Virginia Woolfová / Deníky (I)

Zatímco Němci mají k dispozici několik svazků deníků, rovněž dopisů či esejů v Sebraných spisech (při rozměrech jejich trhu si to pochopitelně mohou dovolit), my se musíme smířit se skromnějším výběrem oněch textů, které poukazují k literární tvorbě velké modernistické evropské spisovatelky a zároveň jsou součástí této tvorby (nechci tu rozvádět možnosti chápání deníků či memoárů vzhledem k dílu či osobnosti jejich autora, domnívám se, že nám tato rovněž skromná a jednoduchá formulace jejich smyslu coby dostatečně postihující dostačuje. Máme (v papírové podobě i ve formátu audioknihy) jednosvazkový výběr v excelentním překladu Kateřiny Hilské, která je i autorkou překladu monografie Virginie Woolfové z pera kulturní historičky Alexandry Harrisové (Argo, 2013). V článku na webových stránkách Českého rozhlasu Vltava překladatelka (v přidaném rozhovoru) komentuje novou vlnu zájmu o spisovatelku, který se projevuje celou řadou životopisů. Čtenářské recenze hovoří opakovaně o „zážitku“ ze čtení deníků Virginie Woolfové. Je tedy zřejmé, že její komplikovaná a rozporuplná osobnost dodnes oslovuje čtenáře, ale i publicisty a vědeckou veřejnost nejen tím, že dává nahlédnout do života a tvůrčí dílny spisovatelky, ale i svou emotivností a jazykovou kultivovaností.

To je ovšem zřejmé i z jejího beletristického díla, které je ve všech základních položkách přeloženo máme, leckdy i v několika překladech, přičemž mnohé z nich jsou rovněž výsledkem práce Kateřiny Hilské a vycházely od devadesátých let, ať to je legendární román K majáku, řazený vedle Joyceova Odyssea a Proustova Hledání ztraceného času k základním dílům metody tzv. proudu vědomí (stream of consciousness), impresionitického románu Paní Dallowayová či románu označovaného jako fantastický, Orlando, experimentální román Vlny, který patří k pozdnímu tvůrčímu období autorky, ale i další knihy. Virginia Woolfová vzbudila ovšem pozornost rovněž zprostředkovaně, jako téma amerického spisovatele Michaela Cunninghama, autora románu Hodiny (jak měl znít i původní název Paní Dallowayové), podle kterého byl natočen i stejnojmenný oscarový film.

Česká verze této podoby Deníků vydaných v Odeonu 2006 je ozřejmena v Ediční poznámce, podepsané (v iniciálách) Kateřinou Hilskou a redaktorem Petrem Matouškem. Těch několik řádků stojí za to uvést:
Originál Deníků Virginie Woolfové z roku 1975, vycházející z podkladů autorčina manžela a editora Leonarda Woolfa (1880–1969)  poprvé publikovaných roku 1953, obsahuje poznámky pod čarou a závěrem i poměrně stručný rejstřík. V tomto překladu editorův poznámkový aparát ktualizujeme a doplňujeme rejstříkem mnohem podrobnějším, opatřeným navíc údaji či vysvětlivkami, které mohou českým čtenářům usnadnit orientaci v textu i dobových souvislostech. V tomto ohledu nám byxlo neocenitelným zdrojem pětisvazkové vydání The Diary of Virginia Woolf, připravené a komentované Anne Olivierovou Bellovou roku 1984.

Nečekal jsem, že se v knize naleznu přímý doklad toho, o čem se v souvislosti s deníky někdy hovoří a co jsem původně nechtěl ani příliš rozebírat, totiž vztahu těchto „privátních“ zápisů k možnosti publikování. Právě v nedávné odborné četbě (u Romana Jakobsona) jsem znovu narazil na komentáře k této problematice u Máchy (velké téma dlouhá desetiletí nevydávaných šifrovaných deníků) či u Boženy Němcové, jejíž dopisy mohou připadat zajímavější než Pohorská vesnice. V zápisu ze soboty 20. března 1926 V. W. píše:

Ale co se stane se všemi těmihle deníky, ptala jsem se včera sama sebe. Co by s nimi Leo počal, kdybych umřela? Nejspíš by se mu je nechtělo je spálit, ale ani by je nemohl vydat. Myslím,že by z nich měl sestavit knihu a pak to ostatní spálit. Řekla bych, že z nich může vzniknout knížečka, kdyby se ty útržky a čmáranice trochu upravily. Ví bůh. Tohle má na svědomí mírná melancholie, která mě teď občas přepadá a vnucuje mi myšlenku, že jsem stará; jsem ošklivá. Opakuju se. A přece, pokud vím, jako spisovatelka až teď píšu opravdu podle svého. (s. 102)

Pozoruhodné je ovšem nejen stvrzení záměru možného zveřejnění těchto textů, ale i kontext, v němž to autorka těchto řádků činí. První věc je otevřenost v možnostech, daná předpokladem budoucnosti a době po skončení života, tj. vědomím nemožnosti tyto věci ovlivňovat, další je s tím bezprostředně související reflexe své vlastní (fyzické) osoby, zároveň ale relativizované přítomným okamžikem vyjádření, na druhé straně ale pak zobecněním pohledu na svou tvůrčí práci.

Právě na tuto oblast se soustřeďuje výběr Virginiina manžela, i když jsou do textu zařazeny i jiné věci, nejrůznější události, které se přímo nevztahují k tomu nejdůležitějšímu, totiž literární aktivitě spisovatelky, ať se týká vlastních knih či recenzní činnosti, a s tím souvisejících názorů na ostatní spisovatele (ty tedy nejsou opět uváděny pouze jako osobní názory, ale vztaženy k práci recenzenta, návštěvám u spisovatelů či reflexi tisku v debatách). U vlastních knih čtenář pak může sledovat genezi knihy, postup při psaní, obtíže či radosti se vznikem knihy souvisejících, po vydání pak ohlasy v tisku a komentáře v kulturní veřejnosti, prodejnost atd. Jednou z vrstev textu jsou různá prostředí, kde se manželé Woolfovi pohybují, když několikrát změní své sídlo, ale i místa další.

Další výpisky a komentáře:

„Těchto deset minut si kradu z četby Moll Flandersové, kterou se mi nepodařilo dočíst včera, jak jsem původně plánovala, protože jsem podlehla touze, přestala číst a odjela do Londýna.“ (s. 20, sobota 12. dubna 1918)

Propojení souběžných události (tj. autenticita přítomnosti): dotisk její knihy Skvrny na zdi a komentáře k versailleskému míru, nálety zeppelinů, průvod přes Trafalgar Square (úterý 10. června, sobota 19. července 1918), vztažení k okamžitému smyslovému detailu, který pisatelka akcentuje v jeho poetičnosti, zatímco o samotné historické události uvažuje s pochybnostmi, „jestli stojí za to vyměnit kvůli tomu perko“:
„Jediná příjemná věc, jíž jsem si všimla, byla spíš dílem závanu větru než zdobného umu: nějaké dlouhé fábory připevněné k vrcholku Nelsonova pomníku olizovaly vzduch, svinovaly se a zase roztahovaly jako ohromné jazyky draků, s jakousi pomalou, málem hadí krásou.“ (s. 25-26, dtto)

„Časopis Cambridge Magazine opakuje to, co Morgan prohlásil o nesympatičnosti postav; a přece jsem se dostala do popředí současné literatury. […] Morgan myslí jako umělec: říká prosté věci, které chytří lidé neříkají; z toho důvodu mi jako kritik připadá nejlepší.“ (s. 30, čtvrtek 6. listopadu, v souvislosti s románem Noc a den)

„Den po mých narozeninách; vlastně je mi už osmatřicet, no nic, nepochybuju o tom, že jsem mnohem šťastnější než ve svých osmadvaceti. A šťastnější než včera, protože dnes odpoledne mě napadla nová forma pro můj další román.“ (s. 32, pondělí 26. ledna 1920)

„Čas od dvanácti do jedné odpoledne teď den co den trávím čtením Plavby. nečetla jsem ji od července roku 1913. A kdybyste se mě zeptali, co si o tom myslím, odpověděla bych, že nevím – je to taková strakatina – taková sbírka záplat – tu prosté a přísné – tu frivolní a povrchní – tu jako pravda boží – tu zase silné a volně plynoucí, prostě jak ej libo. Co si o tom myslet, bůhví! Nedostatky v ní jsou tak děsivé, že mi hoří tváře – a pak nějaký obrat, rozhodný pohled vpřed je zase nutí červenat se pýchou.“ (s. 33, středa 4. února)

„Pro budoucí zájemce stojí za zmínku, že tvůrčí síla, která tak příjemně vyvěrá, když začínáte knížku psát, se po čase poněkud zklidní a člověk pokračuje rovnoměrněji. Vkrádají se pochyby. Pak se s nimi smíříte. Odhodlání nevzdát se a pocit vznikajícího tvaru vás u toho přidrží víc než cokoli jiného. Jsem trošku napjatá. Podaří se mi mou představu uskutečnit? Hned jak se člověk pustí do práce, připadá si jako někdo, kdo se vydává na cestu po krajině rozprostírající se před ním s pocitem, že už ji někdy viděl. Nechci v téhle knize psát nic, při čem bych se nebavila. A přece je psaní vždycky tak těžké.“ (s. 36, celý zápis ze dne úterý 11. května)

„[…] že mi poslední Conradova kniha nepřipadá dobrá.“ (s. 36, středa 23. června)

O Cervantesovi, psal, abychom se bavili, satira a smutek jsou možná nezamýšlení, něco je nuda, ale „vytvořil hluboké, opravdové, živoucí lidi vrhající skutečné stíny, barevné jako v životě“. (s. 37, čtvrtek 5. srpna)

„Proč je život tak tragický? Proč tolik připomíná úzký chodníček přes propast? Připadá mi, jako bych trpěla závratí. Napadá mě, jak vůbec dojdu na konec. Ale proč mám ten pocit? Sotva jsem to vyslovila, už se ztratil. Oheň hoří.“ (s. 38, pondělí 25. října (první den zimního času))

Kritické reakce na Pondělí nebo úterý, dopadají na možnost psaní další knihy, Jákobova pokoje, deprese: „Vyšla jsem z módy, jsem stará, už nikdy mi to nepůjde líp, nejsem chytrá hlavička, všude je jaro; má kniha je venku (předčasně) a spálil ji mráz, je na nic.“ (s. 41, pátek 8. dubna, za deset minut jedenáct) A pokračuje: „Skličuje mě pomyšlení, že jsem přestala lidi zajímat – a zrovna ve chvíli, kdy jsem si myslela, že se s pomocí tisku stávám víc sama sebou. Ne že bych stála o zavedenou pověst jedné z našich předních spisovatelek, kterou podle svého soudu postupně získávám.“ (s. 42, dtto)

A zároveň si uvědomuje, že momenty sklíčenosti souvisejí s její duševní nemocí, jak zmiňuje následující den: „Musím si pořádně povšimnout příznaků té nemoci, abych už napříště věděla. První den je člověku nanic, druhý den září štěstím.“ (s. 42, neděle 9. dubna, a následující zápis z úterý 12. dubna:) „Spěšně si musím poznamenat další příznaky té nemoci, abych se na tuhle stránku mohla příště obrátit a nasadit správnou léčbu.“

V textu nalezneme mnohé žánrové polohy.
Popis postavy: „Vlasy mu zbělely už v padesáti, a jelikož chodil obvykle v černém a měl velice vyrovnané vystupování, působil uhlazeně a několik let před smrtí přímo ctihodně. Nicméně měl ve tváři cosi nezdolně mladého. Byla kulatá a svěží, s příjemnými rysy a s pootevřenými lenivými, dobrosrdečnými ústy. (etc., o básníku Coleridgeovi, s. 46, sobota, 13. srpna 1921) Propast času: „Tihle volní,mocní duchové posouvají svět kupředu, a když na ně narazíte v té podivné pustině minulosti, pomyslíte si, že takový člověk by vám vyhovoval – což je velký kompliment. Většina těch, kdo umřeli před sto lety, se vyjeví jako naprosto cizí lidé.“ (s. 47, týž zápis, lze jej číst jako propojení/rozpětí nejkonkrétnějšího popisu postavy a obecných literárních dějin)

„Nic, co by stálo za zápis. Jen nesnesitelný záchvat puzení k psaní.“ (s. 49, čtvrtek 18. srpna)

„Dopsala jsem recenzi na Hulubičí křídla […]“ (s. 50, román Henryho Jamese, zápis z pondělí 12. září)

Statement spisovatelky: „Znovu mě cosi odpoutalo od myšlenek na smrt. Včera jsem chtěla vyjádřit něco, co se týká slávy. Nejspíš šlo o mé rozhodnutí, že nehodlám být populární, a to tak poctivě, že nevšímavost či urážky považuji za součást svého údělu. Budu si psát, co se mi líbí, a oni ať si zase říkají, co se líbí jim. jako spisovatelku mě zajímá jedině jakási zvláštní individualita. není to síla či vášeň nebo něco překvapivého, ale copak právě »jakási podivná individuálnost« není právě ta vlastnost, které si vážím?“ (s. 56, sobota 18. února).

Postoj o Jamesi Joyceovi a jeho Odysseovi: „Mně to připadá jako negramotná, nedovzdělaná kniha. Kniha dělníka-samouka – všichni víme, jak dovedou znervózňovat, jak jsou sobečtí, úporní, syroví, udivující, ale nakonec nechutní. Když si člověk může dát maso vařené, proč jíst syrové?“ (s. 57, 16. srpna, a pak znovu s. 61:) „Dokončila jsem recenzi Odyssea a myslím, že ten román je mimom. Má svým způsobem ducha, ale jakoby navařeného ze zkažené vody. Ta kniha je nejasná. Nemastná neslaná, a přitom pompézní. Je nedovzdělaná, a nejen v tom zřejmém smyslu, ale i ve smyslu literární. Podle mého prvotřídní spisovatel si až příliš váží psaní, než aby psal tak složitě, lekal čtenáře, předváděl akrobatické kousky. Celou dobu mi to připomínalo nějakého neotrkaného kluka z internátní školy, který je sice chytrý a leccos by dokázal, ale natolik se vciťuje do svého já a je natolik sobec, že ztratí hlavu a chová se přemrštěně, manýristicky, někdy je k popukání, někdy nesvůj […].“ Je zajímavé, že přes tento odsudek V. W. postihla řadu rysů knihy. A ještě jeden komentář (reprodukuje ovšem názory „Toma“, nikoli její): „Ta kniha bude mezníkem, protože ničí celé 19. století. Joyceovi už nezbylo nic, o čem by napsal další knihu. Odysseus předvádí zbytečnost všech anglických stylů.“ (s. 62, čtvrtek 26. září)

„Zase začínám s řečtinou […]“ (s. 60, pondělí 28. srpna)

Četba: D. H. Lawrence, Odyssea, Odysseus, Chaucer, Proust. „Přečtu si Aischylovu Trilogii, nějakého Sofokla a Euripida a jeden Platónův dialog. Taky životopisy Bentleyho a Jebba. Ve svých čtyřiceti zatínám mít ponětí o tom, jak funguje můj mozek […].“ (s. 64, středa 4. října)

Chování a mravy (s. 67)

„Chopila jsem se deníku, abych si poznamenala pár slov o svém psaní – k čemuž mě pobídl letmý pohled na to, co K. M. Prozradila o tom svém v Holubičím hnízdě. […] Ale jaké jsou tedy mé pocity ohledně vlastního psaní? Ohledně téhle knihy, tedy Hodin, pokud se to tak má jmenovat. Člověk musí psát z hloubi duše, tvrdil Dostojevskij. Je to tak u mě? Nebo spíš spřádám slova, protože je prostě miluju? Ne, myslím, že ne. V téhle knize jsem možná využila až příliš mnoho myšlenek. Chci v ní vyjádřit život a smrt, duševní zdraví a choromyslnost. Chci kritizovat společenský systém a ukázat, jak funguje – co nejsilněji. Ale tohle třeba může být póza svého druhu.“ (s. 69, úterý 19. června; Hodiny je původně zamýšlený název Paní Dallowayové)

„Lidé jako Arnold Bennett tvrdí, že nedokážu vytvořit postavy, které přežijí. […] Jde tu o to staré tvrzení, že postava je dneska vlastně rozcupovaná, jde o to, co se stalo po Dostojevském. Souhlasila bych však s tím, že nemám dar vytvořit »skutečnost«. Obracím se k nepodstatnému, do určíté míry záměrně, nedůvěřuju skutečnosti, její lacinosti.“ (s. 70, úterý 19. června)

„Abych se vrátila k Hodinám – vidím, že to bude těžký boj. Plán je to bizarní, a mistrovský. Stále musím hodně namáhat mozek, abych tomu stačila. Plán je to určitě originální a moc mě zajímá. Ráda bych psala a psala, rychle a zaujatě. Netřeba říkat, že tak to nepůjde.“ (s. 70, dtto) Později: „Tak dlouho už se potýkám s Hodinami – ukázalo se, že je to jedna z mých nejmučivějších a nejvzpurnějších knih. Některé části jsou tak špatné, jiné zase tak dobré; moc mě to zajímám; věčně vymýšlím dál a dál – jenže – jenže. V čem to vězí?“ (s. 72, středa 29. srpna)

Otázka esejů o literatuře, jak udělat knihu, výběr témat – soupis, rozvrh, plány, reflexe. (s. 70-71)

A Hodinami (Paní Dallowayovou) se zabývá i v následujících komentářích, snaží se definovat metodu, uvádí časový rozvrh, později (v následujícím roce) ho koriguje:
„Zkrátka řečeno, budu opravdu zkoumat literaturu s ohledem na to, abych našla určité odpovědi, které se nás týkají. Postavy by měly být pouhé názory, osobnost je nutno za každou cenu pominout. […] Ve chvíli, kdy upřesníte vlasy, věk atd., dostane se do knihy něco zlehčujícího či nepodstatného.“ (s. s. 73, středa 5. září) „Dneska jsem napsala stou stránku.“ (s. 73, pondělí 15. října) „Ale hlavu mám teď plnou Hodin. už jsem se rozhodla, že budu psát celé následující čtyři měsíce – červen, červenec, srpen a září, pak bude kniha hotová, já ji na tři měsíce odložím a během té doby dopíšu eseje […] V dubnu vyjdou mé eseje a v květnu román. Tak bych si to představovala. […] Celou tu dobu od loňského srpna, kdy přišla krize, kterou teď vlastně považuju za začátek, to šlo rychle, i když s mnoha vyrušeními.“ (s. 75, pondělí 26. května 1924) „Teď Už vidím, že Paní Dallowayovou v říjnu nedopíšu.“ (s. 78, pátek 15. srpna) „Je to hanebnost. Běžela jsem nahoru, že si udělám chvilku a zaznamenám ten neuvěřitelný fakt, že jsem právě dopsala pár posledních slov závěrečné stránky Paní Dallowayové, ale vyrušili mě. […] Jistým způsobem je tahle kniha ovšem dopsala jsem ji, aniž jsem musela na čas psaní přerušit kvůli nemoci, což je výjimka. A vlastně mi to trvalo jen rok.“ (s. 81, pátek 17. října)

Mezitím lze zaznamenat i přístup k psaní: „Já ovšem teď výhradně žiju ve své fantazii. Naprosto závisím na přílivu myšlenek, který přichází, když jsem na procházce nebo když sedím. Nápady víří v halvě a vytvářejí věčné procesí, které mi má přinést štěstí. Tahle směsice se nesnáší s těžko popsatelnými lidmi.“ (s. 80, neděle 7. září)

A po třech měsících: „Revidovala jsem Paní D., což je ta nejmrazivější část psaní, nejdepresivnější a nejnáročnější. Nejhorší je začátek, kde jen ten aeroplán zabírá několik stránek a člověku dochází trpělivost.“ (s. 84, středa 6. ledna 1925)

[…] zemřel Jacques Raverat. […] Ale ještě mi stačil poslat dopis o Paní Dallowayové, který způsobil, že jsem prožila jeden z nejšťastnějších dní svého života. Že bych nakonec přece jen čehosi dosáhla? Jenže to není nic ve srovnání s Proustem, v kterém vězím zrovna teď. Myslím, že velikost Prousta tkví ve spojení nejvyšší možné citlivosti s nejvyšší možnou houževnatostí. Prozkoumává odstíny motýlů až do posledního chmýří. Je pevný jako ovčí střívko, a přitom nepostižitelný jako pel na jejich křídlech.“ (s. 85, úterý 8. dubna)

Chce přestat už psát ty „články“ a „pustit se do románu K majáku. Bude to poměrně krátké; chci do toho dostat postavu svého otce – a matčinu taky. St. Ives a dětství; a taky všechny ty obvyklé věci, o kterých píšu – život, smrt a tak dál. Ale bude se točit kolem postavy otce, jak sedí v loďce a recituje.“ (s. 90, čtvrtek 14. května) [Už víme, jak je zajímavé sledovat ty proměny, např. že to bude „poměrně krátké“, představy o termínu dokončení etc.:]  „Nicméně jsem rychle a plodně zaútočila na Maják – dvaadvacet stránek za necelých čtrnáct dní. Ještě pořád se ploužím a snadno zeslábnu, ale jen co zase naberu páru, věřím, že mi to půjde od ruky a s chutí! Jen když pomyslím, jaká dřina byly první stránky Dallowayové! Každé slovo vydestilované nelítostným pařátem, který mi svírá mozek.“ (s. 96, sobota 5. září)

„Nepříjemně chladný den po studené, větrné noci, během níž svítily všechny lampiony na Rogerově zahradní slavnosti. A momentálně nepociťuji lásku k bližním. Opovrhuji jimi. Pomíjím je. Nechávám je o sebe tříštit jako špinavé dešťové kapky.“ (s. 93, sobota 27. června)

Kontext psaní a práce, sebehodnocení (mění se, stejně tak jako somatické pocity) a chápání odměny za práci. „S mým rukopisem to jde z kopce! To je další oběť nakladatelství Hogarth Press. A přece to, co dlužím nakladatelství, sotva zaplatí celý můj rukopis. neodmítla jsem snad právě Herbertu Fischerovi napsat knihu o postviktoriánské literatuře pro knižnici „Lidové univerzity“? S tím, že jistě můžu napsat knihu, lepší knihu, knihu podle sebe a pro nakladatelství, které chci! Při představě, že se vydám všanc všem těm akademikům, mi tuhne v žilách krev. Přesto jsem jediná žena v Anglii, jíž se dostalo svobody psát si, co se jí zamane. Ty ostatní musí hledět na různé edice a redaktory. Včera jsem se dozvěděla od nakladatelství Harcourt Brace, že Paní D. a Četby se prodává 148, respektive 73 výtisků týdně – to jsou na čtvrtý měsíc po vydání překvapivá čísla! Nevěstí to koupelnu a splachovací záchod buď tady, nebo v Southease? Píšu na pozadí světle modré oblohy a západu slunce, který má být zřejmě pokáním po tomhle mrzutě škaredém dni – ten je za námi a oblaka nad pahorkatinou se teď nepochybně rozzářila a na vrcholcích za sebou zanechávají zlatavý obrys.“ (s. 97, úterý 22. září)

Existenciální reflexe spojená se skicou, která není útěšně lítostná, ale nelítostně zachycuje zmar (u některých postřehů je V. W. až satirická, je schopná vytvořit zesměšňující karikaturu, ne v tomto případě.) „A smrt – jak neustále cítím – se kvapem blíží. Třiačtyřicet – kolik ještě knih? Stavila se tu Katie. jakýsi rám odložené krásy zavěšený na poničeném tvaru. […] Vzpomínám na ni, jak vypadala v čísle 22, H. P. G. před pětadvaceti lety. V kabátku a v sukni, nádherná. Oči přivřené, krásný výsměšný hlas, vzpřímená, úžasná, nesmělá. Dneska žvatlá a žvatlá.“ (s. 98, úterý 7. prosince)

A znovu k aktuální tvorbě, na niž navazuje sebereflexe, zajímavé jsou ty motivy vedle sebe (bylo by snadné vybrat citát z krásných mračnech, ale zajímavé je to propojení; pokusil jsem se o nějakou sestavu úryvků, bylo by možné vybrat jiné): „Můj román mnou zmítá jako vichr otřepenou vlajkou. Tentokrát je to K majáku. […][…] konečně píšu tak rychle a svobodně, jako jsem psala jinde. Dokonce rychleji – dvacetkrát rychleji – než kterýkoli jiný román až dosud. […] Je to legrační, ale teď zastávám zase teorii, že důležité jsou plodnost a plynulost – dřív jsem horovala pro jakési semknuté a hutné úsilí. […] Určitě tu mám letos dost místa, abych mohla trochu plýtvat papírem. […][porovnává se knihou Beatrice Webbové:] Ona ovšem měla v životě za čím jít: modlila se, ctila zásady. To já nemám. Často se pro něco nadchnu a něco hledám. Bývám dost spokojená – skoro vždycky mě baví, co zrovna dělám, ale trpím častými zvraty nálady. Myslím, že se vůbec nikdy nenudím. někdy si připadám trochu vysílená, ale dokážu se zase vzchopit – to už jsem si vyzkoušela. A zkouším to zrovna znovu, už asi popadesáté. […] Moje sklíčenost je pocit mučivý. Hledám – ale není to ono, není to ono. Co je to? Umřu dřív, než to najdu? Jak jsem včera večer kráčela po Russel Square, spatřila jsem na obloze hory – ohromné mraky. A měsíc, který vychází nad Persií. Mam pocit něčeho velkého a úžasného kdesi tam, co je právě to ono. Nemyslím tím doslova krásu. Ten pocit spočívá v tom, že taková věc stačí sama o sobě; je uspokojivá; čehosi dosáhla. Ještě je tu pocit mé vlastní cizoty, jak tak chodím po zemi, pocit nekonečné podivnosti lidského postavení. […] Kdo jsem? Co jsem?“ (s. 99–100, úterý 23. února 1926)

Návštěvy u spisovatele Thomase Hardyho, debaty o literatuře, výstižná orientace v soudobém společenském rozvrstvení: „Nikde ani stopa po přemrštěné úctě k redaktorům, po respektu vůči společenskému postavení, nebo naopak po přehnané prostotě. Zapůsobila na mě jeho svoboda, uvolněnost a živost.“ (s. 108, neděle 25. července)

„Jelikož týden nebudu namáhat mozek, napíšu si tady první stránky té nejskvělejší knihy na světě. Takhle by vypadala kniha vytvořená pouze a poctivě z vlastních myšlenek. za předpokladu, že by je člověk zachytil dřív, než se tanou »uměleckým dílem«.“ (s. 109, stále ještě neděle 25. července, text nadepsán Rodmell, 1926, následují jednotlivé odstavce s názvy Umění a myšlení, co píší žijící autoři, Můj mozek, Změněné proporce, Druhořadé umění, Tažní ptáci, Vracející se zdraví, státní svátek, Manželské vztahy)

Další příklad až sarkasmu: „Nějaká žena se naklání přes stůl a objednává, sedí s ní dvě starší dámy, za které platí servírce (neboli zrůžovělé tlusté dívce, která má tělo z nejjemnějšího sádla, určitě se brzy vdá, ale zatím je jí teprve takových šestnáct.“ (s. 113, pátek 3. září)

Deník je také projekcí různých možností a alternativ, konceptní myšlení: „Pak musím začít plánovat svou knížku o literatuře. Šest kapitol. Proč by to nemohly být soubory myšlenek pod nějakým společným názvem – třeba: Symbolika. Bůh. Příroda. Zápletka. Dialog. A pak si vzít román a podívat se na to, z čeho se skládá. Vyjmout určitý aspekt a ptom dohledat příklady všech knih, které ho uplatňují v největší míře.“ (s. 114, 5. září)

„Chtěla jsem dodat ještě pár poznámek k mystické stránce tohoto hloubání. Že nakonec člověku nezbývá on sám, ale cosi ve vesmíru. Tohle mě děsí a vzrušuje uprostřed hluboké chmury, sklíčenosti, nudy, nebo co to je. Člověk jako by viděl někde v dálce míhající se ploutev. Jakého obrazu můžu dosáhnout, abych vyjádřila to, co mám na mysli? […] Život je, řečeno střízlivě a přesně, ta nejpodivnější věc; má v sobě podstatu skutečnosti. Takový pocit jsem mívala jako dítě – jednu jsem třeba nemohla překročit louži, protože mě napadlo, jak je to divné – co jsem vlastně zač? A tak dále. Ale tím, že píšu, ničeho nedosáhnu. Chci jen poznamenat, že se nacházím ve zvláštním duševním rozpoložení. Zkusím hádat, že je to třeba impuls k další knížce. V tuhle chvíli mám v hlavě úplně prázdno a knížkami nedotčeno. Chci sledovat, jak se ten nápad nejdřív projeví. Chci vystopovat proces vlastní tvorby.“ (s. 116, čtvrtek 30. září, knihou jsou myšleny snad Vlny, na počátku zvané Můry, zde v poznámce)

Poznámky na začátku dalšího roku, 1927, k ústřední knize V. Woolfové K majáku: „Právě jsem završila tu závěrečnou dřinu. Je to hotové a leonard si to může v pondělí přečíst. Takže mi to zabralo necelý rok a s povděkem zjišťuju, že už jsem z toho venku. […] Mám pocit, že je to pevná, sevřená kniha, která dokazuje, že ve svém věku v sobě cosi mám. Nevyčerpala jsem se, neochabla jsem – alespoň mám ten dojem, než to začnu znovu číst.“ (s. 118, pátek 14. ledna a následující zápis z neděle 23. ledna:) „Tak Leonard si K majáku přečetl a tvrdí, že je to moje nejlepší knížka a že je to »mistrovské dílo«.“

Autorka se vrhá s nadšením do nových projektů: „Co kdybych si vymyslela takovou novou hru. Jako například:
Žena přemýšlí…
On pracuje.
Varhany hrají.
Ona píše.
Oni říkají:
Ona zpívá.
Noc promlouvá
Oni strádají
Myslím něco v tomto duchu – i když zatím nevím co přesně. Vzdálené faktům; svobodné, a přitom sevřené; próza, ale básnivá; román a hra zároveň.“ (s. 119–120, pondělí 21. února)

„Hlavní nota satirická – satira a bujná fantazie. Ty dámy budou pomýšlet na Cařihrad. Sny o zlatých kupolích. Můj vlastní lyrický styl by tam měl být předmětem satiry. Budu se vysmívat úplně všemu. A skončí to třemi tečkami… - takhle. Popravdě řečeno, mám totiž chuť na nějakou eskapádu, po těchto vážných, básnivých a experimentálních knihách, jejichž formu všichni tak bedlivě zkoumají. Chci se odrazit a dostat se někam úplně jinam. Chci ztělesnit všechny ty nespočetné prchavé nápady a drobné příběhy, které se mi věčně míhají hlavou. „ (s. 121, pondělí 14. března)

„Můj mozek šlape na plné obrátky. Moc chci psát, jako bych si uvědomovala ten časový odstup, věk a nevyhnutelnost smrti. Kdo by to řekl, některé části Majáku jsou tak krásné!“ (s. 121, pondělí 21. března)

„Na každý pád to líp nesvedu. Jenže bylo by dobré, abych své knížky četly, když vyjdou kritickým okem?“ (s. 122, neděle 1. května)

„Představuju si asi takovéhle protiklady: ona bude mluvit nebo přemýšlet o stáří Země, o vymření lidstva, a přitom budou stále přilétat ty můry. Toho muže bych možná mohla nechat naprosto nevyjasněného v pozadí. Francie, hučení moře; je večer; zahrada pod oknem.“ (s. 124, sobota 18. června, Vlny) A o několik řádků jiné téma, kritičnost až pohrdání směrem k příslušné společnosti: „A nikoho z nich taky nezajímaly moje kritické eseje; ta umírněnost a konvečnost všech těl lidí mě až překvapila. Ale třeba jim z pera stéká proud inkoustu, který je důležitější než to, jak vypadají – v tom upjatém oblečení, nevzrušiví a uhlazení. Měla jsem pocit, že mezi námi není ani jeden opravdu vyzrálý mozek. Popravdě řečeno se tam sešel nepříliš chytrý, otupělý střední stav, a ne šlechta mezi spisovateli.“ (s. 124, dtto)

„Všichni mě berou jako nemocnou a nikdo mě neotravuje.“ (s. 125, čtvrtek 23. června)

„Kouřila jsem doutník.“ (s. 125, čtvrtek 30. června)

„Na obloze za námi se objevily obrovské modré plochy. zatím stále ještě modré. Teď už však barva mizela. Oblaka bledla na pozadí červenavé černi. dole v údolí bylo vidět mimořádnou směsici červené a černé; planulo tam stále to osamocené světlo; samý mrak a moc krásný pohled na to jemné vybarvení. Skrze mraky nebylo vidět nic. Těch 24 vteřin záhy uplynulo. Pak jsme se znovu ohlédli na tu modř a najednou rychle, ale opravdu velkou rychlostí všechny ty barvy temněly; zničehonic se stmívalo jako před začátkem zuřivé bouře; světla valem ubývalo; ořád jsme si říkali, že je to ten stín; a mysleli si, že už je po všem, že je to ten stín+ až najednou nastala tma. padli jsme. Konec. Všechno bezbarvé. země mrtvá. Takový byl ten udivující okamžik, a vzápětí, jako když se odrazí míč, mrak zase nabýval barvy, jenomže byla taková jiskrná a nadpozemská, a pak se světlo vrátilo.“ (s. 127, čtvrtek 30. června, jednalo se o rozsáhlejší cestu za zatměním Slunce, s. 125–128, i další text je pozoruhodný)

„Jednoho dne tady však načrtnu, jako úžasné historické plátno, obrysy všech svých přátel.“ (s. 129, úterý 18. září) Okruh známých, s nimiž se stýká, zde „Vita“, tj. Victoria Mary Sackville-Westová, angl. básnířka a spisovatelka, manželka herolda Nicolsona, předloha pro postavu Orlanda/Orlandy (v poznámkách, s. 423), další jsou Edward Sackville-West, bratranec Vity, romanopisec, rodina Ritchieů, tj. Anne Isabella Ritchieová, angl. spisovatelka, dcera W. M. Thackeraye, Ritschie, lord Richmond, manžel Anny, Philip, syn lorda Ritchieho, o jehož smrti se zde právě hovoří i v souvislosti s čl. v Morning Post, o několik stránek dál Violet Trefusiová, angl. spisovatelka, přítelkyně Vity Sackville-Westové ad.

Na několika místech zcela věcná řeč o cenách nemovitostí, možných koupí domku aj. v souvislosti s tím spisovatelka poznamenává, že se z ní stane „letopisec Rodmellu“ (s. 130, úterý 25. září)

„Myslím, že už jsem to někde prozradila, ale tenhle deník píšu vždycky po svačině. Měla jsem hlavu plnou nápadů, ale vyčrpala jsem je na pana Ashcrofta a slečnu Findlaterovou, své nadšené obdivovatele.“ (s. 133, sobota 22. října, následují zajímavé postřehy o psaní, střídání činností aj.)

A další satirická připomínka, z jednoho společenského oběda: „Všechno velice hladké a povrchní; záleží na tom, koho znáte, ne jestli pronášíte něco zajímavého. Harris má každý den tváře vycíděné jako příbor.“ (s. 135, středa 30. listopadu)

 Pohřeb spisovatele Thomase Hardyho, úvahy o smrti a odcházení. (s. 138, úterý 17. ledna 1928)

„Ztratila jsem podložku na psaní. Což je výmluva, kterou se snažím ospravedlnit chudokrevný vzled tohoto deníku. Vlastně v tuhle chvíli píšu jen mezi dopisy, abych si poznačila, že Orlanda jsem dopsala včera úderem jedné hodiny.“ (s. 140, neděle 18. března) V témže zápisu plán cesty do Francie „v sobotu“ a návrat 17. dubna, z tohoto data pak zápis o návratu a o obrazech z cesty: „Zvlášť Charles jako by bylo přímo přede mnou, jako šnek se vztyčenou hlavou, který si tomašíruje po rovinatém kraji, s tou nádhernou katedrálou Růžicové okno vypadá jako klenot na červeném sametu. (atd., s. 141, úterý 17. dubna)

„V šestačtyřiceti už musí člověk skrblit – věnovat čas jen tomu, co je nezbytné.“ (s. 141, čtvrtek 22. března)

„Ještě předtím, když jsme přecházeli přes hřbitov za prudkého deště s větrem, jsme uviděli Hope a jakousi tmavě oblečenou, kultivovanou ženu. Ale prošly kolem nás, jen se jim trochu zachvěly oči. Za chviličku jsem zaslechla »Virginie,« otočila jsem se a Hope se vracela - »Jane včera umřela,« zamumlala, ještě napůl omámená spánkem a celá bez sebe. Kvůli Janině smrti jsme se políbily u hrobu Cromwellovy dcery, kam chodíval Shelley. Dosud ležela mrtvá v tom pokoji do dvora, kde jsme ji ještě nedávno viděli podepřenou polštáři, jako hodně sešlého člověka, kterým život zasmýkal, a pak ho opustil; povznesená, uspokojená, vyčerpaná. (s. 142, úterý 17. dubna, z poznámky: hřbitov za Brunswick Square, Jane Harrisonová a Hope Mirrleesová)

„A už zase uprostřed toho víru psaní, který mě pohání proti času.“ (s. 143, sobota 21. dubna)

/pokračování/