Umberto Eco / Jméno růže

23.06.2016 20:42

Zatímco v doslovu k překladu prvního a nejslavnějšího románu Umberta Eca Jméno růže Zdeňkem Frýbortem (nezaměňovat za Pavla Frýborta, autora Veksláka a TV seriálu Nováci), vyšlém poměrně brzy po italském originále (ten 1980, vydání, z něhož čtu, druhé v Odeonu, 1988, první 1985) se jeho autor Jaroslav Kudrna orientuje, ve shodě s dobou, ale i tradicí komentáře, na historicko-ideové souvislosti („Mimo jiné je Ecův román pokusem o dešifrování kultury 13. a 14. století: znamenitě vystihuje velké ideologické spory, které předznamenaly konce středověku…“) a zatímco v devadesátých letech byl román ve středoškolských učebnicích prezentován jako vzorové dílo postmodernismu, o jehož platnosti nejen v literatuře rovněž vedly docela urputné diskuse (ostatně tento pohled platí stále jako jeho základní výklad), pokusím se, i když onen klíč k možnému čtení románu jako detektivky, historického románu s filozofickými a teologickými aspekty, případně románu dobrodružného atd. nikterak nechci zpochybňovat, tento pojem „uzávorkovat“ a všímat si prostších věcí – což může být v tomto případě zdánlivě nemožné.

Jsem k tomu nicméně veden četbou jiné Ecovy knihy, totiž „příležitostných textů“ Vytváření nepřítele, které čtenáři vytvoří poněkud jiný obraz spisovatele, než jaký si uděláme když – nota bene – zkoukneme Jméno růže ve zfilmované podobě (záměrně používám tento zdánlivě nekorektní argument, který ale ukazuje Jméno růže po jakémsi „sloupnutí“ některých slupek v jiném světle, ovšemže pouze v jedné z možných intencí). U Vytváření nepřítele vyvstává Umberto Eco především jako vzdělanec (jímž před vydáním Jména růže byl především) s neuvěřitelnou akribií, s níž je schopen kumulovat a stavět proti sobě nejrůznější detaily (pojem kumulace je v druhé polovině 20. století jedním z důležitých pojmů v teorii výtvarného umění a kultury) s důsledkem ohromení čtenáře, jehož vzdělání povětšinou nejde do takových hloubek historie, znalostí starých knih atd.

Zatímco tomu, kdo o Jménu růže jen slyšel (případně viděl ukázky z filmu), vyvstane zřejmě jako první obraz o ní labyrint  knihovny interpretovaný jako manýristický prostor grafik Giovanni Battisty Piranesiho (1720-1778, tedy ze zcela jiné době než v které se román odehrává) transformovaný navíc ještě drogovou zkušeností, v románu sice obsaženou (napuštění knih jedy, bylinky v knihovně), nicméně dnes vnímanou zcela jistě spíš jako psychedelická záležitost, skutečnost je jiná. Když přeskočíme všechny rámcové prvky struktury textu před vyprávěním vlastního příběhu (jimiž bych za jiných okolností naopak začal – „Starý rukopis, přirozeně“, „Poznámka“, „Prolog“), ocitneme se ve světě podobném jako v nejrůznějších tradičních dobrodružných románech. Hlavní hrdina, mladý novic, Adson z Melku, doprovází svého učitele Viléma z Baskervillu na cestě do opatství, v němž se pak odehraje vše, čeho byl Adson účasten a co nyní zaznamenává do své knihy (jeden z rámců).

Když ještě chvíli zaměříme pozornost jinam než na vlastní děj a podíváme se, jakým způsobem jsou představovány jednotlivé osoby, nemělo by nám uniknout, že každá z nich je představena jako osoba, jíž předchází věhlas, to znamená jako první setkání s někým, které vzbuzuje úžas na tou skutečností. Samozřejmě tato skutečnost zapadá do „středověkého“ rámce a je také součástí toho, co ještě zmíním, totiž pojmu auctoritas, nicméně mimo tento kontext je to literární způsob, jakým představuje své hrdiny třeba Karl May, když prostřednictvím ostatních postav zmiňuje, jaká sláva (ostatně mají ji ve svém podvojném jménu, třeba Old Surehand, stejně jako vyzní, když Eco řekne Marsilio z Padovy) je předchází.  

Jako dobrodružný motiv – dáno tradicí romantismu – můžeme číst i motiv samotného opatství, jakéhosi hradu, jehož uzavřenost toto „romantické“ čtení podporuje tím více, že není pouhým prostředím, ale stává se samostatným ohraničeným prostorem s pregnantním půdorysem a strukturou, to znamená ztělesněním uzavřeného světa, který vedle sebe má (lokalizovaně přesněji pod sebou) hrubý svět, jehož je zároveň paralelou. Touto ohraničeností a uzavřeností je velmi podobný ostrovu, jednomu z nejtypičtějších motivů romantické literatury (ostrovu, italsky isola, tedy něčemu, co je isolované, tak jak toto slovo přešlo do dalších jazyků), strukturovaností, dopodrobna popsanou a dokonce graficky znázorněnou, zakládá řadu dalších významů, k nimž můžeme najít celou řadu podobností ve světové literatuře (každého Čecha asi nejspíš napadne Komenského Labyrint světa a ráj srdce, možná také Tolkienovy země zakreslené na mapách), v našem případě je motiv spojen se základním motivem příběhu, knihovnou a její vzácnou knihou, Aristotelovým druhým dílem Poetiky.

Dobrodružným stylem italského spisovatele bychom se mohli zabývat v řadě dalších souvislostí, stejně tak, jako s rovinou čtení románu jako detektivky, vlastního zadání příběhu (Vilém z Baskervillu má přijít – a na konec přijde – na kloub řadě vražd, které se v opatství udály), nejznámější je poukaz na samotné jméno mnicha, vlastně nesourodý hybrid, poukazující ke středověké učenosti v křestním jméně, domyšleném jako Vilém z Occamu, s nímž je spojena Occamova břitva, v druhém jménu ke klasikovi anglické detektivky, vycházející rovněž z dedukce, v jeho nejznámější knize Pes baskervillský (pozor!, kromě toho je baskerville rovněž název klasicistní antikvy, písma, které přišlo na svět v roce 1754 – nic nevadí, že jsme zase v jiném století – jako výsledek práce typografa Johna Baskervilla). A stejně jako dobrodružná vrstva i prvek detektivky má přesah k oněm filozofickým a teologickým úrovním Jména růže, hledání a smyslu pravdy a rovněž pojetí pravdy v modu středověkého myšlení.

A tady jsme u zmíněného pojmu auctoritas, který původně patří do římského myšlenkového světa, kde označoval nezpochybnitelný základ pro rozhodnutí i tam, kde chyběly právní předpisy, a s touto hodnotou se přenesl i do myšlení středověku, v němž základem pravdy byl výrok nějaké autority, nikoli její racionální dokazování (po lopatě řečeno, bylo pravda něco třeba proto, že to prostě řekl sv. Augustin). Skutečnost, že auctoritas je pak základem církevní dogmatiky, je východiskem výkladu vlastně celého směřování církve a jejího mocenského postavení, které je onou historickou vrstvou románu – toho, o čem se hovoří v podstatném objemu celé knihy: církevního učení a hereze, respektive toho, co bylo označováno za herezi, kacířství (jak to velmi dobře známe i z české historie v osobě Mistra Jana Husa). Také zde narazíme na valdenské, katarské, rozštěpení františkánského řádu, bratříky (to je samozřejmě jiná skupina než ta, kterou známe z Jiráskových románů) a tak dále a tak dále.

Samozřejmě je tady člověk v pokušení začít se „hrabat“ v církevní historii, ostatně jednou jsem ji – kdysi dávno – prošel právě v souvislosti s českým reformátorským hnutím, které je v jedněch starších dějinách dost podrobně probráno právě proto, aby mohly být vysvětleny například pojmy transsubstanciace a predestinace, které hrály úlohu právě v různých pohledech a vývoji v našich církevních dějinách. U Eca je spíš zajímavé, jak autor – se zmíněnou akribií, která je zřejmá i zde – staví proti sobě různé autority, navíc s množstvím většinou latinských citací, které jsou právě konkrétním dokladem tohoto způsobu myšlení, v němž je auctoritas rozhodujícím argumentem (to slovo je zde trochu protimluv), a zároveň zahlcují v linearitě textu celé jeho plochy, takže text pro „běžného smrtelníka“ není plynule čitelný.

Navíc, a tady asi budu opakovat, co je řečeno v doslovech, není středověk předkládán jako nehybný skalní masiv, ale – prostřednictvím takových postav, jako je Roger Bacon, oblíbený Vilémův filozof, se ukazují první klíčky proměny, k níž v době konání románu dochází, a kterou pak známe v podobě renesance a humanismu, v příklonu k přírodovědě, o níž Edmund Husserl říká, že je východiskem k proměně celého modelu myšlení, vedoucí až k tomu dnešnímu.

To je prostor, v němž je spousta „historického“, včetně řady dalších postav a událostí (Fra Dolcino a jeho povstání, inkvizitor Bernard Gui, v jehož spisu Tractatus de practica inquisitoris bychom našli popis jednotlivých herezí (1. kap. kataři, 2. kap. valdenští, 3. kap. pseudo-apoštolští, tj. Fra Dolcino, 4. kap. bekyně a františkánští spirituálové, 5. kap. židé, 6. kap. kouzelníci, věštci atd., v dalších kapitolách jsou líčeny inkvizitorské postupy), doba avignonského papežství a schizmatu atd. Nemylme se ale. Umberto Eco s námi zároveň hraje hru. Prozrazuje to nejen jméno mnicha-detektiva, ale (byť možná méně viditelně) celá řada dalších skutečností.

Takovou postavou je například Jorge de Burgos, fanatický ochránce tajemství labyrintu knihovny, slepý intrikán, který se neštítí své zpátečnické názory proměnit i ve vraždy a který nakonec, Vilémem vypátrán, ve své zběsilé urputnosti raději zapříčiní požár knihovny a zkázu celého opatství, než by jakkoli ustoupil. Jméno Jorge de Burgos je přitom narážka na proslulého argentinského spisovatele Jorge Louis Borgese, autora celé řady fantastických knih, zvl. povídky La biblioteca de Babel, která může být čtena jakožto parabola Perónova diktátorského režimu v Argentině a která Eca inspirovala k napsání románu Jméno růže.

A mohli bychom pokračovat sledováním různých rovin textu, včetně oněch metatextových a intertextuálních, zdůrazňovaných coby prvky postmodernismu, například kompoziční princip sedmi dnů, sedmi vražd jako podle vzorce z Apokalypsy, který má být vodítkem i při vyšetřování (což je posléze Vilémem na konci knihy zpochybněno), zmíněných rámců, v nichž hraje svou úlohu úvodní autorské „objevení rukopisu“,  Poznámky, odkazující k časovému řádu benediktýnského opatství, které je základem členění jednotlivých dnů, který porovnává s dalšími prameny („podtitulky pravděpodobně k textu přidal Vallet“) či konečně Prolog, už z perspektivy vypravěče celého příběhu Adsona z Melku, který uvádí příběh retrospektivně v době kdy stařec ve svém domovském opatství (na rozdíl od toho, ve kterém se příběh odehrává, skutečného, coby monumentální perla nad Dunajem) vydává svědectví o tom, co prožil. A mohli bychom poukázat (na závěr, není přece možné probírat všechno) k přemíře latinských citátů (viz zmíněná kumulace), které při čtení, ať chceme či nechceme (přeskakujeme je) působí coby retardační prvek (termín retardace je z ruské literárněvědné formalistické školy) a proměňuje tak dobrodružný text, který obvykle „hltáme“, a tedy spěchá dopředu, v textovou strukturu jiného charakteru.

O knize je dost informací na české (a podrobněji cizojazyčných) Wikipedii, v pdf podobě je na netu přístupný i samotný text.

http://media0.webgarden.cz/files/media0:510a714308a8a.pdf.upl/eco%20umberto%20-%20jmeno_ruze.pdf
file:///C:/Documents%20and%20Settings/u%C5%BEivatel/Dokumenty/Downloads/Jm%C3%A9no%20r%C5%AF%C5%BEe.pdf

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jm%C3%A9no_r%C5%AF%C5%BEe

Zpět