Jiří Veselý

Projev k odhalení pamětní desky Karla Krause
v Jičíně 11. června 1987

V roce 1981 byla ve Vrchotových Janovicích natočena televizní hra Georga Stefana Trollera pod názvem „Karl Kraus nenáviděný a milovaný“. Titul hry je velmi výstižný. Karl Kraus nemohl nikoho ponechat lhostejným; měl spoustu přátel a nadšených ctitelů, měl i množství nepřátel, někdy nepřátel na život a na smrt. Dokázal Rány rozdávat i přijímat. Byl osobností, kolem které nelze dnes přejít bez povšimnutí. Poutal na sebe lásku, obdiv a úctu, přivolával lna sebe nenávist.

Narodil se 28. dubna 1984 právě zde, v tomto městě, v Jičíně, v pěkném rohovém domě číslo 43/44 u tržiště. Byl devátým z deseti dětí, nejmladším z pěti synů. Obec Jakob Kraus vlastnil v Jičíně papírnický obchod; byl velmi zdatný a pracovitý, vynalezl a dal si i patentovat postup při výrobě papírových sáčků, časem si pak v Jičíně vybudoval papírnu a zajistil si slušné jmění. Matka Karla Krause Ernestine, rozená Kantorová, byla dcerou lékaře z Jičínska. Zemřela v roce 1891 a Karlovi hodně chyběla.

Vzpomínek na Jičín si Karl Kraus mnoho neuchoval. pamatoval si na to, že se v rodině vyprávělo s úctou, že v roce šestašedesátém při prusko-rakouské válce přenocoval v domě Krausovy rodiny sám Bismarck, jemuž byl tento dům jako vhodný označen. Vzpomínal si na několik jičínských postaviček,v paměti si podržel kamennou věž na Čeřovce, která byla tolik podobná věžím, jaké otec ve volných chvílích ve společnosti přátel rád posunoval po šachovnici. O Jičínu později Karl Kraus napsal: “Je to čisťounké městečko, s bohatou kulturou a v krásné krajině. Je to pamětihodné dějiště krvavých událostí, jsou zde cenné historické stavby, nedaleko je i kartouza, o které psal Friedrich Schiller.“ To bude asi tak všechno, co si Karl Kraus o Jičíně pamatoval. Vždyť v roce 1877 byly Karlovi teprve tři roky, a tehdy zakoupil Jakob Kraus papírnu ve vídeňském okrese a rodina se do Vídně přestěhovala.

Ve Vídni se Karl Kraus cítil hodně dlouho nesvůj, také jeho sourozenci postrádali zde, ve velkoměstě, volné jičínské louky a krásné lesy, a musili vzít zavděk městským prkem za dohledu služebné. Děti se ve Vídni prostě bály; starší bratr Richard chodil do parku jenom s ranečkem, ve kterém měl ovoce a chleba s máslem, jaksi pro jistotu, do zásoby, kdyby se ztratil. Karl pak dával přednost svému zamilovanému  kufříčku s loutkový divadlem, které bylo jeho největším pokladem a průvodcem po vídeňských ulicích i po cestičkách parku uprostřed města. Germaine Goblotová v známé disertační práci napsala: „Byl zahnán do nepřátelského světa, pokoušel se již tehdy zachránit svatou archu ideálu a poezie.“ S Vídní se vlastně nikdy nesžil. Oázou ve všem roce byly dva měsíce prázdnin, které děti prožívaly s matkou na rakouském venkově ve Wiedlingau:

„Pozoroval sem že motýlci vymírají. Nebo si jich snad všímají jenom děti? Když mi bylo deset let, stýkal jsem se na wiedlingauských lukách jen se samými admirály; to byla vlastně nejvznešenější společnost mého života. Také černopláštníci, paví oka a žluťáskové mi zpestřovali život. Vanessa Io, Vannesa cardui. Vanitas vanitatum! Když jsem po tolika letech přišel opět do těchto míst, nebyl tu žádný. Polední slunce sice pražilo stejně jako kdysi, ale motýlka nebylo vidět žádného, jen cáry novin se tu povalovaly po louce. Později jsem se dozvěděl, že stromů e zapotřebí k výrobě novinového papíru, a že při té záplavě informací šli motýlkové prostě stranou.“

„Je to lákavé, vyvolávat si v mysli znovu a znovu dny dětství. ten meruňkový strom na dvoře, který tehdy byl pořádně vysoký  teď se nějak zmenšil! Nebo Laudonův vršek, to přece bývalo Čimboraso. Je jenom zapotřebí zase přilákat dimenze dětství. Okamžik před usnutím se to fantazii občas podaří. Najednou je tu zase všechno, docela všechno. Liščí kůže před postelí opět vzbuzuje hrůzu, pes v sousední vile štěká, závan vzpomínek ze školy přinese vůni tužek a inkoustu, a také písničku o mladém Siegfriedovi, který byl udatným hrdinu, pan učitel k tomu fidlá na housle, pak ještě to známé bušení srdce, co kdyby se na „to“ přece jenom přišlo, v zahradě stračka polní a housenky, vlažné mléko přímo od krávy, první rovnice s jednou  neznámou, první setkání s jednou neznámou, povzbuzování z úst plavčíkových, cholera v Egyptě a s obavami číst v novinách jména měst Damiette a  Rosette se dvěma stovkami mrtvých denně, protože co kdyby se člověk z toho nakazil, zápach vycpávané veverky a v dálce zvuky novinek „Jen pro přírodu“ a „On je tvým Pánem“. A to všechno za půl minuty. Kdo si nedokáže to všechno přivolat, kdykoli chce, může požádat, aby mu vrátili školné. Dobrý mozek musí být s to představit si onu horečku dětství se všemi průvodními jevy, které zvýšení teploty způsobovaly.“

Ve Vídni chodil Karl Kraus do školy, v letech 1884-1892 navštěvoval klasické gymnázium, oblíbil si latinu a matematiku, byl ve třídě primusem. Pak se dal zapsat na právnickou  fakultu, strávil tam několik semestrů, ale více zajímaly přednášky na fakultě filosofické. Již jako student spolupracoval s literárními časopisy, od osmnácti let psal divadelní a literární kritiky, např. pro Conradův časopis Die Gesellschaft nebo pro časopis Die Wage. Občas napsal něco do novin, občas o něčem přednášel, docela však propadl divadlu, herectví a režii, to miloval nade vše. Jeho láska k loutkovému divadlu ještě z doby jičínské a z ranné doby vídeňské nesla plody. Zprvu hrál amatérsky, pak ztělesnil třeba i Franze Mooora v Rudolsfsheimer Volkstheater, kde jeho partnerem byl tehdy debutující Max Reinhardt.

V roce 1899 mu šéfredaktor Neue freie Presse, těchto známých vídeňských novin, nabídl vedení fejetonu. Karl Kraus však odmítl, měl jiné plány: založil si svůj vlastní časopis, Die Fackel, Pochodeň. Krausův životopisec Robert Scheu napal v roce 1909: „Takový den, jako když vyšlo první číslo Fackel, Vídeň dosud nezažila. To bylo šumu, šepotu, bublání. Na ulicích, v tramvaji,v městském parku, všude četli lidé červené sešitky. Bylo to k zbláznění. Brožurka, původně určená k tomu, aby se v několika stech výtisků rozlétla po provincii, musila být v několika dnech narychlo dotištěna v deseti tisících exemplářů. Již ve druhém čísle mohl Karl Kraus napsat optimisticky: „Jsem si už dnes jist podporou všech slušných lidí.“

Až do čísla 166 vycházela Fackel třikrát měsíčně pak nepravidelně, od roku 1816 nejméně čtyřikrát ročně, až do roku 1933; často bylo i několik čísel svázáno dohromady, takže čtenáři dostávali do rukou brožury. Do února 1936, kdy vyšlo poslední číslo, bylo vydáno 922 čísel, ročníky měly vždy mnoho stran, také přes tisíc. Občas docházelo ke konfiskacím. Ostatně Karl Kraus byl přesvědčen, že „satiry, jimž cenzura porozumí, jsou zakázány po právu“.  O tomto časopise se debatovalo i v parlamentě, útoky napadaných se mísily s nadšením obdivovatelů, skandály si podávaly ruce s úspěchy.

V prodejních stáncích se nová čísla Fackel ani neohřála. Četli je obdivovatelé i odpůrci, četli je vždy lidé, kteří se chtěli něco dozvědět. „Dostal jsem 236 spílavých anonymních dopisů,“ napsal Karl Kraus v devátém čísle časopisu, „81 dopisů výhružných, ale jenom jednou mne doopravdy přepadli,“ konstatoval a hned popsal útočníka: „Slabost rozumu se šťastně snoubila s tělesnou silu.“

Tehdy se v blízkosi Karla Krause objevila první významná žena jeho života – krásná herečka Annie Kalmarová, kterou Karl Kraus povzbudil v divadelní kritice a ve Fackel se přimluvil, aby dostávala významnější role.Ta však v dubnu 1901 zemřela jak třiadvacetiletá na tuberkulosu.

Časopis Die Fackel přinášel zprvu články od mnoha významných autorů, například od Heinricha Manna,Alberta Ehrensteina, Detleva von Liliencrona, Else Laskerové- Schülerové, Richarda Dehmela, Franze Werfla, Josefa Poppera Lynkeuse, Otto Soyky, Františka Langra, Josefa Svatopuluka Machara, překlady z děl Oskara Wildea, Augusta Strindberga, Fojodora Dostojevského, Antona Čechova.

Časopis Die Fackel se stal posléze nejen ilustrací k posledním dnům dunajské monarchie, ale poté, co z něho Karl Kraus vytvořil časopis jednoho člověka, stal se i jakýmsi osobním deníkem Karla Krause. Poprvé celé číslo docela sám napsal Kraus v roce 1909, od roku 1911 odmítal jakoukoli spolupráci dalších přispívatelů.

Typické je jeho prohlášení v jednom z poválečných čísel Die Fackel, kdy svou samostatnost, nezávislost a soběstačnost typicky krausovským, tj. poněkud přehnaným způsobem deklaroval: „Nečtu žádné rukopisy a žádné tiskoviny, nepotřebuji výstřižky z novin, nezajímají mne jiné časopisy, nepožaduji recenzní výtisky a žádné také nikomu neposílám. Knihy nerecenzuji, nýbrž je rovnou házím do koše, nezkoumám míru talentu, nedávám autogramy, nepřeji si být recenzován ani jmenován, tištěn ani propagován, rozšiřován ani uváděn, přednášen ani řazen do katalogů, antologií či slovníků, nepotřebuji požitek z umění, vyhýbá se každé společné příležitosti k něčemu takovému, nechodím na výstavy, na koncerty, do kina a již patnáct let ani do divadla.Nenavštěvuji žádné přednášky kromě svých vlastních, vyhýbám se veřejným i soukromým tanečním večerům nebo podnikům urážejícím pietu deseti tisíc mrtvých a sta miliónů ještě žijících. Uzavírám se před každým narušením své soustředěnosti, před každým pozváním, před každým rozrušením, neudílím žádné rady a žádné ostatně ani neznám, nekonám návštěvy a žádné nepřijímám, nepíši dopisy a nechci žádné dopisy číst, varuji před naprostou marností každého podobného pokusu.“

Později – od roku 1932 – se pak v každém čísle Die Fackel objevilo oznámení natištění palcovým písmem: „Zásilky všeho druhu jsou vždycky nežádoucí.“

Krátce před první světovou válkou se Karl Kraus seznámil s Carlem a Sidonií Nádherných, v barokovém zámečku ve Vrchotových Janovicích pak v přítomnosti Sidonie trávil krásné chvíle. Přátelství pokračovalo i poté, co se Sidonie provdala v roce 1919 za hraběte Maxe Thun, i poté, co svého manžela opustila. Korepondence Karl Kraus – Sidonia Nádherny obsahuje 1065 dopisů, dopisnic a telegramů o 1136 stranách.

Když v roce 1914 světová válka vypukla, byl Karl Kraus šokován, ale až do prosince 1914 mlčel. Pro lehkou tělesnou vadu,kterou jeho nepřátelé nazývali hrbem, nebyl Kraus odveden, nestal se tedy vojákem a obával se, že by právě proto jeho řádky nemusily být správně pochopeny. Uvědomoval si, že „válka zostřuje všechny rozpory, duchové se matou, srdce okorají, člověk se naučí hrozným věcem – zabíjet. Válka nemůže žádnou krizi vyřešit, může jen urychlit naprostý rozklad všech hodnot.“ Varoval Rakousko, aby ho nezmátlo, věděl, že „moderní válka není místem pro hrdinství, které člověka ničí. Člověk se čím dál tím víc stává jen nepodstatnou součástkou obrovitého pekelného stroje, často proti své vlastní vůli a proti vlastnímu přesvědčení.“

“Jak se svět vlastně zřítí do války?“ ptá se Karl Kraus a odpovídá si: „Diplomaté obelžou žurnalisty a pak, když si to sami přečtou, uvěří tomu.“ Uvědomoval si, že „vývoj techniky dospěl k bezbrannosti před technikou.“

Soudil-li Karl Kraus, že ten, „kdo považuje vlastence jiné země za lumpy, je pitomcem ve své vlastní zemi,“ pak se vlastně ztotožnil s tím, co řekl Robert Musil v slavném románě „Muž bez vlastností“, kdy nechal svého hrdinu jako školáka napsat o lásce k vlasti: „ Skutečný přítel své vlasti  ji nikdy nesmí shledávat tou nejlepší.“

Krause děsily články válečných štváčů, upozorňoval na to, že „úšklebek válečného fejetonu je pomazán krví“ a že „Nepopsatelná bída slouží nejbídnějšímu popisování“. Děsil se řádek v tisku, jejichž obsahem byl „boj těch druhých“. Nikomu nepřál pobyt v zákopech, ale „fejetonismus slávy“ ho odpuzoval.

Když se v tisku objevovala slova hovořící v roce 1918 o únavě z války, napsal:
“Únava z války, to jsou ta nejpitomější ze všech slov, jež v této době existují. Být unaven válkou, to znamená být unaven z vraždění, z loupežení, ze lží, být unaven z hlouposti, z hladu, z chorob, být unaven ze špíny, z chaosu. Cožpak ale někdy k tomuhle všemu by mohl přistupovat člověk bez únavy, svěží a čilý? Pak by únava z války byla doopravdy stavem, který nezasluhuje záchranu. Unaven z války musí být člověk neustále, nikoli teprve poté, nýbrž před tím, než válka vůbec začala. Z únavy z války válka nikdy neskončí, nýbrž z únavy z války by se mělo válce předcházet. Státy,které ve čtvrtém roce války jsou z války unaveny, si nezaslouží nic jiného, než vydržet.“

“Zasadím se o to,“ psal v časopise Die Fackel, „aby ti, kdo žili z toho, že ostatní umírali, ti, co svými pery dodávali druhým odvahu, které by se měli bát, ti, co se svým nadšením podíleli na mnohonásobné krvavé vině, byli pranýřováni. Aby už nikdy spisovatelé nezvyšovali chuť světa vést válku, nýbrž aby ve jménu všech našich ubitých přátel rostl odpor světa k těmto pisálkům.“

Karl Kraus zatleskal návrhu Jeroma Klapky Jeroma, aby onoho dne, kdy dojde k míru, musili váleční vinící a zbohatlíci defilovat před mrzáky a oběťmi války.

Nejvelkolepější Krausové dílo – Poslední dnové lidstva, drama uveřejněné v Die Fackel v letech 1918-1919, drama které jako celek nemůže žádné divadlo na tomto světě hrát vzhledem k nevídanému rozsahu, je opravdovým protestem proti válce. Karl Kraus řekl, že „nemůže-li sám zanikajíc době pomoci, může jí alespoň ukázat, jak zaniká“. To se velmi blíží výroku slavného severského filosofa S. Kierkagaarda, který v roce 1849 napsal: „Jednotlivec nemůže době pomoci, nebo ji zachránit. Může jen vyjádřit její konec.“

Na rozdíl od mnoha jiných časopisů se po válce nemusilo na časopise Die Fackel co do obsahu vlastně nic měnit. Karl Kraus pokračoval ve svém boji a v opovržení válkou . Dále vedl své polemiky a boje za práva a svobodu osobnosti, proti pokrytectví, proti měšťáctví, proti společnosti bez úcty k člověku, proti klerikalismu,  proti frázérství. Novinářská fráze Karla Krause naplňovala hnusem. „Žurnalista má slovo vždycky po ruce,“ napsal, „já bývám často v rozpacích. Mít tak někdy žurnalistu po ruce, vzal bych mu to slovo z ruky a přes tu ruku bych mu jednu vlepil.“

V časopise Die Fackel docházelo k ostrým polemikám s nejrůznějšími odpůrci již od jejího založení. Vzpomeňme například na konflikt s vydavatelem časopisu Die Zukunft Maxmilianem Hardenem, kterého Karl Kraus charakterizoval takto: „Harden by nejraději dravci žádné zuby nevytrhl, ale zaplomboval by mu je.“ Mocného vydavatele novin Imre Bekessyho, který dlouhá léta po válce ovládal novinářský život ve Vídni, přirovnal Karl Kraus k vyděrači, který pozoruje mileneckou dvojici v parku a pak požaduje peníze pod hrozbou skandálu. Tento novinář se také otřel neomaleně o Krausův původ, o jeho rodiště, o Jičín, a Krausovi vytýkal provinčnost. Karl Kraus tehdy napsal: “To, že jsem se narodil v Jičíně, nepovažuji za tak fatální, jako to,že už padesát let žiji ve Vídni, kde je mm spoluobčanem pan Bekessy.V Jičíně by se mi to určitě stát nemohlo.“

Veliké ostrosti nabyla jeho polemika s Alfredem Kerrem, který byl ve své době považován za berlínského papeže divadelního světa. Alfred Kerr, nazvaný Karlem Krausem nikoli bez příčina s narážkou na někdejší polemiku Heinricha Heina a Luswiga Börna „talentem bez charakteru“, uveřejnil nenávistnou báseň proti Karlu Krausovi. Karl Kraus na to zareagoval tak, že ji v doslovném znění uveřejnil v Die Fackel a k tomu sarkasticky podotkl? „Je to to nejsilnější, co jsem až dosud proti Kerrovi podnikl. Nic není totiž více zničující, než když mu prostě předám slovo. Jen čtěte, jen srovnávejte.“

Pro své výrazy nechodili Krausovi odpůrci zpravidla daleko. Alfred Kerr nazval Krause „malým protivným pomlouvačem“, pro Williho Haase byl Kraus „nekalým podstrkovačem hadů“, Roda Roda ho označil za „věčně štěkajícího hafana, Maxu Brodovi byl prostě „nesympatický“, ale vtip a užitečnost časopisu Die Fackel neupíral. Leckterý odpůrce se uchýlil i k pomluvám, leckterý si přihřát antisemitskou polívčičku.

Avšak Karl Kraus byl i milován. Nemám zde na mysli epiteta „největší, nejlepší, nejskvělejší, nejdražší, nejhodnotnější“, jimiž ho učctívala Sidonie Nádherny, nýbrž soudy jeho literárních kolegů. „Satirický patos antižurnalisty Karla Krause probouzí neobyčejné sympatie,“ řekl o něm Thomas Manna. Dánská spisovatelka Karin Michaelisová napsala o jeho přednáškách: „Sál byl do posledního místečka zaplněn. Vstoupil Kraus, plachý jako netopýr, i kdyby mluvil čínsky, sledovali by ho s napětím.“ Toho si všiml i Pavel Eisner při jednom ze 57 večerů v Praze (mimochodem – v Brně uspořádal Karl Kraus večerů dvanáct, z toho jeden v únoru 1933 ve prospěch stávky horníků v rosicko-oslavanském revíru, v Ostravě devět, v Teplicích šest, celkem pak oněch večerů ve Vídni, Ischelu, Münsteru a jinde byla na sedm set), kdy „Karl Kraus přednášel před lidmi proměněnými v sochy“. Zdá se, že tady někde je základ divadla jednoho herce.

Četl Hauptmannovy Tkalcea Hlídače Thiela, čet verše D. v. Liliencrona, A. Holze, Mich. Conrada. „Karl Kraus nemusel čekat, jak „to“ dopadne,“ řekl Josef Hora, „nemusel se měnit z přitakavače v revolucionáře, viděl dopředu. A znal umění zabíjet smíchem.“ S. K. Neumann si všiml  Krausova umění slovy: “Dal svůj geniální jazyk do služeb čestných bojů a zdrcující reportáže.“ „Karl Kraus je nejodvážnějším bojovníkem, který jako etik mezi duchy světa bojuje o mravní hodnoty, jejichž realizaci přinese až příští století,“ řekl o něm Frank Wedekind, se kterým se Karl Kraus shodl především v oblasti kritiky společenské lžimorálky.

„Učil nás číst,“ poklonil se před ním Karel Čapek, „je největším učitelem čtení, jaký kdy byl. Učil nás luštit potištěný papír, jako by to byly nápisy v neznámé řeči. Pokusil se osvobodit lidstvo od poslední a nejhorší, protože anonymní tyranie, od tyranie mrtvých frází. Ale na to nestačí život jednoho člověka, i když ten člověk je Karl Kraus.“  Čistotu jazyka, jeho odpor k frázi, oceňoval u Krause kdekdo. F. X. Šalda nazval Karla Krause „vášnivým milovníkem cudného jazyka, pokračovatelem v tradici schopenhauerovské a nietzscheovské, vzteklým bořitelem lepenkových hradů a zámků.“ Oskar Kokoschka o Krausových bojích řekl: „Sestoupil do pekel, aby soudil živé i mrtvé.“ Otokar Fischer prohlásil Karla Krause za „fanatického odpůrce německé války a německého šosáctví, a spolu stejně fanatického vyznavače německé řeči, jakožto jediného prý důstojného nástroje k vystižení odstínů výrazových a filosofických hloubek.“ Mezi Krausovy spojence lze počítat celou řadu dalších vynikajících osobností, například Stefana Zweiga, Arthura Schnitzlera, Sigmunda Freuda, Josepha Rotha, Adolfa Loose, Bertholda Viertla a mn. j.

Rakouská monarchie vyvolávala u Karla Krause odpor, ale i rakouskou republiku přijímal s pocity hodně smíšenými. V roce 1928, tedy v desátém roce rakouské republiky napsal: „Po dvacet let období monarchie jsem usínal s noční můrou, že bych měl uctívat pomazanou hlavu slaboduchého panovníka. Ale že bych byl vyvolen k tomu, abych v 10. roce republiky tuto republiku oslavoval, z toho mne vždycky po ránu bolí hlava. Opravdu bych byl raději, kdybych nemusel říci, že tato republika za nic nestojí, než když to říci smím.“

Hodně popudil Karl Kraus své nepřátele i mnohého, kdo s ním sympatizoval, když se po nástupu Hitlera k moci ve vydávání časopisu Die Fackel odmlčel.I ti, kteří by byli nejraději viděli ústa tohoto časopisu ucpána, náhle pociťovali potřebu slyšet nebo číst, co k tomu všemu, co se děje v Německu, řekne Fackelkraus. Na leckoho se přitom hodil Krausův někdejší výrok: „Někteří lidé soudí, aby nebyli sami souzeni.“ Celý demokratický svět křičel, Karl Kraus však zůstával němý. A rozsudek pomstychtivých novinářů zněl: „Kdo nemá co říci k Hitlerovi, nemá vůbec co říci.“ V říjnu 1933 se konečně na stáncích objevil známý červený sešitek, jenž měl pouze čtyři stránky; obsahoval smuteční řeč Karla Krause na dhrobem brněnského architekta Adolfa Loose a několikařádkovou básničku, napsanou v září 193 ve Vrchotových Janovicích, jež měla leccos vysvětlit:

A neptej se, co dělal jsem v ten čas,
že němý jsem, to vím,
p r o č – ale nepovím.
A ticho je, vždyť svět se bortí zas,
a slovem netrefíš,
jen v spaní mluvit smíš.
Však sněte o slunci, vzpomeňte jeho jas,
vše musilo tak jít,
i při křiku je klid.
To   s l o v o  spí, když probudil se ďas.

V červenci 1934 pak konečně vyšlo další číslo Die Fackel,  kde Kraus své stanovisko vysvětluje. Nenapsal přece Třetí Valpuržinu noc proto, aby nebyla uveřejněna. Teprve když tuto odpověď na události v Německu napsal, teprve, když se už chystal i ji uveřejnit, rozhodl se, že to neudělá a nerozhodoval se snadno: „Kniha mj. zachycuje mentalitu ministra propagandy.Kdyby se mu mé věty dostaly do ruky, pak b mohl ze vzteku poslat padesát židů z Královce do koncentráku. jak bych si to mohl zodpovědět? Byl jsem v situaci, kdy zodpovědnosti hodnotí bolestnou rezignaci na literární efekt níže než tragickou oběť toho nejubožejšího, anonymního lidského života.“ Krausovo mlčení s pokusil vysvětlit i  Bertolt Brecht v básni, uveřejněné ve svazku Hlasy o Karlu Krausovi, kterou vydali Krausovi přátelé v roce 1934 ke Krausovým šedesátinám. Ostatně v Krausově životě i v jeho výrocích lze najít dosti odpovědí na otázky po příčinách jeho mlčení: již v roce 1914 ztratil hlas; tehdy byl zděšen, ne však zbabělý. V roce 1918 napsal, že „některé okolnosti připouštějí pouze křik, sama řeč tu nestačí.“ „Zbraněmi ducha nelze nic zmoci proti vzteklým psům,“ napsal ve Valpuržině noci, „bombarďáku se nelze postavit s patosem, šílenství nelze čelit vtipem, slovo nic nezmůže proti kanónům“.

Poslední číslo Die Fackel vyšlo na počátku roku 1936. Karl Kraus se cítil osamocen, jeho přátelé – Adolf Loos, Carl Nadherny, Frank Wedekind, Peter Altenberg – ti byli mrtvi. Dopravní nehoda mu citelně narušila zdraví, embolie pak 12. června 1936 ukončila jeho život. Pohřben byl na vídeňském hřbitově, Sidonie Nadherny, která ho přežila o čtrnáct let, vhodila do hrobu prsten ještě dříve, než na rakev dopadly první hroudy hlíny.

Karl Kraus, jičínský rodák, se zapsal zlatým písmem do kulturních dějin lidstva. Byl eskamotérem a očišťovatelem jazyka, bojovníkem za spravedlnost, literárním teoretikem, literárním kritikem, byl jedním z prvních, kdo poznal, že zájem čtenářů se odklání od románu k zprávě, biografii, kulturnímu svědectví, chceme-li k literatuře faktu. Nehledal vysněný svět, zůstával u syrové reality. Byl obnovitelem politického, dobového a dokumentárního divadla. Byl vášnivým bojovníkem proti válce. Spolu s Romainem Rollandem, Henri Barbussem, Albertem Einsteinem, Maximem Gorkým se účastnil protiválečného kongresu v Amsterodamu v roce 1932. Byl třikrát navržen na Nobelu cenu míru.

Dílem Poslední dnové lidstva vznesl plamenný protest proti válce. „Kdyby se mi řeklo,“ napsal Josef Hora, „abych si vybral jedinou knihu z válečné literatury, neváhal bych a dal bych přednost Posledním dnům lidstva před moha romány a dramaty efektnějšími a slavnějšími. „Kraus spoří hrůzou,“ komentuje toto dílo F. X. Šalda, „není nikde dryáčníkem děsu a smrti, nepoužívá křiklavých barev jarmarečních. Víc než na ukrutnost lidskou klade důraz na hloupost a blbost lidskou.“ Bruno Frei se domnívá, že Karl Kraus v tomto díle našel „nejpůsobivější formu, jak proklít válku.“

Celé Krausovo dílo vůbec a Poslední dnové lidstva zvláště jsou nesmírným, účinným varováním před šílenstvím války. Hrůzná závěrečná apokalypsa přenechává přece jen kousek naděje, „aby přec na naší nadějné zemi už konečně konec byl s válkami všemi.“

Text je převzat z autorského rukopisu projevu, který proslovil dr. Jiří Veselý, CSc. (ČSAV Praha), v první části kulturního podvečera, konanho při příležitosti slavnostního odhalení pamětní desky rakouského spisovaatele a publicisty Karla Krause na jeho rodném domě v Jičíně (Fortna 43) ve čtvrtek 11. června 1987 v sále Lidové školy umění J. B. Foerstra v Jičíně.

Jiří Veselý / Projev k odhalení pamětní desky Karla Krause v Jičíně 11. června 1987
Záznamy 5 / jkč 1987