Václav Havel / Do různých stran

Václav Havel / Do různých stran
úklid knihovny

Paperback s podtitulem Eseje a články z let 1983-1989 byla jedna z prvních knížek od Václava Havla, v níž jsem se seznámil se způsobem myšlení dramatika, donedávna disidenta a prvního českého nekomunistického prezidenta. Vyšla v Lidových novinách v roce 1990, a teprve dnes, kdy dohledávám i na internetu souvislosti, zjišťuji, že je to vlastně reprint knihy, která byla už předtím „představena na knižním veletrhu ve Frankfurtu/M.“ v edici Acta creationis, Svazek 5.

Z velice pečlivé edice (Vilém Prečan), zahrnující podrobné ediční poznámky ke všem textům, životopis autora, ale i „Dodatek“ s několika zásadními texty ze šedesátých let, ozřejmující širší kontinuitu, je zřejmé, že šlo o „důležitou knihu“ v době tehdejších společenských proměn, v níž se čtenáři měli dozvědět podstatné věci o člověku, o němž dosavadní režim podával dlouhá léta ideologicky předpojaté informace a z jehož díla široké čtenářské obci nebylo příliš mnoho známo.

Mně samotnému se jako první knížka do ruky dostal Dálkový výslech Karla Hvížďaly, který vlastně suploval to, co by dnes dělala „předvolební kampaň“, tzn. představila člověka, o němž měl informace úzký okruh disidentů a intelektuálů, kteří se zajímali o kulturu, případně k nimž se dostaly přes hranice z Mnichova „videožurnály“ (video bylo právě se zabíhajícím „novým“ médiem, přehrávače mělo ještě jen pár lidí).

Jestli si dobře vzpomínám, četl jsem v nějaké jiné knížce (ale už nedovedu identifikovat přesný čas ani zdroj) ony zásadní eseje jako Moc bezmocných či dopis Gustávu Husákovi z roku 1975, kde mne fascinoval způsob uvažování a především pregnantnost, takže jsem až nadskočil (to mne vždy uhrane, a je to vlastně jen několik zážitků tohoto druhu za život) i překvapením, protože jako dramatického autora jsem si Václava Havla neřadil do té nejvyšší kategorie, tedy objevitele nových světů, považoval jsem jeho metodu za převzatý model od jiných autorů absurdního divadla (Ionesco, Becket, Pinter), napasovaný na politickou realitu u nás. (Musím ovšem po letech říci, ani dnes ovšem neovlivněn desítkami zahraničních cen po celém světě, o nichž jsem se později dočetl, že je Havel v tomto ohledu velice konzistentní, to, co diskurzívně říká v „kritice jazyka“ např. v projevu na konferenci Svazu československých spisovatelů v roce 1965, je „překlopeno“ z estetického konceptu „ptydepe“ (stranického blábolu), který Havel přinesl ve svých hrách. Ale abych se vrátil ke knížce, byla pro mě vlastně „doplňujícími“ texty k oněm zmíněným zásadním.

Jen ještě na okraj bych měl poznamenat, že nebyla úplně pravda, co se říkalo na sklonku roku 1989, že Havel je veřejnosti jako divadelní autor zcela neznámý. Samozřejmě se jeho hry v běžných divadelních domech u nás po několik desetiletí nehrály (snad jen v bytových divadlech), nicméně já sám si pamatuju středoškolskou čítanku (později pravda jako ideologicky „nesprávnou“ staženou), kde byla ukázka ze hry Zahradní slavnost a v roce 1968 jsme ji standardně probírali o češtině ve škole. Takže přinejmenším každý středoškolák z té doby musel mít o Havlovi nějaké povědomí. V roce 1989 už ovšem každý znal „Audienci“ s Ferdinandem Vaňkem.

Sborník byl tedy kniha „časová“, přímo nasátá Zeitgeistem doby společenských přeměn (chtěl jsem napsat přerodu, ale raději jsem to slovo škrtl, nějak mi nesedí), stojí za to ale do ní nahlédnout i dnes. Problém „překroucení“ jazyka je, domnívám se, stále aktuální, a „kritika jazyka“ je myslím jedno z klíčových dědictví minulého století (nejen u Havla, ale i v nejširším kontextu, v literatuře zahrnujících Karla Krause, Jaroslava Haška, českou i světovou básnickou avantgardu, absurdní divadlo atd.). Nejdříve jsem si přečetl v poslední části „Dodatků“ právě texty z druhé poloviny šedesátých let (obsah celé knihy je uveden v odkaze zde): Obsah už zmíněného projevu na konferenci SČS 1965 vystihuje i titulek jeho pozdějšího otištění v Sešitech pro mladou literaturu „O úhybném myšlení“. Jde o „zamlžování věcí a nenormální odvádění řeči na jiné téma“ (388), takže místo aby se kritizovalo, že v Praze spadla římsa a zabila člověka (tím text začíná), se nám namlouvá, že musíme vidět věci v širším kontextu. Znovu mne překvapilo, že precizní analýza se u Havla nevylučuje s břitkým humorem (kterým tedy neoplývají jen jeho divadelní hry, k Ferdinandu Vaňkovi je pěkné tohle), a s ostrým viděním věcí, prozrazující – i v pozdějších textech v 80. let – hluboké zázemí ve filosofickém diskurzu. Zde: „Myslím, že Svaz spisovatelů může mít smysl jedině tehdy, nebude-li smlouvat mez literaturou a politikou, ale bude-li důsledně bránit právo literatury být literaturou, tj. nikoli přetlumočením už poznaného, ale zvláštním, svéprávným poznáním.“ A citované je jen jeden článek z řetězce konsekventního uvažování od literatury k politice, od jazyka k realitě, od obecných premis ke konkrétním úkolům. V tomto a navazujících textech hovoří Havel o neuskutečněných rehabilitacích a satisfakcích, potlačování a rozmlžování jakýchkoli „iniciativ zdola“, časopisech Tvář ad., podává návrhy na nové koncepce a opatření. Brilantní je rozbor „opozice“, vlastně zásadní záležitost, která ovšem nemohla být v souladu s vládou „jedné strany“. Dodatky uzavírá, kromě dvou dopisů z vězení, dopis Alexandru Dubčekovi z 9. srpna 1969.

A zpět na začátek knihy. Oddíl Rozhovory z roku 1983 uvádí rozhovor z dubna 1983 (otištěný v řadě zemí v překladech, anglicky, francouzsky, holandsky, italsky, německy, polsky, norsky, švédsky), který jako první po přerušení výkonu trestu (od r. 1979) poskytl francouzskému novináři Antoine Spirovi. Podobně jako další, Nechci emigrovat, Odpovědi na otázky skandinávského novináře aj. ozřejmuje zvláště zahraničí souvislosti českého disentu, vězení atd.

Následují eseje a stati: První je Politika a svědomí, podle mého názoru zásadní formulace, vycházející z Husserlových a Patočkových úvah o změně postojů člověka vůči „přirozenému světu“, v němž byl zakotven do okamžiku zrodu novodobé vědy^{Pzn. 1}, která rozdělila svět na „objektivní“, vyslovený v obecně platných zákonitostech, a soukromého, osobně zakoušeného světa subjektivní zkušenosti, za nějž zároveň člověk dosud cítil zodpovědnost a který je nyní nejen ve vědě, ale i v politice opouštěn – v procesu anonymizace a zneosobnění moci „a její redukce na pouhou techniku řízení a manipulace“, tedy cestě k totalitárnímu systému – takto původní myšlenku fenomenologů, která mě osobně rovněž kdysi zásadním způsobem oslovila, posouvá spolu Václavem Bělohradským do politické roviny. Thriller je metaforou videokazety (ještě nebyly rozšířeny cédéčka) Michaela Jacksona, téma je podobné.^Pzn.2 Anatomie jedné zdrženlivosti začíná úvahou o zplanění slova „mír“, které se stalo prázdnou frází („SSSR – záruka světového míru“ aj.), „součástí ideologické fasády systému“, „pyramidy lží“, „všemoci mocenského centra a bezmoci obyvatelstva“, tedy opět newspeaku tohoto režimu, takže český občan je rezervovaný vůči bojovníkům za mír i na Západě, protože se obává, že jejich postoje jsou výrazem téhož utopismu, jehož obětí se – přijetím vize leninsko-stalinistických „budování zítřků“ pod taktovkou Kremlu – s veškerými důsledky, tj. frustrací, rezignací a apatií, sám stal.

Eseje jsou proloženy jinými texty, např. děkovnou řečí za obdržení Erasmovy ceny, kde hovoří o vizi jedné Evropy, docela zásadní článek, v němž opakuje formulace o postojích Charty 77 vůči establishmentu má prostý název O smyslu Charty 77. Řada textů i v dalších oddílech je příležitostných (Setkání s Gorbačovem, Přemýšlení o Františkovi K., míněno Krieglovi), ale pouze v tom smyslu, že ona příležitost je impulsem k zamyšlení, která ji přesahuje. K literatuře se váže celý jeden oddíl, nazvaný Předmluvy, doslovy, vzpomínky a nekrology, divadlu je pak věnován oddíl následující, s názvem O divadle. Následují dva oddíly s podobným obsahem, odlišené jen chronologií, a obsahující dopisy, veřejné projevy a prohlášení v letech 1984-88 a 1988-1989. V Dodatcích jsou naopak texty starší, totiž z šedesátých let, vztahující se, kromě Dopisu Alexandru Dubčekovi, převážně k jednání Svazu československých spisovatelů.

Václav Havel, Do různých stran, Eseje a článka z let 1983 – 1989, Ed. Vilém Prečan, Lidové noviny ve spolupráci s Čcs. střediskem nezávislé literatury, 1. sv. edice Knihovna Lidových novin, Praha 1990

https://www.csds.cz/en/publications/2130-DS/2136-DS.html?language=2

Excerpta:
Pzn. 1
Novověká věda, konstruujíc svůj obecný a obecně platný obraz světa, proráží tedy hranice přirozeného světa, který chápe jen jako vězení předsudků, z něhož je třeba se probít na světlo objektivně verifikované pravdy a který je pro ni pouze neblahým dědictvím našich zaostalých předků a fantazie jejich dětské nedozrálosti. (s. 43, Politika a svědomí)

Pzn. 2
Nechce se mi věřit, že by celá tato civilizace byla jen bludným ramenem dějin a osudným omylem lidského ducha. (…) Ať už je tomu ale jakkoliv, jisté je, že cela tato racionalistická orientace nové, doby, rezignujíc na autoritu mýtů, podléhá velkému a nebezpečnému klamu: dá se jí, že není ani oněch vyšších a temných mocností, ať už v lidském nevědomí nebo v záhadném vesmíru, kterých se mýty jakýmsi způsobem dotýkaly, o nichž svědčily a jejichž relativní „kontrolu“ zajišťovaly. (s. 61, Thriller)