A sakra II / Aféra Mirka Topolánka

25.03.2010 09:54

Tak jsem si myslel, že jsem ono téma uzavřel a nebudu se k tomu vracet (A sakra / Aféra Jaromíra Duška), ale věci se mají jinak. Od soboty se média zabývají aférou, kterou samy vygenerovaly a která – dva měsíce před volbami – otřásá českým politickým jevištěm. Jedná se o výroky předsedy ODS Mirka Topolánka, které pronesl v redakci časopisu pro gaye LUI, kterými (údajně) pozurážel všechny kolem, počínaje gayi přes Židy, církve, voliče a české občany.

Když jsem si, tuším v pondělí (20. 3. 2010) přečetl v Lidovkách, co Topolánek zase vyvedl – nyní to kopíruju z originálního přepisu – řekl mimo jiné „Gustáv Slamečka, když jde opravdu do tuhého, opravdu do tuhého, tak jako ministr mám pocit, že uhne. A to ten Fischer prostě je Žid není to gay, a ten uhne ještě dřív,“ trochu jsem zalapal po dechu, stejně jako nejspíš každý, kdo byl konfrontován s tímto a dalšími výroky o církvích, vymývajících mozek, voličích, kteří se zajímají jen o vepřo knedlo zelo a „všechny zavřít a nakopat do prdele“. Stejně jako ostatní jsem si ještě chvíli myslel, že se Topolánek prostě zbláznil.

Následoval další šok, totiž neskutečný spád aféry v novinách i v politických kruzích. Média prakticky do středy sledovala, jak se Topolánek celý den skrýval a nebral telefony, jak reagoval ministr Slamečka a premiér Fischer, který s ním prý omezí styk na nejnutnější, reakce některých stranických souputníků, které vzápětí následovaly, například výzvu senátora Přemysla Sobotky k Topolánkovu odstoupení,  průběh dvanáctihodinového jednání grémia ODS následující den, v němž kromě dvou nikdo svého předsedu nepodpořil a on přesto z vedení strany neodstoupil atd.

Nebudu se zde zabývat tím, zda je předseda ODS prostořeký hulvát, jak to média komentovala, a vůbec už ne politickým rozměrem (a vulgarizací české politiky vůbec), ani následnými konkrétními dopady v této oblasti, které ještě přijdou. Kdosi to shrnul: Je zajímavé, jak bulvární deník Blesk rozhoduje o výsledku voleb. A doplnil bych ještě: je zajímavé, jak výrok jednoho odboráře nastartoval neskutečnou řetězovou reakci, do jakého rozsahu může ovlivnit politické dění v celé zemi.

V tuto chvíli mne zajímá opravdu pouze a jen rovina toho, co Topolánek řekl, a toho, co z těchto výroků vzniklo v českých médiích. Nikdo, kdo mne zná, mne doufám nemůže podezřívat z toho, že bych jakkoli chtěl obhajovat předsedu strany, která má na kontě to „vše, co na kontě má“ (záměrně takto kulantně a s odstupem formuluji), ale musím být ještě vstřícnější, než prakticky všichni novináři, kteří se k případu vyjádřili. Protože Mirek Topolánek se v podstatě – kromě toho, že zpochybnil charakter některých konkrétních lidí – opravdu ničeho nedopustil. Znovu zdůrazňuji, že abstrahuji od kontextu – každý si nejspíš řekne, proč tam ten vůl vůbec lezl a pouštěl si hubu na špacír, když přece musí mít zkušenosti s tím, co je v mediálním prostoru možné. A abstrahuji i od toho, že Topolánek nejspíš nerozumí významu cizích slov, když aféru označuje za „virtuální“. Neskutečné množství výpadů v novinách ovšem vysloveně komolí původní smysl řečeného, je patrné, jak se dotyčným osobám hodí, jak si Topolánek „naběhl na lopatu“. Třeba jen rozhořčení nad výrokem o „vymývání mozku“ církvemi v kontextu doby, ve které se půl roku hovoří o jejích zcela zásadních pochybeních, mi připadá jako čirá licoměrnost.

Sám jsem v prvé fázi nevěřil tomu, že výroky jsou do té míry „vytržené z kontextu“, jak Topolánek následně tvrdil, protože to je přece v české politice oblíbený způsob, jak něco vyvracet, do okamžiku, kdy jsem si přehrál originální video na stránkách inkriminovaného časopisu, jehož redakce byla vyděšená už tím, proč by tam Topolánek chodil a urážel komunitu, kterou právě tento časopis zastupuje, a celý rozhovor zveřejnila.

Jeho tématem totiž bylo, zda by předseda ODS zvedl ruku pro možnost adopce dítěte homosexuálním párem (téma pojednávané v novinách, M. T. řekl, že s gayi nemá žádný problém, ale pro zákon by ruku nezvedl, ale nedovede racionálně pojmenovat důvod, proč by tak neučinil), respektive odlišnost gayů (která by případně onen důvod Topolánkovi mohla pomoci pojmenovat či z níž by se logicky dalo vyvodit, proč by onen zákon nebyl vhodný). Na několikrát opakovanou otázku po odlišnosti homosexuálně orientovaných lidí, z níž se odvíjejí vlastně všechny „kontroverzní“ výroky, na konci rozhovoru odpověděl i shora citovaným výrokem o ministrovi a premiérovi. Výroky jsou tedy v kontextu rozhovoru příklady, které jen ozřejmují to, co chce M. T. říci. Ale co chce říci? Celou dobu opakovaně zdůrazňuje, že pro něj není důležitá žádná skupina, žádné zařazení do jakékoli unifikující škatulky, nýbrž jedinec. Individuum.  A tento význam mají i problematické formulace – tedy nikoliv „ministr Slamečka se vytáčí, nejedná přímo či nemá charakter (uhne), protože je homosexuál“, a totéž „premiér Fischer, protože je Žid“, nýbrž bez ohledu na to, atd. Blesku, který je na začátku řetězce mediální prezentace a který rafinovaně nic nezkreslil – totiž nezměnil žádnou formulaci, jen vynechal některá slova (což by mohl být důvod k žalobě), toto umožnily dvě věci: za prvé vytržení z celkového kontextu toho, co M. T. řekl, a za druhé – a to považuji za důležité – nepřesný způsob Topolánkových formulací „bez syntaxe“, které by pregnantně vyjádřily logické vztahy v obsahu sdělení. A to přesto, že po nich explicitně (výslovně) následuje ujištění, že tuto vlastnost, kterou přisuzuje Slamečkovi i Fischerovi, nespojuje se sexuální orientací ani s náboženským smýšlením, nýbrž s „charakterem“ (v předchozích vyjádřeních pak rovněž říká, že by to nedokázal „generalizovat“).

A ještě jedna věc přispěla k možnosti takto negativní interpretace Topolánkových slov. Ačkoli se postoje veřejnosti vůči menšinovým sexuálním orientacím za posledních dvacet let opravdu posunuly někam jinam, stejně nejsou – z obou stran – tak otevřené jako např. v Německu, kde je například starosta Berlína, gay, jeden z nejpopulárnějších politiků. Říci o někom u nás, že je gay, může působit za určitých okolností problematicky (ostatně jsem se o tom zmínil v předchozím textu), na rozdíl od některých jiných evropských zemí se v profesním či politickém kontextu považuje za nevhodné o těchto věcech mluvit a právě tato okolnost zváhla ručičky vah v Topolánkův neprospěch dost podstatným způsobem.

A na můj předchozí text tento komentář navazuje i jako příběh. Dá se říci, že za celou aféru vlastně může Dušek, na jehož úlet vlastně Topolánkova slova o Gustávu Slamečkovi navazují – nebýt oné kauzy před týdnem, tak by si nejspíš Mirek Topolánek na Slamečku – přesto, že si kdysi od něj půjčoval byt – ani nevzpomněl (spíš mi vrtá hlavou další kontext, ale to už tu nebudu rozebírat).

Důvod, proč se celou kauzou zabývám, není ani charakter předsedy ODS ani cokoli jiného než interpretace řečeného v mediálním prostředí, významové posuny v různých úrovních – autentické výpovědi, bulvárního zkreslení při jejím přepisu, ochota čtenářů číst bez vkládání dalších významů (často vidíme ty zoufalé primitivnosti či úplné bláboly v diskuzích na internetu pod články, neodvažuju se ani odhadnout, jaká část populace takto uvažuje). Tak tedy:

Blesk – a další média následně – zveřejnila Topolánkovy slova tak, že pro toho, kdo četl méně pozorně, jejich význam vyzněl přesně opačně, než jak je jejich autor zamýšlel. Dokonce jsem v novinách četl interpretaci (s kterou příliš nesouhlasím), že obě verze, jak byly v různých tiskovinách zveřejněny, mají opačný význam. V každém případě se v tuto chvíli se aféra již nedala zastavit, a to přesto, že v tisku další dny následovala celá řada dílčích vysvětlení a komentářů, osvětlujících její různé kontexty – počínaje interpretacemi toho, co Topolánek vlastně řekl, přes skutečnost, že věděl, že se rozhovor nahrává a úvahy o tom, že redakce neměla záměr text zveřejnit atd. atd. Ale až takřka po týdnu, teprve 25. března 2010 v článku „Hon na Topolánka“ Bohumil Doležal velmi přesně popsal to, k čemu jsem předtím dospěl nejen já, ale i na téže stránce jako Doleželův článek otištěný dopis Lubora Mojdla z Frýdku-Místku, který říká, že „každému soudnému člověku musí být jasné, že výroky Mirka Topolánka nebyly zaměřeny proti homosexuálům ani Židům, ale proti lidem, kteří bez ohledu na sexuální orientaci a rasový původ uhýbají ze svých názorů (…) vykládat si Topolánkova slova jako útok proti gayům a minoritám mže jen politik IV. cenové skupiny a člověk, který neumí přečíst souvislý text a pochopit větu rozvitou na úrovni školní docházky.“ Bohumil Doležal rozebral i zkreslení u ostatních výroků a pak především jejich cestu v českém mediálním světě. Jak už zmíněno, dají se dohledat i další – pozdější – výklady, které poukazují na dvojí odlišnou, zdánlivě protichůdnou verzi zveřejnění Topolánkových slov. Já se domnívám, že v obojím případě je smysl zřejmý, jak podotkl zmíněný čtenář.

Podstatné je to, že přestože onen smysl Topolánkových slov mohl být evidentní, média a posléze politici eskalovali na základě výroků, postavených trochu na hlavu, situaci s důsledky, jejichž konce vlastně v tuto chvíli ještě nevidíme. Celý „problém“ byl prostě zástupný pro „politickou vůli“ zúčtovat s předsedou, jehož předchozí aféry postupně přerostly míru (kde vlastně ta míra je?) a toto byla jen pověstná „poslední kapka“, kterou bylo možné navíc – při posunuté interpretaci – číst jako jeden z nejhorších prohřešků (souřadný s extremismem atd.), navíc – ve vypjaté situaci pár týdnů před volbami přinášející možnost „očistit stranu“ od negativních momentů. To, že ať to celé dopadne, jak to dopadne, na podstatě charakteru ODS nejspíš příliš nezmění, a každé řešení bude jen špektákl pro veřejnost, na věci nic nemění.

Tuto vlastně „lingvistickou povídku“ (srv. některé texty v této sekci – „Poznámky a komentáře“) jsem vyprávěl svým studentům s poznámkou či komentářem, aby si dali velký pozor. Oni se totiž rovněž mnohdy (buď z pohodlnosti či pro slabé formulační kompetence) vyjadřují tak ledabyle, že vlastně „čekají, že si domyslím, co vlastně chtěli říci“. Moje poznámka či můj komentář tedy zněl: Dejte si pozor, abyste jednou nedopadli jako Topolánek.

Kdybych chtěl být jízlivý, řekl bych, že celá pseudo-kauza má jeden zcela jednoznačný výsledek. Stejně jako ještě před týdnem běžný občan prakticky nevěděl, kdo je Gustáv Slamečka (samozřejmě to říkám jako nadsázku, trochu přeháním, ale ne příliš), tak zřejmě 99 procent (odolal jsem pokušení o další hloupý žert, 96 procent) lidí – stejně jako já – dosud netušilo nic o existenci časopisu LUI. Ale – byť je celý příběh na jedné straně až panoptikálně směšný, tak jako mnohé věci na české politické scéně, na straně druhé jde o docela vážnou věc.

výběr odkazů
http://www.blesk.cz/clanek/zpravy-domaci-politika/133534/topolanek-premier-je-zid-ktery-uhne-kvuli-svemu-charakteru.html
http://www.lui-magazine.cz/index.php?clanek=nesestye-uhan-e-debata-s-panem-topol-enkem
http://www.lidovky.cz/mirek-topolanek-se-omlouva-gayum-zidum-a-obcanum-f6g-/ln_domov.asp?c=A100321_144901_ln_domov_mev

http://www.lidovky.cz/dolezal-topolankiada-05l-/ln_nazory.asp?c=A100322_133233_ln_nazory_glu
www.bohumildolezal.cz

 

Zpět