Šrámkova Sobotka 2016 (II)

12.07.2016 12:26

Šrámkova Sobotka 2016
Lyrika dnes / 2. – 9. července 2016
(II)

Čtvrteční ráno Doc. PhDr. Martin Pilař, CSc. z ostravské univerzity s tématem, formulovaným v programu jako „Totální a trapná lyrika českého undergroundu“ avizoval, že jej bude dokládat hojnými ukázkami (nakonec jich tak mnoho zase nebylo, přivítal bych víc), přednášku nicméně uspořádal přehledně a srozumitelně takřka jakožto přípravu pro pedagogy – od definice jednotlivých pojmů (vedle undergroundu rovněž disent, alternativní kultura či „indies“, „kulturní periferie“ vymezující se vůči centru), přes periodizaci: tři etapy undergroundového hnutí, tj. padesátá léta, raná tvorba B. Hrabala, Iva Vodseďálka, V. Boudníka ad., léta sedmdesátá, kdy se vedle undergroundu literárního uplatnil underground rockový (Plastici etc., Egon Bondy, Magor) až po léta osmdesátá (časopisy Revolver revue, původně Jednou nohou, Vokno, Jáchym Topol). V důležitém slovníku literárních životopisů v USA je uvedene Krchovský, stále více na věhlasu nabývá Hrabal a rovněž Topol. Pojem urunderground (M. Červenka), tj. raný Hrabal, Marysko, „neopoetismus“. Kolář Hrabalovi radil, aby psal prózu (to už není neopoetismus, začínal poezií). Progresívní automatismus (kaskády veršů, slova navazující na předchozí zvukově). Jirous říká, že nejde jen o provokaci a bohémství, ale hlavní je duchovní obsah (svoboda, samostatné myšlení). Václav Černý se vůči hnutí tváří odmítavě. Ve Splavu reportáž Tomáše Chaloupeckého: „Byla to standardně dobrá přednáška, tak standardně, až o o ní vlastně není co psát.“

První odpolední autorské čtení, na které jsem se vrátil, stejně jako některé další dny, po odskoku domů do Jičína na oběd, bylo čtení Karla Škrabala. Musím říci, že mne příliš coby básník nepřesvědčil. Nedostudovaný novinář pracoval na řadě postů, dlouhodobě v MF dnes, v současnosti zástupcem šéfredaktora regionálního zpravodajství v České televizi. Ve vlastní charakteristice padla zmínka o sdružení Vítrholc a o třech městech, rodné Jihlavě, Brně a Praze, kde žije dnes. V textech zazněly pocity z přestěhování do metropole, zazněly básně o fotbale (mně naprosto nic neříkající). U jinak vcelku vtipného muže můj dojem přehlušil (možná ovlivnila i jeho vystoupení) nepříjemná událost, uražení výfuku u auta (navíc půjčeného), kterou bylo třeba vyřešit (v komentáři Byli milí, Splav!, č. 6, 8. 7. 2016 zaznělo, že vinu měli techničtí pracovníci, kteří cosi opravovali na silnici a cosi tam nechali).

V druhém čtení (opět v prvním patře komplexu Šrámkova domu) vystoupil Jiří Studený, který dosud moderoval jiné hosty autorských čtení. Studený se prezentoval ve svých inkarnacích pseudonymů Krejzyber a Krejzyberd, popř. Dr. Krejzyberd. Cestu k tomuto alter egu vysvětlil oblibou amerického básníka Gary Snydera a klíčovým slovem „divočina“. Četl z básnických sbírek S lotosem za pasem (2013) a Varných konvic sten (2015).  Do poznámek jsem si napsal: rýmy, hodně hra se slovy, ale významově, zajímavé rytmy, intertextové parafráze a nejrůznější zvraty, inspirace vším možným, buddhou aj. („zemřít sám – nepoznán“), všechny prostředky klasické poezie. Jiří Feryna na jedné straně ve Splav!u č. 6, 8. 7. 2016 (Odstrčená popina) rovněž oceňuje znalost básnického řemesla („Studený disponuje znalostmi z různých oblastí, stylizaci má precizně vyladěnou a své básnické angažmá promyšlené“), nicméně zaujímá kritický přístup („klouže po povrchu čehokoli, včetně oblastí, v nichž má, jak jsem zmínil, hlubší znalosti“).

Snad bych nebyl tak odmítavý, byť můj základní pocit z autorských čtení je dost sestupný, byť některá byla zajímavá, s výraznou osobností, která by mi uhranula, jsem se posledních třech dnech nesetkal. V každém případě mě ale Jiří Studený potěšil reakcí na Sobotku a na atrium školní budovy (ve škole jsou mnozí účastníci EXODu tradičně ubytováni), když napsal básnický text a zaznamenal ho do knihy výstav (v atriu je instalována jedna z výstav Šrámkovy Sobotky, fotografie Jiřího Demela). Krátce jsem s ním pohovořil o tom, že by bylo zajímavé text ještě nějak dále adjustačně pojednat (které místo má svou básničku?, i když v Sobotce se to přímo nabízí), učinil zmínku o dnešní nové oblíbenosti pseudonymů (letos např. Milan Urza, obč. jm. Milan Kudyn) a dal mu typ na kontext Jana Opolského, o němž hovořil a jímž se zabývá též Jaromír Typlt (znají se).

Dvě cesty české poezie byl název pátečního dopoledního setkání s doc. Justinem Quinnem, Ph. D. v sále spořitelny. Záměrně říkám setkání, protože přístup Ira, který v Čechách žije více než dvě desetiletí, neodpovídá tomu, co jsme zvyklí nazývat – a co bývá zařazeno v dramaturgii festivalu v tuto dobu obvykle do sálu spořitelny – „přednáška“. Bylo to spíš jakési interaktivní povídání, na začátku dotazy, o kterých básnících dvacátého století se domníváme, že jsou nejznámější v anglofonním světě, které básníky známe my (na mého Leonarda Cohena reagoval s povděkem), teprve potom vysvětlil, jak se přihodilo, že Miroslav Holub je v Americe nejznámějším českým básníkem, následoval vlastně seminář, kdy jsme porovnávali překlad jedné básně M. Holuba a jedné B. Reynka do angličtiny se zorným úhlem na to, co je překladatelským oříškem. Kolegyně zformulovala rychleji než já, že překlad výrazu „pes pláče“ – howls je nepřesný (doplnil jsem jen, že Ginsbergova báseň The Howl je česky Kvílení). V každém případě přinesl Justin Quinn jiné úhly pohledu na českou poezii, než jsme běžně zvyklí vnímat – pochopitelně.

Již ve čtvrtek jsem okomentoval jakousi sestupnou tendenci v prezentacích tvorby jednotlivých hostů autorského čtení – byť se někteří uplatňují ve všech možných oborech (viz předchozí poznámky, uvědomuju si, že mnozí byli snad „hlavním oborem“ novináři, žádný „jen“ básník). Dvě páteční odpolední autorská čtení byla v tomto ohledu posledním stupněm zklamání z předloženého výběru toho, co má být české básnictví.

Neskáču na vějičky případných outfitů, v tomto případě odbarvených dlouhých vlasů, trička s nápisem „Lu(e)ge“ německým písmem a botách, jak jen se jmenují ty, co v nich chodí holé hlavy. Hovořím o Patriku Linhartovi, 14:00, zahrada Šrámkova domu. Podezřelý mi dotyčný začal být již při prezentaci všestranného umělce – od literatury přes výtvarné umění, novinařinu až po hudbu (to jsem vlastně napsal před pěti minutami v úvodu), nesedl jsem si na zadek, když jsem se dozvěděl, že působil v radikálním baletu Vyžvejklá bambule (máme přece lepší jako jsou Nukleární hovada) ani ve skupině Kundí frky. Když se nicméně začala tématika sebevědomého performera stáčet na téma ženského pohlavního orgánu, nicméně bez jakékoli invence, funkčnosti a smysluplnosti, počkal jsem si, když v básni o Kristovi Linhart vytvořil zcela jistě originální rým „mundi“ – „chlupy z kundy“ a při příležitosti otázek z publika jsem básníka pochválil za energii, s jakou vychrlil báseň, ale s tím, aby mi zmíněný rým vysvětlil, že jsem zcela neporozuměl souvislosti. Dotyčného odpověď byla: A Vás napadlo něco jiného? Tak to je zajímavé. Takže básnická práce spočívá v tom, co „básníka“ na první dobrou, co nejlacinějšího, „napadne“. Nové pojetí imaginace, invence. Vzpomněl jsem si na performera, básníka a mystifikátora, když o několik hodin později Luděk Munzar hovořil o tom, že se nemá „recitovat“, jen s maximální pokorou tiše přenést slova přes hranice rtů.

P. S. (z Twitter recenzí ve Splav!u, které ukazují, že snad přece jen nejsem sám, kdo to takto vnímá: Proč ten pán tak křičí? (Aurelie Christov). Na poezii už bych se sbalit nenechala (Dominika Jansová). Ja se chcem zabiť, keť to počúvam (Zuzana Vernerová).

Abych to dorazil, protože už mě příliš nebaví to dále rozvádět (nevím, zda by stálo za to, rozvířit téma „degradace řeči“ v souvislosti s „degradacemi hodnot“ v nějakém literárním periodiku, protože zdá se, že někteří básníci jsou do té míry sebejistí, že si vůbec nejsou ochotni připustit, že by něco bylo špatně a že naopak ten, kdo by pochyboval, nebyl úplný idiot, který vůbec neví, co je in), v jedné větě ještě zmíním autorské čtení Jany Orlové, jejíž tvorba je, jak zmiňuje anotace v programu „tělesná zkušenost, která dnes představuje poslední záchytný bod osobní autenticity“.  Její prezentace potvrzuje, že byla chybná moje původní úvaha, že povaha toho, co zde zaznělo, souvisí s tím, že v loňském ročníku seděly na židli na pódiu zahrady Šrámkova domu převážně ženy, a letos muži.

V posledním čísle Splavu napsala v polovičním hejtu a polovičním letter of love (obvyklý slovník časopisu) Odpálit Ikarii Silvie Mitlenerová: „Bude se svlíkat.“ „Bude se svlíkat a nechá se tahat za vlasy.“ „Bude močit na knihy.“ „Strčí Ondřejovi nos do oka a jazyk do krku.“ Tato všechna očekávání jsme si vyprodukovali v redakci Splav!u na základě vzpomínek, útržků a videí Jany Orlové z její homepage. Prejže rejže. Nic z toho se nestalo.  Ocitoval jsem delší začátek příspěvku, abych nemusel dlouze vysvětlovat následující verše, které jsem si zapsal a jejichž znění jsem si pak ověřil na homepage Jany Orlové, stránek nakonec opravdu zajímavých, možná ozřejmujících něco z těch dnešních „divadelních“ a multimediálních přístupů (proti nimž apriori naprosto nic nemám, naopak vítám i expresi, kabaret etc. etc.): Když se udělal / utřel si péro do utěrky / a já se smála / jaká jsem to hospodyňka!

Asi by stálo za to opravdu se tím nějak seriózně zabývat. Co je ona krásná lehkomyslnost, co arogance, co provokace či nesouhlas s tím, co se kolem děje, co nutnost, chceme-li, aby si nás vůbec někdo všiml, co geniální úlet, co banalita, co generační výpověď, co gellnerovská maska a co póza. Určitě to není jednoduché a ploše to rozhodně nevidím (např. ve Splav!u, č. 2., 4. 7., jsem narazil na obdivný článek J. Feryny s názvem LyriXXXa o Four Chambers, určitě cosi vypovídající). A vůbec si nedělám nárok na jakékoli soudy či dokonce odsudky, povýšené nadzvedání obočí či cokoli jiného. Takže – stalo by za to…

S očekáváním, jak bude působit dnes populární herec, jsem šel do spořitelny na pořad Hordubal Igora Bereše (opět ne do Domu s pečovatelskou službou, jak uvedeno v programu – řada položek v programu měnila své místo, setkání s Luďkem Munzarem dokonce dvakrát – sál spořitelny – zahrada Šrámkova domu – Městské divadlo; sobotecká specialita, kterou za ta léta beru s úsměvem).

Tentokrát nemoderoval pořad o audioknihách z Radiotéky Českého rozhlasu režisér Aleš Vrzák jako v předchozích dnech, nýbrž Václav Žmolík. A činil tak veskrze profesionálně, on je, tak jak ho znám, opravdu profík (jakkoli se tomuto přístupu jakožto profesionální póze „mistra banalit“, posl. číslo Splav!u, Tomáš Chaloupecký v reportáži Žmolkovité odpoledne vysmíval). Igor Bareš, poté, co si naklonil (už nakloněné) obecenstvo hned v úvodu vtipnou poznámkou, prozradil něco ze své profesionální dráhy – opět vtipně, z Prahy do Brna a Olomouce se přemisťoval vlakem, a nebylo to lehké skloubit vše už jen časově, hovořil o rozdílu divadelní práce a práce v rozhlase, Vedle civilního vystupování mě překvapilo, jak má nejen na audionahrávkách příjemný hlas.

První dvě ukázky pocházely z nahrávky prvního dílu „noetické trilogie“ Karla Čapka Hordubal. Zřejmé postupně narůstající napětí – se k něčemu schyluje – použity jiné prostředky v baladě než by musely být použity v následujícím pokračování v Povětroni (To bych měl dělat také já!, říká herec s charakteristickým sklonem k humoru, smáli jsme se).

Velkým projektem jsou audionahrávky Toulky českou minulostí (prolistujete-li katalog 2016 RadioServisu Audioknihy / Hudba / Knihy, zjistíte, že je to nejen celá série, ale i řada výběrů atd.), z nichž bylo v souvislosti s letošním velkým výročím Karla IV. vybráno několik dílů, na nichž se Igor Bareš podílel spolu s J. Valešovou aj. Veselým, práce trvala jedenáct či dvanáct let.  To byla druhá ukázka, a třetí audioknihou byla nahrávka Ucha, původně knihy Jana Procházky, kterou pro tento účel upravila jeho dcera Lenka Procházková. Ucho známe samozřejmě rovněž jako (trezorový) film (Brzobohatý, Bohdalová), v rozhlase…

Co je zajímavé na práci v divadle, ptal se Václav Žmolík. Jsou tady mezní situace, ne že by skutečný život byl bez různých zvratů, ale v divadle to musí být jinak. Igor Bareš si to tedy užil, například v Dostojevského Zločinu a trestu měl možnost sekyrou zabít stařenu. Proč se mi tenhle způsob vyjadřování u Igora Bareše líbí? „Jedním vrzem“ je to vtipné a zároveň to pojmenovává cosi z vějíře významů, které se v odpovědi nabízejí (a tím, že je to stručné, je to o to vtipnější). Stejně tak Barešův vztah k železnicím (už zmíněno): když to přece jen nešlo všechno zvládat, pořídil si ženu, která má řidičák.

U splavu okouzlených slov / Náladu z autorských čtení jsem si definitivně spravil posledním pořadem v mém programu Šrámkovy Sobotky s názvem U splavu okouzlených slov, odkazujícího k rozhlasovému pořadu Okouzlení slovem, který vysílají na Dvojce Luděk Munzar s rozhlasovým pracovníkem a dvorním textařem Spirituál kvintetu Františkem Novotným. Náhodou jsem šel „okolo“, když, asi dvě hodiny před začátkem pořadu, oba vystupovali z taxíku, a pak jsem je ještě potkal v pizzerii, kde jsem si dal v mezičase něco k jídlu. A do třetice pak, před vlastním pořadem v Městském divadle, když jsem potkal Zdeňka Vokurku (působil v České filharmonii, byl ředitelem festivalu Pražské jaro), jak se baví coby s dobrým známým s Novotným, takže to už jsem coby fotodokumentátor zareagoval a vyfotil na lavičce jeho a posléze i Luďka Munzara, který se vrátil, když si předtím odskočil na toaletu.

Na představení jsem přišel včas, takže jsem mohl sledovat z první řady povídání o vzniku přátelství mezi hercem a „rozhlasákem“, jenž dělal s Munzarovou ženou, herečkou Janou Hlaváčovou, pořad Šansony, songy a písničky a seznámili se spolu, když vždy na poslední chvíli dodával Hlaváčové texty do pořadu. V úvodu mluvil František Novotný (možná zbytečně trochu dlouho, ale je to taková starosvětská bytost) a Munzar jen jemně, ale výmluvně komentoval jeho nadšený projev mimikou, poté se ujal slova legendární herec. Vyprávěl o přátelství s Františkem Hrubínem a o tom, jak básník hovořil o tom, že poezie spousta lidí nezajímá, ale s ní je to na světě o něco lepší než bez ní, o tom, jak Splav (letos sté výročí, jak zmíněno) je básnická sbírka, která ho fascinovala v časném věku a provázela celý život, když v ní objevoval další a další smysl, a onu touhu, která je v Šrámkově díle tak jedinečně pojmenována „trápím se, trápím“, vnímá dodnes jako zvláštní dar: Šrámkova poezie nejsou jen pubertální básničky.

Luděk Munzar toužil celý život hrát či režírovat Léto, přečetl kousek textu divadelní hry, která by prý byla dnešní generaci k smíchu, přitom má stejné city jako ta někdejší. Ptal se pak jednoho divadelního režiséra, jestli zná tu hru. Divadelní režisér neznal. Nečte Šrámka ani jiné divadelní hry, jen Topola. No výborně! Pak protagonista večera pokračoval, v souvislosti s Janem Skácelem, o tom, že poezie se nemá „recitovat“. Má se přečíst, civilně, bez patosu (některé herečky ještě přitom odhodí vlnu vlasů), tiše, s pokorou, skoro jako když člověk váhá, zda má vypustit ta slova přes rty. „Mě trápí znehodnocení lidských vztahů, vulgárnost, arogance a plytkost,“ říká herec v jednom novinovém článku, který jsem v souvislosti s hledáním kontextů četl na internetu. Vzpomněl jsem si na ty odpolední performery a jejich aroganci, kterou jako aroganci nevnímali.

Když ke konci Luděk Munzar přečetl jednu báseň Františka Novotného, zachytil jsem v jeho očích dojetí, které mi řeklo, že tady je něco opravdového, z obou stran (možná stojí zato přečíst si článek, uvedený v odkazu pod textem, abychom vnímali věci, zvláště případnou Novotného sentimentálnost, trochu v jiném kontextu; říkám to proto, že jisté osoby, nebudu rozvádět, tyto souvislosti nepochopily, viz i poslední číslo Splavu). V té trochu gargantuovské postavě člověka milého, jak jsem ho zaznamenal i předtím u té lavičky, i v úspornosti vyjadřování legendy českého herectví, muže, který nedal ani mrknutím oka najevo, jak to dnes nemá jednoduché, jak se mu špatně chodí, bez patosu (opakuju se), zpříma a (ještě jednou se budu opakovat) s pokorou vůči životu a poezii. Když vše skončilo, všichni v hledišti vstali a odněkud z třetí řady se ozval zpěv: „Znám já jeden krásný zámek nedaleko Jičína…“. S námi všemi zpíval na jevišti i ten, který potvrdil, i ve svém vysokém věku, respektive navzdory němu, co pro českou kulturu znamená. Pan herec.

Šrámkova Sobotka 2016
http://www.sramkovasobotka.cz/
http://alterecho.muzikus.cz/altersfera/clanky/fest-view-sramkova-sobotka-2016.html

BarCamp / In- či Exkluze
https://www.youtube.com/watch?annotation_id=channel%3A5743a906-0000-2d1d-95f6-94eb2c0a9bae&feature=iv&src_vid=s8f7JGm6Ksw&v=KAmUyzYm9w8 (Josef Šlerka)

Milan Urza
http://jan-k-celis.webnode.cz/news/milan-urza-jeremiasuv-vztek/
http://jankcelis.rajce.idnes.cz/Jeremiasuv_vztek_Krest_knihy/
http://jankcelis.rajce.idnes.cz/Prvni_hore_v_palaci_Akropolis/

Radek Malý
https://cs.wikipedia.org/wiki/Radek_Mal%C3%BD
https://www.kosmas.cz/autor/9271/radek-maly/
http://www.kb.upol.cz/katedra/clenove_katedry/Maly_Radek.html

Alena Zemančíková
http://www.rozhlas.cz/lide/cv_drama/_osoba/3186
http://encyklopedie.cheb.cz/cz/osudy/alena-zemancikova-rozena-nuhlickova
http://www.vetrnemlyny.cz/nakladatelstvi/knihy/376-Pribeh-v-reci-neprime
Roman Kníže
http://www.rozhlas.cz/plzen/publicistika/_zprava/alena-zemancikova-posledni-sbirka-romana-knizete--1606077

Přemysl Krejčík
https://www.kosmas.cz/autor/52066/premysl-krejcik/

Hana Kofránková
https://www.audiolibrix.com/cs/Directory/Book/2199/Audiokniha-Babicka-Bozena-Nemcova
Undsetová
https://www.radioteka.cz/detail/CRo_adm_116986/Sigrid-Undsetova-Kristina-Vavrincova

Ivan Motýl
http://neviditelnypes.lidovky.cz/kniha-ostravska-briketa-0wk-/p_kultura.aspx?c=A140612_220913_p_kultura_wag

http://www.vetrnemlyny.cz/nakladatelstvi/knihy/244-Briketa

http://www.rozhlas.cz/radiowave/kultura/_zprava/briketa-prinasi-vyhen-ostravske-poezie--1383418

Lukáš Vavrečka
https://www.kosmas.cz/knihy/210284/sest-nevinnych/

Hana Maciuchová
http://mluveny.panacek.com/cetba-na-pokracovani/24197-divoke-labute-114-2009.html
https://www.radioservis-as.cz/archiv10/47_10/47_titul.htm

Martin Pilař
http://ff.osu.cz/kcl/index.php?idc=12851
http://martin-pilar-osu.blogspot.cz/

Karel Škrabal
https://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_%C5%A0krabal
https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%ADtrholc
http://vice.idnes.cz/novinari.aspx?idnov=1063

Jiří Studený
http://www.upce.cz/ff/klks/seznam-zamestnancu/jiri-studeny.html
aka dr. Krejzyberd
https://www.kosmas.cz/autor/33701/krejzyberd/
http://www.polipet.cz/aktuality/dr-krejzyberd-je-to-dobre-rekl-buh-zakousl-se-do-sveta/

Justin Quinn
https://en.wikipedia.org/wiki/Justin_Quinn
http://www.radio.cz/en/section/one-on-one/justin-quinn-a-prague-based-poet-professor-and-translator

Patrik Linhart
http://www.revolverrevue.cz/patrik-linhart
http://www.databazeknih.cz/autori/patrik-linhart-4499
http://kultura.zpravy.idnes.cz/patrik-linhart-vydal-dve-knihy-dza-/literatura.aspx?c=A150129_110134_literatura_ob
http://www.advojka.cz/archiv/2013/11/bily-cech-patrik-linhart
http://www.literarky.cz/politika/rozhovory/15333-patrik-linhart-rad-riskuju-a-risknu-klidn-i-povst-bileho-echa

Jana Orlová
http://www.janaorlova.cz/

Luděk Munzar a František Novotný
http://www.rozhlas.cz/lide/dvojka/_osoba/1095
Luděk Munzar: „Mě trápí znehodnocení lidských vztahů, vulgárnost, arogance a plytkost.“
https://www.novinky.cz/zena/styl/187994-ludek-munzar-a-jana-hlavacova-starnout-v-tehle-spolecnosti-je-hodne-tezke.html
http://www.vitalplus.org/article.php?article=805 (první část toho rozhovoru v podstatě byla řečena i v Solnici na Šrámkově Sobotce, další už nikoli)

Zpět