Vánoční koncert – Mladí virtuosové

Vánoční koncert – Mladí virtuosové
České doteky hudby 2015

Hudební a taneční fakulta AMU / Lichtenštejnský palác
Sál Martinů  - 25. prosince 2015, 19.00
Jihočeská komorní filharmonie České Budějovice
Leoš Svárovský – dirigent
Miroslav Ambroš – housle
Jan Mráček – housle
Jekatěrina Monisová (Rusko) – soprán
Magdaléna Šestáková - klavír

Tradiční vánoční koncert MHF České doteky hudby dramaturgie tentokrát pojala zároveň jako koncert mladých virtuosů. Takové spojení může mít i hlubší kontext, emocionalita vánočních svátků a příchod nové generace umělců, vyzařujících energii a svěžest, můžeme vnímat ve významovém svorníku zrodu něčeho nového a radostné a slavnostní chvíle, která se v tomto okamžiku rozjiskří hudbou. Jí odpovídá i výběr skladeb v širokém vějíři od baroka přes romantismus až po nejsoučasnější hudbu. Jsou to skladby nejznámější a posluchačsky vděčné, ale i technicky náročné, opravdu virtuosní, jako je například ta závěrečná.

Po úvodní orchestrální Ouvertuře Johanna Sebastiana Bacha ze Suity č. 2 h moll, BWV 1067, s charakteristickou sólovou flétnou (zdvojující v některých částech první melodii prvních houslí) a kontrapunktických pasážích smyčcových nástrojů následoval v první části večera proslulý třívětý koncert pro dvoje housle, BWV 1043 téhož německého barokního velikána. Další tři skladby pak patří do operního repertoáru, přičemž první z nich,  Händelova Arie Kleopatry Piangeró, piangeró la sorte mia, třetí scéna velice dramatického třetího dějství hrdinské opery Julius Caesar v Egyptě (Giulio Cesare in Egitto) navazuje stylově na období baroka, ostatní dvě jsou francouzské provenience: Je marche sur tous les chemins, gavota Manon z třetího dějství stejnojmenné opery Julese masseneta a poté známý Valčík Julie z opery Romeo a Julie Charlese Gounoda.

Po přestávce se v obou skladbách dostaly ke slovu sólové housle. Koncert pro housle, klavír a orchestr současného českého skladatele Miroslava Kubičky vznikl na popud houslové virtuosky Silvie Hessové a klavíristy Daniela Wiesnera v letech 2006 – 2008. Jak se můžeme dočíst v materiálech ke skladbě, je oslavou přátelství spřízněných duší putujících společnou cestou pozemským životem. Skladba plyne v jednom proudu, i když je zřetelně rozčleněna na variační část pomalou a energickou sonátovou část rychlou (podle webových stránek www.rozhlas.cz). Nu a Ravelova skladba Tzigane patří k technicky obtížným virtuosním skladbám, jimiž se mohou blýsknout jen ti nejzdatnější.

Tolik přehledně k programu. Posluchače ovšem do stejné míry zajímají i interpreti, a vzhledem k tomu, jak byl večer koncipován, je na místě říci něco více i o interpretech. Samozřejmě jim všem jsou v katalogu věnovány krátké medailonky a mnohé se lze dočíst i na webových stránkách Českých doteků hudby.

Na Boží hod se na pódiu Sálu Martinů Hudební a taneční fakulty AMU (Lichtenštejnském paláci na Malostranském náměstí naproti chrámu sv. Mikuláše) usídlili hráči Jihočeské komorní filharmonie, kteří přijeli z Českých Budějovic. Taktovky se chopil Leoš Svárovský, dirigent, kterého jsme mohli na různých jevištích koncertů pořádaných Českými doteky hudby a s různými symfonickými tělesy vidět v posledních letech prakticky každoročně. Těšil se nicméně, jak mi prozradil, proto, že ještě neřídil koncert v tento sváteční den.

Oba mladí houslisté, Miroslav Ambroš (1987) a Jan Mráček (1991) patří k nejvýraznějším představitelům nejmladší interpretační generace české houslové hry. První z nich, Miroslav Ambroš,  žák Ivana Ženatého v Drážďanech a v Praze, Ivana Štrause na HAMU a Krzystofa Wegrzyna v Hannoveru a vítěz několika mezinárodních soutěží („Du Prix des Jeunes Talents Européens de Musique Classigue“ v Marseille) se v poloze virtuosa uvedl na svém stejnojmenném profilovém albu Il virtuoso, keré nahrál se svou matkou, klavíristkou Zuzanou Ambrošovou v roce 2006 v Sále Bohuslava Martinů Lichtenštejnského paláce (HAMU) v Praze u Arco Divo (skladby Pabla Sarasateho či Nicolo Paganiniho, Antonia Bazziniho, Louise Spohra či Fritze Kreislera), druhý z nich pak, Jan Mráček, žák houslisty Jiřího Fišera, v roce 2010 nejmladší sólista v historii Symfonického orchestru Českého rozhlasu, který dnes působí i jako asistent Václava Hudečka na jeho Akademii v Lázních Luhačovice, zazářil především v loňském roce, když přivezl z Vídně vítězství v prestižní houslové soutěži Fritze Kreislera.

Klavíristku Magdalenu Šestákovou jsme mohli slyšet několikrát spolu s hobojistou Jiřím Šestákem a fagotistou Liborem Soukalem v souboru Bohemia Trio, ale i třeba spolu s Jaromírem Klepáčem i návštěvníci festivalu České doteky hudby a zvláště Dvořákova festivalu, který rovněž každoročně pořádá společnost České doteky hudby.

Sopranistka Jekatěrina Monisová vystoupila v Praze poprvé. Životní etapy mladé umělkyně jsou spojeny s Kazaní, kde se narodila a absolvovala konzervatoř, Abakanem, hlavní městem Chakaské republiky, kde krátce vyučovala na Uměleckém institutu Chakaské státní univerzity a úspěšně vystupovala s Chakaskou filharmonií a Moskvou, kde v roce 2008 ukončila studium operního zpěvu na Ruské akademii Gněsiných. V Moskvě vystupuje s Moskevským komorním sborem Exelente a komorním orchestrem Moskva Camerata. S širokým koncertním programem, zahrnující operní role, árie, duety a komorní díla od baroka po jazz úspěšně vystoupila kromě rodného Ruska již v žadě zemí, v Itálii, Portugalsku či USA.

Po tomto stručném představení skladeb a interpretů se ještě vraťme k večeru ze dvou hledisek, dramaturgického a stylového a interpretačního. Z hlediska epoch/chronologie je to zřejmé, od barokního východiska v prvních třech skladbách dvou německých autorů, orchestrální, koncertní a vokální pokračoval dvěma vokálními skladbami novější francouzské hudby, po přestávce se obrátil k žijícímu českému skladateli a poté zpět k francouzské moderně. Když do tohoto modelu „zasadíme“ sólisty, dá se říci, že na začátku (byť ve druhé skladbě) zahráli společně oba housloví virtuosové, aby se po vokální druhé třetině ujali, jako by se „rozběhli od sebe“, každý jednoho sólového partu, Ambroš (spolu s Magdalénou Šestákovou) Kubičkovy skladby a Mráček Ravelovy cikánské rapsodie. To je, dá se říci, osově symetrické členění a obě poslední skladby pak představovaly, pokaždé i v trochu jiném smyslu, vrchol večera.

K tomuto vzorci lze přičíst ještě dva způsoby hry orchestru a jeho různé obsazení, v barokních skladbách vestoje, v dalších částech pak do konce programu vsedě, navíc ještě s různým počtem hráčů, od barokní sestavy komorního smyčcového orchestru až po plný symfonický orchestr. Když k tomu pak ještě přidáme dvojí stěhování klávesových nástrojů (v Kubičkově skladbě koncertní klavír), stále se mezi skladbami něco přesouvalo (včetně pultů a židlí), což byla určitá daň za pestrost repertoáru, vzbuzující ovšem i otázku, zda by nebylo vhodnější přestávku umístit po prvních třech (barokních) skladbách, ovšem za cenu toho, že by druhá polovina byla delší. Vyřešila by se tím prodleva alespoň u jednoho stěhování včetně výměny kostýmu zpěvačky, jejíž výkon odpovídal velmi dobrému pěveckému standardu. Kromě toho vokální prvek v dramaturgii podstatným způsobem přispěl k pestrosti celého večera.

Skladby ostatních světových autorů jsou známé, bylo by nošením dříví do lesa pokoušet se na tomto místě o podrobnější popisy. To ovšem neplatí pro skladbu Miroslava Kubičky, Dvojkoncert pro housle, klavír a orchestr (2006-2008), na kterém pedagog Pražské konzervatoře a skladatel s bohatým a pestrým životním dílem (některé skladby věnoval i např. Ensemble Martinů, souboru, který byl u zrodu ČDH), pracoval zhruba dva roky, a jehož interprety na festivalu Pražské premiéry 2009 byli František Novotný, Daniel Wiesner a Jihočeská komorní filharmonie s dirigentem Stanislavem Vavřínkem. To znamená také, že interpretace skladby se ujal týž orchestr jako při premiéře, ovšem s jiným dirigentem. 

Hned od prvních taktů je zřejmé, že Dvojkoncert je koncipován jako dialog houslí a klavíru, jejichž tóny se zprvu velice něžně, později ve vzájemných rytmických a melodických vazbách, rozezní za postupného zapojení orchestru. Dá se říci, že dechové nástroje, které vytvářejí další vrstvu, představují jakýsi „třetí hlas“ augmentovaného základního motivu (prodloužení trvání hodnot), takže vzniká polyfonní materiál, odkazující zřejmě na některé postupy v barokní hudbě, především passacaglii, nicméně s moderní rytmikou a mnohde pozoruhodnou temnou barevností. To vše zmiňuji i proto, že není jednoduché takovouhle muziku „dát dohromady“ na pódiu a musím říci, že interpretům se patří vyseknout hlubokou poklonu, zvláště když se toto podařilo „na jednu zkoušku“ (to je dnes téma, související v podstatě s celkovým postavením kultury ve společnosti a které trápí nejspíš nejen mě, Václav Talich prý měl na premiéru některých skladeb zkoušek čtyřicet). V Lichtenštejnském paláci byli na koncertu sólisté vyrovnaní s orchestrem, faktura hudebního materiálu byla čitelná, skladba měla atmosféru a přítomný skladatel mohl být (a byl) spokojen.

Nu a konečně k poslední skladbě. Zpracování hudebního „cikánského tématu“ lze datovat zpět až do evropského romantismu (F. Liszt, J. Brahms), Ravelova skladba, původně napsaná pro housle a luthéal (přídavné zařízení koncertního křídla, vynalezené v roce 1919 Belgičanem George Cloetensem a určené k proměně zvukové barevnosti) vykazuje řadu prvků moderny. Zřejmé je to v porovnání s podobným námětem Pabla de Sarasateho z roku 1908 (Ravelovo je mladší, z roku 1924). Obě skladby jsou virtuosní záležitostí pro týž nástroj, housle, obě melodie v úvodu (u Ravela zazní velmi podobný motiv po postupném „hledání“ tématu v prvních desítkách sekund – na konci osmého a od devátého taktu označeného Tempo rubato) s charakteristickými glizandy, arpeggii, dvojhmaty atd., členění na pomalou část bez doprovodu orchestru označenou jako Lento, quasi una cadenza a druhou s orchestrem, ke konci se zrychlující přes trylky a flažolety až do zběsilého tempa v grandiózním závěru. Orchestrální doprovod je nicméně u Sarasateho v tradičním klasicistně-romantické (tak trochu salónní) podobě a kontrast sóla a orchestru, u Ravela k tomu přistupuje ještě barevná složka podporující vyvrcholení celého hudebního čísla. Janu Mráčkovi a Jihočeské filharmonii se právě obojí – virtuosita i vytvoření kompaktního celku skladby – podařilo na výbornou.

Jan K. Čeliš / prosinec 2015
Psáno pro České doteky hudby / Čtení o koncertech ČDH