Václav Kahuda / Vítr, tma přítomnost

Už skutečnost, že poslední kniha Václava Kahudy je více než sedmisetstránkový špalek, ji kvalifikuje pro čtenářský zájem. Byť máme dnes „compy“ (Japonci říkali ještě před dvaceti lety, že si pořídili „textový procesor“), které usnadňují neskutečným způsobem práci od rukopisu po tisk, a tlustospisy („cihly“, onehdá dali právě v jednom ostravském nakladatelství knize takového rozsahu dokonce tento název) se dají dát dohromady přece jen snadněji než v dobách, kdy se pracovalo s psacím strojem (a ještě o století dříve s perem), text musí spisovatel přece jen vymyslet sám. Možná ale má pak dnešní způsob editace objemného spisu přece jen určitý vliv na jeho podobu jak v tom dobrém, tak negativním smyslu. Podle toho, jak autor své dílo pojedná. Někdy se setkáváme s názorem (četl jsem v posledním roce několik „bichlí“ a s tímto vyjádřením jsem se proto opakovaně setkával), že by knize prospělo, kdyby se „proškrtala“.

V případě Václava Kahudy to myslím rovněž platí, když začnu o ní hovořit z této stránky a nikoli z té „obsahové“ (tématické, syžetové). Na několika místech se autor opakuje (jen pár příkladů: miliardář Kakala se soudí s tisíci obyvateli hornických bytů, kterým neuznal nárok na předkupní právo, podruhé s. 429, samičky hyeny mají větší klitoris než samci penis, podruhé s. 463, rozhovor s členem parlamentní vyšetřovací komise Tomanem-Zemanem, podruhé s. 463, když Miroslav Štěpán, pražský tajemník KSČ, povolil první veřejné vystoupení Charty, podruhé na s. 473), což by nevadilo, kdyby se motiv objevil v nějaké další významové vazbě – zatímco zde je zřejmé, že je to pouze nová formulace, k čemuž může v časovém intervalu při práci na textu takového rozsahu dojít, ale pak je právě na zvážení, zda na to redaktor neupozorní nebo autor při další práci nezohlední.

Ovšemže si pak takto rozsáhlý text žádá větší nároky na práci korektora. Zatímco přerývaná souvětí, v nichž se hroutí/nenaplňuje jejich syntaktické schéma (po úvodní vedlejší větě není souvětí dokončeno), je zjevně záležitostí Kahudova stylu, rozvolňujícího konstrukci spisovné struktury ve prospěch jakési quasihovorové řeči, a nebylo by tedy patřičné tyto případy považovat za stylistickou nedotaženost (Kahudova syntax stojí za větší pozornost, např. časté aposiopese, třemi tečkami vyznačená nedokončená výpověď, používání pomlček atd.), jindy měl korektor zasáhnout a explicitní chybu opravit: Básník, o němž je řeč (na s. 428), se nejmenuje „Rejnek“, jedná se samozřejmě o Bohuslava Reynka (to bylo to první, nad čím se ve své recenzi románu chytal Jan Rejžek za hlavu), osoba prezidenta, kterou označuje podle jeho jednoho literárního díla Pižďuch, je na některých místech označován jako Pyžďuch (neuctivost autora vůči prvnímu polistopadovému prezidentovi byl pak zase zřejmě nejvážnější důvod podoby Rejžkovy recenze, viz ještě dále), o pravopisné chybě ve výrazu „dobýt energii“ (s. 644) už nemluvě (to samozřejmě počítač neopraví). Je ovšem třeba říci, že míra těchto přehlédnutí v žádném případě jen mírně dnešní standardy knižního zpracování textu (ovšemže, Odeon šedesátých let to není) a už v žádném případě nemá být zobecněním o jazykových a stylistických kvalitách autora. Ty jsou, řekl bych, naopak mimořádné.

V každém případě tyto (protiklad jazykových a stylistických kvalit a nedostatků v opakování týchž motivů) a další protiklady a nesourodosti (o nichž ještě bude řeč), samotný rozsah knihy i jeho kontroverznost a možná další důvody (např. chvála předchozích Kahudových prací) vyvolala neobvyklý ohlas knihy přinejmenším u recenzentů – jen na iLiteratuře se k Větru, tmě, přítomnosti vyjádřily tři komentáře (Pavel Mandys 19. 9. 2014, Aleš Merenus 17. 11. 2014, Ivan Adamovič 24. 2. 2016), četl jsem (na internetu) další čtyři recenze a nejspíš by se našly i další (v lit. časopisech). A přestože řada z nich se vyjadřuje k některým rysům knihy shodně, především k samotné délce textu (nejvyhraněněji Mandysova, kde její autor říká, že „skvělá poslední fantaskní kapitola […] bohužel sama o sobě nedokáže ospravedlnit předchozích 600 stran“), v mnohém se ve svém hodnocení liší – na škále mezi oběma krajními polohami od obdivu a chvály (P. A. Bílek v Respektu, 10. 7. 2014) až po zuřivé odmítnutí (Jan Rejžek v časopisu Host, 2014, roč. XXX, č. 8, s. 72-73, s názvem Vítr, buřty, tma, pivo, přítomnost a nenávist).

Takovýto výrazný rozptyl bývá příznakem emocí. To je z určitého pohledu určitě dobře. P. A. Bílek svou recenzi uvádí slovy „Václav Kahuda vydal po třinácti letech další výtečný román", zdůrazňuje povahu dosavadních knih autora, který se "v devadesátých letech etabloval jako výrazný prozaik, umně přetavující svéráznou životní zkušenost do náruživé fikce", upozorňuje na to, že kniha je "již na pohled opulentní, a tak lze čekat, že kritika povede spor, zda jde o román veliký i ve smyslu hodnotícím, anebo je spíš dílem předimenzovaným", a hovoří dále o "neuchopitelné síti", "symptomu našeho desetiletí" tím, že se jedná o politický pamflet připomínající Gibsonova Neuromancera (modelové knihy tzv. kyberpunku) či Matrix, a "symptom dnešní doby" proto, že je to "příběh narůstající psychózy", vypichuje hru se jmény známých a nejznámějších osobností veřejného prostoru. 

Právě to naopak uvádí do nepříčetnosti Jana Rejžka (pochybnosti o průhlednosti přepsaných jmen a nedůslednost tohoto postupu mají ovšem i jiní), který se rozběsnil, jako snad dlouho ne, nenachází od první věty (chybné psaní B. Reynka) na autorovi a jeho vypravěči „cibulkovského ražení“ nit suchou, srovnává román (zřejmě podle pokleslosti) s filmem Slunce, seno, jahody, označuje jej za „zakyslý guláš“ a parodii, když jej napadá pro věcnou nekompetentnost (plete si prý I. a II. zprávu MV), ale především pro totální spikleneckou teorii, kterou nazývá „výčtem ožraleckých žvástů, úmorně se opakující drby i bludy o agentech, double agentech, operativcích, verbovkách, spících kádrech a vlivových agenturách vycucané z Wikipedie, Parlamentních či Britských listů a podobných stok“ a dokonce si prostřednictvím tohoto motivu vyřizuje účty s redaktorkou „bulvárního Reflexu“ Kateřinou Kadlecovou, která Kahudu považuje za výborného vypravěče. To ale ještě není ten hlavní důvod, který Rejžek uvádí, tím je především „naprostá absence jakéhokoli mravního rozměru, občanská zbabělost, čecháčkovská zlomyslnost a navlékání se do rubašky cynického glosátora, který ví všechno daleko líp než zbytek přiblblé veřejnosti, jež se nechala opít takzvanou sametovou revolucí.“

Pana Rejžka chápu, tehdy úředník v Kanceláři prezidenta republiky (Václava Havla) ve svém životním díle, podobném „tlustospisu“, souboru hudebních kritik s názvem „Jak tohle vůbec můžete otisknout!“ zveřejňuje fotku tehdy ještě disidenta Václava Havla, kterého pozval v roce 1988 na folkový festival v Lipnici nad Sázavou, nicméně nechci používat týž kalibr jako autor recenze, který svou zlobu obrací nejen k autorovi, ale i Martinu Meinerovi, „který špalek vydal, trávil část mládí na bolševické vysoké vojenské škole“ (M. M. studoval Vojenské gymnázium Jana Žižky z Trocnova a pak tři semestry na vysoké vojenské škole, než ho – což byla jediná cesta, jak odejít – vyloučili).

Tématem tohoto příspěvku nicméně není Rejžkův přístup ke „spisbě“, za kterou Kahudovu knihu považuje, kritika mě zajímá jen jako odrazový můstek, jen ještě poznamenám, že ani v případě erotiky a sexu nepřiznává, na rozdíl od jiných, ani špetku literárního umu, když říká, že „erotické scény patří k tomu nejtrapnějšímu, co bylo možné si od podvodného listopadu oficiálně přečíst, a vypadají, jako by automatický překladač převáděl markýze de Sade z mongolštiny“. Domnívám se, že poněkud více způsobem odpovídajícím tomu, co Kahuda napsal, odpovídá zmíněný komentář Pavla Mandyse: „Především Kahuda jako málokdo u nás dokáže suverénně střídat polohu lyrizující až poetickou (to když se dojímá nad krásami přírody, případně městské krajiny – ale zásadně bez lidské přítomnosti) s polohou šťavnatě sprosťáckou (u popisů onanií a souloží). Mimochodem jedna dlouhá erotická scéna je možná tou vůbec nejlepší, jaká byla v české literatuře napsána: provokuje a je plná vulgarit, ale zároveň má i výsostnou křehkost, je v ní prvek lásky i rujného chtíče, vše okořeněno lehkou perverzí. Kahudův slovník je vůbec obdivuhodně bohatý, jen si čtenář musí zvyknout na to, že je dosti eklektický a kromě zmíněných vulgarit a lyriky autor ještě dosti často užívá žlučovitý styl protivných anonymních internetových diskutérů, včetně nesourodého zapojování odborných výrazů.“

Reakce Jana Rejžka je rovněž, jak to říká jedna kritika o Kahudově románu, symptomatická pro dnešní dobu, kdy se názory na mnohé až nezdravě polarizují, eskalují až po fyzická napadení (nebudu připomínat ta konkrétní, o nichž jsem už psal), zároveň jsou mnohá vyjádření plochá a bezobsažná, jak to zmiňuje závěr minulého odstavce. Takže na tom takřečeno něco bude. Další věcí je, že dnešní doba přináší kritičtější pohled na celá devadesátá léta, zatímco pro ty, kteří bývají označováni jako „pražská kavárna“, nověji „sluníčkáři“ a svými nepřáteli dehonestujícím výrazem „havloidi“, zůstává ona doba „cinkání klíči“ a osoby s ní spojené předmětem bezvýhradné adorace a jakákoli věcná debata pro ně nepřipadá v úvahu (na jednu stranu to chápu, je to stejně tak věc emocí, jaké, v opačném gardu, provázejí ty, kteří se třeba léta nedovolají svého práva – v „právním státu“). Poznamenávám pouze (vzhledem k možným reakcím na předchozí), že právě řečené vztahuji k některým výkladům Kahudovy knihy, které jsou názorově stejně jednostranné jako pohled jeho románového vypravěče, tedy - explicitně řečeno - nepochybuju o některých základních hodnotách polistopadové současnosti.

Než se pustím k doložení toho, že přece Kahudova kniha je přece jen vícevrstevnější, v mnohém zajímavá a hodná četby, uvedu ještě několik málo (z rozsáhlé galerie) jmen, která Kahuda, někdy i opakovaně, pojednává – uvádí se zde Leoš Mír v pražské galerii FOX, včetně životopisu, v němž lze snadno rozpoznat Leoše Válku, tvůrce galerie DOX (řadu údajů o Válkovi lze dohledat na stránkách galerie), průhledné je rovněž jméno muže nazývaný Eufrat, vzniklé posunem výrazu Eufrat a Tigris, jmen řek, v jejichž povodí se nacházela Mezopotámie, zde poukazující na Pavla Tigrida, který kdysi napsal skvělý komentář k emigrantovi Jiřímu Voskovcovi a většině lidí je známý z jedné své epizody coby ministr kultury. Jinde se objevuje „chmouřivá vousatá paní“ (s. 374), kterou i z kontextu identifikujeme jako Petrušku Šustrovou. Druhý český prezident, Václav Klaus, je – opět velmi nelichotivě – uváděn jako Pytložvejk. Osob tu je na oněch sedmi stech stránkách celá galerie, nejen těch českých, spojených s dobou polistopadovou, a nejen z politiky, ale i kultury, a ovšem i ze starší doby a rovněž z celé řady zemí. Nemá smysl, abych uváděl ta, na která si ještě vzpomenu, jen je třeba poznamenat – je to i jedna z kritických výtek – že mnohé osobnosti jsou uváděny pod vlastními jmény (Vasil Mohorita, Rudolf Barák), jiné by bylo zřejmě možné identifikovat za předpokladu znalosti určitých souvislostí. Otázkou spíš je, jaký má smysl takto postupovat – v některých případech by tento způsob takto průhledné zašifrovanosti stejně zřejmě nezabránil žalobám na ochranu osobnosti, nenapadají mě ani jiné důvody použití literárního prostředku charakteristického pro „roman à clef“ (klíčový román, jakým je třeba Český román Olgy Scheinpflugové), tedy příběhu na první pohled fiktivního. Snad jen spřízněnost se špionážním principem zašifrovanosti celé reality, která ovšem v knize Václava Kahudy přechází k schizofrenii.

Uveďme nyní alespoň několik příkladů různých poloh literárního sdělení (ty explicitně sexuální, jichž bychom našli přehršel, vynechám, nechť si čtenář najde sám, ale počítejme s nimi), které dokládají (nejen) stylistickou bohatost Václava Kahudy. Záměrně jsem vybral příklady z prostoru ne více než třiceti stran. První je „lidová“ poloha, na mysli mám ono vlákno literární historie vedoucí od Hrabala zpět k Haškovi, vycházející z orální podoby jazyka, vyprávění, užití nespisovných výrazů a lidové metaforicky a „řízných“ rčení:
 „Jáchymov“ vycuc půl lahve jedním vrzem a sípavě, pěna mu ležela až v hrdle, odtušil: „Hergot, Vlastíku, to tvoje pivo je tak vyleželý, že má ale říz! Správný pivo, to říkal už můj dědek, co měl hospodu na Jílovišti – musí mít říz, že když se napiješ, tak ti z nosu vylítnou nudle a zloměj ti nohu!“ Spokojeně dlouhe říhnutl, jako když zařve buvol, a dopil flašku. (s. 321)

Jiná je poetická, vztažená k líčení krajiny kolem řeky Sázavy, kde podobné pasáže najdeme už na předchozí straně (s. 310):
V širokých zálivech se rozlévala po písčitých mělčinách, prudká a hučící, zúžená v kaňonech, v průrvách uprostřed vysokých skalních štítů. Její zelenavá, břidlicově temná a průzračná voda odhalovala oblé velké balvany trčící uprostřed utíkající hladiny. Dlouhé prameny vodních řas, drobně kvetoucí říční vlasy se vlnily v proudech a vodní tříšť se zvedala v mživém oparu v kamenitých peřejích. (s. 311)

Další jsou dva příklady portrétu/popisu na malé ploše, přičemž první je zároveň „malým příběhem“:

Tadeáš, tmavooký „poturčenec“ západních hodnot, je dokonale kompatibilní svou obsedantní semitskou šetrností – se studeným účetním orgasmem své nizozemské ženy. nejvíc ho člověk ranní, když mu připomene – že na vojně dělal zástupce proviantního důstojníka (major byl alkoholik) a Tadeášovi (četař absolvent, lunatik) se zkazilo v nedostatečně zajištěných lednicích několik tu vepřového masa. (s. 303)

Děda mlčel a zamyšleně hladil na klíně uvelebenou psí ovečku. Evička – jako prodloužený orgán starcova bytí – pohlédla vážně do mých očí. Stařec hleděl kamsi hluboko dovnitř, byl ponořený v sobě a ve tváři mu putovala oblaka náznaků a stínů. (s. 307)

V následujícím příkladu, vybraných částech rozsáhlejší zajímavé pasáže tohoto charakteru, se líčení přírody spojuje s další vrstvou, charakteristickou ostatně u vyjádření tohoto druhu už od doby romantismu (Novalis) a u nás třeba, jiným způsobem, v lyrizující próze Fráni Šrámka, totiž niterností, introspekcí, tajemstvím bytí atd. (v náznaku tento prvek obsahoval už předchozí úryvek). Odtud pak bude směřovat otázka také k charakteristice samotného vypravěče.

Na jedné … křižovatce lesních cest zatíná noční můra pěst. […] Našlapuju zlehka po široké pěšině, travnaté okraje mne spolehlivě vrací do středu cesty. Oči si už zvykly, rozeznávám černočernou tmu lesních velikánů po pravici, nalevo je za řídkým mlázím rozsáhlá travnatá světlina. A nad hlavou hvězdy v modrém vzduchu. […] Sedl jsem pod dub, opřel se zády o tu prastarou bytost a pohlédl do kraje. A ta živá tma, plná černých stínů a šedavých přízraků – byla tmou uvnitř mé duše. // Za těchto chvil je možné stanout na rozhraní a vstoupit do svého nitra, protože tma venku a tma uvnitř jsou jedné povahy. A tak cítím, že ten temný les za mými zády skrývá mé divoké neznámé srdce. (s. 232-233)

Předtím ale ještě poukážu (byť to bezprostředně souvisí s právě řečeným) na Kahudovu schopnost spojit různé roviny mysli a stylové úrovně, jako kdysi James Joyce (nechci s ním Kahudu srovnávat) na začátku Hledání ztraceného času s motivem koláčku, aktuální motiv (voda po holení) se spojí se vzpomínkou (pach holičství) prostřednictvím metonymie výrazu z přírodních věd (molekula) a na druhé straně „animistickým“ a „mystickým“ náhledem (hadí mozek, oceán lidstva), s nímž jsou ve vztahu příkrého protikladu, znovu zpřítomní zcela konkrétní detail. Podobná perspektiva bývá popisována v halucinogenních tripech, ostatně jedním takovým končí celý Kahudův román.
Ta voda po holení mě dorazila… molekuly doputovaly do mého hadího mozku a vyvolaly z bezedných hloubek, z oceánu lidstva, vylákaly k hladině mé mysli dávné obavy a touhy, vůni mládí a dopolední pach holičství, ty štětky z jezevčí srsti, ty bakelitové misky s mýdlem na holení… (s. 58)

Ale ještě poslední příklad toho, jak vypravěč spojí nepatrnou událost v kavárně u Karlova mostu, kam přišli pouliční kejklíři s přesahem k povaze zdejšího lidského pobytu – komické (groteskní) a vážné (tragické):
Kašpárek, mladší vážný člověk v kompletním obleku středověkého kašpara s velkými rolničkami, odložil flétničku, s kterou vyhrává na nárožích… popíjí pivo a zasvěceně vážné hovoří s Leošem. Blázen, Čert a Kašpar… Seděl jsem u stolu a mlčky naslouchal těm bytostem… Byla to plachá zvířata, která se přišla na chvíli ohřát… Nebyli jsme – a zase nebudem. (s. 691)

Kdo je tedy Petr (někteří kritici jej mylně ztotožňují s autorem, možná také na základě toho, že občanské jméno Václava Kahudy je Petr Kratochvíl, což je samo o sobě tak trochu „obráceně“), hlavní postava románu? Nejdříve odpovědi ze zmíněných recenzí: „Sám sebe líčí jako člověka z okraje společnosti, jako »příšeru«, duševně nevyrovnaného podivína s tváří věčně zvědavého dítěte.“ (Ivan Adamovič) „Vypravěč, staromládenecký jezevec, který ze svého doupěte za normálních okolností vychází jen na procházky se psem a večer do hospod…“(Pavel Mandys). Aleš Merenus v odstavci Zvířata, panny a libido cituje autora: Jsme příšery plížící se v pralese svého nitra. A jako některé larvy předstírají, že jsou nebezpečný dospělý hmyz, tak i my předstíráme, že jsme lidé. Museli jsme se vymyslet, aby naše démonická, pravá podstata vydržela sama se sebou. Protože i příšera je bytost stvořená a žije sycena touhou po existenci. A následuje podrobná charakteristika (zahrnující vypravěčův pesimistický názor na svět, zahrnující i další vrstvy, odkazuji na ni, link je pod textem).

A přidávám ze svých výpisků: Pevné a zajímavé obsahy mají v tomto věku už jenom podivíni. Cvikýři, kteří v mládí bolestivě zjišťovali vlastní nezařaditelnost do obvyklých souřadnic života… nyní – po padesátce se konečně naučili žít. Rozkvétají jako pozdní kaktusové květy a jejich omamná vůně, ty feromony věčného zastydlého mládí neodolatelně přitahují prázdné, životem spotřebované postavy „normálních“ lidí (s. 679)

Naznačené přesahy, alternativa, „podivínství“ jako základní východisko sebereflexe (vlastní charakteristiky) souvisí s výrazněji (než u „běžné“, hédonistické konzumní společnosti) s vědomím lidské konečnosti (barokní memento mori). Alternativa je výrazně patrná i v názoru na duchovní záležitosti („náboženství“), kde se blíží různým pohledům podobným velice těm ze začátku minulého století, kdy kvetla esoterika (v tom smyslu není od věci poznámka v jedné kritiky o Studeňanském mistru). Kahuda nicméně kombinuje biblické citáty (v následujícím úryvku, v textu v knize kurzívou) s výrazy z jiných kultur (Nav, slovanské podsvětí, výraz doložen v Dalimilově kronice, dle Šmilauera příbuzné s „nýti, (u)naviti“, též s latinským navis – loď, převážející mrtvé, též démoni, viz např. přísl. článek na Wikipedii):

Jsme lázeňští hosté na této planetě… U řeky Svratky, pod Pernštejnem… je podivuhodný kostel v místě zvaném Černvír… Na okraji Brna teče říčka Ponávka. // Isá – prorok podle muslimů, podle křesťanů Ježíš… podle jezidů – padlý Syn Boží, podle jiných – indický sádhu. Tento „Nav“ je veliký čaroděj z království, které není z tohoto světa. Jeho slova Amen, pravím vám – nechte mrtvým, ať pohřbívají své mrtvé mi dala nekonečně víc než zpívání náboženských písní, tisknutí si rukou s „hodnými lidmi“ v kostelích. (s. 709)

Esoterismus ve smyslu jádra, prazákladu všech náboženství, je zajímavý i v kontextu spikleneckých teorií, s nimiž v historii velmi úzce sousedí – mj. nedostupnost v esoterických společnostech je paralelní s různými teoriemi spiknutí –, nicméně zde by bylo vhodnější použít dokonce termín „superspiknutí“, jak o něm hovoří Michael Barkun v knize A culture of conspiracy. Apocalyptic visions in Contemporary America. UCP, Berkeley, Calif. 2003, tedy „složené konstrukce, ve kterých je hierarchicky propojeno více konspirací.“ (Wikipedie)

Takových konspirací a a superkonspirací je v našem případě plná kniha, alespoň jediný příklad pro názornost:
Od doby, kdy se Tito postavil Stalinovi, se Moskva velice obává samostatnosti podřízených satelitních zemí… NDR 1953, Maďarsko 12956, Polsko 1956, 1980  (agent „Bolek“), Československo 1968 – to byla vyprovokovaná, tajnou službou zfabrikovaná povstání, která dala Moskvě záminkuk k naprostému ovládnutí dotyčných zemí. Sověti definitivně „prorostli“ do místních mocenských struktur… za pomoci svých poradců a jim oddaných místních agenturních spolupracovníků měli pod kontrolou celý organismus státu. // Systém zfabrikovaných „odbojových“ centrál použili Sověti již na začátku existence svého státu. V Paříži zřídili organizaci Trust – koordinační centrum, které na sebe postupně „nabalilo“ všechny malé, roztříštěné spolky ruské „bílé“ emigrace. Rozvědka NKVD tak spolehlivě kontrolovala veškerou evropskou a posléze světovou populaci ruských emigrantů. (s. 687)

Je tu samozřejmě otázka, jak si s tímhle poradit. Zjistit, „jak to bylo doopravdy“, nelze, to je přece podstata konspirativních teorií, že jsou neverifikovatelné, že kombinují okatě zřejmá pravdivá fakta (argument pro ty, kdo budou jejich obhájci) s fikcí, přičemž nelze prokazatelně ověřit řadu dalších tvrzení. Druhá věc je, zda toto je přesvědčení Petra Kratochvíla, to je nicméně rovněž irelevantní, protože se nutně nemusí jednat o občanský postoj autora knihy, nýbrž o pohled jiného Petra, totiž hlavního hrdiny. Jeden z recenzentů poukázal na skutečnost, že sám sebe charakterizuje jako „mimoně“, nicméně jeho vyprávění (nezáleží na jeho obsahu) je uspořádané, konzistentní. Pak je otázka, zda tento názor není věcí paranoii, k níž hlavní hrdina dospěl vysedáváním u počítače a ježděním po světě za spřízněnci konspirace. Záměrně tuto otázku nechám otevřenou, neboť na ni si čtenář podle mého názoru musí odpovědět sám.

V každém případě je, jak už bylo zmíněno, důvodem emocí a zcela rozdílných hodnocení Kahudovy knihy. Mnohé odpovědi může při takovémto literárním klání dát otázka po literárním žánru (už jsem se zmínil o žánru klíčového románu, jímž ovšem Vítr, tma, přítomnost v pravém smyslu není). Aleš Merenus pregnantně pojmenovává žánrový charakter Kahudova románu a proměnu počáteční iluze čtenáře, že kniha půjde po úvodním vláknu pátrání po zmizelém dědečkovi a „že ho zřetelně autobiograficky pojatá hlavní postava bere na cestu někam do intimní sféry svého osobního světa, která sahá až ke kořenům jeho rodové identity, jejíž nahlédnutá podstata pomůže vypravěči zobecnit vlastní příběh do abstraktnějších kontur celospolečenského vývoje posledních desetiletí“, což se samozřejmě nestane, text se „postupně transformuje v něco úplně jiného, co by se snad dalo označit za špionážní román o zkorumpované a skrz naskrz morálně shnilé české politické, podnikatelské i intelektuální elitě polistopadového období“. A dodejme ještě třetí, závěrečnou část této cesty, která se stává prostřednictvím drogového tripu cestou zasvěcení.

Několik komentátorů hovoří o tzv. kyberpunku, jehož prototypem je, jak už zmíněno, román Williama Gibsona Neuromancer (1984, česky Ondřej Neff, 1992), první část tzv. trilogie Sprawlu. Příznačné je kriminální prostředí, digitalizace, pesimismus, případně kritika kapitalismu, žánrově kombinace magického realismu, sci-fi (kyberpunk je někdy považován za jeho žánr), hard-boiled detektivky či špionážního románu a dalších žánrů, například Peter Riviera v řečeném románu je „sociopat, umělec, zloděj a narkoman, umí tvořit holografické iluze pomocí kybernetických implantátů“ (Wikipedie). Také hlavní hrdina se pohybuje jednou částí svého života v digitálním prostředí, neustále se hovoří o počítačích, notebooku, skenerech, paměťových kartách, datových archivech, internetu, tajných mobilních telefonech či digitálních fotoaparátech.

A nejen on sám je tím příznačný, nýbrž to platí i o ostatních osobách. Kromě žen, na které vzpomíná, je obklopen vševědoucími tajemnými osobami, často někdejšími aktivními pracovníky z oblasti konspirací, nejrůznějších agentů atd.. Stejně jako postavy z cyberpunkových románů si ani on nedělá iluze o budoucnosti lidstva (tuto dystopičnost, ale i údajnou absenci jakéhokoli výhledu a morálky mu vyčetl právě Jan Rejžek). V souvislosti se ztrátou iluzí o lidech, u nichž vidí výrazněji než je běžné především ony fylogenetické kořeny, které přehlušují kulturní vrstvu vytvořenou v posledních několika málo tisíci letech (tedy pouhou slupku k onomu základu „šelmy“, viz i citát výše; vzpomeňme ostatně na dnešní skepsi na úlohu výchovy vzhledem k některým negativním genetickým dispozicím, zatímco ještě před několika desetiletími tu byla takřka absolutní víra v možnosti „převýchovy“) dochází i ke svému životnímu postoji, který vyjádřil takto: Nyní, takřka padesátiletý, cítím, že ten nejsilnější pocit, který byla má existence schopná vygenerovat – byla nenávist k lidem... Není to tak úplně pravda, na jiném místě říká „Protože i já jsem věřící, mám vizi šťastného lidstva, sci-fi technologie jsou již vynalezeny a uplatněny na celé planetě... lidí je pár desítek milionů, žijí v osadách rozesetých v kvetoucích lukách a lesích, na březích řek a moří, a věnují se vědám a umění. Směšné, že? Kdybych tuhle víru neměl, nic nejsem.“ (takto to shledává i Ivan Adamovič). Kahudův postoj je zcela jistě rozporuplný (je to rovněž věci schizofrenie?), nezapomínejme na poslední slovo často citovaného výroku, který je kvintesencí tohoto postoje, a který znovu uvedu – nyní v úplnosti: Nyní, takřka padesátiletý, cítím, že ten nejsilnější pocit, který byla má existence schopná vygenerovat – byla nenávist k lidem... a soucit s celým světem.

Jak už z předchozího vyplývá, přiložení měřítek kyberpunku na Kahudův román může mnohé spatřit v ostřejším světle, zároveň se ale mnohé nevysvětlí. Řekl bych, že stavba knihy (nikdo si toho nevšiml, ač je to až „okatě“ zřejmé, nabízí to už název složený ze tří slov, „vítr – tma – přítomnost“), je triadická. Na jedné straně tady je onen „svět konspirací“ (agentů, pohledu na skutečnost „jinýma očima“, říkám záměrně, hned bude zřejmé, proč), na druhé straně „svět vzpomínek“, tedy „ověřitelné zkušenosti“, která je součástí té části identity, k níž mám důvěru, třetím světem je pak ten, kterým se kniha završuje, nazvěme ho, možná provizorně svět „rozšířeného vědomí“. Po podstatnou část knihy se zdá, že ty nejdůležitější jsou ony první dva „světy“, které se střídají a tvoří tak dvě pásma - ten první jsem okomentoval, u toho druhého, kde se vypravěč/hrdina propadá do vzpomínek, v tuto chvíli možná stačí poukázat na výrazy, jimiž tyto pasáže uvádí – „Vzpomínám“ (v různých podobách např. s. 654, 679, 690, „poslední vzpomínka“, s. 698, „nikdy nezapomenu“, s. 700). Opakují se tu výrazy „jednou“, „nedávno“, „pamatuju se“ atd., přičemž důležitý je moment zpřítomňování, vyjadřovaný tzv. historickým prézentem (forma přítomného času použitá pro vyjádření události v minulosti), kterého vypravěč užívá vedle minulého času vyprávění. Narazíme na výrazy „opakuji si“ (s. 638), „přemýšlím“ (s. 639), „znovu se mi vybaví“ (s. 642) atd., které dokládají skutečnost nejen prosté vzpomínky, ale úsilí o co nejpřesnější, nejdokonalejší vybavení si souvislostí, jak to nejzřejměji ukazuje výraz „přehrávám si před očima“, s. 647).

Pak je tu ale ještě i třetí, závěrečná část, kde hrdina dospěje prostřednictvím rozšířeného vědomí k poznání, vlastně nesdělitelnému (důležitější je vlastně, že k němu dospěl, než jeho věcný obsah), které sice po celou dobu v jakýchsi záchvěvech probleskuje, ale naplní se až na konci knihy. Shodou okolností jsem prakticky paralelně četl knihu Eseje o české literatuře Sylvie Richterové (Pulchra, edice Testis, 2015), rovněž „špalek“ zvíci osmi set stran, přičemž poslední esej v knize má název Z labyrintu do ráje (Komenského dílo jako cesta poznání). Bylo by asi troufalé srovnávat (ve smyslu hodnocení) Kahudovu knihu s perlou české barokní literatury, ale to ani nechci. Podstatný je zjištění autorky, že stavba Komenského knihy, zdánlivě složená ze dvou částí – „Labyrintu“ a „Ráje“, je – právě triadická. Richterová vysvětluje povahu přímých a alegorických významů jednotlivých motivů/světů (polysémie) od onoho „horizontálního“, spojeného s putováním po tomto světě, po „vertikální“, tedy biblické a filozofické vrstvy a pak hermetické či ezoterické, související mimo jiné i s rozenkruciánstvím a kabalou, zatímco ty předchozí směřují ke Starému a Novému zákonu a rovněž až k Platonovi.

Snaha o hlubší poznání, proměna poutníka (jíž předchází zoufalství a pád do propasti) je samozřejmě na jedné straně u obou knih nesrovnatelná, na straně druhé je tady něco, co cesty do Vídně, Rostocku, Stockholmu, Berlína či Lisabonu, v prvním plánu záležitosti konspirace, ukazují ještě v jiném světle. A v obou knihách jsou „brýle mámení“, které poutníkovi jsou nasazovány, byť pokaždé mají jiný vlastní obsah. Do Ráje Kahudův hrdina bohužel nedospěje, svět tradičních hodnot se v posledním století zhroutil (Friedrich Nietzsche a všichni další: Bůh je mrtev), labyrint světa i vzpomínek, s novým patrem labyrintu „celosvětové sítě“, která sice nemá onen střed, k němuž se mohl upínat Komenský, ale má onu nekonečnost a otevřenost, zůstává.

Napadá mě ještě, že ono dnešní „obžerství“ slova je rovněž tak trochu symptomem doby, Václav Kahuda není v současné české literatuře jediný. Je tu také třeba Petr Stančík (také on psal jistou dobu pod pseudonymem, ovšem snad ještě daleko kurióznějším než je Kahudův román - Odillo Stradický ze Strdic, od r. 2007 ale už pod občanským jménem). Rovněž jeho Mlýn na mumie (ten byl nicméně oceněný Magnesií literou 2015 za prózu) není žádná útlá knížečka. Stejně jako s Kahudou s ním mám čtenářsky trochu problém (Mlýn jsem nečetl, ale byl jsem přítomen na jeho autorském čtení na Šrámkově Sobotce), ale onen moment kontroverze možná prostě k dnešní době patří více než kdy dříve.

Václav Kahuda, Vítr, tma, přítomnost, reflexe v internetových recenzích
https://www.novinky.cz/kultura/salon/342188-nad-knihou-vaclava-kahudy-tohle-se-libit-nebude.html

https://www.iliteratura.cz/Clanek/36109/kahuda-vaclav-vitr-tma-pritomnost
https://www.iliteratura.cz/clanek/33923/kahuda-vaclav-vitr-tma-pritomnost
https://www.iliteratura.cz/Clanek/33657/kahuda-vaclav-vitr-tma-pritomnost-in-hn

https://casopis.hostbrno.cz/archiv/2014/8-2014/vitr-burty-tma-pivo-pritomnost-a-nenavist
https://vltava.rozhlas.cz/vitr-tma-nenavist-laska-konspirace-vse-v-knize-vaclava-kahudy-5071893

https://www.druhemesto.cz/recenze/vitr-tma-a-pritomnost?id=540577a50fb3d2323523009

Jan Rejžek, příspěvek na těchto stránkách
https://jan-k-celis.webnode.cz/news/jan-rejzek-jak-tohle-vubec-muzete-otisknout/

Martin Reiner
https://www.martinreiner.cz/2-martin-reiner-zivotopis

Kyberpunk
https://cs.wikipedia.org/wiki/Kyberpunk

Nav, návové
https://cs.wikipedia.org/wiki/Nav

Václav Kahuda, Vítr, tma přítomnost, Druhé město, Brno 2014