Umberto Eco / Od stromu k labyrintu

To, že se v určitém časovém horizontu proměnil model uspořádání/poznávání světa, alespoň v tom běžném vnímání, od jednoho typu, který lze označit jako „strom“, k jinému, kde je toto uspořádání organizováno jinak, jsem si byl vědom po léta a průkaznou podobu toho jiného modelu ukázal internet, který pracuje se „sítí“ (World Wide Web). A myslím si, že si této skutečnosti je vědom prakticky každý, kdo se chce v tomto světě jen trochu orientovat. A každý je si asi vědom i určitých rysů, které tyto dva – předběžně už jako „strom“ a „síť“ označené – modely mají, zvláště onoho způsobu šíření, které se u stromu rozvíjí od kmene přes větve a větvičky k listům, a u sítě na rozdíl od stromu všemi směry od jednoho větvení či uzlu (to se může dále různě lišit), což pak zakládá skutečnou „nekonečnost“.

Stejně tak asi každý tuší, že za touto obecnou představou (figurou, obrazcem, modelem) jsou úvahy významných myslitelů, kteří s těmito formulacemi přišli. A právě v souvislosti s nimi, především se švédským botanikem Carlem von Linné, který vytvořil základy moderní taxonomie v konceptu „přírodní soustavy“ (Systema natura, 1735), členěné na rody a druhy (Genera plantarum, 1737, a Species plantarum, 1753, již v podtitulu první byly vyznačeny „classes, ordines, genera & species“), si jistě každý rovněž uvědomuje významný rozdíl v obojím, kterým je povaha hierarchie, nadřazenosti a podřazenosti (taxonomické kategorie, a související binární nomenklatury) na jedné straně a na straně druhé „demokratické“ rovnosti pohybu po síti, která nemá ani už onen pomyslný „střed“, který nacházíme v  mytologiích starých kultur, nejrůznějších utopiích, starých mapách či okultních/hermetických systémech.

V mém případě mi, coby školenému lingvistovi, v mysli musí, jestliže se o tomto tématu bavíme, vedle uspořádání živočišné a rostlinné říše naskočit tzv. Stammbaumteorie Wilhelma Humboldta, jenž uspořádal jazyky do určitých skupin a podskupin rovněž podle podobností, které se zároveň – podobně jako u říše zvířecí či rostlinné – opírají o vývoj („Stammbaum“ je kmen stromu). Takže například čeština patří ke slovanským jazykům, podobně jako polština, ruština, bulharština či srbochorvatština (případně dělená na srbštinu a chorvatštinu), se slovenštinou a polštinou ale spadá do podskupiny jazyků západoslovanských, zatímco třeba ruština a ukrajinština do východoslovanských a bulharština do jihoslovanských.

Obecný princip jazykového vývoje pak platí kromě představy o někdejším původním (nedoloženém, tedy hypotetickém) společném indoevropském jazyce, který se jazykovědci pokoušeli rekonstruovat, i v dialektologii, která sleduje jednotlivá nářečí a jejich rozmístění a odlišení podle izoglos, sledujících jednotlivé jazykové jevy (klasický příklad středočeské Dej mouku ze mlýna na vozík / východomoravské Daj múku ze mlýna na vozík / severomoravské (ostravské) Daj muku ze mlyna na vozik etc.). Dodejme ještě, že jazykovědci uvádějí vedle těchto divergentních tendencí (s vývojem se rozlišujících nových podob jazyka) též konvergentní (např. stírání rozdílů nářečí v tzv. obecné češtině, vycházející z původního pražského nářečí). Uvedl jsem tento příklad i proto, že to je obecně srozumitelný příklad „modelu stromu“ u něčeho, v čem se vlastně běžně pohybujeme.

Zároveň je třeba upozornit, že Ecovi jde spíše nikoli o „realitu“, nýbrž o způsob jejího „poznání“, o to, jak se uspořádání světa ukazuje v jeho pojmenování. Záměrně formuluju takto opatrně, protože jsme na velice tenkém ledu, kdy okamžitě naskočí otázky, „co je dřív“, reflexe světa v jeho označování nebo jeho samotné uspořádání, které je pojmenováním pouze zrcadleno, a všechny další případné komplikace mezi obojím – to přece řeší celé dějiny filozofie (a ovšem i obecné lingvistiky či sémiotiky), a probleskuje to také na různých místech Ecovy knihy, je to, lze říci, vlastní téma právě sémiotiky, a Eco je, kromě toho, že je medievalista, sémiotik. A skutečnosti, že je rovněž medievalista, můžeme také připsat, že za onen druhý model poznání si zvolil „středověký“ labyrint a nikoli počítačovou síť, jev třetího tisíciletí. Přičemž je to volba tak trochu v zájmu atraktivity (nechci říkat líbivosti, i když autora tak trochu z touhy po atributech toho, být v záři světel, podezřívám), labyrint je v posledních třiceti (?) letech přece obrovská móda (jen v českém prostředí: labyrinty na zámku Loučeň či kniha Petra Nikla Orbis pictus aneb…, v německém zahrada s labyrintem coby prostředí pro různé komunity etc.).

Ať tak či onak, použití výrazu labyrintu je v každém případě vlastně nepřesné. Za prvé labyrint „má střed“ (tak jako shora zmíněné systémy, ať již to jsou manýristické zahrady a jejich ideální obrazy či astrální nebo zednářské „kruhy“), zatímco „síť“, tedy onen dnešní přístup, střed nemá, respektive je tímto středem vždy aktuální okamžik našeho „tady a teď“, podobně jako se právě tímto momentem liší fenomenologie (sledující epistemologický proces, E. Husserl, Jan Patočka) od klasické filozofie s pevnými obrysy a dotazem po „ideálních“, věčných podstatách (Platon, Aristoteles, Kant, Hegel).

Za druhé pak, byť Eco přináší jakousi typologii labyrintů, vlastně nerozlišuje podstatný rozdíl mezi bludištěm (to by více odpovídalo systému pohybu v obrazci poznání, o který Ecovi jde) a labyrintem, v němž je naopak vždy jediné řešení cesty, která směřuje právě jen k jedinému místu, které je cílem a završením putování, z něhož se lze opět vrátit k východisku. Takže onen způsob poznání (či vědění), kde se od jednoho bodu dostáváme k druhému a od něj k dalšímu, je od toho, co je ve své podstatě labyrint, podstatně jiné. Jediné, co je opravdu společné, je ona Ariadnina nit, tj. skutečnost, že vždy podnikáme nějakou cestu.

To samozřejmě neznamená, že bychom neměli Ecovu knihu číst, naopak tu najdeme mnoho velice užitečného. Fascinující je z mého pohledu především perspektiva, s níž se noří do pojednávané problematiky. Nemám tím na mysli bohatou erudici, o níž hovoří a před níž se koří všichni komentátoři (ještě se k tomu dostanu), ale o úhel pohledu, který mu tato erudice umožňuje. Pro Eca je charakteristické citování originálních textů, což souvisí s jeho fascinací „knihovnami“ (v nejslavnějším románu Jméno růže najdeme jeho nejznámější obraz knihovny a „labyrintu“, pojem knihovny rozpracovává i ve svých teoretických spisech). Jeden z komentářů (již zmíněná recenze Petry Klímové) právem chválí editory českého vydání za to, že cizojazyčné texty, v původním vydání citované pouze v originále, jsou doprovozeny překlady do češtiny („U českého vydání lze ocenit překlad latinských citátů, které v původním italském vydání byly ponechány v originálním znění.“) Latina je italštině bližší než češtině, navíc dnes už ani u nás latinským vzděláním, obvyklým kdysi na klasických gymnáziích, kromě pár jezuitů (to myslím žertem jen napůl, znám jednoho, co si večer místo detektivky čte latinsky), nikdo nedisponuje, takže „nemáme šanci“.

Kromě toho, že tímto způsobem Eco předkládá širší originální kontext toho, co běžně známe nanejvýš ze zprostředkovaného učebnicového vzdělání, se dostává (přestože samozřejmě fyzicky neopouští aktuální čas) do zvláštní perspektivy jakési blízké přítomnosti zdroji. Tato až fascinace blízkostí (vím, opakuji to slovo už potřetí), která jakoby byla až filmová, jako bychom byli přítomni tomu kterému autorovi, nahlíželi mu přes rameno do jeho rukopisu, dodává čtení (vlastně všech) Ecových knih určité omamnosti, závratě, umocněné tím, že se autor vzápětí přenese do jiné přítomné blízkosti, kterou zviditelňuje stejně jako tu předchozí, takže máme až fyzický pocit cestování časem a jakéhosi vícerozměrného prostoru, v němž jsou všechny ty historické okamžiky současně přítomné. To je to pravé bludiště, v němž se poblouzněně a oblouzeni pohybujeme.

Na tomto momentu (znám podobný aktuální příklad u Michaela Pospíšila, hudebníka, který se podobným způsobem pohybuje ve světě barokní hudby, takže si to dovedu živě představit) je strašně důležité, že Eco se chová, jakoby neměl k dispozici dnešní vědecké instrumenty (pouze na několika místech uvádí korelace třeba s pojmoslovím Ferdinanda de Saussura, zakladatele moderní lingvistiky), a „ví“ (dělá, jako že ví) tedy jen to, co věděli ti, o nichž právě hovoří. To mu umožňuje nesklouznout ke schematičnosti (á la, „tak tohle my už dnes máme vyřešeno“, a to tak a tak), ale zachovávat tajemství a otevřenost každého okamžiku, o němž hovoří. Mohli bychom samozřejmě naopak vznést námitku, že Eco nepřináší žádnou svou vlastní ucelenou, systematickou představu o věci, naopak vnáší do věci spousta otázek a pochybností.

Právě o „hotový názor“ tu ale nekráčí. Pevné, uzavřené informace si můžeme najít v učebnicích, na Wikipedii, v encyklopediích a slovnících. Proto mi připadá poněkud legrační komentář jedné čtenářky knihy, která, pravda poctivě, říká, jak se z Ecovy knihy poučila, když si vyhledala neznámá slovíčka (L. Tomášková na www.klubknihomolu.cz). Trochu to zlehčuji, ale opravdu nejde v první řadě o to, „rozšířit si obzory“ (i když klobouk dolů i před touto snahou), nýbrž dostat se věci na kloub, spatřovat je v jejich nezjednodušené plnosti, což činí Eco právě tím, že čtenáře přivádí do blízkosti myšlení pojednávaných autorů a ponechává jim možnost této quasiperspektivy.

Ecova kniha se nečte jako plynulé, klidné pojednání. Na tom se určitě vedle jeho stylu myšlení plného paralelních představ či digresí podílí i způsob, jakým autor knihu sestavil. Sám o tom v úvodu hovoří, když předestírá představu úhrnných dějin sémiotiky a zmiňuje své vlastní návrhy, které v nejnáročnější podobě měly „zahrnovat všechny formy literatury, v nichž se určitým způsobem vytvářely nebo definovaly symbolické (tak jako v dílech Pseudo-Dionysia Areopagity) a hermeneutické strategie všech typů: jako příklad lze uvést věštecké praktiky, texty jako Rationale divinorum officiorum Guillauma Duranda, bestiáře, různá díla o poetice až po okrajové úvahy spisovatelů a umělců, kteří tak či onak přemýšleli o vlastních komunikačních procesech“ či „představu projektu několikasvazkových dějin sémiotického myšlení“ (s. 7), který by završil sumu prací za posledních třicet let, které se ubíraly tímto směrem. Byť některé texty Eco do určité míry přepracoval právě pro toto vydání, ponechal jednotlivým textům jejich specifický charakter. „Byly koncipovány za různých okolností, některé pro čistě akademické účely, jiné jako přednášky pro širší veřejnost. Jejich formu jsem nechtěl uniformizovat, odborným příspěvkům jsem ponechal poznámkový a odkazový aparát a esejističtějším pojednáním jejich konverzační ráz.“ (s. 8)

Vznik knihy komentuje (v souladu s Ecovým úvodem ke knize) Petra Klímová ve své recenzi knihy (viz odkaz pod textem) takto:
Práce Od stromu k labyrintu vznikla jako výsledek třicetiletého bádání na poli dějin sémiotiky. Vše začalo krátce po vydání Teorie sémiotiky (1976) v roce 1979 na kongresu Mezinárodní asociace sémiotických studií, kde Eco pronesl, že je nutné se více zabývat historickým studiem různých teorií znaku a semiózy v průběhu staletí. Tento způsob bádání považoval za „nezbytný příspěvek k dějinám filosofie jako celku“ (s. 7) a zároveň jako důležitý prostředek k samotnému studiu sémiotiky. Od té doby Eco začal zpracovávat dějiny sémiotiky a s průběžnými výsledky svého bádání seznamoval vysokoškolské studenty na seminářích či vědeckou obec při konferencích. Studie k tomuto tématu, které byly průběžně vydávány a na kterých neustále pracoval po dobu třiceti let, uveřejnil v této rozsáhlé publikaci.

Při tomto charakteru „výboru z díla“, byť směřujícího k jednomu společnému cíli, a při způsobu Ecovy práce se před námi objeví obrovský balvan obrovského množství materiálu, na který při čtení narazíme a s nímž se musíme vyrovnat. Jeho povahu vystihuje Štěpán Hobza v článku Procházka literární džunglí aneb s kritickou mačetou do fikčních světů Umberta Eca z letošního léta (titul postihuje dost výstižně charakter Ecova díla, o němž hovořím; text má dvě části, cituji z první z 14. 07. 2017) na stránkách www.literarni.cz. Úryvek se sice týká románu Foucaultovo kyvadlo, tedy dílo beletristické, nicméně v mnohém platí i pro tuto knihu, dvě souběžné linie Ecovy tvorby se v mnohém prostupují:

[Kyvadlo] Nabídlo autorovi vyjádřit se prostřednictvím nejrůznějších konspiračních teorií ke kabale a tajným společnostem, tématům, jež ho – i přes opakovaná ujišťování o opaku – nepochybně fascinovala. Na tomto atraktivním a zábavném pozadí dalo Ecovi možnost vystavět mohutnou stavbu významů, plnou filozofických zákoutí. […] Žádnou z položek Eco přirozeně neponechá zkrátka a vzniká tak olbřímí kuriózní pastiš, v němž se míjí templáři, rosekruciáni, Velikonoční ostrovy, Hitler, pyramidy, zednáři a Rudolf II. Píšu „mohutnou stavbu významů“, ale výsledek často působí spíš jako pozlacený showroom, v němž autor vystavuje na odiv svou – jistě opulentní – erudici. Extrémním příkladem je 120 citátů uvozujících jednotlivé kapitoly, jež pohříchu nemají jinou funkci než ukázat, kolik toho Eco v životě přečetl… Nacpat do textu všechno, co mě napadne a – a to především – všechno, co vím. Mohlo by se to jmenovat Ecovská obsese.

Není důležitý komentátorův kritický tón, který je možná vyhrocen i polemikou s Ecovou představou, že Foucaultovo kyvadlo je jeho nejlepší román. Podstatný je „moment zahlcení“, obludnost množství řady příkladů a pohybu v několika úrovních či odbočkách, přičemž některé momenty nejsou dále nijak ozřejmeny a autor pokračuje dále ve snaze postihnout téma v celé myslitelné šíři. Nemám na mysli jen takové momenty, jako předpoklady o jisté úrovni čtenářovy vzdělanosti (či alespoň obeznámenosti), která doplní, zda se v tu chvíli jedná o Rogera nebo Francise Bacona (Eco někdy uvádí jen příjmení), „ustojí“ terminologické komparace několika srovnávaných autorů či porozumí rozdílu myšlenkových světů několika různých autorů, k nimž poukazuje třeba jen jedna odtažitá poznámka. Obtížné je, alespoň pro mě, i neuzavřenost jednotlivých představ (byť mohou naopak dát prostor k imaginaci), jakkoli jsou mnohdy doplněny „obrázky“ (ovšem s původními latinskými výrazy, byť zase alespoň přeloženými v komentářích do češtiny), zvláště jestliže se v průběhu textu znovu a znovu jednotlivá schémata mění.

Ovšemže předpokladem tohoto stylu je zaujetí, s nímž se autor ponořil do problematiky, a šíře orientace, které tímto ponorem dosáhl. Objem (záměrně říkám objem, a ne míra) erudice, který překvapuje čtenáře Ecových (nejen teoretických) spisů, si uvědomíme i v okamžiku, kdy autor komentuje práci jiných autorů, kdy si uvědomíme, že se to týká i jeho samotného: O Edgaru de Bruynovi a jeho Études d´esthétique medievale píše Eco toto:

Nemůžeme si myslet že práce takového rozsahu (asi 1200 stran ve vydání u Albina Mechela) by mohla být završena v průběhu následujících tří let […]. I když vezmeme v úvahu desetiletí práce, musíme se ptát, jak takové množství materiálu, často vykutaného z okrajových stránek stovek děl se zcela odlišnými náměty, od Boëthia po Dunse Scota, mohlo být posbíráno jedním člověkem a v každém případě v tak krátkém čase – a kromě jiného je třeba brát v úvahu, že v těchto dobách neexistovalo žádné elektronické vyhledávání a scanning a všechno se muselo únavně zjišťovat (a to jen pro začátek) na tisícovkách stran patristických textů, nemluvě o mnoha jiných zdrojích, a pečlivě zanášet do kartoték (ručně, řekl bych, při práci v kdovíkolika klášterních knihovnách). (s. 346)

Když jsem, rovněž zahlcen „summou“ všeho to, co italský sémiotik snesl na hromadu mého čtení, šel spát, mé podvědomí zareagovalo odmítavě, v nutnosti se nějak vypořádat s tou změtí všeho bez jasného uspořádání věcí, a ve snu mi ukázalo jakousi tabulku, rozdělenou do čtverců, podobnou snad nějakému okultnímu pokusu o uspořádání světa, v každém čtverci vyznačeno cosi nějakými znaky, které jsem ale už dále nepročítal s vědomím, že by to takhle mohlo všechno držet pohromadě, když mi to bylo zjeveno. Zajímavé na tom bylo, že ve skutečnosti to byl velký arch balícího papíru (transfer z jedné konkrétní události, kdy byl na podobném papíru fixem napsán po hodinách rozvrh týdne), který působil vybledle, zatímco když jsem si jej prohlížel na fotografickém snímku (zmíněnou „předlohu“ jsem si opravdu vyfotil), rozzářil se, jako nějaké tajemství ze schrány dávných kultur, jak to známe z populárních sci-fi filmů. Tento obraz (možná byly inspirací zobrazení Tabula Generalis Raymunda Lulla, přetištěná v Ecovi na s. 400 ad., teď, když se na něj dívám, mi připomínají stroj na tvoření významů v románu Ostrov včerejšího dne) mi především jasně sdělil, že komentovat Ecovu knihu jako koherentní sdělení, jak jsem původně zamýšlel, asi nezvládnu, samozřejmě i z důvodu neznalosti materiálu (jak by se vůbec mohlo podařit se přiblížit alespoň určité míře obeznámenosti s ním?), ale i proto, že Ecova kniha (a možná i celé jeho dílo?) takovýto záměr ani nemá.

Třeba to je naopak Ecův záměr, nechat věci otevřené. A v každém případě právě z tohoto místa vyplývá pro mě velice důležité poznání. Jak už řečeno, zatímco „učebnicově“ máme obvykle nějakou představu o určité myšlenkové koncepci toho či onoho autora, Eco nám ukazuje, jak je tato koncepce, zdánlivě neotřesitelná, ve skutečnosti vratká, jak se ono „slabé místo“, která má, jak víme, každý kvalitně promýšlený systém (v nekvalitním je vše plytké a vlastně jej nelze ani nijak napadnout), tématem pro každého dalšího autora, který systém přetváří zase ke svému obrazu.

Příkladem může být hned ono úvodní téma „stromu a labyrintu“, kde vychází z Aristotelových kategorií a jejich principu, popsaného v Druhých analytikách, definovaných jako „podstata neboli esenciální povaha“, problematiky definice (která není důkazem, nemá referenční charakter, odkazující na stav světa, ale týká se významu), a teorie predikabilií, tj. „způsobů, jak jsou kategorie predikovány subjektem“. To jen ona známá trojice subjekt – kopula – predikát, vytvářející každý soud, od něhož můžeme uvažovat o dalším tématu, totiž podstaty „našich“ jazyků, v nichž je možné predikovat, tedy vynášet soudy – „Pepík je trouba“, zatímco třeba čínština je (podle V. Skaličky, rozvíjejícího dělení W. von Humboldta) polysyntetický typ, kde se věta netvoří na základě shody „podmětu“ a „přísudku“/predikátu. Možnost „vytvořit soud“ souvisí se samotným systémem jazyka („gramatikou“). Je to dost obtížné si tuhle souvislost představit, ale pokud se nám to, spolu s Aristotelem podaří, spatříme podstatu evropského myšlení. To je moje odbočka, Eco uvádí ona predikabilia: rod, zvláštní vlastnost (proprium), definici (definiens) a nahodilou vlastnost (akcident). To je důležité pro další souvislosti:

Eco se dostává k tzv. Porfyriovu stromu, tedy komentáři k Aristotelovým „kategoriím“, sepsaným ve 3. století n. l. novoplatonikem Porfyriem v textu nazvaném Eisagógé. Příkladem může být (v mém textu nepoužiju „vidličky“, které v grafu obrázku má v knize Eco, obrázek je názornější) „substance“, která se dělí na „tělesná“ a „netělesná“, „tělesná“ dále na „živá“ a „neživá“, „živá“ na „živočich“ a „neživočich“, a „živočich“ – tam už se to nedělí – „člověk, kůň, apod.“. A teď pozor! S prostředky (metodikou), které nabízí Aristoteles, neumí Porfyrios rozlišit „člověka“ a „koně“, musí tedy doplnit oproti čtyřem Aristotelovým predikabiliím pátou, „diferenci“. A pro odlišení „člověka“ od „koně“ dodává „rozumný“. To není ani rod, ani druh, to je „rozdíl“. Člověk je tedy „rozumný smrtelný živočich“.

Nebudu nyní pokračovat v dalších deskripcích celého systému, jímž se Eco zabývá, a to jak u samotného Porfyria, který pozměnil Aristotelovo východisko a „vymyslel“ strom, tak u všech dalších myslitelů (zmiňuje i další poznámky Aristotelovy v Topikách), Boëthia (De divisione), Abélarda (Editio super Porphyrium) či Tomáše Akvinského (De ente et essentia, Summa Theologiae), kde hovoří o „konstitutivních diferencích“ (Eco používá termín esenciální akcident). Problematiku určení pojmů pak Eco propojuje s problematikou slovníků a encyklopedií (rozdíl v koncepci obojího, jak je Eco vykládá, a další návaznost pojmů denotace a konotace, rozebíraných někde v druhé poloviny knihy, zde rovněž pominu), a prostřednictvím jí se dostává až do současnosti, k dánskému mysliteli Hjelmslevovi, jednomu z velkých osobností moderní lingvistiky (už na první stránce v Úvodu je, byť v jiné souvislosti zmínka o Romanu Jakobsonovi, jiném velikánovi tohoto oboru), který hledá podobné instrumenty, jak vytvořit ideální jazyk/slovník.

Měl bych na tomto místě ještě říci (mohl jsem to udělat už v úvodu, třeba v souvislosti s úvahou použitím termínu labyrint v titulu knihy) to, co „pozorný čtenář“ zajisté už dávno zjistil, totiž, že i u pojmu „strom“, jak je tu používán, se jedná vlastně o dva tvary. Ten Porfyriův (vycházející z Aristotela, a dalších následovníků) a ten Linnéův či Humboldtův. Je to jednoduché, alespoň pokud to nebudeme dále komplikovat: V případě prvním to vlastně není „strom“ (tak jako „síť“ není „labyrint“), protože z jednoho pojmu se „vidličkami“ na základě diferencí dostáváme k dvěma dalším, a od každého dalšího zase k dalším dvěma atd. V druhém případě máme „kmen“, který je základem celé stavby a od něj jdou větve a z nich zase vyrůstají malé větvičky atd. Je samozřejmě otázka, zda to není jen záležitost „zobrazení“ (další možností jsou třeba genealogie šlechtických rodů, jak je známe z expozic na zámcích), ale říkal jsem, že to nebudu komplikovat. Tak jen malá poznámka, u „jedle“ vypadá ta struktura trochu jinak než třeba u „jabloně“.

K labyrintu se Eco dostává postupně přes ideu encyklopedie (encyklios paideia, v řečtině úplné vzdělání), u Fleminga Joachima Stergka v Lucubrationes vel potius absolutissima kuklopaideia, 1529, The Boke namen The Bovernour, 1531 Sira Thomase Elyota (ve 13. kapitole, úhrn vědění, „the word of science“ či „the circle of doctrine“, o úplném vzdělání hovoří Gargantua, když jej doporučuje svému synovi v 8. kap. 2. knihy Gargantuy a Pantagruela (Rabelais, 1532). Padne zmínka o Paulu Skalichiovi z Liky – Encyklopediae seu orbis disciplinarum tam sacrarum quam profanorum epistemon (Znalost encyklopedie neboli světa oborů jako posvátných, tak i světských, Basilej, 1559), a Eco se vrací k Pliniovi Staršímu (1. stol. n. l.) a jeho Historia naturalis, věnované „nebi a vesmíru obecně, různým krajům světa, zázračným porodům a pohřbívání, suchozemským zvířatům, vodním živočichům, ptákům, hmyzu, rostlinám, lékům získávaným z rostlin a zvířat, kovům, malířství, nerostům a drahokamům“ (s. 31), přičemž zdůrazňuje, že zde nejde o osobní zkušenost světa, nýbrž o předávanou tradici, a nikoli o skutečnost, ale o to, co se „vypráví“ (tj. včetně mytologie, bájných bytostí, andělů…, na to upozorňuje později M. Foucault, Slova a věci, česky 2007). Pro další argumentaci se Eco chápe sv. Augustina (De doctrina christiana),  Hrabana Maura (De rerum naturis), bestiáře Fysiologos, Raymunda Lulla (Strom vědy, Arbor sciaentiae) a navazujícího řetězce knih, Gregora Reische s jeho knihou Margarita philosophica (1503), Pierra de la Ramée v Dialectiacae Institutiones (1543) a Dialectique (1555), Johanna Heinricha Alsteda Encyklopaedia septem tomis distincta (1620), knihy Technica curiosa (1664) Gaspara Schotta a dalším jeho díle, Joco-seriorum natura et artis sive magiae naturalis centuriae tres (Tři stovky jevů žertovně-vážných přírodních i umělých čili přírodní magie, asi 1666), odkazujícím na další knihu, jehož autora prý zapomněl a jímž je ve skutečnosti Pedro Bermudo (1610-1648), který napsal knihu Artificium nebo Arithmeticus Nomenclator, mundi omnes nationes ad liguarum et sermonis uniatem invitans (Aritmetický nomenklátor, vyzývající všechny národy světa k jednotě jazyků a řeči. Pzn. Dlouhý latinský název a český překlad jsem zkrátil.). Eco přepisuje s výběrem příkladů všech 44 základních tříd, které jsou u Bermuda východiskem pohledu na svět.

1. Živly (oheň, vítr, kouř, popel, peklo, očistec a střed Země). 2. Nebeská jsoucna (hvězdy, blesky, duha…). 3. Intelektuální jsoucna (Bůh, Ježíš, řeč, názor, podezření, duše, lest nebo přízrak). 4. Světské stavy (císař, baroni, plebejci). 5. Církevní stavy. 6. Řemeslníci (malíř nebo námořník). 7. Nástroje. 8. City (láska, spravedlnost, smyslnost). 9. Náboženství. 10. Zpověď svatá. 11. Soud. 12. Armáda. 13. Medicína (lékař, hlad, klystýr). 14. Divoká zvěř. 15. Ptáci. 16. Plazi a ryby. 17. Části živočichů. 18. Nářadí. 19. Pokrmy. 20. Nápoje a tekutiny (víno, pivo, voda, máslo, vosk, pryskyřice). 21. Oděvy. 22. Hedvábné látky. 23. Vlna. 24. Plátna a další tkaniny. 25. Nautika a aromata (loď, skořice, kotva, čokoláda). 26. Kovy a mince. 27. Různé artefakty. 28. kameny. 29. Klenoty. 30. Stromy a plody. 31. Veřejná místa. 32. Váhy a míry. 33. Číslovky. 39. Čas. 40. Adjektiva. 41. Příslovce. 42. Předložky. 43. Osoby (zájmena, oslovení jako vaše Eminence kardinále). 44. Putování (seno, cesta, bandita). (s. 45-46)

Podkapitola, kde Eco citovaný seznam uvádí, se věnuje knize Emanuela Tesaura Cannocchiale aristotelico (Aristotelův dalekohled, 1665, něm. Wikipedie uvádí 1654), v níž autor rozvíjí myšlenku „kategoriálního hesláře“ a s ním související první velkou teorii metafory, odvozované od jevu, vlastnímu člověku, totiž „ostrovtipu“ (lat. argutia, it. argutezza, z Wikipedie dodávám německy Scharfsinn), tedy obecně intelektu (dodávám: na nějž pak René Descartes navazuje spisem Regulae ad directionem ingenii, v češtině uváděných jako Pravidlech pro řízení intelektu, a bez něhož by možná nevznikl ani proslulý karteziánský obrat, tedy výrok „Myslím, tedy jsem.“ v pozdější Rozpravě o metodě, Discours de la méthode, 1637). Vida, jak to je pěkně všechno propojeno.

Ale vraťme se k Ecovi, který pokračuje deskripcí rukopisu Athanasia Kirchera Novum hoc inventum quo omnia mundi idiomata ad unuď reducuntur (1660, Tento nový vynález, jímž se veškerá světová nářečí převádějí na jedno) a Angličana Johna Wilkinse, anglikánského biskupa, přírodovědce, matematika a teologa, jednoho ze zakladatelů britské Královské společnosti, jenž v eseji An Essay towards a Real Character and a Philosophical Language (1668) navrhl vznik nového univerzálního jazyka, který by užívali jen vědci, a univerzální systém měr a vah (cituji českou Wikipedii a pokračuju Ecem):

Wilkins podává jakousi kolosální recenzi vědění: sestavuje tabulku 40 hlavních rodů a ty potom rozděluje na 251 zvláštních diferencí, z nichž odvozuje 2030 druhů (které jsou uspořádány do dvojic). Tabulka druhů vychází od těch nejobecnějších pojmů jako Stvořitel nebo svět a přes rozdělení na substance a akcidenty, substance živé a neživé, tvory vegetativní a smysly vnímající dospívá ke kamenům, kovům, stromům, ptákům nebo akcidentům jako velikost, prostor, vnímatelné množství či ekonomické vztahy (Eco tabulku reprodukuje na s. 49).  

V jednom z dalšího dělení nalezneme i členění šelem na kočkovité a psovité, ty na evropské a exotické, evropské pak na obojživelníky, k nimž patří mořský koník a suchozemské, z nichž větší jsou pes/vlk a menší liška/jezevec.s. 50). To je zajímavé nejen vzhledem k tomu, jak známe tento „stromeček“ z dnešních učebnic zoologie, ale i proto, že si Eco vybral tu část, kde je uveden pes (jak nás ještě bude v dalším komentáři zajímat).

Gottfried Wilhelm Leibniz, německý polyhistor, filozof, matematik a teolog pak v Consilium de Encyclopaedia nova conscribenda methodo inventoria z rok 1679 „navrhuje encyklopedii, která by zahrnovala racionální gramatiku, logiku, umění paměti, obecnou matematiku a její technické aplikace (geodézii, architekturu, optiku), mechaniku, vědo o fyzikálních a chemických vlastnostech těles, kosmografii, mineralogii, botaniku a agronomii, biologii a medicínu živočichů, morálku, geopolitiku a přírodní teologii“. Důležitá (z hlediska představy „labyrintu“ je pak jeho poznámka v Nouveaux essais sur l´entendement humain (1703-1705, tento Němec psal latinsky, ale i francouzsky), kde říká, že encyklopedie by měla mít „mnoho odkazů od jednoho místa k druhému, neboť na většinu věcí lze nahlížet z různých perspektiv a jedna pravda může mít různá umístění podle svých různých vztahů: ti, kdo pořádají knihovnu, často nevědí, kam některé knihy zařadit, a nemohou se rozhodnout mezi dvěma či třemi stejně vyhovujícími umístěními.“ (s. 53)

Nu a jsme konečně na místě, z něhož pojem „encyklopedie“ doznal své největší slávy. D´Alembert, redaktor Diderotovy Encyklopedie a autor proslulého Úvodu k Encyklopedii (Discours préliminaire de l'Encyclopédie), píše:
Obecný systém věd a umění připomíná bludiště s klikatými cestami, kam duch vstupuje a neví přitom příliš dobře, kterou cestou se má ubírat. […] Ačkoli však je takový nepořádek z duchovního hlediska zcela filozofický, znetvořil by, anebo by spíše úplně zničil encyklopedický strom, v němž bychom ho chtěli zpřítomnit. […] Systém našich poznatků se konečně skládá z různých větví. Řada z nich se stýká v témže bodě. A jelikož se z tohoto bodu nelze vydat všemi cestami zároveň, je volba určována povahou jednotlivých duchů. […] Jinak je tomu v encyklopedickém řádu našich znalostí. Ten spočívá v tom, že znalosti shromáždíme na nejmenší možné ploše a umístíme filozofa takříkajíc na převysokou vyhlídku nad rozsáhlým bludištěm, aby z ní mohl přehlédnout vědy a hlavní umění současně, aby mohl jedním pohledem uzřít předměty svých spekulací a úkony, jež s těmito předměty může provádět, rozlišit obecné větve lidského poznání, jejich rozdíly i styčné body, a zahlédnout dokonce někdy tajné cesty, jež je navzájem přibližují. Je to jakási mapa světa, která má vyznačit hlavní země, jejich polohu a vzájemnou závislost a přímočarou cestu z jedné do druhé. Taková cesta je často přerušována tisícem překážek, které mohou v každé zemi znát jen její obyvatelé nebo cestovatelé a lze je ukázat jen na speciálních velmi podrobných mapách. Speciálními mapami budou jednotlivá hesla Encyklopedie strom nebo tvarovaný systém pro ni bude mapou světa. (s. 53-54)

Eco upozorňuje, že d´Alembert má v Úvodu nevyřešené napětí mezi modelem stromu a modelem mapy, že encyklopedie je chápána jako neuzavřená zeměpisná mapa bez hranic, a posléze pak – přes typologii labyrintů pokračuje až k Peircovi a Joycovi. A odtud se pak dostává k různým sémiotickým systémům a otázkám, od metafory k falzifikaci, nejrůznějším zkreslením, denotaci atd.

Zkusím coby shrnutí tématu „stromu a labyrintu“ pokud možno ještě pregnantněji shrnout, co jsem před chvíli už naznačil. Jako podstatnou vnímám skutečnost, jak určitý impuls (např. zde vytvoření pojmů kategorie, predikace a stromu) přetrvává v dějinách kultury (jíž je sémiotika a její teoretické systémy součástí) po staletí, dokonce tisíciletí, formuje lidské myšlení, reflexi světa i jazyka, ale zároveň se u jednotlivých myslitelů v kontextu jejich myšlenkových světů postupně proměňuje. Tento moment je pro mě podstatným poznáním (a zároveň emocí) a myslím si, že je, jak jsem Ecovu knihu četl, jednou z jejích základních os. Když si promítneme témata jednotlivých esejí (či jejich skupin, jak je v recenzi vytvořila Petra Klímová, která hovoří o skupině zabývající se modelem slovníku a encyklopedie, druhé zahrnujících eseje, jejichž tématem je středověké myšlení, třetí zabývající se středověkou estetikou, denotací a falzifikací, a čtvrté, která se věnuje historii sémiotiky a filozofie jazyka), jsou tam zřejmé vždy právě ony posuny, diference, odlišnosti. Ty pak, jak zmíněno, Eco sleduje v dalších esejích, pojednávajících například o falzifikátech či autorech, kteří zkreslují buď libovolným výkladem či z nedostatku přístupnosti originálních textů, nepřesnými citacemi či význam posouvajícím překladem dokonce mnohdy proměňují smysl původního sdělení.

(pokračování)