Tužka

Tužka. Něco tak samozřejmého. Jako kapesník, šálek kávy či květináč na okně. A přece, předmět s pozoruhodnou historií, kontextem, významem v historii kultury lidstva. Pravda, možná jen pro nás v Evropě. Kdoví, zda u kmene v amazonském pralese něco takového mají. A na druhé straně něco, čím si psaly naše babičky recepty na nedělní bábovku, bylo jaksi „ve středu“ všeho ostatního, co každý den používaly, zatímco pro nás, kteří používáme dnes k paní notebooky či mobily, se stává tužka tak trochu exotickou záležitostí.

Vzpomínám si, že na základní škole měli někteří kamarádi problém s tím, aby drželi správně tužku. Jemný svalový mechanismus, umožňující pohyby, za nimiž zůstávají linie vlastně dost komplikované, ježto se u jednotlivých písmen vydávají nejrůznějšími směry, popřípadě mění jednotlivé zákruty, je něco takřka anachronického v době, kdy jsme zvyklí spíš na elementární stisknutí tlačítka. Zatímco totiž při psaní, tedy skutečně mechanickém pohybu, jehož výsledek je jeho přesným otiskem, při psaní na psacím stroji či počítači to, co stisk tlačítka způsobí, je výsledkem zcela odlišným.

Mám-li to přirovnat s hraním na hudební nástroje (ovšem každé přirovnání kulže), je to jako se hrou na housle a na klavír. Přitlačením prstu na strunu a tahem smyčce vyloudíme tón, jehož kvalita bude přímo závislá na těchto pohybech, při hraní na klavír je tón, zjednodušeně řečeno, i výsledkem mechanického převodu soustrojí mezi klávesou a kladívkem, které udeří do struny.

Dokladem zmíněné komplikovanosti jsou dnes pokusy změnit sklony a tvary písma. Letos ve školách nově ověřované písmo je jednodušší, nemá tolik komplikovaných „kliček“, více se blíží geometričnosti písma tištěného, dokonce se dá říci, bezpatkového. Přitom ovšem nejde jen o zrušení odlišnosti obou znaků, tedy tištěné litery a psaného písmene, ale právě i o zjednodušení samotného úkonu psaní. Rovněž spojování písmen, respektive nespojování podle nových vzorů, má tentýž význam. 

Ovšemže se nejedná pouze o tužku, ale o celou historii psaní, ať již se jedná o štětec či plnicí či kuličkové pero. Přesto právě tužka má svoje mimořádné místo, svou jinakost, odlišnost od všech ostatních druhů psaní. I když lze i tužkou „přitlačit“ a vytvořit tak různě „tlustou“ čáru, je stopa, kterou zanechává psaní tužkou, v zásadě čistou linií, na rozdíl od štětce, jehož použitím vytváříme kaligrafické obrazy, rozdílná síla tahu, respektive plochy tuše na papíře nebo hedvábí, která vzniká v závislosti na sklonu, rychlosti a dalších okolnostech vlastního psaní, je tedy citlivější a jaksi ještě osobnější než tužka. Podobné, i když ne v takové míře, je tomu při psaní perem.

Při psaní tužkou dochází k čisté realizaci pohybů lidské ruky, propojené s mozkem nejkratším možným spojením. Realizuje se tu geometrická konstrukce, s jakou konstruovali písmo renesanční tiskaři a zároveň individuální záchvěv okamžiku, ve kterém píšeme. Jde o dokonalé spojení prostoru, totiž místa, tvaru a podkladu, na který píšeme, a času, ve kterém právě žijeme a prožíváme svůj zápis.

Odkazy
https://cs.wikipedia.org/wiki/Tu%C5%BEka
https://cs.wikipedia.org/wiki/Grafit
https://www.stream.cz/video/6226-jak-se-co-dela-tuzky
https://de.wikipedia.org/wiki/Bleistift