Vojtěch Martínek / Stavy rachotí

Jestli se dobře pamatuju, severomoravský spisovatel Vojtěch Martínek bývá řazen k autorům, kteří svůj program venkovanství v době, kdy se valná část umělců obracela spíše k moderní civilizaci (např. Devětsil), formulovala jako ruralismus, od slova ruralis, venkovský. Je záležitost literární vědy, zda Martínka do této skupiny přiřazuje, protože striktně řečeno, ruralismus jako program vznikl ve východních Čechách, jeho manifestací byl sborník Sever a východ, vydávaný v Turnově ve dvacátých létech, a mezi přední autory patří Josef Knap či Josef Křelina, oba narození na Jičínsku,  případně další.

Kniha Stavy rachotí v (sedmém) vydání, v němž ji mám k dispozici, je součástí sebraných spisů Dílo Vojtěcha Martínka, vydávaném v Československém spisovateli, které zahrnuje ve svazcích I – III cyklus Černá země (jednotlivé části Jakub Oberva, Plameny, Země duní), ve svazcích IV-VI Kamenný řád (Kamenný řád, Meze, Ožehlé haluze), ve sv. VII knihu Trojí cesta Blažeje Potěšila, Stavy rachotí jsou VIII. svazkem.

„Starými časy“, o nichž se hovoří v podtitulu knihy (Kronika ze starých časů), je revoluční rok 1848, dějištěm je malé tkalcovského městečka na Moravě mezi Odrou a Ostravicí. Příběh je, podobně jako u řady jiných románů už u spisovatelů starších generací (kritického realismu) příchod průmyslu, který znamená „soumrak sředověkého cechovnictví“ a proměny hospodářského obrazu – kdy jedna textilka za druhou, které vyrůstají, likvidují tradiční řemeslo a „hroutí se patriarchální život kraje“ (záložka). Ústředními postavami románu je dvojice “Kristián Hajdušek, těžkopádný nemluva, který do poslední chvíle tvrdošíjně, ale marně brání své řemeslo, a jeho žena Polinka [Apolena], ranami osudu zpokornělá žena.“

Román má tři části, úvodní Ženitba Kristiána Hajduška, druhou, nejdelší, Od rána do noci, a třetí Doslov: Pýcha západu. Vlastnímu textu předchází báseň Dech domova, která je apoteózou, „starosvětského snu“, „dřímajících uliček“, neměnnosti a tradice, personifikované minulými generacemi („Podej mi duchovou svou ruku, praděde!“) a mně v něčem připomínajícím symboličnost Petra Bezruče (zde: „I já jsem zaklet v snách.“). Hned obsah první kapitoly vede k úvaze o naturalismu a prvcích expresionismu vedle symboliky („Betléme, z biblických časů přenesený sem do moravskéhou kouta…“, s. 13) a kromě toho skutečnosti, že jednotlivé kapitoly mají sevřený (a svým způsobem uzavřený) děj. Tím je požár chalupy soukeníka Postavy, který se oženil, sám už postarší, s mladou ženou Polinkou, a sám zahynul, když se vracel ke stavu pro peníze. Smrt je i ve druhé kapitole, tam umírá u stavu otec Kristiána Hajduška.  V další kapitole se hlásí ke slovu společenské proměny, formulované zde jako svoboda proti dřívější poslušnosti, na níž byl postaven svět, a proto ji také řemeslníci nevítají, ale obávají se „rebelie“, po níž přichází „vojna, hlad a všechno jiné trápení“. Jsou přivezeny uniformy a vytvořena národní garda. Co je ve vlastním příběhu ale nejdůležitější, cechmistr vyzývá Kristiana, aby se stal mistrem, pak může samostatně prodávat, podmínkou je, aby si vzal Polinku (které slíbil, že se cech o ni postará). Kristián je z cechmistrova příkazu (tak jej chápe) celý nesvůj, je pracovitý, ale zakřiknutý, cechmistr ho musí na námluvy dovést a zapeklitou situaci vyřeší (vdova s dítětem, Kristian přiškrceně slibuje, že jí to nebude vyčítat). Pátá kapitola popisuje zvyklosti cechu při přijímání nového mistra, šestá svěcení gardového praporu, sedmá konečně svatbu Poliny Myslivcové a Kristiána Hajduška, kde starosvatem nevěsty je halasný cechmistr a . těžký jazyk

Svatební veselí nekončí radostně, když chce Krystián ženu doma obejmout, ozve se pláč dítěte a Kristián, jak říkají poslední věty první části „pocítil mrzutost, skoro hněv. Pocítil neurčitě: to malé dítě v kolébe je jeho protivníkem.“ To zní jako výhružka, jak ji známe třeba ze Zolových románů.

Na začátku druhé části se objeví v neděli po bohoslužbě Filip Čandor, který si dříve myslel na Polinku a nyní přichází po dvou letech ze světa. Říká jí, že byla šikovná, když se dvakrát vdala, po druhé do lepšího, jako by to byl její úmysl nebo dokonce něco horšího, a že přijde synečka pokolíbat. Přijde na návštěvu, jde za Polinkou na pole a vytýká jí, že musel dvakrát dát přednost jiným, ale teď se nedá, protože si myslí, že na ni má i nyní právo (Vzpomeňme na Maryšu bratří Mrštíkových a Raisův Kalibův zločin). Kristian si na Filipa postěžuje cechmistrovi a ten zařídí, že když je svolávána garda, je Filip vytažen z chalupy a odvezen do Uher, „proti Košutovi“. Národní garda má chránit proti Uhrům, ale rozuteče se. Slovo „počestný“ autor akcentuje v souvislosti s řemeslem od první strany. Pavel Vašica se však mistrem nemůže nikdy stát, protože pravidelně podléhá „ďábelskému pokušení“ a jednou za čas usedne do krčmy a vše propije a čtyřikrát do roka ho chytí „vandrovní nemoc“. A jako blesk s nebe se přihodí, že přiopilý Kristián udeří do kolébky, kde pláče a nenechá jej spát dítě, které není jeho, a to do rána zemře. Od té doby si Polinka, znovu těhotná s Kristiánem, už nezpívá. Vše se nějak zhroutilo. Od Vašicy pak pochází impuls nenechat se šidit překupníky a vyrazit na cestu se zbožím sám, v Uhrách se však nechal krčmářem ošidit, když do rána popíjeli, místo vlny přivezl kamení a peníze, které už neplatily. Když byl na cestách, Polinka porodila mrtvé dítě. Dluží sousedovi a jde se vypůjčit k lichváři Křivoňovi a padne do ještě větší pasti, přestože mu dva roky vozí zboží, dluh záhadně narostl a úpis se pak ještě navíc dostane do dalších rukou. Pan Křižanovský, tak se ve skutečnosti jmenoval, se urazil, když se Kristián bránil, přivolal exekutora, který mu vysvětlil, že si měl vést záznamy a číst upomínky, Kristián pak brání vstupu oběma sekyrou, načež jej žandarm odvede k soudu. Následující události vedou, jak se zdá, ke smíření. Když se Filip Čandor se vrátí z italské fronty se zraněními a italskou ženou, chová se slušně, stejně tak Kristián jednou v noci z vězení a prosí Polinku za odpuštění. Filip přijde s lahví kořalky, oslavuje narození svého syna, a říká, že je přítel, dokonce Kristiánovi půjči peníze, aby nebyl tolik zadlužen. Kristián nyní chodí do kostela, ve vězení se seznámil s knězem a ten mu daroval svatou knížku, jednou z kostela zajde do podivné budovy vedle s nápisem „Tuch-Fabrik“, kterou silně vnímá jako nepřítele, „jeden z jeho protivníků, kteří usilují o to, aby zaškrtili životytí soukenické“ (s. 229). Stejně jako na jiných místech, je zde nápadným stylistickým prostředkem persononifikace. Stejně jako soukenický stav v místnosti je zvíře, které dýchá, i „mašiny“, přestože „jsou mrtvé“, „požírají soukenické lidi: jsou jistě silné a hřmotné“ (s. 230). Průvodcem po nedělní fabrice mu je Koval, kterému kdysi Kilián dlužil a který zde nyní pracuje jako strážný. Řemeslo je ohroženo i z moci úřední: Přijde přípis, že mistry už nesmí jmenovat, to nadále bude činit úřad. Když dojde k požáru cechmistrova domu, Kristián s nasazením života vynese „matku pokladnici“ s nyní už historickými dokumenty. Střední část končí dobrou zprávou, Polince se narodí zdravé dítě, bude se jmenovat Floryš, protože Florian „nad ohněm stojí“.

Třetí část uvádí znovu apoteóza městečka jako Betléma, odehrává se po čtvrt století, Floryš je už velký a sedí s Kristiánem u stavu, ten si posteskne, byl by rád a „pyšno by hlavu zdvihal“, že je soukeník, kdyby nežili žebráckým životem jen z milosti fabrikantů, kdyby mohli dělat pořádné a poctivé řemeslo, nemuseli šidit, měli dobrý materiál atd.. Otec odmítá řeči, které považuje za buřičské a z kterých není stejně žádný užitek, pořádek musí být, Floriš to komentuje, „jak tě slyšim,že chceš svět převracať, je mi, jak bysem slyšel kehosi hrubě znameho… To sem přece ja… (…) Bo ja sem měl tež hrubě korku krev a něrad sem hlavu ohybal.“ Do vsi zabloudí ze země turecké neboli mauretánské komedianti, ve skutečnosti to jsou ale staří soukeníci, jiní pracují na šachtě. Schůze soukeníků jsou tragikomické, jejich vážnost a strojenost už neodpovídá dávno jejich postavení, vysmívají se Floryšovi, když vybuchne a řekne, co si myslí, a vyvedou jej ze dveří, Žofka, dcera kováře, na kterou myslí, ho odmítá, že je „blazen pošastany“, trpce to nese, nechce už usednout za stav, a odchází z domu. Matka melancholicky vzpomíná na celý život. Jedna z otázek, která čtenářovi zůstává, je zda „povinnost vytrvat“ je záležitost tradicionalismu a etiky či je to hájení starého tyranského řádu či neschopnost se z něj vymanit. Odpověď na ni zdaleka není jednoduchá ani jednoznačná.

V každém případě si po přečtení knížky můžeme zodpovědět ale jinou otázku. Zda ji stojí za to číst, zda je její téma dnes aktuální, zda autorský styl předválečného moravského autora naplňuje očekávání dnešního čtenáře. Odpovím na tu druhou část otázky, v průběhu komentáře už něco vyplynulo. Román má překvapivě dějový spád, za který by se nemusel stydět žádný z dnešních autorů, v každé kapitole je výrazný dějový prvek, který příběh posunuje dále, přitom není celek roztříštěný, nýbrž vytváří jediný oblouk vyprávění. Neviděl jsem zfilmování románu v osmdesátých létech minulého století, ale fakt, že byl k němu vybrán, může tento pohled podpořit. A pokud někoho odradí „staromilské“ líčení v některých částech textu, vycházející z metody kritického, popisného či žánrového realismu, mohu na to jen odpovědět: Stejně jako práce hrdinů románu, soukeníků, je to „poctivé“ řemeslo.

Vojtěch Martínek, Stavy rachotí, Kronika ze starých časů, Československý spisovatel, Praha 1962

https://cs.wikipedia.org/wiki/Vojt%C4%9Bch_Mart%C3%ADnek
https://www.soalitomerice.cz/content/ruralismus-jeho-koreny-dedictvi-ceskeho-raje-podkrkonosi-supplementum-10?page=1
https://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=805
https://www.csfd.cz/film/271877-stavy-rachoti/