Ucho

17.11.2009 18:13

Šel jsem do kina na film „Ucho“. Se studenty, ve dnech, kdy uplynulo dvacet let od roku 1989 (a čtyřicet let od doby, kdy byl film natočen). I ve škole byly různé besedy, zapojila se do širšího projektu „Zpátky ni krok“, na náměstí postavili pódium, hrálo se divadlo, na nádvoří zámku připomínala ona léta výstava atd.. Člověk vzpomíná, přemýšlí o lecčem, kam se svět posunul..., porovnává. A také si říká,něco se někde jaksi zvrtlo. Prochor, místní amatérský novinář, poslal řadě lidí otázku zhruba ve znění "Co jsme udělali blbě?". Kdo mne zná, nemusí mě podezřívat, že bych vítal návrat starých pořádků, změna po Listopadu je nepochybně a nezpochybnitelně pozitivní, ale zároveň se dějí věci, které snad ani nelze přehlédnout. To,co teď napíšu, je tedy metafora, zkratka vzniklá z přímočarého spojení dat 1969 - 1989 - 2009. 

Trezorový film Karla Kachyni natočený na scénář Jana Procházky, skutečně modelový (v době vzniku a po další dvě desetiletí se vůbec nedostal do distribuce), evidentně čerpá z kafkovské atmosféry absurdity, tak, jak jme ji vnímali ve její specifické poloze právě v dobách „komunismu“, a dnes je „čitelný“ rovněž, když si připomeneme G. Orwella. Celý jeho jednoduchý, v podstatě komorní příběh se totiž odvíjí od strachu, všudypřítomné odposlouchávání je hlavním motivem – symbolem, shrnující podstatu totalitního režimu (odtud i název Ucho).

Manželský pár, vysoce postavený státní úředník a jeho žena (Radek Brzobohatý, Jiřina Bohdalová) stráví noc po příchodu ze slavnosti obavami, zda neudělali něco nepatřičného, co by na ně mohli vědět, zda se něco nechystá proti nim. „Během jedné probdělé noci strávené v hádkách i usmiřování, si ujasňuje, zda i ona se neocitla v nemilosti.“ (oficiální text distributora, další informace na http://www.csfd.cz/film/4983-ucho/?text=114556 ). Každá drobnost (klíče v zámku, lidé v zahradě v pozdní noční dobu, auto před domem) jsou interpretovány jako možné signály nejbližšího zatčení, poté pak se ukazují s „opačným znaménkem“, souvisejícím s bujarým slavením (soudruzi přinesou klíče, které funkcionář nechal někde na stole, atd., dalo by se to hezky analyzovat, srovnávat právě toto, např. zachycení halucinačních okamžiků kamerou s kafkovskými filmy, byla by to celá studie, stejně tak jako na celé téma této poznámky by ani kniha nestačila, proto ta zkratka). K naléhavosti filmové paraboly, podobenství o člověku a strachu, přispívá „mimořádně sugestivní herecké zvládnutí obou hlavních rolí“ (cit. zdroj).

Právě proto, že je tady dvacet let od pádu železné opony (a čtyřicet let od roku, kdy byl film uložen do trezoru), se vnucuje řečené přímé srovnání. Tenkrát a dnes. V tytéž dny, kdy kdy – znovu zdůrazňuji nemusíme pochybovat o tom, že společenský zvrat, ke kterému došlo v roce 1989, je k lepšímu („Přece i ta nedokonalá demokracie, která vznikla potom, je tisíckrát lepší než totalita“, J. Rupnik v rozhovoru K. Hvížďaly na blogu aktualne.centrum.cz, http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/karel-hvizdala.php?itemid=7806 ) tady máme takové „události“ jako jsou podvrhy studentů na právnické fakultě v Plzni. Je to opravdu modelový přímý protiklad: Náměstek ministra Ludvík ve filmu se bojí, že „na něj něco mají“, pálí dokumenty v záchodě, přemýšlí, zda to, co někomu řekl, či že s někým souhlasil nebo něco podepsal, se neobrátí proti němu a nezlomí mu vaz. Je jen paradoxem, že nakonec je povýšen. Paní primátorka Řápková se naopak nebojí ničeho. V reakci na řadu novinových článků a ohrožení, že její politická kariéra „dvojky ODS“ v blížících se volbách zhasne a následně přijde o slušné i finanční zajištění, které přináší senátorský post, naopak útočí, hrozí žalobami.  Je tady „klasické“ tvrzení proti tvrzení, dokažte mi, že podvádím, argument používaný všemi těmi tuneláři, podvodníky, kriminálníky, zneužívající principy demokratické presumpce neviny.

Nechci být příliš jízlivý, ale doufám, že paní primátorka bude muset přinejmenším vrátit diplom (já sám bych to ovšem viděl na soudní proces, neznám paragrafy, ale není to podvod, zneužití veřejného postavení atd. atd.?) a nebude naopak, jako Ludvík ve filmu, povýšena.  Ovšemže vše, co o věci vím, jsem si přečetl v novinách, a všechno může být jinak, ale snad alespoň novináři v LN rozlišují seriózní informace od bulvárních. 

Pzn. Pro čtenáře, kteří budou tento text číst za dalších dvacet let, byla Ivana Řápková, už dříve kontroverzní primátorka Chomutova, jedna z hlavních protagonistek v aféře turbostudentů na Právnické fakultě v Plzni, tedy studentů, kteří na právnícké fakultě plzeňské univerzity podvodným způsobem ukončili studium, případně získali některý z vysokoškolských titulů. Konkrétně Řápková dostala zkoušku a tři zápočty, aniž by ji kdokoli z vyučujících na fakultě znal či jen viděl, nedokázala předložit index, doklad o tom, že zkoušky absolvovala, „nevzpomněla si na žádného učitele“, později tvrdila, že ji zkoušel učitel, který to nemohl prokázat, protože již nežije (jeho manželka se přidala k těm, kteří se nad mírou její drzosti naštvali a doložila podle jeho záznamů, že ji zkoušet nemohl, protože v té době nebyl v Plzni atd.). Lidové noviny precizně v jednom textu v bodech shrnuly paradoxy celé kauzy (taky nemůžu ten článek najít), nicméně aféra plnila po několik týdnů první stránky novin, zajímavé jsou např. LN už od října, a pak 5.-7., listopadu 2009.

 

Zpět