Stieg Larsson 2014

Letos by se dožil šedesáti let. Švédský spisovatel, který rozpoutal vlnu takzvané severské či skandinávské detektivky, autor trilogie Milénium (jednotlivé díly Muži, kteří nenávidí ženy, Dívka, která si hrála s ohněm, Dívka, která kopla do vosího hnízda), by se letos dožil šedesáti let. Rozumím formulaci, která říká, že čtenáři, kteří se do té doby detektivkám spíše vyhýbali, hltali jednotlivé díly trilogie a s napětím čekali vždy na ten další. Mám podobnou zkušenost, ono vyhýbání se literární detektivce - kromě nějaké kratší doby, kdy jsem detektivky hltal - si vysvětluju tak, že je to tzv. "žánrové čtivo", to znamená, podobně jako třeba u žánrových filmů jako jsou americké kovbojky, kniha, u níž je více než zobrazení nějaké reality (či její zaklínání, jak chcete), pojmenování čehosi podstatného v životě, podstatné dodržení určitých "pravidel hry", tzn. určitého vymezení, v jehož rámci se musí pohybovat (ať již to znamená i to, že tyto pravidla překračuje). V Larssenově případě čtenář tento pocit nemá, a není od věci, že někteří kritici nepovažují Milénium za detektivku, ale spíš za postmoderní román, kde se mohou jednotlivé žánrové principy křížit.

Já sám jsem zachytil první díl Larssonovy knihy v knihovně Lepařova gymnázia, nedlouho poté, co jsem jej dočetl, jsem v rozhovoru s dcerou Martinou zjistil, že v Praze Milénium čte kdekdo a že je to literární hit, a stejně tak jako oni jsem čekal na druhý a závěrečný třetí díl. Nepatřil jsem jen k těm, kteří si nadbíhali tím, že četli knihy, které ještě v českém překladu nevyšly, v angličtině. Něco podobného se mi přihodilo podruhé v životě - když odmyslím zálibu v některých autorech, k nimž jsem se vracel (třeba v posledních letech Philip Roth, Orhan Pamuk či Haruki Murakami, případně Chuck Palahniuk) - pouze u Tolkienovy trilogie (u níž jsem rovněž primárně nevnímal skutečnost, že jde o žánr fantasy, že se po stránkách vedle hobita prohánějí skřeti a elfové, ale vnímal ji jako "plnohodnotné" literární dílo).

U Tolkiena to bylo samozřejmě ještě před zfilmováním Pána prstenů, stejně tak jako v tomto případě. Dvojí zfilmování Milénia, komiks a já nevím co ještě už mě tolik nezajímalo, stejně tak jako jsem si byl vědom definitivního uzavření díla (čtvrtý díl z plánovaných deseti, dopisovaný jiným autorem mě nezajímá, mám už studentskou zkušenost s Vaňkovým dokončením nedokončeného Haškova Švejka). Zmiňují-li články o podobných čtenářských smrštích v případě Harry Pottera či Dana Browna, musím říci, že na knihy J. K. Rowlingové jsem neměl ten správný věk a z Dana Browna, přestože měl strhující komerční úspěch, jsem přečetl jednu knihu (Šifra mistra Leonarda, tedy ještě s tímto titulem, nikoli pozdějším Da Vinciho kód, trochu nešťastně kopírující originální titul) s tím, že jsem si potvrdil názor, že jde o druhořadou záležitost (nebudu teď vysvětlovat, proč).

Rovněž skutečnost, že Larssonovy knihy jsou jedinečné a jeho následovníci mohou být zajímaví, nicméně kvalit švédského novináře a spisovatele nedosahují, je myslím, zřejmá. Samozřejmě, že to neznamená, že si nemůžeme přečíst nové knížky Nora Jo Nesbøa, Švéda Håkana Nessera či manželské dvojice, která se skrývá pod pseudonymem Lars Kepler.

Na závěr chronologie "pro pořádek": Harry Potter (první díl originálu vydán 1997, v češtině 2000), Dan Brown 2003, Stieg Larsson Muži, kteří nenávidí ženy 2005.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Stieg_Larsson
https://www.severskedetektivky.cz/