Therese Anne Fowlerová / Z jako Zelda

23.03.2017 20:52

Therese Anne Fowlerová / Z jako Zelda
Světová knihovna / Odeon

Řada recenzí první knihy anglické spisovatelky Therese Anne Fowlerové, v originále nazvané Z: A Novel of Zelda Fitzgerald (2013), která vyšla v roce 2014 (tedy pouhý rok po vydání v angličtině) v překladu české legendy oboru Olgy Walló ve Světové knihovně nakladatelství Odeon, svědčí o tom, že příběh Zeldy Sayreové, manželky amerického spisovatele „jazzového věku“ české kulturní prostředí zaujal. Jak by ne. V knize se dozvídáme právě o radikální společenské proměně, jejíž představitelé, manželé Fitzgeraldovi byli svědkové i spolutvůrci – zatímco předchozí generace spisovatelů tvořily v ústraní, Francis Scott Fitzgerald a jeho žena se ocitají v „záři reflektorů“, v lesku a na vrcholu bohémské společnosti, která už ale není (jako to bylo třeba za Arthura Rimbauda) na okraji, ale ve středu, a zároveň takřka na vrcholu společenského žebříčku, v němž hraje důležité místo bohatství atd. (pohybují se v podobném prostředí, skuteční boháči jsou ale ještě nad nimi). O důležitosti, které přikládal Francis Scott Fitzgerald penězům, jsme se mohli dočíst už kdysi v knize Ernesta Hemingwaye Pohyblivý svátek, kultovním díle, které si přečetl každý, koho zajímá kulturní prostor „ztracené generace“ a jehož příběh se odehrává rovněž právě ve dvacátých letech minulého století, kdy se rodil její úspěch.

Kniha popisuje příběh, ale také mechanismus této cesty ke slávě (ale později také cestu dolů, až děsivý rozklad někdejších literárních hvězd) s příslušnými značkami (emblémy) doby, která tuto cestu umožnila. Román je o „prvním manželském páru celebrit moderní doby", píše recenzentka New York Times a vystihuje tak její svůdnost i rozporuplnost (citováno v recenzi v Literárkách, viz odkaz). Vedle výrazu celebrita jsou příslušnou ikonou doby (takto překládám německý termín Zeitwort, slovo postihující charakteristické motivy, které tvoří právě svou dobu, často to jsou názvy z módy, ale i předměty, charakteristické osoby) „žabky“, dívky, které se nenechávají spoutat konvenční morálkou a z pohledu ostatní společnosti vedou „nemravný“ život (který na druhou stranu tato společnost obdivuje; překlad v knize mi tak trochu vadí, nebyl by přesnější, přestože jde o dívky, výraz „žabci“?). Řečený životní styl představují především nekonečné večírky s pitkami (a to v době prohibice), které spoluvytvářejí onen mýtus odvázaného, bezstarostného života této generace, nazvané později „ztracené“ (lost generation).  K zmíněným dívkám, bez nichž by tato nová fascinace byla nemyslitelná, patří mimochodem stále kratší sukně (u nás to známe z Hrabalových Postřižin, ovšem pozor, ještě to nejsou minisukně, které přišly až takřka o půl století později) a nové účesy, k době pak nový hudební fenomén, který jí dal název jazzový věk (Fitzgerald je autorem povídek The Tales of the Jazz Age, 1922). Dalšími emblémy doby jsou rychlá auta či film (z českého pohledu té doby, který reprezentuje U. S. Devětsil, novou kulturou rovněž fascinovaný, bychom přidali mrakodrapy a zaoceánské parníky).

Zatímco pro předchozí, naturalisticko-symbolisticko-dekadentní generaci (pro účel argumentace zjednodušuji) je charakteristické příšeří, aristokratické prostředí a exkluzívní samota (modelově to vše demonstruje např. román Naruby francouzského spisovatele vlámského původu Jorise-Karla Huysmanse, vydaný 1884 či obrazy G. Moreaua nebo Odilona Redona, viz obojí na wiki-stránce spisovatele), nyní patří ke strategii úspěchu dávat na odiv vše, co si na jeho základě můžete dovolit. Tak, jako Honoré de Balzac kdysi popsal mechanismus bohatnutí slovy „za každým velkým majetkem se skrývá zložin“, o století později zdůrazňuje Francis Scott Fitzgerald právě tento mechanismus, exhibice, dnes bychom řekli mediální, přináší – zdánlivě nelogicky, „obráceně“, úspěch.

Nová společenská proměna vystoupí kontrastně i v srovnání s Montgomery, rodným městem Zeldy Sayreové v jižanském státě Alabama, v němž, datem 20. prosince 1940 v dopise Scottovi, začíná Prolog příběhu, než se vrátí do červnového rána 1918, rovněž do tohoto místa a rodiny s přísným, „ctihodným a tradicionalistickým“ otcem (recenze v Tvaru), soudcem Anthonym D. Sayre, který sveřepě odmítal svazek jedné z šesti svých dcer se spisovatelem – to, že s matkou nešli ani na svatbu, bylo to nejmenší (na druhé straně – s dalším vývojem události – si můžeme klást otázku, zda neměl „pravdu“).

Odpor rodičů z jedné strany, démoni, jimž se celebrity, kteří se pohybují mezi celebritami, snaží uniknout, ze strany druhé, jsou i limity, které eliminují otázku, která může čtenáře, alespoň v první části knihy, napadnout, zda totiž příběh v záři kamer společnosti nemůže klesnout do „romantické“ šarže, a k tomu, že tato otázka by mohla být oprávněná, poukazuje skutečnost, že kniha Therese Anne Fowlerové se stala předlohou stejnojmenného televizního seriálu, jehož scénáristkou je rovněž autorka románu. Můžeme ale rovnou říci, že román žádnou sentimentální limonádou není, ať už půjdeme dál a budeme analyzovat, do jaké míry je příběh autentický, do jaké míry podléhá femininistické interpetaci atd. K ničemu podobnému se v tomto případě nechystám – nejsa dostatečně kompetentní komentovat souvislosti dějin americké literatury, pouze beru v potaz různá hlediska, zrcadlící – na jedné straně vcelku pochopitelně „žhavé téma“ z různých úhlů pohledu:

Někteří autoři líčí Scotta jako nezodpovědného sobeckého alkoholika, který manželku nechápal a ničil, jiní Zeldu jako exhibicionistickou, příliš ambiciózní duševně nemocnou osobu, která přeceňovala svoje síly a byla pro svého manžela celoživotním břemenem (recenze Literárky), jinde nalezneme deskripci knihy jako postižení různých stránek této reality, „od ženské emancipace přes uměleckou rivalitu mezi partnery až po výběr životních rolí“ (Tvar). K různým facetám (aspektům) pohledu na téma patří hodnocení knihy jako jednoho z románů, „inspirovaných bouřlivým vztahem dvou nespoutaných lidí, které likvidovala vlastní bezhlavost a intenzivní touha po naprosté svobodě.“ (MF dnes). Podobně vyznívá formulace, charakterizující knihu jako „drama postupného rozkladu vztahu obou protagonistů i jejich osobností“ (recenze ve Tvaru). Dalším pohledem na téma vztahu mezi Scottem a Zeldou, je otázka, „Kdo komu vykrádal témata románů?“ (recenze Literární noviny). Ostatně Z jako Zelda není jediné zpracování tématu. Za posledních padesát let na něj narazíme v řadě příspěvků, např. už v roce 1970, v roce 2007 pak Gill Leroy za knihu Alabama Song získal Goncourtovu cenu. Rovněž Leroy líčí Zeldin příběh z jejího pohledu, podobně jako T. A. Fowlerová.

V souvislosti s předchozí zmínkou o televizním seriálu ještě jen jedna poznámka (vlastně jen zdánlivě) na okraj – vztah námětu k filmu je širší povahy, jak v době vlastního příběhu – Francis Scott Fitzgerald vzhlížel k filmu nejen jako k prostředí, v němž se člověk stával právě onou ikonou, o niž usiloval, ale jako ke zdroji peněz – ale i z dnešního pohledu, například Fitzgeraldův nejlepší román Velký Gatsby, se stal, vedle několika adaptací jako opera či jako balet (nejméně třikrát v posledních deseti letech) rovněž častým filmovým námětem, poprvé hned v době vzniku ještě jako němý film, 1926, poté 1949 a 1970 na naposledy s Leonardem diCaprio v roce 2013), povídka Podivuhodný příběh Benjamina Buttona z roku 1922 (z již zmíněného souboru Povídky jazzového věku, vydavaného někdy právě jako Podivuhodný případ Benjamina Buttona a jiné povídky jazzového věku) pak byl v roce 2008 předlohou k výbornému filmu Davida Finchera s Bradem Pittem a Cate Blanchetovou.

Ale zpět ke knize Therese Anne Fowlerové: Je členěna (po dedikaci „Zeldě, znova a znova“, vyjadřující vztah k tématu a zmíněném Prologu) do pěti částí, „z nichž každá má jinou narativní dynamiku“ (recenze ve Tvaru), uvedených vždy motem z nějakého literárního díla, které má funkci intertextuality (rozevírá významy „mezi“ motem a vlastním vyprávěním: 1. část, T. S. Eliot „Když nepřesáhneš sám sebe, odkud zjistíš, jak jsi vysoký?“, 2. část, F. Scott Fitzgeralda „Každé mládí je sen, forma chemického šílenství“, 3. část, Charles Baudelaire, proslulá báseň Opíjejte se, 4. část viktoriánská spisovatelka George Eliot (o zlu), 5. část, citát z Alenky Lewise Carrolla (o slávě a o tom, že slova značí právě to, co Hupity Dupity chce, aby znamenaly). Kromě toho je kniha rozvržena do 53 průběžných kapitol označených pouze číslem, poslední (54.) kapitola není označena číslem, nýbrž textem 21. prosince 1940 / Montgomery. Alabama, tedy chronologicky totéž místo a o den později než určení v Prologu (takže s ním tvoří rámec celého příběhu), ale nikoli jako Epilog. Ten následuje a je, zatímco celý předchozí text je vyprávěním (retrospektivou) v ich-formě, v er-formě a jeho obsahem jsou události posledních sedmi let po Scottově smrti, včetně posledního místa odpočinku obou.

Kniha končí poslední větou nejznámějšího Fitzgeraldova románu: Tak se zmítáme dál, lodě deroucí se proti proudu, bez přestání unášeni zpátky do minula. S ní si ovšemže můžeme znovu položit otázku, jaký osud nám kniha Therese Anne Fowlerové předkládá. Vždy jsem se domníval, že forma, jejíž vnější stránku (členění knihy) jsem právě popsal, tak trochu napovídá, o čem vlastně kniha je. V tomto případě se vrací tam, kde začínala, citace z Velkého Gatsbyho tento záměr potvrzuje. Kniha se čte jako fascinující příběh o komplikovaném vztahu hlavních hrdinů, začínajícím strmým vzestupem a končícím takřka zapomněním (z něj jej znovu vytáhne až další kulturní historie), ale i historii celé kulturní epochy. V kariéře Scotta a Zeldy se setkáme s proslulými osobnostmi kulturního života, jakými jsou zakladatelská osobnost filmu D. W. Griffith, malíř Pablo Picasso, spisovatel Ernest Hemingway, Sergej Ďagilev, tvůrce legendárního Ruského baletu, a ovšem celá řada dalších, ale i s osobami, které bude znát nejspíš někdo, kdo se problematikou blíže zabývá – např. George Nathan, divadelní kritik a editor literárních časopisů, Edna Millayová, americká básnířka, nositelka Pulitzerovy ceny 1923, a feministka, Djuna Barnes, americká spisovatelka, známá románem Nightwood, kultovní klasikou lesbické fikce a pozoruhodného díla modernistické literatury, vysoce hodnocené T. S. Eliotem (s. 100-101), filmař, herec, producent a režisér němých filmů (zvl. s Douglasem Fairbanksem) John Emerson a jeho žena Anita Loosová, scénáristka a autorka blockbusterového románu Gentlemen Prefer Blondes: The Intimate Diary of a Professional Lady (vyd. 1925) (s. 134). Dále třeba Dorothy Parkerová, básnířka, povídkářka, literární kritička a přítelkyně Zeldy, Vybral jsem náhodně jen několik jmen, u řady z nich jsem se sám musel podívat do Wikipedie. Další řada jmen se objevuje (podobně jako u záhlaví jednotlivých kapitol) kontextuálně, například jako četba – tak např. Henry James, Rudyard Kipling či Ford Madox Ford. Zvláštní místo pak patří francouzskému aviatikovi Edouardu Jozanovi, s nímž měla Zelda milostný románek. K příběhu pak také patří řada prostředí, a to jak ono americké, počínaje katedrálou sv. Patrika, místem svatby Scotta a Zeldy, St. Paul v Minnesotě, Evropa, Paříž, Řím, Capri atd. Paříž coby místo setkávání evropské avantgardy (nepadla ještě zásadní jména Gertrude Stein, Alice B. Toklasová, ovšemže by bylo možno pokračovat, „každý se s nimi chtěl setkat“, cituji volně, protože jsem si to přesně nezapsal). Zmínil jsem jen několik facet možných pohledů na knihu T. A. Fowlerové. Tak ještě poslední poznámka:

Jak řečeno, kniha je vyprávěna v ich-formě. Smysl této volby osvětluje formulace spisovatelky v Poznámce a poděkování v závěru knihy, kde říká „není to biografie, ale pokus romanopisce, který si představuje, jaké to je, být Zeldou Sayre Fitzgeraldovou“, což je potvrzením žánrového charakteru knihy, respektive vyvrácením toho, čím kniha není (i o tom se hodně hovoří v recenzích). Perspektiva pohledu očima Zeldy, byť fiktivní (a na druhou stranu opřená o zevrubné studium materiálu) dává také oprávnění hodnocení událostí, které Zelda / T. A. Fowlerová vypráví, a vypovídá rovněž i o jejích pravděpodobných vlastních pocitech, nadšení, lásce, zklamání, úsilí a prohrách, a rovněž o proměně vztahu mezi Zeldou a Scottem, a samozřejmě hodně o Scottovi samotném. A také, trochu zvláštním způsobem o Hemingwayovi. Z jako Zelda rozhodně stojí za to číst.

Z jako Zelda
https://de.wikipedia.org/wiki/Z:_The_Beginning_of_Everything
http://www.databazeknih.cz/autori/therese-anne-fowler-60355

Zelda Fitzgeraldová
http://www.spisovatele.cz/zelda-sayre-fitzgerald#cv
https://cs.wikipedia.org/wiki/Zelda_Fitzgeraldov%C3%A1

ukázka (začátek českého překladu)
http://art.ihned.cz/knihy/c1-62061970-therese-anne-fowlerova-z-jako-zelda

české recenze knihy
http://www.odeon-knihy.cz/tag/fowlerova-therese-anne/
http://www.literarky.cz/kultura/recenze/16972-recenze-rozporuplna-zelda
http://www.odeon-knihy.cz/kronika-nejtragictejsi-lasky-jazzoveho-veku-10-2-2014-mlada-fronta-dnes/
http://kavarna.bux.cz/detail/zivot-kralovny-jazzoveho-veku?type=Recenze
čtenářské
http://usileneintelektualky.blogspot.cz/2016/02/z-jako-zelda.html

F. Scott Fitzgerald
http://www.spisovatele.cz/francis-scott-key-fitzgerald#cv

J.-K. Huysmans, Naruby
https://cs.wikipedia.org/wiki/Naruby

Gil Leroy, Alabama Song
https://www.novinky.cz/kultura/salon/174070-pribeh-zeldy-fitzgeraldove-me-pronasledoval-nekolik-let-rika-gilles-leroy.html

Zpět