William Saroyan / Divadlo Svět

William Saroyan / Divadlo Svět
úklid knihovny

Americký autor arménského původu je samozřejmou součástí pomyslné knihovny, v níž nebude chybět především novela Tracyho tygr, ale třeba taky Odvážný muž na létající hrazdě či Tati, tobě přeskočilo (pravda, nemám ty knížky v knihovně, ale poslední z nich jsem asi dva roky vozil na vzadu na odkládací desce v autě), nejspíš méně jako tvůrce divadelní, byť i v české Wikipedii je i několik položek tohoto druhu. Divadlo svět mezi nimi není, je tedy otázka, zda patří k těm zajímavějším, či zda jde pro „normalizační“ dobu přijatelnou literaturu (vyšlo v Dilii v r. 1982). Aha! Tak to je mýlka, je to jen jiný titul pro hru Jeskynní lidé (jak se uvádí v nakladatelských informacích), orig. The Cave Dwellers, přeložil Jiří Josek. V této podobě hru nacházím v repertoáru ještě pod jiným názvem, totiž Sbohem, lásko, v Městském divadle Brno (2008), kde se v anotaci píše:

Hluboce jímavý příběh (známý spíše pod názvy Divadlo svět či Jeskynní lidé) o různorodých lidech z okraje společnosti, kteří se setkávají v sále zrušeného divadla Svět určeného k demolici. Ztratili výdobytky moderní civilizace, nalezli však lidskou vzájemnost a poznávají význam lásky...

a v podrobnějším úvodu:

William Saroyan, americký autor arménského původu, je u nás známý především poetickou prózou Tracyho tygr, která patří mezi nejoriginálnější a nejobdivovanější díla dvacátého století. Jeho divadelní hra Jeskynní lidé (známá u nás spíše pod názvem Divadlo svět), kterou nově uvádíme pod názvem Sbohem, lásko, bývá na poli divadla hodnocena podobně.

Základním tématem Saroyanovy hry je lidský kontakt a potřeba lásky: v sále starého divadla určeného k demolici se náhodně sejde různorodá skupina lidí ocitnuvších se na samém okraji života i společnosti. Jsou to lidé, kteří přišli úplně o všechno, kromě toho nejcennějšího: být lidmi. A tak se v polorozbořené divadelní budově těsně před jeho definitivním zánikem odehrává velkolepé divadlo života, opakující nevědomky prastaré lidské rituály, na něž si člověk vzpomene zpravidla až tehdy, když je mu nejhůře. Teplo držících se lidských dlaní naposledy rozehřeje zaprášené jeviště starého divadla a prozáří bezcitnou prázdnotu mlhavým příslibem budoucnosti. Velkolepá a dojemná jevištní metafora o údělu moderního člověka, o tom, co je to vlastně člověk a jak malé (nebo velké, záleží na úhlu pohledu) jsou jeho potřeby, ale také o divadle v nás a o nás v divadle, je uváděna v překladu Jiřího Joska.

Tak si počteme: Osoby – Král,  Královna, Vévoda, Dívka, Matka, Otec, Gorky, Němý chlapec, Šéf, Jammie, a další osoby v závorce. Dvě dějství.

Jeviště opuštěného divadla v newyorské chudinské čtvrti Lower East Side, v okolí probíhá demolice starých domů. Na scéně tři provizorní lůžka, jsou tu nemocná Královna, která je unavená a stále spí, Král a Vévoda a Dívka, ta se ptá, kde to je, utekla zvenku, pracovala ve fabrice Americké hračky, která vyráběla pistole, vždy se styděla a bála, prosí, aby ji nevyháněli. Podle rozhodnutí Krále zde mohou být jen ti, kteří patří k divadlu, ale Vévoda to nějak řekne. Přichází král, stýská si, že je všude plno zloby, celý den žebral a přinesl bochník tvrdého chleba a pár drobáků. Život herců je divadlo, nosí hromádky scénářů, po jídle hrají úryvky her, také dívka „zahraje“ národní přísahu, kterou kdysi recitovala, ^{Text 1} , Vévoda Dívce nabízí svou postel. V noci Vévodu probudí boxer, který jej kdysi knockoutoval. Podobně Dívka se, v zimě se třese, v imaginaci přenáší zpět do továrny, elegantní Mladík  s ní tančí tango, objeví se Žena s kožichem a psem, který žebráku-králi říká, že by si s ním vyměnil život – alespoň na den. Ráno vzpomínají na sny, všem je zima, Královna odmítá být v houfu těl, leží sama na lůžku.^{Text 2}. Dívka říká, že Vévodu miluje, ten, že měl hodně holek, ale nebyla to láska, je na to zvyklý, hlavně ho nemá litovat. Zvenku se ve větru ozývá nářek, všichni se bojí, ale nakonec otevřou. Dovnitř se vpotácí Muž a medvěd.

Druhé dějství. Cvičený medvěd zachránil rodinu, ženu s dítětem, Vévoda šel s drobnými pro mléko pro chlapečka. Ukradl celou basu mléka, němý chlapec, který ho pronásledoval, přijde do divadla, ale zase odejde (když vidí, proč mléko Vévoda ukradl), odmítne, aby s ním Vévoda šel na policii se udat. V další scéně se hovoří o tom, jaký je malé dítě zázrak a jak je matka šťastná, že mu může dát napít, o lásce mezi chlapcem a dívkou, němý chlapec miluje dívku a ona jeho, jak říká Královna, je tu ale ještě jiný muž (Vévoda), Královna kdysi něco podobného prožila v divadelní hře. Král nemá jednu botu, někde ji v sázce prohrál. Otec chce zinscenovat jakoby-zápas  Vévody s medvědem Gorkym, aby se získaly peníze na jídlo a pití pro malého, musí to ale být zápas (medvěd je Evropan), nikoli box (to je záležitost Ameriky), dívka má o Vévodu strach, ten nakonec uteče, dívka si vyčítá, že on do divadla patří a ona ne, znovu zpochybňuje správnost toho, že zde je, když přijde Šéf demoliční čety, vypráví Královna znovu příběh divadla, které má být zbouráno ^{Text 3}. Jammie, který přišel se Šéfem, vrátí botu, kterou bezpečně schoval, matka s právě narozeným děckem odtud nemůžou, co dělat? Šéf vzkáže všem, aby byli od pátka (dnes) do pondělí nemocní (nemůže se bourat). Šéf nakoupí množství jídla a všichni se pořádně najedí. Král zjistil, že toto divadlo se jmenovalo Svět. Najdou si nějaké další, kde je tma, ostatní půjdou s nimi. Škoda, že se Vévoda nenaučil bojovat s medvědem. Dívka se vrací, vrhá se do náručí Vévodovi, ale ten ji přitáhne k němému chlapci. Všichni pak odcházejí. ^{Text 4}

William Saroyan, Divadlo Svět, Dilia Praha, 1982

https://baila.net/kniha/166315523/divadlo-svet-william-saroyan
https://www.divadlo-opava.cz/repertoar/predstaveni/william-saroyan-divadlo-svet/

Text 1
Dívka (dětsky): A co je tajemství divadla?

Královna: Láska, děvče. Bez lásky bolest bolí a prohra je krutá. Ale s láskou je i bolest i prohra krásná a dává smysl.
(s. 13)

Text 2
Král: Všichni vznešení mudrci a myslitelé by zapomněli na své velkolepé představy a sny.

Královna: A dobře by udělali. Protože ty jejich velkolepé představy a sny nikomu nepomůžou. Rozumíš? Jenom překážejí.

Král: Překážejí? A čemu?

Královna: Opravdovému odhodlání k životu, které je v nás ve všech. Pokud jsme ničím uprostřed nicoty a chceme něčím být a někam patřit, najděme způsob, jak dosáhnout té přeměny beze strachu, bez lží, bez pokořování, podceňování sebe i jiných, bez zloby. Není to tak dlouho, co ses vrátil z ulice a horovals proti zlobě.
(s. 23)

Text 3
Šéf: To děvče, to je vaše dcera?

Královna: V jistém smyslu.

Šéf: V jakém smyslu?

Královna: Za tři měsíce to bude rok, co tady žijeme. Já a jeden starý herec. On to divadlo objevil ráno, já odpoledne. Nazval mě Královnou a já mu začala říkat Králi. Potom asi před měsícem přišel jeden bývalý boxer, a ta dívka je to od včerejška. A všichni dohromady jsme rodina – ten velký klaun chodí radši po žebrotě jako svobodný člověk, než by opustil tohle divadlo a mě a toho boxera a tuhle dívku, která je opravdu mojí dcerou.

(…)

Šéf: A co vaše rodina, vy všichni, nepotřebujete něco?

Královna: Potřebujeme lásku, pane. Potřebujeme lásku a potřebujeme přežít. A vy?
(s. 54)

Text 4 (závěr)
Král: Hned půjdu. (Královna se na něj usměje, otočí se a s královskou grácií odchází. Král se rozhledne a pak se zahledí do hlediště:) Sbohem tedy, ty hrobko a jeskyně, domove, chráme, divadlo, světě – z celého srdce sbohem. (Hraje si s jojem). Sbohem a na shledanou! (Zamává divadlu a rychle odchází.)