Za Hrabalem do Nymburka a Kerska

Bohatá nabídka služeb Knihovny Václava Čtvrtka v Jičíně zahrnuje tak dvakrát třikrát do roka literární výlety, které pořádá vlastně od té doby, co zde byl založen Klub aktivních seniorů. Ten vlastně nejrůznější rozšířené aktivity svým formátem umožňuje. Ačkoliv v klubu nejsem registrován, vydal jsem se na „autobusový literární výlet“ Hrabalovo Polabí, k němuž jsem přišel takřečeno jako slepý k houslím. Někdejší kolegyně na gymnáziu PhDr. Hana Zikmundová se zmínila mé ženě na poslední zkoušce pěveckého sboru Foerster, kde rovněž zpívá, doma padla otázka, zda pojedu a já jsem, je to více jak půldruhého měsíce a netušil jsem, že výlet bude kolidovat s programem Ars poeticy, kývl a odsouhlasil účast. Na jičínskou kulturu je žel málo času, takže trochu špatné svědomí, stejně tak „rodinné důvody“, když už jsem v posledních týdnech byl pořád někde mimo dům, vědomí, že člověk jednou za čas během promluví s pár lidmi, které dlouho neviděl, a ovšem i téma, které bude pojednané ve skvělé kvalitě, jak Hanku za ta léta znám.

Má k těm místům osobní vztah, jak vím ještě z doby působení na gymnáziu, rodilá Pražačka strávila v Kersku dětství a tím, s trochou humoru řečeno, tak trochu anticipovala směr svého pozdějšího životního přesunu do Jičína. Její rodiče Hrabala znali, ona sama se coby vystudovaná bohemistka zúčastnila besed, na nichž se takřečeno tété a téte (je ještě znám tento výraz?, takže raději: tváří v tvář) setkala s nejvýznamnějším českým spisovatelem své doby. Já sám jsem si připomněl, když jsem jí o tom vyprávěl, jak jsem v „mírné depresi“ z vyhazovu od obhajoby tehdejším normalizátorem Rzounkem v jedné pražské hospodě v přítomnosti Hrabala, který do společnosti, v níž jsem se nacházel, přišel, vypil deset piv a zůstal děsivě střízlivý.

Rozvrh našeho výletu organizovaného jičínskou knihovnou a v dramaturgii mé kolegyně zahrnoval návštěvu Polabského muzea v Nymburku s Hrabalovou expozicí a nymburského pivovaru, přejezd do Kerska do restaurace Hájenka známé z kultovního filmu Slavnosti sněženek, další krátký přejezd k Lesnímu ateliéru Kuba a Svatojosefskému pramenu, zastavení u Hrabalovy chaty a zakončení u Hrabalova hrobu v Hradištku nedaleko Kerska.

Polabské muzeum se nachází naproti kapli sv. Jana Nepomuckého, která je posledním zbytkem rozsáhlého dominikánského kláštera. Byli jsme tu před měsícem či dvěma na jednom z koncertů Dvořákova festivalu, je to hned vedle Hálkova divadla a kulturního střediska, kousek od náměstí a snadno k nalezení. Přesněji řečeno, v Nymburku se nachází jedna z částí této instituce, s týmž titulem se setkáme v Poděbradech, součástí je skanzen v Přerově nad Labem, na internetových stránkách se můžeme proklikat u ikonek Sadské, Lysé nad Labem a Rožďalovic k dalším expozicím. V Nymburce (pozor! prý se takto poznají místní, přespolní říkají v Nymburku, tak aspoň průvodkyně muzea) je muzeum umístěno ve dvou budovách, jedna v bývalé židovské synagoze, kde je i stálá výstava Dějiny Židů na Nymbursku a expozice Z dějin železnice, druhá v budově se vchodem do Tyršovy ulice (tj. jak řečeno, proti zmíněné kapli), kde jsou dvě místnosti s expozicí věnované Bohumilu Hrabalovi.

Židovské téma je pravda pojednáno převážně v chodbách i nad schodištěm, nicméně kompaktně v několika vitrínách a vývěskách s dokumenty a předměty hmotné kultury, pojednání o železnici do Nymburka patří z několika důvodů, jak toho vlastního (původního), Nymburk byl vždy uzlovým bodem v železniční síti (i když můj strejček „mašinfýra“ tvrdil, že nejdůležitější je v tomto regionu Lysá nad Labem), nu a pak nepřímo, vzhledem k Hrabalovi. Modely zapůjčené z pražského Technického muzea, fotografie a další dokumenty vytvářejí prostor s atmosférou. Vlastivědné části muzea ve velké místnosti dominuje obraz Alfonse Muchy Poddání Nymburka L. P. 1421 Bohu a Pražanům z roku 1935.

Hrabalova expozice vznikla v roce 1999 z místní iniciativy a darovaných předmětů. Není rozsáhlá, nicméně je zde řada zajímavých věcí. Psací stroj Consul (podobný jsem ostatně měl také) na stole s řadou dalších předmětů, nad ním olejomalba portrétu spisovatele, námořnická čepice strýce Pepina, sada souborného vydání Hrabalova díla i jednotlivé knihy či překlady do cizích jazyků. Soubor exponátů nevelký, ale s autentickou atmosférou. Na stěnách vývěsky s jednotlivými tématy z Hrabalova života a díla, pojednanými texty a reprodukcí fotografií.

Exkurzí do pivovaru člověk za ta léta při nejrůznějších příležitostech absolvoval celou řadu. Nepovažuju se za pivaře, to znamená především znalce piva. Ačkoli jsem jeden čas pivo pil, nikdy jsem nedospěl k tomu podstatnému, totiž k tomu, co je tak důležité třeba u Hrabala, k pivu jako součásti životního stylu, vidění světa, určité kultury, v níž vzniká určitá komunita, společenství lidí. K tomu, co je dost zásadní (ve všemožném smyslu) pro Čechy. Nymburk a zdejší historie pivovarnictví, Postřižinské pivo a jeho druhy, proměny technologií a zachování těch tradičních, problémy s privatizací v českých pivovarech, vůně a propastné rozdíly teplot v různých fázích procesu a místnostech od sladovny přes varnu a kvasné kádě až po stáčírnu a sklady, v tomto případě v příjemných dvou hodinách zakončených nákupem „vzorků“ v obchůdku před závorou do vlastního pivovaru, to všechno jsem vnímal jen částečně v povídání pracovníka pivovaru a raději než detaily výroby jsem vnímal atmosféru všemi smysly a navíc objektivem fotoaparátu.

Nezapomenout poznámku o pamětní desce při zemi na zdi s nápisem: Motto: „Já žádnou desku nechci, ale když, tak ve výšce kam čůrají psi.! V letech 1919 – 1947 žil v nymburském pivovaru spisovatel Bohumil Hrabal. Nymburk 21. června 1997.

V jednu hodinu jsme měli už být restauraci Hájenka v Kersku, s nepatrným zpožděním jsme se usadili do restaurace, kterou snad každý Čech zná z filmu, stejně jako Hrabalovu chatu z nejrůznějších dokumentů o spisovateli. Řada z nás si dala kančí se švestkovou omáčkou, abychom učinili zadost legendě, když už jsme jednou tady, nicméně ač jídlo samo o sobě nebylo špatné (káva byla výborná), neměl jsem tu osvobozující radost, kterou člověk má, když se konečně dostane někam, o čem léta slýchával. Jednak je hospoda, která je součástí české kulturní historie, jen exteriér skutečné stavby, zatímco interiér restaurace filmaři vytvořili v barrandovských ateliérech, jednak mám (bohužel) vždy ty postranní myšlenky o těch, kteří se ke „kulturní památce“ chovají jen jako k pouhému zdroji zisku, k příležitosti cosi využít či málem zneužít. V tomto případě mi to potvrdilo hulvátské chování číšnice, u níž jsme si objednávali jídlo a která se evidentně viděla už bez zástěry a rozhodně mě nevnímala jako zákazníka, když jsem se slušně zeptal, zda na nás nezapomněla, když jsme po tři čtvrtě hodině jídlo neměli na stole. A když jsem se pak doma podíval na webové stránky podniku a přečetl si lajdácky zredigovaný (byť obsahem vcelku normální) text, (až na tu „přátelskou atmosféru“) s chybějícími háčky a čárkami, překlepy a pravopisnými chybami, už jsem nepochyboval o tom, že moje znechucení není snad záležitostí mého okamžitého nevstřícného naladění.

Zato Lesní ateliér Kuba mě nadchl. A to nejen vlastní výtvarnou stránkou keramiky, která je přitažlivá, aniž by byla vtíravá a dotěrná, ale i něčím, co vycítíte a možná lze dost obtížně doložit – i když přece: výtvarníci se cítí součástí něčeho, co je samotné přesahuje, vnímají kulturní kontext místa, jeho genius loci, a aniž by to nějak okázale dávánonajevo, je to tu. Knížka jednoho z dvojice výtvarníků, Bronislava Kuby, o „zaniklé vesnici Kří“ či nejnověji kniha o Bohumilu Hrabalovi, ale také motivy inspirované možná jeho osobností, kočky, hrníčky…, vše s humorem a jakousi vstřícností. Doma jsem si to vše potvrdil, když jsem si přečetl na webových stránkách o historii ateliéru.

Z naší výpravy si mnozí po prohlídce sedli na židličky a lavičky v přilehlé upravené zahradě a v letním parnu si užívali příjemné prostředí. Odtud je to po silnici pár minut k Svatojosefskému pramenu, i za tu kratičkou dobu jsme si cestou mohli uvědomit něco z idey „lesního města“ se alejemi založenými podle newyorského vzoru geometrického členění urbánního prostoru. Pramen se nacházív altánku u silnice, za ním hospoda, vedle tenisové kurty. Starší paní, která přijela na kole, si čepovala vodu do sedmi petlahví. Prý tam z té vody vaří i kafe, moc si to neumím představit, v přirozeném stavu má nicméně příjemnou lázeňskou chuť. Jak někdo komentoval, Poděbradka.

Odtud už jen dva krátké přejezdy autobusem. První k cestě, za níž se v ohybu nachází Hrabalova chata. Prý má nedávno nového majitele. Vzpomněl jsem si, že jej zde kdysi navštívil kolega Josef Novotný, snad ještě v době před Listopadem, kdy převážel tuším z Vídně tehdy zakázané knihy z exilových nakladatelství. Některé mu myslím dokonce zabavili. Před vilou se všichni fotografovali, já sám jsem si říkal, zdali si všimli těch nádherných borovic vysoko za rozsáhlou zahradou.

Nu a poslední zastávkou byl hrob spisovatele v Hradištku, jehož součást vlastně Kersko administrativně je. Prostor mezi dvěma lány na parném slunci mi atmosféru hřbitova příliš nepřipomínal. Stromy se stínem jen u informační tabule na postranní cestě před hřbitovem. Hrob, který koupil Bohumil Hrabal své ženě Pipsi k padesátinám (sic!) s tím, že do něj přemístí všechny své příbuzné, včetně strýce Pepina, je opatřen moderní betonovou plastikou, sloupem s otvorem, kterým je prý vidět do nebe. Autorem náhrobku je sochař Aleš Hnízdil, nejsou u něj květiny, ale především lahve s pivem. 

Informačními tabulemi je hrabalovská krajina dost dobře pokryta. Je zvláštní, že ta u hřbitova není součástí Naučné stezky Bohumila Hrabala, byť by byla její logickou součástí. Informace tohoto projektu, otevřeného veřejnosti v květnu 2014, jsou přístupné na internetu na stránkách obce Hradištko (jsou reprodukovány tabule na všech zastávkách). Naučná trasa se nachází v prostoru Přírodního parku Kersko – Bory, který se rozprostírá mezi obcemi Velenka, Hradištko, Třebestovice a Sadská. Při otevření měla třináct, dnes má osmnáct zastavení (některé z nich jsme navštívili nebo minuli), o některých – Menhiru, Kerských rybníčcích či Slatinné louce u Velenky se jen dočetli. Některé zastávky jsou zahrnuty i do informací na letáku Po stopách Bohumila Hrabala, kde ovšem cesta (cyklotrasa) vede do Kerska až z Nymburka.

Nu, vlastně to nebyla poslední zastávka. Řekl bych v Hrabalových intencích, tedy prakticky a zároveň s jistou poezií, jsme se zastavili na farmě v blízkém Zvěřínku a koupili tam výborné brambory a cibuli. Říkal jsem si v tu chvíli, jak to vše, (ještě také lahve s pivem, koupené v pivovaru) dopravíme domů, když jsem ráno nebral výjimečně auto k autobusu vzhledem k tomu, že jsme – výjimečně – nevyráželi na poslední chvíli. Dopadlo to dobře, nebudu prozrazovat jak. Trocha hrabalovského (?) optimismu občas neškodí.

Aktuální odkazy
Hrabalova expozice v Nymburku
https://www.hrabal-nymburk.cz/
Pivovar
https://postriziny.cz/
Pomník s kočkami
https://praha.idnes.cz/socha-bohumila-hrabala-v-nymburce-dqb-/praha-zpravy.aspx?c=A120921_1831815_praha-zpravy_ab
 

Restaurace Hájenka
https://www.hajenka-kersko.cz/

Další odkazy Kersko
https://www.restaurace-kersko.cz/
https://www.lesniatelierkuba.cz/o-nas/

Aleš Hnízdil
https://www.aleshnizdil.cz/2011/10/31/nahrobky/

Naučná stezka B. H.
https://www.hradistko-kersko.cz/volny-cas/naucna-stezka-bohumila-hrabala-/

Po stopách B. H.
https://www.hrabal-nymburk.cz/pcs/letak-hrabal.pdf
Jiný návrh výletu
https://www.horydoly.cz/turiste/po-stopach-bohumila-hrabala-na-kole-i-pesky.html

Fotografie a video Knihovny Václava Čtvrtka (zkopírováno z FB knihovny)
S našimi čtenáři a knihovníky z Jičínska jsme se vydali po stopách Bohumila Hrabala. Průvodkyní nám byla Hana Zikmundová, učitelka z Lepařova gymnázia. Navštívili jsme muzeum a pivovar v Nymburce a vynechat jsme nemohli ani Kersko, kam jezdil proslulý spisovatel na chatu a kde také čerpal inspiraci. Literární výlet jsme zakončili návštěvou Hrabalova hrobu v Hradištku. A vy se teď můžete podívat s námi.
Tady je video: https://youtu.be/-Oj8h911J_Y
A tady fotografie: https://www.rajce.net/a13085322

Moje fotodokumentace
https://jankcelis.rajce.idnes.cz/Za_Hrabalem_do_Nymburka_a_Kerska/