Šrámkova Sobotka 2017 / II

17.07.2017 19:32

Šrámkova Sobotka 2017
61. ročník festivalu českého jazyka, řeči a literatury
1. – 8. července 2017

pokračování

Doc. PhDr. Jiří Poláček, CSc. / Průhledy do literární kritiky 20. století
čtvrtek 6/7, 9.00 / sál Spořitelny

Středeční odpoledne jsem strávil v úplně jiném prostředí s rodinou (Pohádkový les v Roprachticích), a ve čtvrtek ráno se vydal opět na přednášku. Nastala podobná situace jako v pondělí, tentokrát s docentem Jiřím Poláčkem z Masarykovy univerzity, když se setkal před vchodem do Spořitelny, vlastně už předtím, když jsem vystupoval z auta, šel kolem mě a ptal se, kde to je, protože tu zřejmě je poprvé. To jsem ovšem netušil, o koho jde a ptal se ho, zda jde na přednášku, samozřejmě najít správný vchod do sálu Spořitelny je pro nezasvěceného trochu zapeklitá situace. A vzhledem k řečenému také zpětně trochu komická.

Méně komický byl můj výsledný dojem z přednášky pana docenta. Kladl jsem si už před jejím začátkem otázku, jak chce pojmout její téma a hned po prvních minutách se naplnila moje obava, že to, co by mohlo být (či možná je) námětem přinejmenším celého semestru na Masarykově univerzitě, odkud přednášející přijel, bude chtít „stihnut za hodinu“. Nevadilo vůbec, že neměl dnes tak všudypřítomnou obvyklou prezentaci a měl pouze „plnou tašku slov“, jak se vyjádřil, problém byl v tom, že si vymezil nejen příliš široké téma (které by samozřejmě šlo pojednat jinak, akcenty na určité význačné osobnosti, buď ty nejznámější, jejichž význam by nějak interpretoval, nebo naopak upozorněním na ty méně známé). Jestliže ale ještě k tomu chtěl portréty osobností propojit s přehledem literárních časopisů a čtením dobových kritik, nemohl projekt mít dobrý výsledek.

Doc. Poláček si rozdělil téma na první a druhou polovinu století a značně po desáté hodině měl „udělanou“ tu první, s opakovanými komentáři, že „je toho moc“ a návrhem, moderujícím Janem Bílkem neakceptovaným, že touto částí přednášku uzavře. Kriticky se o dopoledni ve Spořitelně podobně v Raport!u vyjádřil i Ondřej B. Vinš, když hovoří o „otázce kvality a kvantity“, „po středeční vynikající přednášce o ženské kritice jsme se včera měli seznámit s literární kritikou celého 20. století. … Není jednoduše možné nacpat do zhruba hodinu a čtvrt trvající přednášky dějiny literární kritiky jednoho století“, pak nezbývá, než všechno jen „zmínit“, jak jsme slyšeli. Stejně jako Vinš ani já vůbec nezpochybňuji odbornou zdatnost pana docenta (při jiných příležitostech řekl řadu zajímavých věcí) a stejně jako pro něj bylo i pro mě zajímavé srovnání protikladných kritik Vančurova románu Pole orná a válečně z pera F. Y. Šaldy a Arne Nováka či recenze Weinerovy knihy Lítice od Karla Sezimy, příspěvek Arne Nováka o Brně, Karla Čapka o Poláčkových Mužích v offsidu a naopak Josefa Hory o Čapkovi, F. Götze či Bedřicha Václavka. Celkový výsledek byl nicméně poněkud rozpačitý.

Alena Zemančíková / Autenticita nahrávky: Básníci na svých místech
16:00 / zahrada Šrámkova domu

Odpoledne jsem chtěl jít se podívat už na jeden pořad z cyklu prezentací literárních a kulturních časopisů, tentokrát Souvislosti, Revue pro literaturu a kulturu (14.00, zahrada Šrámkova domu), ale únava mě tak trochu přemohla a dorazil až na poslechový pořad „Autenticita nahrávky: Básníci na svých místech.“ (16.00, zahrada Šrámkova domu). Byl jedním z nejinspirativnějších na celé letošní Šrámkově Sobotce. Alena Zemančíková, dramaturgyně Českého rozhlasu, která usedla na židli na pódiu zahrady, která je jedním z ústředních a nejživějších míst celého festivalu (v pendantu k akademickému sálu Spořitelny, ovšemže zjednodušuji), prezentovala na téže židli na Šrámkově Sobotce v loňském ročníku své literární dílo (zaujalo mě tenkrát, jak se dostala k autorskému psaní a vyrovnávala se se svou životní situací v knize Bez otce). Tentokrát se věnovala práci ve své hlavní profesi. Uvedla ji Eva Marková, bohemistka, na Šrámkově Sobotce nepřehlédnutelná (i v tom smyslu, že když dohledávám souvislosti, nacházím ji na videopozvánce na festival, v telefonních kontaktech pro koordinaci programu a dílen a jako lektora jedné z nich).

S komentářem o vzniku každé nahrávky pustila Alena Zemančíková dvě odlišné nahrávky básníka Petra Borkovce s jeho četbou textu (eseje o místě a básně) Il nostro delta, které vznikly v rámci pořadu Básníci na svých místech. Formát pořadu výrazněji akcentoval to, co rozhlasoví pracovníci často řeší, totiž autenticitu záznamu básnického textu. Hercům bývá někdy vyčítáno, že text „recitují“. Co by měli, proboha dělat, říká dramaturgyně a dává opačný příklad, kdy to nedopadlo dobře, já si na druhé straně nicméně ale vzpomínám na Luďka Munzara na loňské Šrámkově Sobotce, který rovněž odmítal vzrušenou deklamaci a zdůrazňoval respekt k textu v tichém čtení, v němž se rozzáří významy slov. V každém případě začínám, ještě než Alena Zemančíková dokončí příběh nahrávek, tušit onen problém, který vlastně zmiňoval i profesor Kraus v pondělní přednášce, totiž auru, jak o ní píše Walter Benjamin v eseji Umělecké dílo ve věku své technické reprodukovatelnosti. To je, jiným slovem, přesně ten problém autenticity.

U nahrávky textu Petra Borkovce, který se svým tématem vztahuje k deltě řeky Pádu, bylo nemyslitelné vydat se kvůli deseti minutám do vzdálené Itálie, v rámci sound designu se tedy tvůrci pořadu rozhodli najít na You Tube motiv, který text obsahuje, tedy zvuky ptáků, které měly vytvořit zvukové pozadí. Samotný text básně pak Petr Borkovec přečetl bez zvukové kulisy. I nám posluchačům něco nesedělo, vlastně to autenticky nepůsobilo, chyběla interakce mezi čtením a druhým zvukovým plánem. Po jejím dokončení si to uvědomila i autorka nahrávky a rozhodla se pro rozhlasovou reprízu nahrávku předělat, respektive udělat znovu. Zajela do Černošic, kde u Berounky básník bydlí a tam vznikla druhá nahrávka. Na začátku je řečeno, že se točí v jiném prostředí, než kde báseň vznikla, básník čte svůj text, po chvíli zaštěká pes, když někde v polovině projede vlak (nedaleko vede železniční trať), básník počká.

A najednou všechno funguje. Za přiznaného způsobu natáčení se nekopíruje téma (zvuky ptáků), ale vzniká metafora mezi oběma rovinami, něco navíc. Vzpomněl jsem si na Goethův výrok, když namalujete realisticky pudla, nevznikne něco nového, máte dva pudly. Především si ale uvědomuju, proč v té první nahrávce jsou obě vrstvy nepropojitelné, proč ten namarkýrovaný způsob nemůže dostát záměru. Tady se totiž falešně propojují dvě přítomnosti, přítomnost čtení/akce a přítomnost (gramatický prézens) textu, která je ovšem ve skutečnosti, tedy ve chvíli čtení, už minulostí. To je ono fenomenologické „tady a teď“, to je aura Waltera Benjamina. 

Alena Zemančíková to řekla přesně, kdyby to byl jiný typ pořadu, například pásmo, tam se s takovouto konvencí počítá, posluchač ví, že je to montáž. Nesmírně sympatický mi byl přístup paní Zemančíkové k věci, přijde a řekne, že kdyby neudělala tuto chybu, nedobere se takovéhoto poznání. A věc se obrátí k nesmírnému pozitivu. Také jsem jí po pořadu vysekl poklonu a v průběhu festivalu jsme se i několikrát potkali. Mimo jiné mi dala druhý den tip na pořad V jednom lese, v jednom domku Vizicheta a Rudolfa Hancvencla, který je prý skvělý, přestože se zdánlivě jedná jen o pohádky pro děti (že půjde o něco trochu jiného, naznačuje už formulace v programu: „pásmo klasických pohádek v moderní úpravě pro potenciální rodiče a jejich eventuální děti“).

Relikty hmyzu / Médea krvácí
19.30 Městské divadlo

To, že zpracování antického námětu (podobně jako téma úterní přednášky docentky Heczkové) vzbudí mimořádnou pozornost, se dalo očekávat. V Raportu ze 7. 7. 2017 (šesté číslo), v němž je rovněž „raportáž“ Kateřiny Matuštíkové s názvem Moje tělo je bitevní pole (jak signifikantní!) jsou divadelnímu představení souboru zvaného Relikty hmyzu s názvem Médea krvácí věnovány dokonce tři příspěvky, s rovněž už signifikantními názvy: Provokace? Prostě normální téma (Reněco – Nicol Škvarová), Kontroverzní, pobouření a zamilovaní (Nabídka aktualizace softwaru – Lukáš Křížek) a Všechno to musím zvládnout sama (Ženské psaní – Silvie Mitlenerová).

Mimo jiné mě zaujal výraz „reněco“, označující skutečnost, že se nejednalo o „adaptaci“ antické látky (nejznámější je zpracování Euripidovo), jedné z nejznámějších ve světové literatuře vůbec, téma děsivé vraždy vlastních dětí zklamanou matkou, která se chce pomstít. Ta tvořila opravdu jen rámec, Iáson se například objevuje ve hře v sarkastické parafrázi, když se místo na linku důvěry dovolá na jakési číslo dopravní společnosti, celá hra je vlastně koláž obrazů, výpovědí několika žen k aktuálním tématům dneška, název Médea krvácí má pozoruhodný trs významů (toho si v recenzích nikdo kupodivu nevšiml), totiž od té prvoplánové, totiž menstruace, až po politováníhodný přístup žen ke svému mateřství – to krvácí. Takto jednoznačně bych to ale nechtěl vyznačovat, domnívám se, že soubor přistupoval k otázkám dnešních žen s porozuměním. Vybírám z formulací jednoho z komentářů (S. Mitlenerové):

Do Solnice se vejde asi 110 nebo 120 lidí. Hodně z nich předevčírem odcházelo podrážděných. Hodně z nich včera už rovnou přicházelo podrážděných. Zhlédnout krvácení, potrat, ženy, možná i feminismus a rozhodně soubor, který nemá pěkný poetický název typu Viola či divadlo F. X. Šaldy, ale jmenuje se divně Relikty Hmyzu, a navíc je to volná platforma. (…) Inscenace pojednává o ženách, jejich vztahu ke kariéře, reprodukci, sexu, alkoholu a dalším ženám. Pojednává o nich jiným způsobem, než se o ženách píše v Ona Dnes, Betynce, Cosmopolitanu. Medea jsem já a moje kamarádky. Nemůžeme otěhotnět, nemůžeme najít chlapa, nemůžeme se shodnout s mámu, nemůžeme si vybrat šaty. Děláme si testy na záchodě v obchodním centru, řežeme se při holení nohou do achilovek, opíjíme se nekvalitním vínem, svalujeme vinu na muže. Jsme zpocené, zanícené, zakrvácené, ulepené….

Nechci komentovat reakce publika ani polemizovat s tím, zda Relikty hmyzu „umí lépe“ či zda jim uškodilo kukátkové divadlo. Viděl jsem je poprvé a coby divadelní kritik bych se necítil příliš ve své kůži, ke komentáři hereckých výkonů se necítím kompetentní. Vnímal jsem to, že soubor se vyhnul naturalismu (zmiňuje i Nicol Škvarová při obhajobě legitimity zpracování „normálního tématu“), naopak bylo vizuálně atraktivní, „obrazové“ (metafora cvičebního míče a těhotenství), groteskní (gynekolog s rukavicemi, který prodal obchod s kočárky, protože se nerodí děti), dobové (formulace „Zabít parchanty a zdrhnout“, vlastní autorská hudba), a byť se některým kolegům, jichž jsem se ptal, příliš hra nelíbila, mně ano.

Hrají: Kateřina Dvořáková, Antonie Formanová, Edita Valášková, Stephanie Van Vleet, Vojtěch Vávra. Scénář: Adam Pospíšil. Režie: Josefina Formanová, Adam Pospíšil a Šimon Stiburek. Hudba a video: Vojtěch Vávra. Lightdesign: Kryštof Pokorný. Scéna: Lenka Potměšilová Kostýmy: Natalie Nováková.

Ostrak Mode Solo / Josef Ostřanský
22:00 / zahrada Šrámkova domu

Byl čas na kávu a popovídání si našeho okamžitého společenství (Faltus, Klehr, Zlatník) v zahradě Šrámkova domu. Dnešní večerní hudba zde byla jednou ze změn, které bylo možné zaznamenat oproti „papírovému“ programu, kde byla pod titulem „Nokturno“ uvedena dvojice Bonus & Mary C. (tedy občansky Martin Hůla, známý též pod jménem Martin Tvrdý, a Marie Čtveráčková), nicméně vystoupil Josef Ostřanský (rovněž pod pseudonymem či projektem Ostrak Mode Solo). Poznámka na okraj: programové změny ke Šrámkově Sobotce patří, je to ovšem srozumitelné třeba v případě špatného počasí, kdy je akce na poslední chvíli někam přesunuta. Na druhé straně je to tak trochu zdejší folklór, vypravoval jsem to tady jako anekdotu: Když jsme hráli s Fidle kdysi v Šolcově statku, byli jsme připraveni tuším na pátou, a když se v půl šesté nic nedělo a ptal jsem se, zda nás někdo uvede, bylo mi řečeno, až přijde pan doktor Samšiňák. Něco z toho tady je dodnes. Ostřanský je zajímavý, kytara, klávesy, looper a různá hejblátka ke zpěvu, elektronika není samoúčelná, má nějaké sdělení. Má i zajímavé stránky, kde je k poslechu celé album Copy and Paste pod značkou Ostrak Mode. Sledoval jsem nadšené mladé publikum, ale sám jsem doposlouchal asi polovičku, protože mně už byla zima (přes teplé počasí před půlnocí někteří měli deky, já byl v kraťasech) a vydal se domů s tím, že mě v pátek čeká poslední přednáška.

Doc. PhDr. Erik Gilk, Ph.D.: Literární kritika v praxi
pátek 7/7, 9.00 / sál Spořitelny

Pan docent Gilk působí na Katedře bohemistiky FF UP v Olomouci. I vzhledem k tomu, že jsme jej mohli vidět v auditoriu v předchozích dopoledních setkáních, odkazoval ve svém přehledně strukturovaném vystoupení co chvíli k různým momentům už dříve na festivalu řečeného. Na začátku přednášky nastínil, o čem bude hovořit: místo kritiky v literární vědě, místo kritiky v literární komunikaci, konkrétní práce se studenty při psaní literárně kritických útvarů, přičemž v Olomouci je to jediné místo, kde se této oblasti speciálně věnují. U nás se literární kritika formovala až v 19. století, pokud dříve existovala, představovala spíš normy toho, jak by se mělo psát, nyní základní funkce hodnotící. Psali ale spisovatelé, teprve F. X. Šalda postuloval kritiku (a literárního kritika) jako samostatnou doménu, a to nově: kritika není součástí vědy, ale umění (okolnosti zrodu Šaldy coby kritika etc.).

Vypisuji dále ze svých poznámek: Jaké jsou hranice kritiky a historie, třeba když budeme psát o Topolově Sestře dnes, po třiadvaceti letech (první vydání 1994), jakou úlohu má kritika (kdy se kniha stane součástí kánonu), ve své době nepřijatý Švejk a dnes takřka zapomenutý Knap, ve své době oslavovaný. Příběh Čapkovy Továrny na absolutno, jejíž fragmentárnost autor obhajoval, nicméně v příštích případech se poučil a text románů měl dokonale připravený. Názory na to, pro koho kritik píše – samozřejmě pro sebe, pro spisovatele, pro čtenáře? Dnes se nepoužívají v novinách šifry, to znamená i výraznější osobní ručení za řečené. Zmíněna Havlíčkova Kapitola o kritice. Šaldova kritika patosem a inspirací, tj. mít názor a předpovědět vývoj (Šalda do české kultury přinesl nejnovější výtvarné umění). Metoda kritiky se vyvíjí, neustrne, přehodnocuje. Otokar Fischer ve stati O literární kritice (1916) obráceně než Šalda – to, že je kritik umělec, je samo sebou, navíc odbornost (Šalda – to, že je vědec, je samozřejmé). Na Fischera navazuje Václav Černý. Ten v jedné studii hovoří o empatii, vciťování, nutnosti zprvu přijmout svět spisovatele, teprve ve druhé fázi vyjádřit svůj názor (to dnešním kritikům mnohdy chybí). Jestliže Černý říká, že kritik má být objektivní, nemyslí tím popření subjektivity (ta je vždy), nýbrž vztažení se k objektu, k záměru díla, nikoli k záměru autora (vykládat záměr autora je vždy problém). V závěru popsal doc. Gilk práci se studenty.

V diskusi vyslovila jedna z docentek (nepoznal jsem dle hlasu, která to byla), několik výhrad k řečenému, např. že přisoudit hodnotící funkci pouze kritice je zjednodušené (odpověď: „převážně hodnotící funkce“, v historii je hodnocení imanentní už tím, kolik věnuju prostoru jednotlivým dílům v přehledu; samozřejmě: když bychom šli dál, za „posuzování a odsuzování“ v modernějším pojetí, než býval kritik jako postrach a vnímali třeba pojetí Nové kritiky, která se soustředí spíš na odkrytí souvislostí díla pro čtenáře, byli bychom také jinde). Mě napadla v souvislosti s řečeným jiná věc:

Jestliže jsou Knapovy romány dnes opomíjeny, je to také vina strnulosti „akademiků“, kteří nedokážou předestřít čtenáři skutečnost, že v dnešním globalizovaném světě je vztah k místu nesmírnou hodnotou – a impulsy tu máme: fenomenologii („tady a teď“), opět Benjaminovu auru coby autenticitu nezprostředkovaného, nový regionalismus etc. Využil někdo z vykladačů z toho něco? Jak je v tomto ohledu fascinující cesta Vojty Kaliby v zdánlivě „pouze realistickém“ románu K. V. Raise! (cestování krajinou, o němž tady také byla řeč, ve vztahu k dramatické životní pouti hrdiny). A položil jsem otázku v souvislosti s tím, že úlohou kritiky je rovněž upozorňovat čtenářskou obec na nové knihy a s tím, že si neumím představit, jak vlastně přednášející odpoví, protože je to na celou další přednášku, jaký mají na literární dění dopad (a tedy funkci kritiky) literární festivaly a jaký dnešní možnosti internetu. Uspokojující odpověď samozřejmě nebyla v délce trvání celé přednášky.

Tvůrčí dílny / páteční odpoledne a večer
Dílna rozhlasového dokumentu / Obřadní síň Městského úřadu
Dílna divadelní tvorby a Dílna jevištních improvizací / Městské divadlo
Učitelská dílna / sál Spořitelny

Závěr letošní Šrámkovy Sobotky jsem svým výběrem věnoval dílnám, i vzhledem k tomu, že jsem nedostatečnou pozornost vůči nim v minulých letech vnímal jako své manko. Dílny jsou od počátku spjaty s cíli a záměry festivalu, když si pak přehlédneme jejich šíři, uvědomíme si, že oproti někdejšímu původnímu rozměru, totiž recitaci, se rozvrstvily jak oborově, tak svou aktualizací. Nejedná se samozřejmě o proměnu v pouhých několika letech a historii bych musel dohledávat na stránkách a v archivu, ale šlo mi spíš o to, udělat si současný obrázek této významné složky festivalu.

Vzhledem k tomu, že jsem ještě v pět hodin odpoledne probíral s Pepou a Honzou Úlehlovými některé věci v souvislosti s úmrtím jejich tatínka, nedorazil jsem na „tvůrčí dílnu na pomezí prózy a publicistiky“ Jizvy, jejíž lektorkou byla Dora Kaprálová, ale až na Dílnu rozhlasového dokumentu: Tečku wav, kterou lektoroval Daniel Moravec. Jedním z účastníků byl, jak jsem pak v zahradě Šrámkova domu odhadl, i grafik festivalu Bohdan Heblík (říkal mi, že tuto úlohu plní už šest let). Setkání se uskutečnilo v prvním patře Městského úřadu, tedy jako obvykle v Obřadní síni, kde není příliš mnoho místa, takže bylo nutno posunout některá křesla a přesto si někteří příchozí museli najít místo na koberci po straně či u vchodu. Vzhledem k tomu, že zmíněná předchozí dílna ještě neskončila, jsem mohl být užitečný touto informací, protože jsem zavolal Milanu Faltusovi, který tam byl, stejně jako fotografka Jana Plavec.

Slyšeli jsme výsledky týdenní práce účastníků, jejichž výsledky, osobitost i vědomí záměru lektor chválil vzhledem k tomu, že zvládnout všechny složky vytvoření dokumentárního záznamu od nahrávání, práci s materiálem, střihem atd., není za tak krátkou dobu jednoduché. Slyšeli jsme pět nahrávek, každou nějakým způsobem jinou tématem i provedením, a když jsem si to propojil, navazovaly také na to, co prezentovala v zahradě Šrámkova domu Alena Zemančíková. Odvaha zabývat se takovým tématem jako je konečnost lidského života, odpovědi na civilní otázku, jakým je několik mužů otcem, momenty poetičnosti, ale i humoru, vynalézavost i upřímnost výpovědi autora, když se dostane do potíží se zpracováním, to vše bylo poučné. Jako „náhodného“ návštěvníka jsem pouze postrádal to, že nebyli autoři prací (v pracovním společenství samozřejmě známí) představeni ostatním, případně že se sami neměli možnost vyjádřit k tomu, co dělali (jistě to probírali v předchozích dnech, ale měl-li být výstup veřejný, byla to trochu chyba na kráse).

Rozhlasová dílna byla od 18.00 hodin, další dvě, Dílna divadelní tvorby, Thomas Bernhard: Prezident a bezprostředně následující Dílna jevištních improvizací, pokračovaly v Městském divadle od 19.30. Celý večer uvedl Jan Smolka, zdatný herec, kterého publikum na festivalu vídá (letos uváděl pořad zahájení, jak dohledáno, je členem redakce festivalového časopisu etc.), spolu s dvěma dalšími herci, s nimiž vytvořil autorský voiceband, jakýmsi kabaretním vstupem. V Bernhardově hře v překladu Zuzany Augustové, ze tří hodin originálního textu sestříhanou na tři fragmenty, které dávaly hrubý smysl intence hry, vystoupily čtyři ženy a jeden muž.

Děj poměrně raného Bernhardova dramatu (je z roku 1975, premiéra ve vídeňském Burgtheatru, česká premiéra 2010 na Vítkově) je zhruba následující (podle stránek agentury Dilia): Prezident, který se „vypracoval úplně zdola", je diktátorem polovojenského státu, proti němuž se už nějakou dobu bouří především studenti. Začátku děje předcházela řada atentátů na představitele státní, vojenské a církevní moci (prezidentský pár má podezření, že se na atentátu, při němž měl být u hrobu Neznámého vojína usmrcen právě Prezident, podílel jejich vlastní syn, studující údajně v Itálii). Namísto Prezidenta se ovšem obětí posledního útoku stal jeho osobní strážce, nepřímo pak Prezidentčin pes, který z leknutí utrpěl srdeční infarkt.

Je neuvěřitelné, jak během vlastně velice krátké doby (nevím, zda to bylo opravdu jen těch několik dní v Sobotce, či zda byla nějaká předpříprava) dokázali účastníci tvůrčí dílny v pozoruhodné kvalitě nacvičit takřka hodinové představení. Zajímavé pro mě byly i výstupy Dílny jevištních improvizací, vedené lektorkou Václavkou Křesadlovou, imaginativní a emotivní studie dialogu (bez použití běžné diskurzívní řeči) o poté „objevování neznámého prostoru“, označeném lektorkou jakožto „úhlopříčka“. Herectví jako sebereflexe svého těla, exprese, ale i humor (reakce diváků, plný sál), na pokračování série dílen do sálu Spořitelny jsme odcházeli veskrze uspokojeni.

Výstup z učitelské dílny, vedené Hanou Kofránkovou (potkával jsem ji průběžně po celou dobu festivalu, například na přednáškách, poptal se jí na zdraví), se uskutečnil v sálu Spořitelny. U klavíru usedl Jiří Šlupka Svěrák, už takřka „součást inventáře“ Šrámkovy Sobotky (pravidelně zde vede i hudební dílnu a také této dílně následoval výstup z dílny Sborového zpěvu, které jsem už ale nebyl přítomen). Hana Kofránková přivítala návštěvníky na 16. prezentaci učitelské dílny a připomněla témata starších ročníků – v roce 2002 se dílna konala poprvé, asi deset žen recitovalo knížku F. Halase Naše paní Božena Němcová, další rok na „Šolcárně“ se dělaly Modlitby z archy, následující rok proběhla šrámkovská literární konference, pak byl na programu medailónek Jakuba Hrona Metánovského, k dalším patřilo havlíčkovské téma či K. J. Erben Zlatý kolovrat, v roce 2008 bylo tématem srovnání třech generačních slabikářů, Krylovovy bajky, medailonky Boženy Němcové, Emanuela Frynty s Písničkami bez muziky či Jana Nerudy, v loňském roce předvedly paní učitelky konečně Pussy Riot  [použit audiomateriál Hynka Zlatníka, témata jsem nevyjmenoval všechna].

Letos byl projekt nazván „Od Šaldy k Šaldě“. Východiskem bylo dílo Františka Halase Staré ženy z roku 1935, které na pódiu zaznělo z úst účastníků či spíše účastnic dílny, kritické reakce, počínaje tou F. X. Šaldy, ale i těch pozdějších, například  Jiřího Taufra, jenž stál u zrodu několika politicky motivovaných nenávistných kampaní, mj. proti J. Seifertovi, a dalším budovatelským kritikům.

Paní režisérka pracovala svým oblíbeným způsobem, v podstatě formou voicebandu, kdy např. proud textu je rozčleněn do jednotlivých veršů, recitovaných jednotlivými herci, jiné části textu jsou prezentovány unisono, u dalších se opakují jakožto echa poslední slova verše či věty. Je to vlastně metoda, kterou starší posluchači znají z dávnější doby budovatelských kantát a agitek. A této době byla věnována druhá část pořadu (takže byla s tou první, věnované skutečné poezii logicky propojena), když jsme slyšeli „slavnou“ Krmičku vepřů Michala Sedloně a komentáře stalinistického literárního kritika Ladislava Štolla. Komičnost budovatelského vzrušení někdejších estrád vyvolávala v sále salvy smíchu, v tomto směru určitě mohli být performeři i paní režisérka spokojeni. To, že tento druh kultury není můj šálek čaje ani ve formě výsměchu (pro mě je důležité v tomto směru mlčení o tom, a když přátelé na sklonku večera u táboráku sahají k častuškám, odcházím), je jiná věc. Ovšemže to na druhé straně nemění nic na tom, jaké má Hana Kofránková zásluhy nejen na Šrámkově Sobotce, ale i na kultuře v celém regionu (pamatuju ji např. z recitací s A. Strejčkem ve Starých Hradech) a konečně v české kultuře vůbec.

Na sobotní Třešňový jarmark už nepojedu, v poznámkách mám nadrásáno ještě několik věcí, například osobnost fotografky Jany Plavec by stála za delší rozvedení, ale nechám si to na jindy. Setkal jsem se během toho, byť z různých stran okleštěného týdne, s řadou osobností (i v kontextech k minulým ročníkům, něco z toho jsem zmínil), s některými nikoli (měl jsem v programu zaškrtnutou třeba Doru Kaprálovou, fotil jsem ji na jejím autorském čtení v jednom z minulých ročníků). Teď ještě přečíst hromadu čísel loňského ročníku časopisu Tvar, které byly na pultu předsálí ve Spořitelně volně k rozebrání, a knížky, k nimž mě Šrámkova Sobotka letos inspirovala. Třeba Deníky Pavla Juráčka. V každém případě přináší  – myslím pro každého z nás návštěvníků – vedle potěšení ze samotných pořadů, za jejichž přípravu si všichni včetně organizátorů zaslouží poklonu, a radosti ze setkání (žel Šolcův statek, který byl místem večerních posezení nejvěrnějších Šrámkovců, v tomto ohledu už nefunguje po sporech se současným majitelem) a samotného pobytu zde řadu impulsů pro další aktivity.

Mám tu ještě jednu poznámku, měl jsem ji nějak „zapracovat“ do předchozího textu, ale budiž: Hned při prvním příjezdu na letošní Šrámkovu Sobotku mě zaujala grafika plakátu a překvapení pokračovalo u tištěného programu, časopisu Raport!, zkrátka u všech materiálů. Nejdříve jsem si myslel, že je to nějaké zákeřné graffiti, vzápětí jsem ale pochopil. Místo slov Šrámkova Sobotka, vytištěných červeně na transparentu na soboteckém náměstí, byla některá písmena přepsána černě, takže výsledným textem bylo Šaldova Sobotka. Slovo „program“ bylo přepsáno na „probral“ a jednotlivé tituly časopisu Raport! doznaly permutací vzniklou škrtem některých písmen a přidáním jiných Porta, Ota, Aport!, Sport, Aorta, či Port (poslední číslo nemám, tak nevím).

Odkazy podle témat v textu

Šrámkova Sobotka 2017
http://www.kudyznudy.cz/aktivity-a-akce/akce/sramkova-sobotka.aspx
Vzhledem k tomu, že internetové stránky ukazují vždy jen aktuální program roku, přetiskujeme letošní program v samostatném dokumentu.

(dohledáno) ze zahájení Šrámkovy Sobotky
https://www.youtube.com/watch?v=m5FQpSBAWNQ

Prof. Jiří Kraus
http://www.rozhlas.cz/leonardo/veda/_zprava/424820 (Potřebujeme češtinu? A jakou?) http://www.rozhlas.cz/leonardo/anonce/_zprava/424604
http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=8014
http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=2269 (Fischer)
http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=7837

Tereza Semotamová
http://www.aura-pont.cz/semotamova-tereza-p2938.html
http://www.literarni.cz/autori/tereza-semotamova/
http://www.vetrnemlyny.cz/nakladatelstvi/knihy/381-Pocong-aneb-O-pinozivosti-lidske-existence

Briana Čechová, Pavel Juráček
http://eea.nfa.cz/cz/tym/briana-cechova/
http://nfa.cz/cz/o-nas/aktuality/?a=12605-filmy-pavla-juracka-opet-v-kinech
http://eea.nfa.cz/cz/filmy/pripad-pro-zacinajiciho-kata/
https://www.citarny.cz/index.php/nove-knihy/knihy-dospeli/art-film-fotografie/3253-juracek-pavel-denik
http://www.kinobox.cz/film/17463-pripad-pro-zacinajiciho-kata
https://art.ihned.cz/knihy/c1-65740840-pavel-juracek-denik-i-1948-1956 ukázky

Doc. Libuše Heczková

https://uclk.ff.cuni.cz/ustav/lide/akademicti-pracovnici/libuse-heczkova/
http://www.ff.cuni.cz/fakulta/o-fakulte/pravidelne-akce/mluvici-hlavy/heczkova/
http://www.iliteratura.cz/Clanek/25221/heczkova-libuse-pisici-minervy
http://dejinyasoucasnost.cz/archiv/2010/3/libuse-heczkova-pisici-minervy/

doc. PhDr. Irena Vaňková, CSc., PhD
https://is.cuni.cz/webapps/whois2/osoba/1834219652102875/?lang=cs
doc. PaedDr. Ladislava Lederbuchová, CSc.
http://www.zcu.cz/about/people/staff.html?osoba=17629
http://kcjl.modry.cz/katedra/lederbuchova.htm

Dílo F. X. Šaldy
je dnes elektronicky dostupné ve formátech pdf na adrese

http://www.ucl.cas.cz/edicee/soubory-del/soubor-dila-f-x-saldy

Michael Špirit
http://www.databazeknih.cz/zivotopis/michael-spirit-29189
http://www.ipsl.cz/index.php?id=1035&menu=echa&sub=echa&str=aktualita.php

Alena Zemančíková
http://www.rozhlas.cz/lide/cv_drama/_osoba/3186
https://vltava.rozhlas.cz/alena-zemancikova-5003652
http://denikreferendum.cz/clanek/22243-rozhlas-pro-ty-kteri-poslouchaji
http://www.vetrnemlyny.cz/nakladatelstvi/autori/234-Alena-Zemancikova

Relikty Hmyzu, Médea krvácí
https://www.facebook.com/relikty/

Josef Ostřanský
http://www.josefostransky.cz/
http://www.fullmoonzine.cz/novinky/josef-ostransky-ovladnul-elektroniku

T. Bernhardt, Prezident
http://www.dilia.cz/index.php/3d/item/7306-prezident
Václava Křesadlová
http://www.duncancentre.cz/assets/CV-Zivotopisy-pedagogu-nove-skolni-rok-20142015/Vaclava-Kesadlova.pdf

Moje fotografie
http://jankcelis.rajce.idnes.cz/Sramkova_Sobotka_2017_I/
http://jankcelis.rajce.idnes.cz/Sramkova_Sobotka_2017_II/
http://jankcelis.rajce.idnes.cz/Sramkova_Sobotka_2017_III/
http://jankcelis.rajce.idnes.cz/Sramkova_Sobotka_2017_IV

Zpět