William Shakespeare / Zkrocení zlé ženy

Že je to v úplném znění hra daleko méně jednoznačná, než jak bývá vykládána ve školních přehledech (tzv. „obsahy“), totiž dvě dcery, hodná a hubatá, aby bylo možno provdat hodnout, musí být nejdříve udána ta druhá, její nápadník dělá vše obráceně, až nakonec zesměšněná dívka zkrotne, vykládá překladatel Martin Hilský v úvodu ke svému překladu. Samotný příběh je jedním ze tří zrcadel, přičemž první je „Předehra“ (ta se právě dost často vynechává), v níž je Kryštof Šikulka (Christopher Sly), vandrák a opilec předmětem žertu lovců, kteří jej převléknou za šlechtice a řeknou mu, že jeho dřívější realita byl sen. Druhou hrou jsou záměny a převleky postav v příběhu Lucentia a Biancy, respektive jejích třech nápadníků a jejich snaha najít ženicha její starší sestře Kateřině,  a teprve ten třetí příběh, je krocení této bytosti nazvané v angličtině „shrew“, což byl rejsek, pak zlomyslný muž, u Chaucera v Canterburských povídkách „ďábel“ a konečně u Shakespeara odmlouvačná žena. V epilogu se opilec probudí zase před hospodou, můžeme tedy celý příběh interpretovat jako jeho sen. (Pravda, v Hilského souborném vydání tento epilog není zařazen.)

Co mne zaujalo v oné „druhé složce“, totiž rozhovoru Biančiných nápadníků (Gremio, Hortensio, Lucentio) se sluhy (kteří jsou v rozhovoru „rovnocenní“, zde Tranio) o tom, co bychom dnes nazvali „životní styl“ a co bychom mohli vnímat jako „moralizování“, kdyby nebyla Ctnost popírána a co naopak představuje vytváření obrazu renesančního šlechtice, jehož klíčovým slovem je „pozemský život“: (Tranio:) Jen, dobrý pane, pěstujme svou Ctnost / a všechnu mravní vědu umírněně, / aby z nás nebyl suchý špalek Ctností, / co Aristotela zná nazpaměť, / leč Ovidia hloupě zapírá. Logické soudy bruste na svých známých / a rétoriku v každodenní řeči, / poezií, hudbou bystřete si rozum, / matematiku, metafyziku / si uždibujte jen tak podle chuti. / K ničemu není věda bez radosti, / dělejte jenom to, co máte rád.

Nastávají tedy námluvy. Petruchio jde na věc přímočaře: jmění všechno mění / a bez jmění štěstí v lásce není, a pokud se naskytne bohatá nevěsta, vezme si ji, i kdyby byla stará jako Sibylla a hádavá jak Sokratova Xantipa. Zatímco Biančini nápadníci jdou na to lstí (převleky, Lucentio převlečený za Cambia a v chudém šatu, Petruchio a Hortensio převlečený za Litia  a Tranio převlečený za Lucentia a Biondello s loutnou a knihami, cituji poznámku při jejich vstoupení) – a Gremio to komentuje: To není lumpárna, ale podnikavost. Že to těm mladým dneska pálí, co? A když daj pěkně hlavy dohromady, vypálí starouškům rybník natošup! Paradoxně má Petruchio větší úspěch než Hortensio, který přijde z výuky hry na loutnu s rozbitou hlavou – „Však já ti zabrnkám, ty prstoklade!“ a narazí mi loutnu na hlavu. Rozebírám to v těchto detailech proto, abych poukázal na to, jak se „druhá“ a „třetí“ hra vzájemně relativizují, přičemž nebudeme zpochybňovat, že dominantní, patriarchální model chování Petruchia je poněkud za hranicemi, mírně řečeno.

Další relativizací je renesanční hra se slovy, jakou známe i z jiných komedií, napsaných v této době (Dva páni z Verony, Jak se vám líbí, Komedie omylů aj.). Hned při prvním setkání jsou první slova obou takováto:
Petruchio: Dobrý den, Katko – to je tvoje jméno, jak se mi doneslo.
Kateřina: To jméno, pane, je nedonošené. Jsem Kateřina. Vyřiďte to svým donašečům, ano?
Petruchio: Jakápak Kateřina! Katka jsi, Kačenka milá, někdy rozkacená, Katka, co umí řádit jako kat, pro mě jsi prostě Katka nebo Káča, ta nejkrásnější Káča ze všech Káč, teď poslouchej, ty moje kočičko, všude tě tolik chválí pro tvou mírnost, tvou ctnost a krásu, pro něž není slov, že napadlo mne pojmout tě za ženu.
Kateřina: Případný nápad hodný nápadníka! Když vás to mohlo, pane, napadnout, můžete zase hezky vypadnout.
Dál už si to můžeme přečíst v kterémkoli „obsahu“, pokud se chceme omezit jen na děj a nechceme si vychutnat všechny peripetie, jazykově excelentní jako v předchozím krátkém úryvku. Pokračování přepsaného úryvku najdeme nicméně dole na odkazu www.ctenar.net.  Komické, zábavné je to od této chvíle už napořád, komičtí jsou nápadníci Bianky, to, jak vyvádí Petruchio při svatbě (Sám ďábel je to, satanáš a čert!), jak z veselky nevěstu odvleče, zatímco ostatní hodují,  scény se šaty, které nakonec odmítne, známé dohady o tom, co je slunce a co měsíc, nucení oslovovat muže jako ženu (ony proměny tohoto druhu v nejrůznějších formách jsou zvláštní kapitolou v Shakespearově poetice) atd.. A nakonec ta závěrečná sázka mezi Petruchiem a ostatními džentlmeny, kdo má doma větší saň, která definitivně ukáže, jak se věci mají. Včetně expozé Kateřiny, jak muž je pro svou ženu pán, král, život a vladař, hospodář a hlava.

Hra patří k těm častěji hraným. Jen v Praze se v současnosti hraje v Národním divadle, o Letních shakespearovských slavnostech. Výškový rozdíl – doslovně mezi dvěma hlavním protagonisty, jimiž jsou  Roman Zach a Tatiana Wilhelmová, určitě ještě přidají, vedle hereckých výkonů, hodnotu komickým situacím, které

Odkazy
Hra
https://cs.wikipedia.org/wiki/Zkrocen%C3%AD_zl%C3%A9_%C5%BEeny https://ireferaty.lidovky.cz/2/622/Zkroceni-zle-zeny  (školní)
https://www.ctenar.net/zobraz_clanek.php?id_clanek=49f466f3eed81
https://www.ceskatelevize.cz/ct24/kultura/114865-hrave-i-drave-zkroceni-zle-zeny/
https://www.i-divadlo.cz/recenze/zkroceni-zle-zeny/jak-se-kroti-san/
Film
https://www.csfd.cz/film/23460-zkroceni-zle-zeny/
https://www.csfd.cz/film/223048-zkroceni-zle-zeny/