William Shakespeare / Komedie omylů

Podobně jako u jiných her máme v Čechách tradiční název Komedie plná omylů, který neodpovídá anglickému originálu The Comedy of Errors. V úvodním komentáři Martin Hilský poznamenává, že je to jediná Shakespearova hra, která má slovo „komedie“ v názvu, čemuž ale neodpovídá rozsudek smrti nad Egeonem ve vstupní scéně. Klíčovou poetikou je logický predikát „if“, jestliže, tedy prvek poetiky, který Shakespeare užívá v té či oné podobě, například v Kupci benátském – jde o libru lidského masa.
Při čtení této hry mi došla jedna věc, která s touto podmíněností („jestliže“) úzce souvisí. To slovo „omyl“ (Hilský se k tomu rovněž vyjadřuje, že totiž nejde o omyly jako chyby autora ve hře, ale omyly v ději) je opravdu klíčové pro smysl celé hry. Mohlo by se říci „komedie záměn“, protože základem jsou záměny dvojníků pánů a jejich sluhů, z čehož vzniká celý příběh. Záměny jsou charakteristickým prvkem poetiky renesančního divadla. Jenže onen princip je tady ještě hlubší, není totiž pouhou vnější záměnou na základě podobnosti (to je jen východisko), nýbrž týká se identity osob. Antifonius Syrakuský v závěrečném obraze říká: Můj Dromio byl tvůr a tvůj zas můj, / a tys byl já a já byl to, co ty / – a z toho vzešly všechny trampoty. Vedle vnějšího efektu, který je komický, že si totiž osoby pletou ty druhé, je tady pocit těch osob, které jsou zaměňovány, že se zbláznily, přišly o rozum, že jsou v nějakém jiném světě, že sní. Ono zdvojení pána a sluhy k tomu ještě přispívá. Svět, který je přiřazen ke mně, majetek, který mám, osoby, které ke mně náleží, to všechno je najednou jinak.
Tento můj názor, přesvědčení, že to není jen moje spekulace, podporuje promluva otce obou dvojčat, která se jmenují stejně, jen patří do dvou světů – do Efesu a do Syrakus (Antifolus Efeský a Antifolus Syrakuský), chvíli před předchozím citátem: Tak on mě nepoznal! To krutý čas / tak znetvořil a proměnil můj hlas. / Sedm let stačí a můj vlastní syn / už nepozná můj roztřesený hlas.
To je totiž ono poznání/rozpoznání, které je jednou z nejdůležitějších věcí evropské kultury vůbec, ono poznání a rozpoznání, na kterém se otočí tragedie Oidipa, ale také Máchova Viléma. To je zanořenost Shakespeara do této kultury, tady i vnějškově, námět hry najdeme ve hře Menaechmové TIta Maccia Plauta (cca. 200 let před n. l.), stejně tak, jako některé postavy citují i jinde jména antických postav (ve zkrocení zlé ženy třeba Xantipu).
A v návaznosti na to druhá část myšlenky: Stejný smysl má proměna reality a snu. Tou se to přece u Shakespeara jen hemží. V Zkrocení zlé ženy onen vandrák Kryštof Šikulka (viz), tajemný les, kde se ty proměny odehrávají (stejně tak Sen noci svatojánské) a další desítky příkladů. Šílenství Hamleta, tady jsou najednou komedie a tragédie dvě spojité nádoby téhož vidění světa. A někde, nevím, odkud ten citát je, říká Shakespeare, že život je jen okamžik snu mezi oběma břehy věčnosti (nejspíš to necituju přesně). Ostatně, hned následující hra v souboru Shakespearova díla v Hilského překladu,  Marná láska snaha, začíná verši, „vysvětlujícími“ slávu, která:  … a dá nám milost v nemilosti smrti. / Nežli nás polkne čas, ten všežravec…

Doufám, že někde najdu jednoduchý „obsah“, abych jej nemusel převypravovávat či odněkud překládat, což by mi jinak nezbývalo.
Tady je (Wikipedie)
https://cs.wikipedia.org/wiki/Komedie_omyl%C5%AF
V Hilského překladu je zachován anglická/latinizující podoba jména obou pánů, totiž Antifolus (v orig. Antipholus), ve Wikipedii i na jiných „školních“ stránkách je zřejmě chybně („hrubkami“ se to ostatně jen hemží, včetně špatně napsaného jména autora), uvedeno Antifous

České inscenace
https://archiv.narodni-divadlo.cz/default.aspx?jz=cs&dk=Titul.aspx&ti=304
https://www.atlantis-brno.cz/inshop/temata-zanry/dramaticke-texty/komedie-omylu.html
https://www.nekultura.cz/divadlo-serial-mimoprazsky-rozcestnik/william-shakespeare-komedie-omylu.html
https://www.ceskatelevize.cz/porady/10267424198-komedie-omylu/