl dvacátých a třicátých let, zejména omyl Aloise Háby, který tvrdil, že už je všechno vyčerpáno, že už všechno bylo řečeno, že tématický sloh je formalistní, že půltóny se oposlouchaly a tudíž je nutné zavést čtvrtiny a šestiny tónů. To byl hrozný omyl, poněvadž novost v hudbě nezávisí  od novosti prostředků. To je veliký omyl a tady to vidíme na Foerstrovi i na Janáčkovi. Ale Foerster je ve svých prostředcích tradiční, přitom ta emocionální síla těch sborů je nesmírná.

Já se pamatuji, jak jednou, když jsem byl u svého přítele Františka  Bartoše, skladatele a kritika, jsme si pouštěli třeba Polní cestou. My jsme si pustili sedmkrát za sebou. My jsme se toho nemohli nabažit, nemohli jsme se nasytit, přestože jsme to oba znali nazpaměť. Takhle když jsme si to mohli na desce ověřit ve sborové podobě, tak jsme toho zvuku a té sugesce toho díla se nemohli zbavit.Stejně tak, když posloucháte Oráče, Polní cestou, atd., jsou to věci, které v jednoduchosti prostředků jsou nepřekonatelné. Nikdo je nepřekonal a myslím, že nepřekoná. Ovšem, to jsou sbory a o těch celkem nebylo sporu.

Teď je tady ostatní hudba a ta působila rozpaky, a sice tím, že Foerster přesto, že dramatický moment v sobě má – vzpomeňte si třeba na závěr Evy, a to bych mohl citovat množství a množství scén, ale i z jeho díla symfonického a komorního – tak má určitou tlumenost, určitou barevnou tlumenost, která je osobitá. Podotýkám osobitá, protože to je jedna z jeho základních znaků. To také způsobilo, že byl trochu odsunován stranou. Tato trochu našedlá barva, která je sama o sobě krásná, ale musíte ji ocenit a musíte se s ní sblížit, ta není efektní. Ta pro široké obecenstvo efektní není, ovšem ta  hudba je nesmírně niterná. To je hudba, řekl bych, patří člověku, když potřebuje mít nějakou útěchu z umění nebo má  takové momenty, kdy by potřeboval, aby ho někdo pohladil. To Foerster má, to j v té hudbě obsaženo, to je ta moudrost lidská, která v něm je. Já bych řekl, i když příměry s jiným uměním jsou obyčejně ošidné, tak bych řekl, že mně připomíná renesančního Sandra Boticelliho. Boticelli má také něco trochu našedlého, jemného, trochu takového okouzlujícího, ale není to tak přitažlivé dejme tomu jako Rafael; ale ten, kdo to může ocenit, ten takového autora miluje. Já myslím, že toto ocenění Foerstra teprve čeká. Foerster se nehodí do této doby. V této době, která přinesla tolik nového, až příliš mnoho nového, jsme neměli čas na sebe. Pospíchali jsme pořád a byli jsme přehlušováni. Tato doba si libuje v řevu, ne v hluku, nýbrž v řevu a ohroženi jsou ti mladí lidé. Ovšem, tohle nemůže být náplň života. S tím nemůže člověk vydržet po celý život, s tím nemůžete jít proti překážkám, které se vám v životě postaví do cesty. Vy musíte z umění načerpat posilu. To, co má v sobě umění každého geniálního autora, jako je Smetana nebo Dvořák. Tady je určitá taková zvláštní jemnosti, diskretní jemnost.

Já myslím, že toto ocení hudební věda a hudební obecenstvo během času. Já věřím, že se hodnoty v umění nemohou ztratit. Vynořují se, Bach se vynořil téměř po stu letech. Nevědělo se, co to je a jaká je to velikost gigantická, a teprve po takových osmdesáti letech ho objevil Mendelssohn-Bartholdy a pak se teprve objevilo, že je to umění věčné, které není vázáno na módu a které není vázáno na dobu. Já myslím, že Foerster není vázán ani na módu ani na dobu, i když s dobou souvisí, ale na módu rozhodně není právě tím, že si zůstal od začátku věrný, od začátku do konce a že necouvl a že se nedal odradit ničím, ani nějakým lákavým úspěchem, kterého by byl jistě dosáhl, kdyby byl chtěl.

Je jasné, že Foerster  zůstane velikým zjevem české hudby, ale že zůstane jako jedna z velkých útěch umění. Umění, které člověk potřebuje a které bude potřebovat. Myslím, že ho budeme potřebovat více nežli kdy dříve, protože tato doba, která nás ohrožuje ze všech stran – a je to doba nebezpečná i přes všechny velké vymoženosti, jichž dosáhla, o tom není sporu, ale je to pro slabého člověka, pro nervovou soustavu člověka doba ohromně náročná. Takže toto umění je balsám, určitý balsám, který všichni potřebujeme. Nechci dělat proroka, ale myslím, že toto právě udrží Josefa Bohuslava Foerstra mezi čelnými jmény české hudby, která v podstatě ve všech velkých zjevech je pozitivní a miluje život ů Foerster život miloval. To dokázal svým životem i svým dílem. – Děkuji vám za pozornost.

Text je přepisem záznamu úvodního proslovu prof. dr. Václava Holzknechta na vzpomínkovém koncertu z díla národního umělce J. B. Foerstra, konaného 28. 10. 1986 ve velkém sále SKP Jičín

Program // Zbirožská suita pro violu a klavír, op. 167 / Karel Řehák viola, prof. Jaroslav Šaroun klavír
Petrklíče, cyklus 4 písní, op. 12 / Salome Eberlová-Losová zpěv
smyčcový kvartet D-dur, op 39 / Sukovo kvarteto

Úvodní proslov Václava Holzknechta na koncertu z díla Josefa Bohuslava Foerstra v Jičíně 28. října 1986
Záznamy 3 / jkč 1987