Ze Záskalí k Ještědu

18.11.2010 16:19

 

Do poslední chvíle jsem nevěděl, kam vyrazím prý poslední pěkný den v roce Pzn. 1, ale když jsem si přečetl článek Jaroslava Rudiše v posledním Instinktu, bylo mi okamžitě jasno. Ne, že by trasa výletu byla přímo inspirována autorem románu Grandhotel, ale nejspíš byl určen jeho základní směr. Mimochodem s Jaroslavem Rudišem mám společných pár věcí. Kromě vztahu k Liberci a celému tomu kraji také pokrevní spříznění se jménem Bílý Potok Pzn. 2, byť ten jeho Bílý Potok je v Jeseníkách a ten můj v Jizerských horách (ačkoli je to nelogické, Rudiš studoval v Liberci a nikoli na Moravě), pak vztah k vláčkům a dopravním prostředkům vůbec, byť – zase – je poněkud jiného charakteru, ale oba jsme měli příbuzné mašinfýry, a konečně stejný obor studia, také já jsem studoval germanistiku – a zajímají mne česko-německé a německo-české vztahy.

Ta konkrétní trasa, totiž rozhodnutí jet do Hodkovic, tam se trochu porozhlédnout, vyjet nahoru na Záskalí a podívat se, zda by se odtud dalo jít někam směrem k Ještědu, či zda bude nutné popojet ještě kousek dál po staré původní cestě do Liberce, po které jsem já kdysi jezdíval na kole a kudy ještě dodnes jezdí některé autobusy, byla dána spíš vzpomínkami než četbou knížek Jaroslava Rudiše. I když to nebyl – další paradox – návrat na stará známá místa, nýbrž naopak cesta někam, kde jsem vlastně nikdy nebyl.

Ona stará silnice mne fascinuje tím, že překračuje Ještědský hřeben, po kterém pokračuje nad starým německým městem vlastně až takřka pod vrchol Ještědu, než se stočí dolů k Liberci, a také tím, že podél ní jsou (dodnes) zachovány staré masívní žulové patníky, hodně vysoké vzhledem k místům, kde napadne v zimě mnoho sněhu, takže bývaly i orientačními body pro zbloudilce v temných vánicích, které je tady musely za dávných časů hrozivě pronásledovat, svádět je z cesty a bránit jim dojití cíle ve zdraví. I když už jsem až sem nedojel, právě proto, že jsem se vydal nahoru do kopce k Ještědu, představoval jsem si celou cestu onen pohled na úbočí hřebene s jeho vrcholkem, dominujícímu celé krajině, tenkrát ještě bez kuželu stavby, která nahoře stojí dnes. Má trasa s ní vlastně vedla souběžně.

Po krátké zastávce v Hodkovicích nad Mohelkou, malému městečku, které znám z pohledu z vlaku cestou z Turnova do Liberce z doby, kdy jsme tudy jezdili každé léto právě k tetě do Bílého Potoka (fascinovala mne vždy mohutná, poněkud pochmurná německá stavba zdejšího nádraží), jsem s Alenou, která se zprvu vzpírala (chtěla raději na Hrubou Skálu, musím říci, že ale nakonec byla spokojená), vyjel serpentinami nahoru do Záskalí a tam zjistil, že skutečně vede turistická cesta (od Císařského kamene či Rádla a kopce nad ním, Hraničníku, už skoro u Jablonce nad Nisou) prudce nahoru a po pláních Ještědského hřebene až k samotnému vrcholu. Napadlo mne, že je to podobné jako s Velišským hřbetem, kde se rovněž dalo, než tu cestu zničili jakýmsi kukuřičným lánem, jít ze Starého Místa až prakticky ke zřícenině mohutného hradu, s podobným pohledem na Jičín jako z Ještědu na Liberec – s podobným vědomím přesahu na obě strany krajiny, kterou hřeben rozděluje.

Jen je to celé daleko mohutnější. Alena mi říkala, že – ona coby Semilačka původem to tak vnímala ještě výrazněji – ze školy si pamatuje, že Ještěd je geologicky pokračováním Kozákova (který má ostatně podobnou úlohu dominanty nad Semilami – ostatně na starých pohlednicích se tak označuje – Kozákov u Semil). Turistické trasy i informace na Wikipedii to potvrzují. Vlastně by se celý ten pás kopců, rozdělených občas prudkými srázy, údolími a silnicemi, dal přejít už od Tábora nebo dokonce od Kumburku, pěkně je to vidět ze Rváčova, někde od tamějšího stacionáře pro postižené děti, jak ty kopce sledují jeden tah, jak tvoří jeden geomorfologický celek, vypínající se – z pohledu „z kraje“ – ještě před nejvyšším pásem hraničních hor, nad okolní krajinou.

Cestou do prudkého svahu jsme zaregistrovali „styl“ pobývání lidí v tomto prostoru, který uvidíme ještě výrazněji nahoře, při pohledu na auto opřené o strom trochu prohnutými zadními dveřmi a odkloněným stěračem. Jak se sem, proboha, po tom kamení, jímž se při prudkých deštích musí řítit voda dolů, mohlo vůbec dostat?

Po půlhodince jsme na vrcholu Javorníku, protijdoucí nám radí, „tady se pořád něco staví, obejděte to zleva“, už vidíme rozježděnou cestu a nějaký velký objekt z betonu a cihel. Obcházíme stavbu, jak nám poradili, a na stále ještě blátivém rozcestí u turistické mapky se dávám do řeči s místním výletníkem a dozvídám se, že to je místo, kde stával kdysi Obří sud. V sedmdesátých letech vyhořel, a tak jsem už propásl možnost, udělat si tam výlet, ačkoli jsem o jeho existenci věděl. Ten druhý, nad Lázněmi Libverda, jsem z dětství a ze studentských let důvěrně znal. Otáčím se a nyní vidím v rozestavěném tvaru skutečně konstrukci, která ale už není ze dřeva jako ta původní, ale na tradici někdejší restaurace navazuje.

Odtud už nás vede cesta dolů k rozhledu, na jehož konci je vrchol hory dotvořený hyperboloidem (fascinující slovo) hotelu a televizního vysílače Ještědu. Pohled velmi podobný, jako na jedné z fotografií v odkazech pod textem (stránky Itakura, kde je i celá řada pozoruhodných informací o rozhlednách). Otevřená pláň s cestou, respektive několika cestami, prostor místy zalesněný, s několika stavbami či jejich seskupením, odsud je výrazný jakýsi kostelík. Uvažuju, kam asi můžeme dojít, vzhledem k brzkému stmívání, přečtu si informace na turistických ukazatelích. Registruju místo U Šámalů, pak Rašovka… Ještě předtím ale, na konci oné rozblácené cesty, pozdně barokní kaplička (Javornická kaple), k níž vede také silnice zezdola, kolem spousta aut zaparkovaných na louce a v blátě na prostranství. Německý nápis, datum stavby 1812, opraveno na začátku minulého století.

Po louce, rozježděné auty a čtyřkolkami – jak vzápětí uvidíme – pokračujeme svahem dolů, rozumím teď názvu „Pláně (pod Ještědem)“ – pocit volnosti. Mají ho zřejmě i ti čtyřkolkáři, na druhou stranu se divím, že v prostoru, označeném jako přírodní park, nikdo nedodržuje nějaká pravidla. Myslím na rogala, která jsem viděl z vrcholku Ještědu, jejich stanoviště bude ještě asi notný kus dál, ostatně ve vzduchu žádná nejsou. Nicméně začínám rozumět tomu, že tento prostor je opravdu tím místem relaxace, odpočinku pro Liberečáky, jeden pár si to u zaparkovaného auta opravdu užívá, líbají se, kolem profičel sportovně vyhlížející padesátník s helmou na kole, maká, protože za hodinu jsem ho viděl už se vracet, kus dál je rozestavěný nový lyžařský vlek, zkrátka rušno. Navíc v tento krásný den.

Dostáváme se na regulérní cestu, na jejím konci objekt, který jsem považoval za kostelík. Je to nová rozhledna s restaurací, zezdola z Dlouhého Mostu a na druhou stranu někam k Českému Dubu vede silnice. Nápis na fasádě Rašovka, vstup nahoru z restaurace za dvacku. Pěkné rozhledy na obě strany hřebene. Pár snímků krajiny, různé záběry fotoaparátu. Dáme si ještě kafe nebo vyrazíme zpět? Pokročilý čas, svačina bude spíš cestou z batohu. Stmívá se, v lese Javorníku ještě trochu vidíme na cestu. A čeká poslední úsek cesty, totiž správně vykličkovat přes most nad dálnicí v Hodkovicích a správně poodbočovat, abych se dostal – vlastně onou starou cestou, kterou se jezdívalo dříve do Liberce, do Ohrazenic. Protože tohle je dnes všechno jinak.

Odkazy a poznámky

Ještěd
http://bender.pohoda.com/~charlie/webcam/webcam.jpg
http://www.jizerky.cz/cz/nase-tipy/rozhledny/rozrasovka/

http://www.kugel-panoramen.de/index1.php?page=uebersicht&version=krpano&player=auto
http://www.jested.cz/uvod

Ještědsko-kozákovský hřeben
http://cs.wikipedia.org/wiki/Je%C5%A1t%C4%9Bdsko-koz%C3%A1kovsk%C3%BD_h%C5%99bet#cite_note-0

Obří sud
http://cs.wikipedia.org/wiki/Ob%C5%99%C3%AD_sud
http://www.obrisud.cz/
http://cs.wikipedia.org/wiki/Ob%C5%99%C3%AD_sud_%28Javorn%C3%ADk%29
http://www.zanikleobce.cz/index.php?detail=16927
Javorník  638 m n. m. , Rašovka, Rašovský hřbet
http://itakura.kes.tul.cz/jan/rozhledny/javornik.html
http://itakura.kes.tul.cz/jan/rozhledny/rozhled.html
Javornická kaple, trasa Hodkovice n. Mohelkou – Liberec
http://www.ceskehory.cz/turistika/liberec-hodkovice-nad-mohelkou.html

Pzn. 1) 14. listopadu, včera padaly v Praze teplotní rekordy, prý 21 stupňů C.
Pzn. 2) Bílý Potok pod Smrkem
http://cs.wikipedia.org/wiki/B%C3%ADl%C3%BD_Potok_pod_Smrkem
http://www.bily-potok.cz/
V Jeseníkách jsou dokonce dvě obce (části obce) s týmž názvem, jedna jako součást Javorníku, druhá u Vrbna pod Pradědem
http://cs.wikipedia.org/wiki/B%C3%ADl%C3%BD_Potok_%28Javorn%C3%ADk%29
http://cs.wikipedia.org/wiki/B%C3%ADl%C3%BD_Potok_%28Vrbno_pod_Prad%C4%9Bdem%29
Na stránkách http://alois-nebel-bily-potok.wales.cz/ je hlavní hrdina Rudišova románu popisován takto:
V hlavní roli železničního blues Bílý Potok vystupuje Alois Nebel - narozen ve znamení Vah roku 1948 ve Frývaldově, dříve Freiwaldau, nyní Jeseník. Celý život u dráhy, stejně jako jeho příbuzní. Sbírá jízdní řády, pije pivo, kouří a občas vidí v mlze to, co jiní nevidí. Naposledy pracoval jako výpravčí v Bílém Potoce. Pak mu vlaky, projíždějící stanicí napříč celým stoletím, zatemnily mysl.
Když se ovšem podíváte na mapu (Google nebo mapy.centrum), zjistíte, že ani v jednom Bílém Potoce (tj. ani v tom javornickém, ani u Vrbna) nemá, alespoň v současnosti, žádné nádraží, ačkoli do obou obcí (do jejich středu) vlak jede. Bude to tedy zřejmě na nějaký samostatný článek.

Fotky z cesty na adrese
http://jankcelis.rajce.idnes.cz/ze_zaskali_k_jestedu/

 

Zpět