Tennessee Williams / Skleněný zvěřinec
14.11.2013 14:23
Tennessee Williams / Skleněný zvěřinec
úklid knihovny
Když se zamyslíte nad divadelním textem jednoho z nejprestižnějších děl dramatického umění dvacátého století, napadne vás, že toho, co se za celou dobu hry přihodí na jevišti, je v úhrnu minimálně, postavy v poměrně malém obsazení (na úvodní straně čteme: Matka, Syn, Dcera a Host, Děje se v jedné uličce v St. Louis, dnes, 1945, a před lety) si něco řeknou, přijde a odejde návštěva (dvě části jsou označené jako První část: Přípravy na návštěvu, Druhá část: Návštěva), a to je všechno. A přesto je to hra, která je zásadní existenciální výpovědí o člověku, dokonce lze říci určité společnosti a určité doby (čtěme hned úvodní režijní poznámkyPzn. 1), a přestože se na jevišti vlastně nic nepřihodí (na konci hry je situace stejná jako na začátku), působí od prvního okamžiku neuvěřitelně naléhavě, dramaticky.
V čem ta dramatičnost spočívá? Tak určitě v psychologických momentech: Je to chování Matky (Amandy), hysterická snaha změnit nějakým způsobem neblahý osud či ještě spíše neblahou hrozbu budoucnosti svých dvou dětí, tělesně postižené Dcery (Laury) Pzn. 2, která je při každém Matčině pokusu o nějaký posun stále málem na pokraji psychického zhroucení, a jejím neustálým naléháním vystresovaného Syna (Toma), který utíká každý večer z rodinného prostředí do kina. Jsou to reakce obou dětí, Dcery, psychicky labilní a podléhající komplexu méněcennosti, projevujícímu se až fyzickou nevolností, která soustavně odmítá jakýkoli společenský kontakt či Syna, který rovněž odmítá s matkou komunikovat (divák si musí myslet, že se jedná o nemehlo, do okamžiku, kdy se projeví v rozhovoru s Jimem jako „normální“).
A pak samozřejmě v oné jednoduché fabuli, v níž se má vše „vyřešit“, nicméně nevyřeší: Návštěva „nápadníka“, který pracuje se Synem ve velkoskladu, se ukáže jako blamáž: Když už matka donutí Dceru, která Jima znala už z gymnaziálních studií, zatímco on si ji nepamatuje, aby vůbec přišla do pokoje, zjistí se, že Jim se bude v příštích týdnech ženit. Matka může vyletět z kůže, jak to, že to Syn, když je Jim jeho nejlepší kámoš, nevěděl. A stejně jako se něco „zvrtlo“ v tomto příběhu, který můžeme sledovat na jevišti, zvrtlo se něco v celém životním příběhu rodiny. Otec ji kdysi opustil, Dcera nedodělala obchodní kurs, který by jí zajistil nějaké lepší zaměstnání, Syn skončil ve velkoskladu za mizerné peníze. Každá postava dopadla nevalně, dokonce i v Jimovi, který byl na gymnáziu ve všech ohledech úspěšný, sbíral ocenění ve sportu i na kulturním poli, se po studiu cosi zlomilo (není řečeno co) a skončil stejně jako Syn u podřadné práce ve velkoskladu. Otázka je, co k tomu vedlo, zda prostě životní příběh jednotlivců či zda jiné okolnosti. Na to explicitní odpověď divák nedostane. Mohl by přemýšlet o tom, zda není nějak skryta v obecném označení Matka, Dcera, Syn, uvažovat o tom, jestli ji najde v titulním symbolu Skleněného zvěřince, skleněných figurek, k nimž se utíká Laura před kontakty s lidmi podobně jako ke gramofonovým deskám, mohl by se odvolat na zmíněné režijní poznámky na začátku hry, vlastní text nic neříká Pzn. 3. A je to správně, bylo by to drama á la these, což Williamsova dramata nejsou. V každém případě je Skleněný zvěřinec silný dramatický zážitek.
Pzn 1.
(režijní poznámky, 1. obraz) Byt Wingfieldových je v zadním traktu budovy, v jednom z těch úlovitých slepenců obytných buněk, co bradavičnatě bují v přelidněných čtvrtích městské maloburžoazie a jsou tak charakteristické pro tuto nejpočetnější a v podstatě zotročenou část amerického obyvatelstva, která se vyhýbá všemu, co se mění a diferencuje a chce jen vegetovat a fungovat jako jedna směs a zautomatizovaná masa.
Pzn. 2
Amanda: Lauro, kams to chodila, když jsi předstírala, že jdeš do obchodní školy?
Laura: Jen tak. Na procházku.
Amanda: To není pravda.
Laura: Je. Prostě jsem se šla projít.
Amanda: Projít? Projít? V zimě? Aby sis uhnala zápal plic, v tom utíkáčku? Kde ses to procházela, Lauro?
Laura: Všude – většinou v parku.
Amanda: I po tom, když jsi nastydla?
Laura: Bylo to ze dovu zel to menší, mami. (Obraz: Zima v parku) Nemohla jsem se tam vrátit. Já – jsem zvracela – ve třídě!
Amanda: Chcš mi namluvit, že ses denně od půl osmé do pěti procházela po parku, jen abys mě přesvědčila, že pořád ještě chodíš do Rubicamovy obchodní školy?
Laura: Nebylo to tak zlé, jak se ti zdá. Kolikrát jsem zašla dovnitř, abych se zahřála.
Amanda: Kam dovnitř?
Do galérie nebo v zoo do pavilónů. Za tučnáky jsem chodila denně! Někdy jsem si odřekla oběd a šla do kina. Poslední dobou jsem nejčastěji byla odpoledne ve Šperkovnici – víš, v tom velkém skleníku, co se v něm pěstují tropické květiny.
Amanda: A to všecko jen proto, abys mě oklamala? Jen kvůli zdání? (Laura sklopí oči) Proč?
Laura: Protože ty když se v někom zklameš, mami, tak nasadíš takový hrozně trpitelský výraz, jako Panenka Maria na obrázku v muzeu.
Amanda: Co to mluvíš?
Laura: Ten výraz mě strašil. (Pausa. Šepot smyčců. Titulky: Skýva milosrdenství.
Amanda (si beznadějně pohrává s velkou kabelkou): Tak co si počneme, než umřem? Zůstanem doma a budem vyhlížet z okna? Hrát si se skleněným zvěřincem, co miláčku? Věčně si pouštět t obehrané desky, co nám táta zanechal na trapnou památku? Nebude žádná kancelářská kariéra – té jsme se vzdali, protože z ní máme žaludeční nervózu! (Unaveně se zasměje) Co jiného nám zbývá než celý život být na někom závislá? Já vím až příliš dobře, jak končí neprovdané ženy, kterým se nechce jít do zaměstnání. Viděla jsem na Jihu ty žalostné případy – ty s přemáháním trpěné staré panny, žijící pod nevlídnou střechou sestřina manžela nebo bratrovy ženy! – zastrčené v pokojíčku jako myší past – ponoukané jedním příbuzným, ať pro změnu navštíví druhého – ty ptačí ženičky bez znízda – po celý život pojídají skývu milosrdenství! Má tohle být ta budoucnost, kterou jsme si malovali? Přísahám, že jinou možnost nevidím. A není zrovna příjemná, že? Ovšem, některé dívky se vdají. (s. 14-15)
Pzn. 3
Ještě pár poznámek ke hře:
Tom je zároveň vypravěčem, uvádí příběh zpět do třicátých let, komentuje společensky. Je předepsána také hudba a promítání obrazů, což vytváří další roviny dění na jevišti.
Hra byla uvedena poprvé 17. listopadu 1944 v Civic Theatre v Chicagu. Má silné autobiografické prvky, zvláště postavy Matky a Dcery odpovídají skutečnosti.
Všechny postavy unikají svým způsobem do jiného světa: Amanda do světa jižanské aristokracie, kde prožila mládí, Tom před rolí otce, kterou musí plnit, a jednotvárnou prací ve skladě, do kina, Laura ke skleněným figurkám atd.. K interpretacím patří ona symbolická, v níž je výrazný roh jednorožce, který se ulomí při tanci Laury a Jima, když spadne skleněná figurka ze stolu. V reálném světě neobstojí tato „nerealistická“ bytost, spojená se sněním a psychickou citlivostí.
Tennessee Williams, Skleněný zvěřinec, Dilia Praha, 1980, 89 stran, přeložil Milan Lukeš
https://de.wikipedia.org/wiki/Die_Glasmenagerie
V Balakářské diplomové práci Petr Koláček na Masarykově univerzitě Brno 2012 dává další odpovědi.
https://is.muni.cz/th/361695/ff_b/
———
Zpět