Vlastimil Marek / Tajné dějiny hudby

Jak to, že mi o tom nikdy neřekli? To je východisko Vlastimila Marka, explicitně vyřčené hned v úvodu, kdy objevil zdroj svého zdraví v józe, a podobně hovoří o některých mystických zážitcích při hudbě, a znovu se ptá, jak to, že mu o některých momentech působení hudby, o jejích léčivých schopnostech neřekli. Namítám hned na začátku, po prolistování Markovy knihy, že možná stačilo se porozhlédnout trochu za obzory běžné výuky v hudebních či jiných školách, a určitě by na řadu věcí narazil možná už v době, kdy do školy chodil, i kdyby třeba jen poslouchal Beatles, s nimiž se přátelil hráč na sitár Ravi Shankar (zemřel před několika lety, 2012).

Pravda, zdroje informací byly opravdu omezené, a na druhé straně Markovi rozumím, co chtěl říci. Totiž že mohou být jiné pohledy na věc, jiné kulturní vzorce atd., že chtěl vymezit vlastní alternativní východisko, jehož je v Čechách významným představitelem. A je už vcelku jedno, že kniha je vlastně přehledem většinou neevropských kultur, jak shlédneme hned, jak prolétneme zrakem obsah třiadvaceti kapitol, vymezovaných právě takto, do oblasti Austrálie (kap. 3), Tibetu (kap. 8), Peru (kap. 15), Afriky (kap. 18). Vedle toho jsou samozřejmě kapitoly, jako je Vliv hudby na tělo a mysl (kap. 2), nicméně to jsou v podstatě základy akustiky a psychologie hudby, stejně tak jako Keplerova harmonie vesmíru (kap. 12) je přesah od oné akustiky k obecnějším souvislostem a „sousedním“ oborům, a Pythagorův monochord (kap. 6) či Gregoriánských chorál a dr. Tomatis (kap. 7) jsou prostě pohledy do starších oblastí než je klasicisticko-romantický či barokní model hudby.

Aby mi bylo rozuměno, nechci nikterak shazovat knihu ani alternativu, u níž mi řada věcí (i coby životní postoj) je sympatická. Nakonec tady skutečně jsou sdělení o duchovnosti hudby a spousta zajímavých informací přehledně uspořádaných a v knížce se najde mnoho inspirace. Jen bych se chtěl ohradit, že ono duchovno nenajdeme pouze v „harmonickém zpěvu“ (dokonce bych polemizoval s použitím termínu techniky hlasu, která se v Evropě označuje jako spíše jako „alikvótní zpěv“, máme i v Čechách soubory, které Marek kupodivu nezmiňuje), a i když se v oblasti klasické „vážné hudby“ můžeme setkat i s vyprázdněným akademickým projevem, nic mě nepřesvědčí, že stejný náboj jako třeba u Markem uváděného Karlheinze Stockhausena, kterého rovněž poslouchám, je „duchovnem“ přímo natřískána prakticky každá skladba Antonína Dvořáka. Genialita, s níž spojil lidovou písničku Na tom našem dvoře s melodií pozdější české hymny ve skladbě, vydané v originále v Německu pod názvem Mein Heim, se určitě vyrovná hloubce gregoriánských chorálů.

Ale už dost úvah, přijměme podnětný Markův návrh, kterým chce rozšířit naše hudební vnímání, a pojďme jej podpořit stručným komentářem. V kap. 1. Posvátný původ hudby, se autor porozhlédl po hudbě, kterou „stvořili bohové“ – egyptský bůh Thot, údajně autor 42 knih pojednávajících také o hudbě, prý vynalezl lyru, podle Řeků hudbu vynalezli rovněž bohové – Apollón, Athéna, Hermes, Minerva či Pan,  Sumerové provozovali hudbu výhradně k posvátným účelům, hudbu provozovali Babyloňané. Autor se soustřeďuje na podobu hudby v chrámech, orgiastické rituály, extatický zpěv či relaxační hudby. Řekové měli akusticky neuvěřitelně dokonalé amfiteátry, výrazy frygická či lydická stupnice odkazují na starověké kultury. Etruskové vyráběly nádherně zdobené zvony, Egypťané měli velké zdobené hary. Vlastimil Marek hledá i paralely k dnešku, tak Orfeus byl podle něj prvním hráčem hudby „new age“ a v principu dvojité píšťaly, u níž je jeden tón základní a druhý moduluje melodii, vidí podobnost tvorby tónu v syntezátorech.

V kap. 2. Vliv hudby na tělo a mysl si zopakujeme sluchový systém člověka a akcentuje duchovní energii provozované hudby, když uvádí využití muzikoterapie v řadě medicínských disciplín.  Zmiňuje Němce Klause Wiesseho, který natáčel systematicky alba s meditativní hudbou, např. s tibetskými mísami, či Dona Campbella a jeho knihu „Mozartův efekt“ o hudbě new age.  Téma kap. 3. Tajemství australské didžeridu, související s kulturou Aboridžinců, je dnes myslím dostatečně známé. Ondřej Smeykal, český představitel hry na tento nástroj, byl například nedávno i v Jičíně (v Kulturním imagináriu Valdštejnské loggie), o původních obyvatelích mi vyprávěl kamarád z Austrálie ještě v době, kdy se u nás o tom moc nemluvilo. Marek zmiňuje kromě Smeykala též Australana Iana Wooda, tanečníka, malíře, vypravěče a dokumentaristu Davida Hudsona, experta na aboridžinskou kulturu, Richarda Walleyho aj.

Zvuk je základem všeho, zní první ze šesti základních šamanských pravidel. O bubnech a dalších zdrojích zvuku a vědomé práce s nimi a především o změněném stavu vědomí hovoří kapitola IV. Šaman v nás a mozkové vlny.  O unikátních nástrojích čínské kultury, ústních varhánkách šenk, dechovém nástroji suo-na, citerách, bronzových bubnech, manuálech pro výuku hudebníků či úžasné sestavě šedesáti čtyř zrestaurovaných zvonů z archeologického nálezu z roku 1978 hovoří kap. 5. Už staří Číňané, parafrázující známé rčení. Kap. 6. Pythagorův monochord nepojednává ovšem pouze o antickém vědci, metafyzickém filozofovi, matematikovi a hudebníkovi, nýbrž i o Joachimu-Ernstu Berendtovi, německém muzikologovi, který publikoval v 80. letech dvě zásadní knihy, zabývající se zvukem a jeho působením na člověka (též o šamanském zpěvu a alikvotních tónech). Hovoří se o nástrojích určených k meditaci, Fluddově diagramu, znázorňujícím sedm čaker ve vztahu k planetám a hudebním proporcím.

Kapitola 7. Gregoriánský chorál a dr. Tomatis zmiňuje také niněru, Hildegardu z Bingenu či Boetia, nápis na bráně kláštera ve francouzském Clunny „Oktáva učí světce blaženosti“ a posléze vysoké harmonické frekvence, které jsou důležité nejen pro ušního specialistu dr. Alfreda Tomatise. Tibet a kymatika je název kap. 8. Další úžasná kultura zahrnuje tibetské mísy, používané při tajných rituálech, dlouhé tibetské skládací trouby dung čen, určené pro slavnosti (hromový dunivý nepronikající zvuk), naopak pronikavý zvuk mají tibetské činelky tingšá či zvonech. Hovoří se i geometrické symetrii vzniklé při interferencích. Citátem z Véd je uvedena kapitola 9. Tajemství indické hudby. Hned na začátku se hovoří o George Harrisonovi a jeho albu Wonderwall music, o podstatě indické muziky – drone – rezonanci (neustále znějící frekvenci), alap – pozitivní motivaci a absenci haronie. A pochopitelně o sítáru, ale i dalších nástrojů jako je surbahar (basový sítár) či tampura.

Arabskou hudbou se zabývá kap. 10. Hudebníci z Jajouky a břišní tanec. Jajouka je marocká vesnice, kde se na slavnosti hraje po osm nocí na dechové nástroje, podobné hoboji a zvané raita, až všichni přijdou do transu. Tuto arabskou hudbu proslavil Brian Jones, tragicky zahynuvší člen Rolling Stones, který natočil a vydal čtyřicetiminutový záznam profesionálních hudebníků v této vesnici. Známá je rodina Attarů, v roce 1980 uspořádali celoevropské turné. Orientální břišní tanec je stále populárnější i u nás. Kap. XI. Hypnotický Gamelan a hanzovní kečak začíná popisem obou titulních pojmů: Gamellan je soubor obrovských i menších vypouklých gongů, jakýchsi metalofonů, jejichž kovové pláty jsou vodorovně umístěny nad bambusovými rezonátory, zvláštních kovových poklic na dřevěných rámech a šňůrách, bubnu a píšťaly a velmi exotický i extatický tanec kečak jsou příklady zcela jiného ladění a zcela jiného vztahu k hudbě, než na jaký jsme zvyklí u nás. Gamellan, který je součástí kultury Bali, označují i evropští muzikologové za „vrchol mimoevropské hudební kultury“. Součástí souboru je pět skupin, nástroje, které hrají hlavní melodii – sarony a bonangy, ty které ji obměňují – tendery, gambangy a celempugy, vytvářející kontrapunkt – flétna suling a lidské hlasy, nástroje členící hudební formu – jednotlivé typy gongů a konečně nástroje určující rytmus – bubny kendag. Mají dvě ladění, pětistupňové (pentatonika Slendro) a sedmi stupňové (pelog). Kečak je moderní variací původně exorcistického rituálu, znamená v překladu „tanec opic“.

Kap. 12 Keplerova harmonie vesmíru hovoří o tom, že Kepler byl také hudebník, který byl obeznámen se skladbami např. Palestriny. Srovnává polyfonii s oběhem planet a pokoušel se převést tuto harmonii do not. Američané John Rodgers a Willie Ruff se před několika lety rozhodli rekonstruovat Kellerovu hypotézu o vesmírné hudbě.  Kap. 13 s názvem Tajná vědění hudby, je uvedená citátem A. Kirchera, který byl pravděpodobně i autorem musaritmetické archy, mechanické pomůcky určené pro kompozici skladby v různých tóninách. Jocelyn Godwin, učitel hudby na univerzitě Colgate ve státu New York, vydává knihy o mužích, kteří v historii psali o zázraku a účincích hudby. Přeložil myšlenky velikánů jako byli Platon, Cicero, Plutarchos, Pltinus, Boethius, Simplicius, Aeropagita, anonym z Chartres, Adam Scott, Henry Soso, Mrsiglio Ficcino, Agrippa, Robert Fludd, Johannes Kepler, Athanasius Kircher, Chateaubriand, Novalis, E. T. A. Hoffman, Heinrich von Kleist, Schoppenhauer, Rudolf Steiner, Pierre Jean Jouve, G. I. Gurdjieff, Warner Allen či Karlheinz Stockhausen (vybral jsem jen některé), dále se věnuje rosikrucánovi a hermetikovi Robertu Fluddovi, v knize je reprodukován jeho Božský monochord či právě Anastasiu Kircherovi, jezuitovi, vědci a polyglotovi, který žil v době Descarta a Newtona a byl představitelem „spekulativní hudby“. Autor ho nazývá „barokním hyperpunkerem“.

Kap. 14 Japonsko a zvuková meditace zmiňuje souvislost hudby této země se zenovým buddhismem, je školou trpělivosti a umění nacházet a vychutnat ticho a skrytý řád věcí. Hovoří se o slavnostech bubnů a píšťal v Tokiu 12. března, o Kitaróovi a rituálním bubmování, prastaré šamanské zvukové tradici, Zendži Kočikuovi, zakladatei sekty potulných hudebníků fuke, hudebním stylu gagaku, rituálu kidó,. V Peru, o němž se hovoří v kap. 15 Peruánské píšťaly, je v ústředí tento zvláštní nástroj, „pískající nádoba“. V současnosti je sbírá Američanan Mitch Nur. Zmiňují se i ony Panovy flétny, které známe běžně i u nás při nejrůznějších atrakcích.

Kap. 16. Harmonický zpěv a David Hykes přináší pěkný obrázek kočovného orchestru Tuvanů na břehu řeky Jenisej při zpěvu alikvotního vícehlasého vokálního stylu húni či slovenské fujary. David Hykes umí zpívat základní tón se stoupající řadou alikvótů. Jill Purceová je průkopnicí hlasových léčebných technik. Následující kap. 17 Rytmus v nás hovoří o všem možném. Dr. Diamondovi, chřestidlech, afrických dřevěných balafonech či marimbách, brumli nebo brazilském duchovním hnutí Oriša. Kap. 18. Rytmus Afriky se přesouvá na černý kontinent. Bubeníci z Keni jsou jen jedním z příkladů, kterých je zde přehršel. Název kap. 19. je zdánlivě nevyslovitelný – Qawwal a tančíci derviši. Začíná se komentářem k súfijskému mistru a slavném hudebníku Hazratu Inayatu Khanovi. Podle súfijské teorie je v každém lidském srdci uskladněno devadesát devět božských atributů, tři základní zvuky jsou a, i, a u. Extatický styl zpěvu quawwal proslavil Nusrat Fateh Ali Khan, který zpíval se svým „orchestrem“.

Kap. 20 Hudba nového věku je strukturována jinak než ty předchozí. Po úvodní zmínce o tvorbě některých hudebníků a skupiny, inklusive Beatles (George Harrison), Pik Floyd, King Crimson (Robert Fripp), Brian Eno (ambientní hudba) Hawkwind či Tangerine Drea, Jean Michel Jarré či Mike Oldfield, Philip Glass, Steven Halpern, či dalších oblastech hudby jako je new age, lidová (keltská, etnická), Word music či smart music charakterizuje některé samostatné projekty: K nim patří T. Scott: Music for Zen Meditation (1964), R. Fripp, B. Eno: No Pussyfooting (1975), S. Halpern: Spectrum suite (1976), H. Wollf, Ne. Henningsová: Tibetan Bells II (1978), W. Ackerman: Childhood and Memory (1976), Kitaró: Silk Road 2 (1980), M. Rowland: Silver Wings (1985), D. Hykes: Harmonic Chants (1989), R. Šankar: Chants (1998), Western Spaces (1989), S. Micus: To the Evening Child (1992), K. Wiesse: El Hadra (1991), M. Hart: Planet Drum (1991), Global meditation (1992), H. Marshall: Mantras II (1995), S. Makama“ The Source (1996), Return to the Source: Deep Trance (1996), Ch. McMahon: Tjilatjila (1997), T. Oldfield: Spirit of India (1996), M. Folmer: Smart Music (1998)

Po kap. 21 Hudbou k duchovnosti a toleranci, v níž se věnuje holotropní terapii, jedné z metod transpersonální psychologie, Emahó (Donald Mantoya), Mitchi Nurovi, Sri Chinmoymu či Mathew Foxovi se kapitola předposlední dvacátádruhá, U nás, věnuje naší scéně: Po úvodní fotografii českéh hráče na didžeridů Smeykala je představen například původně houslista Ivo Sedláček dlouhodobě studoval v Indii, dnes vede muzikoterapeutické semináře, pomáhá mentálně postiženým dětem, nahrává a koncertuje, Michal Sodja hraje na didžeridu a bubny, jsou uvedeny i další kapely či události. Je tu (o hodně starší) fotografie Vlastislava Matouška, který přednáší etnomuzikologii na Hudební akademii múzických umění v Praze. Vzpomínám si na jeho začátky, ještě v „bigbítu“, když byl Vlasta studentem jičínské průmyslovky (pochází tuším z Trutnova). Autor se zmiňuje i o svých aktivitách, natáčení alba na část balijského gamelanu ze sbírky Muzea asijských umění v Liběchově. Poslední kapitola 23. Řád v chaosu shrnuje na dalších příkladech záměr celé knihy, duchovní podstaty hudby.

Kniha je vybavena diskografií podle jednotlivých kapitol, zajímavou bibliografií a abecedním rejstříkem, což může být východiskem pro další studium v té či oné oblasti.

Můj příspěvek si nemůže v této formě nárokovat jiné ambice, než být jen jakýmsi prvním nahlédnutím do problematiky, kterou kniha přináší. A vlastně ani to ne. Spíše možným východiskem k dohledání „vlastního“ obsahu (podle zmíněných jmen a pojmů) z dalších zdrojů, jakousi orientací k tomu, co vše může být tématem, která tato kniha probírá v různých kulturních oblastech na celém světě. A je toho shromážděno opravdu dost.

Řada knih Vlastimila Marka je dostupná na internetu ve formátu pdf, Tajné dějiny hudby k nim ovšem nepatří.
https://www.baraka.cz/Marek/pdf.htm
Do jisté míry to nevadí, protože k dispozici je ještě celá řada dalších textů.

https://www.databazeknih.cz/knihy/tajne-dejiny-hudby-31531
https://citarny.cz/index.php/nove-knihy/knihy-dospeli/knihy-a-duchovni-cesta/4021-marek-tajne-dejiny-hudby

Odkazy na knihu a související aktivity, které lze nalézt na internetu, směřují do doby kolem r. 2008-9.
Tak např. seriál večerů na toto téma
https://www.maitrea.cz/akce/tajne-dejiny-hudby

A ještě pár odkazů k poslechu. Opravdu jen pár, neboť každé z témat by vyžadovalo vlastní soubor linků.
Ian Wood
https://www.youtube.com/watch?v=LXRpS81UuvM

David Hudson, Woolunda (celé album)
https://www.youtube.com/watch?v=rXqd-fYS9QQ

Charlie McMahon, Tjilatjila
https://www.youtube.com/watch?v=EmfrPFf5tWs

The Guo Brothers & Shung Tian / Čína
https://www.youtube.com/watch?v=uMe7RqALd_k&list=PLA9A9EA633A9A37F6

Canto gregoriano
https://www.youtube.com/watch?v=Aoj2kGBddRA

Xumantra
https://www.youtube.com/watch?v=2AD0xlwklg0
https://www.youtube.com/watch?v=cr7Uba1RYtw

Gamelan (do vyhledávače pro další odkazy napsat Bali, jinak najde rockovou muziku)
https://www.youtube.com/watch?v=M6_OBBaIUvo

Hudebníci z Jajouky
https://www.youtube.com/watch?v=kjQefHjLSTo

Vlastimil Marek
https://www.youtube.com/watch?v=K1z5hHoGhrQ

Vlastimil Marek, Tajné dějiny hudby, Zvuk a ticho jako stav vědomí, Eminent, 2000