To je sněhu!

A padá a padá, nepřestane. I když vlastně v tuto chvíli přestalo, svítí sluníčko. Text o mimořádné sněhové nadílce bych mohl začít několika způsoby. Také třeba tím, že je mezi tuctem těch posledních poněkud výjimkou, když se vymyká z – ovšem neprogramového, nechtěného – formátu, jehož součástí je skoro vždy vzpomínka z dětství. I když bych tady také mohl povídat, že přece sněžilo vždycky, jezdili jsme za Urnovým hájem ze svahu na sáňkách, mám snad dokonce někde fotky, jak jsem zachumlaný v kabátku s kapucí… Ale tady by měl tento návrat být spíš součástí komentáře o úhlech pohledu, výrazněji řečeno o předpojatostech, které se s některými věcmi vždy spojují.

„Není sníh. Lidé na horách přijdou o miliony“, to je první řádek první stránky Lidových novin ještě z 1. prosince 2009 s odkazem na stranu 2, která je problematice věnovaná a píše se na ní mimo jiné „Zatímco před rokem touto dobou už se na některých sjezdovkách lyžovalo, letos se sníh odkládá na neurčito. Bez prosincových tržeb se přitom mnozí podnikatelé neobejdou.“, o sloupec dál „Zimní sezona začala v minulém roce pro některé tuzemské vlekaře a hoteliéry už před koncem listopadu.“, dole na stránce je článek s titulkem „Také Rakousko hledá sníh, je nejtepleji od roku 1776.“ Tyto nářky ubohých vlekařů se v novinách a televizi každoročně opakují, dokud nepřijde sníh.

Jde mi teď vlastně o dvě věci, i když jsem na začátku myslel, že konečně napíšu jednoduchý text „o tom, jak se věci mají“: Ono to ale spolu úzce souvisí – jednak jak to tedy vlastně je s těmi nepravidelnostmi, extrémy, kalamitami atd., jednak s tím, co kdo o tom říká, jak absenci či naopak přítomnost překračující veškerá předchozí očekávání kdo komentuje.

Z citovaného textu je patrné to, co víme, že totiž pozornost médií poutá něco mimořádného. Kdyby prostě normálně sněžilo tak, jak jsme to čekali, nebude v novinách kromě rubriky předpovědi počasí o sněhu ani řádky. Noviny hledají pokud možno krajnost, nějaký, v Rakousku je nejtepleji od roku 1776, samozřejmě jako mezní polohu můžeme vnímat cokoli, najdeme-li vhodné srovnání. Důvěryhodnost mu dodává měřitelnost, mohlo by to být ovšem stejně tak nejtepleji od roku 1732 třeba v Solnohradsku nebo od roku 1705 v Zell am See (údaje jsem si libovolně teď vymyslel). Stejně tak sníh už tady vloni byl, a bereme to jako pádný argument, aniž bychom se ptali, jestli naopak to, že napadlo už počátkem listopadu nebo koncem října, není „nenormální“.

Podobné je právě tvrzení, které jsem zmiňoval, že když napadne hodně sněhu, lidé věc odbudou tím, že přece vždycky sněžilo. To je ovšem reakce na jinou, stejně tak pravidelně opakovanou skutečnost, že totiž při prvních pěti centimetrech sněhu je především celá Praha, ale i jiná místa, třeba Vysočina auf, že „přišla kalamita“, silničáři nestíhají, co budeme dělat? To snad neočekávali (na rozdíl od vlekařů), že nějaký sníh letos přijde? Neměli připravenou techniku, posypové materiály, lidi? Já jsem si vždycky v takové chvíli říkal, já bych vám přál, aby opravdu konečně jednou pořádně napadalo, abyste se začali chovat realisticky a opravdu se museli poprat s něčím, co je skutečně mimořádné.

A teď se ptám, jestli nás dnešní skutečnost přiměla k tomu, abychom začali vnímat věci, jak jsou, nebo jestli jsme naopak v zajetí tohoto zkresleného vnímání, které mně připomíná obraz v křivém zrcadle na křižovatce, na jehož okraji je skutečnost protažená a zúžená, aby mohla být v zorném poli řidiče, který potřebuje vidět „za roh“. Mám pocit, že to je tak půl na půl. V naší ulici se postupně vytvářejí hromady a v každou chvíli na pomyslné časové ose, na níž přibývají nové a nové dávky sněhu, mám pocit (a sousedé to těmito slovy komentují), že už není ten sníh kam dávat. Na jednu stranu ho vždycky ještě někam přeházíme – navršíme hromady do větší výšky, zúžíme prostor na chodníku i na silnici z obou stran, takže nejdříve se dvě auta ještě vyhnou, později musí zajet do některého ještě volného prostoru u vjezdu nebo právě volného místa na parkování, pak už je otázka, co vlastně dělat, jestli celou ulici couvat, naházíme sníh za plot do předzahrádek – na druhou stranu je to už kritické, máme obavy, jaké sníh napáchá škody, třeba na střeše… Včera už i na hlavní silnici v Lípách, kde už v některých místech není možný plynulý provoz protijedoucích vozidel, protože sníh vyhrnutý na obou stranách zužuje oba jízdní pruhy, neopatrný řidič menšího náklaďáčku vrazil do aut, která stála v parkovacím pruhu, odřel dveře, ulámal zrcátka atd. Policisté odkláněli dopravu, která musela přes město, tam se rovněž tvořily kolony, naštěstí jen na desítky minut.

Je to o lidech, možnostech, zvyklostech… Snažím se v různých debatách analyzovat tu situaci. V našem městě není obvyklé to, co je běžné v každém podhorském městečku, v Jilemnici, v Lomnici nebo třeba ve Vysokém, kde je před náměstím uzoučké místo mezi přízemními domky, kde se i v létě taktak vyhnou dvě auta, totiž že se sníh nejen vyhrnuje, ale i odváží za město. Když potom přijde tolik sněhu co letos, je to pro takováto města rozdíl kvantitativní, nikoli kvalitativní – tedy tam vyvážejí dál, ale víc, prostě musí ta místa uvolnit, aby se dalo vůbec projet, v Jičíně častěji vyhrnují, ale sníh se hromadí do závratných výšin, jak si ho sami odházíme. Prý se nabízely soukromé firmy, ale byly odmítnuty, podrobnosti nevím ani tu informaci neumím zaručit. Fakt je – a to je druhý aspekt –, že město stejně jako všichni ostatní má v době krize úspornější, nebo aspoň každoročně nenavýšený rozpočet. A třetí aspekt je onen hloupý zákon, který nařizuje vlastníkům, v tomto případě městu, starat se o chodníky, protože jim patří. A tohle všechno se sešlo v jednu chvíli – krize, chodníky, zaběhnuté konvence, záplavy sněhu.

Zatím to všechno ještě jde. Občas do sebe ťuknou nějaká auta, já sám jsem si musel nechat vyměnit držák od espézetky, o který jsem, upřímně řečeno, nevím úplně přesně jak, přišel, jednou jsem u knihovny zastavil příliš vpravo (abych nedopadl jako zmíněná auta v Lípách) a musel jsem si dojít pro lopatu, jinak zatím škody žádné. Jen denně jak idiot dvě hodiny přehazovat sníh. Vlastně ještě jedna nepříjemná situace, jednou jsem o ulici níž málem neprojel mezi mantinely, protože nějaký chytrák vyházel svůj vchod do vozovky a já jsem drhnul spodkem auta o hromadu sněhu. Když jsem se ptal lidí, jestli by byli ochotni si zaplatit někoho, kdo by to odvezl, odpověď byla jasná. To přeci mají za povinnost Technické služby. Nevím, jestli mají či nemají. Ale já bych třeba tu pětistovku dal, místo každodenní gymnastiky s lopatou – i když mi to jinak jen prospěje. Úvahu, zda je to národní mentalita (dnes už ve dvojici Bohouš Klepl a Bohdalová křičí z televizní obrazovky u kola štěstí – „všechno zadarmo!“) či pozůstatek minulého režimu, přenechám v tuto chvíli jiným.  Zítra přijdou horolezci vyházet sníh ze střechy, prý tam je pětašedesát centimetrů.

P. S.  4. února. Bylo by asi zajímavější napsat nějakou esej o sněhu. Třeba o sněhu a krajině, inspirovanou jednou básní Jiřího Ortena. Pod „tlakem reality“ jsem napsal, co jsem napsal. Dnes jsem nevyjel od domu. Byla několik hodin obleva a do rána pak k deseti stupňům pod nulou. Kola se podsmekávala a nezbylo mi, než jít do školy pěšky. Na dvoře, už kousek od dveří, jsem pak na mokrém asfaltu upadl. Nic jsem si neudělal, neroztrhl, vlastně jsem ani v tu chvíli nebyl nasranej, jak by se patřilo. Odpoledne mi soused půjčil lopatu a dal trochu písku, takže zase jezdím.