Václav Hudeček a Lukáš Klánský v Mělníku

Václav Hudeček / Lukáš Klánský
Mělník, Sál Masarykova kulturního domu / 16. června 2015
Dvořákův festival / 60. ročník / 7. – 21. 6. 2015

V některém z minulých komentářů k recitálu Václava Hudečka na Dvořákově festivalu jsem poznamenal, že mi nepřísluší hodnotit legendu české houslové hry. A v tomto případě to není jen proto, že i tak se trochu vzpírám tomu psát recenze v tom běžném slova smyslu a raději své texty nazývám čtení o koncertu z důvodů, které jsem několikrát už vysvětlil, a ostatně ani vysvětlovat není příliš třeba, je zřejmé, jaké souvislosti mě zajímají. Bez ohledu na řečené mi ale nic nebrání vyjádřit své pocity a postřehy zvláště proto, že Hudečkovy koncerty komentuji vlastně už poněkolikáté, s Lukášem Klánským tuším před dvěma lety v secesním městském divadle v Jablonci n. Nisou a se Slávkou Pěchočovou v minulém ročníku festivalu v divadle v Turnově.

Program letošního Hudečkova vystoupení byl – nahlížím ještě pro případný klam paměti do loňského katalogu – v Turnově týž jako tentokrát, ve velkém sále Masarykova kulturního domu, pozoruhodné funkcionalistické architektury Josefa Širce a Bedřicha Zemana z roku 1936, u níž jméno prvního prezidenta zakladatele není polistopadovým přílepkem, nýbrž opodstatněným označením státem chráněné památky, na jejímž širokém a schodišti nad vzdušným prostorem foyer plastika shlíží na příchozí. To je hned ten první dojem, spolu s hravou barevnou grafikou Mekucu, tedy Mělnického kulturního centra, obecně prospěšné společnosti, založené v roce 2012, pod niž kromě kulturního domu spadá i Galerie ve věži, Turistické informační centrum a Městská knihovna Mělník. Zkratka Mekuc mi připadá tak trochu legrační, ale slovní hra (podobně Mekul, právě začínající Mělnické kulturní léto) patří k věci a lokálpatriotismus v dobrém slova smyslu a nadšení pracovníků kulturního zařízení rozptýlilo všechny mé první pochybnosti. Zájem města o kulturu je zřejmý a potvrdil to i starosta MVDr. Ctirad Mikeš ve svém vystoupení na úvod koncertu, když mimo jiné řekl, že Hudečkova skvělá hudba je hudba jeho generace a patří k tomu, čeho bychom si měli považovat.

Nu a teď již k samotné hudbě. Přece jen alespoň zrekapituluju program – třívětá Sonáta A dur Františka Bendy, Beethovenova Sonáta F dur, op. 24, č. 5, „Jarní“, Dvořákova Sonatina G dur, op. 100 a konečně Mazurek, op. 49.

Když přemýšlím, jak formulovat to, co chci říci, napadá mě starý trik, který je pojmenován někdejším estetickým termínem „Verfremdung“, „zcizení“. Pro vysvětlení, nejde o nic nepatřičného, naopak o způsob, jak vidět věci ve svém původním lesku, v úžasu, v jakém je schopno je spatřit dítě. Nebo když chcete zprostředkovat nevidomému výtvarné dílo a vytvoříte dílo haptické. Čtenář zřejmě již tuší: Když si představím interpreta a „vypnu“ hudbu, zůstane mi pouhý vizuální vjem, řeč těla. A říkám si, co ta řeč těla sděluje. Přehrávám si v mysli ostatní vynikající české houslisty a ptám se, jak postihnout hru Václava Hudečka. A napadá mě, že – vedle vášnivého zaujetí hudbou a nezbytné technické suverenity – je to postižení charakteru každé sekvence či její části, atmosféry a emocionality melodie, dokonce každého, byť prostého samostatného tónu. „Divák“ je zlomek sekundy připraven na to, že v tuto chvíli přijde odpověď na lehký úhoz klavíru, v jinou, že se rozezní kantiléna, jindy opět, že přijde strhující pasáž například v závěru. Vnímáme zároveň zaujetí samotnou hrou i přenos na posluchače. A pro mě – opakovaně vždy znovu oblažující – lehkost toho všeho. Lehkost a úsměv jako rys hudečkovské noblesy.

Nejspíš právě pro důležitost kontaktu s posluchači je součástí Hudečkových koncertů chvíle, kdy je přímo osloví, ať již ve vtipném komentáři nebo s jiným obsahem – tentokrát ten první případ byl, když při předávání květin spadl na jevišti nedostatečně zajištěný baner s logem festivalu a komentář zněl, snad jsme neprobudili ducha Antonína Dvořáka, onen jiný obsah je opakovaně poukaz na své partnery na jevišti, k jejichž osobnosti chce směřovat pozornost posluchačů: minule Lukáši Klánskému po krátkém představení dal prostor, aby mimo program zahrál sólově Chopina, tentokrát – opět vtipně – navrhl publiku, že on sám po ukončení programu nebude dávat přídavek a místo něho jej dá právě skvělý mladý klavírista. Ten pak zahrál polku Bedřicha Smetany.

I já se alespoň krátce zastavím u sympatického Lukáše Klánského a zhruba zrekapituluju alespoň stručně to nejdůležitější o něm (přičemž nechci opakovat, co už je známo z katalogu): Lukáš Klánský patří k nové generaci českých hudebníků, spolu s houslistou Janem Mráčkem, který nedávno získal prestižní Kreislerovu cenu ve Vídni, a violoncellistou Ivanem Vokáčem tvoří Lobkowitz Trio, který v minulém roce získal v rakouském Pörtschachu první cenu a cenu publika. Lobkowicz Trio je také laureátem Dvořákovy mezinárodní soutěže v Praze. Zahlédl jsem kdesi na internetu, že Klánský vystupuje s Mráčkem rovněž v duu, doufám, že se najde příležitost a nenechám si tento zážitek, jak věřím, ujít.

Lehký závan větru před vchodem Masarykova kulturního domu s pohledem na nedaleké ozářené věže města, ani by člověka nenapadlo, že umělci mají před sebou cestu do Karlových Varů, kde Václava Hudečka čeká ve čtvrtek vystoupení v Národním domě na Slavnostním závěrečném koncertu rovněž jubilejní 180. koncertní sezony (Dvořákův festival má 60. ročník) s programem rovněž Antonína Dvořáka, proslulým Koncertem pro housle a orchestr a moll. Jen tak na okraj – koncertním mistrem orchestru je Jakub Sedláček, který dodnes hraje se smyčcem, který kdysi dostal o Hudečka coby ocenění na kurzech v Lázních Luhačovicích. Ty vlákna vnitřních souvislostí… a lehkost zážitku zůstává.

Jan K. Čeliš
Recenze pro České doteky hudby, červen 2015