Šrámkova Sobotka 2016 (I)

Šrámkova Sobotka 2016
Lyrika dnes / 2. – 9. července 2016
(I)

Vybrat si pořady na „festivalu českého jazyka, řeči a literatury“ v Sobotce je pro Jičíňáka každoročně tak trochu oříškem. Nejsem ten klasický „šrámkovec“, který se prostě do Sobotky na celý týden nastěhuje a užívá si nejen přednášek a kulturních pořadů, divadelních her, autorských čtení, koncertů či výstav na takřka tuctu míst, ale třeba se i přihlásí na tvůrčí dílny. I když těch jsou účastni zřejmě spíše studenti či mladí lidé, kterými je Sobotka po celý týden, tentokrát od soboty do soboty, 2. – 9. 7. 2016, zalidněna, byť tu potkáváme i ony starší, většinou po desetiletí věrné, jako je Draga Zlatníková, z místních Marie Sekerová či Olga Bičišťová, či třeba zrovna dnes jsem zahlédl Jiřího Šlupku Svěráka, legendu zdejšího hudebního dění (od počátku konání dílen zde vede svou hudební dílnu). A kromě toho samozřejmě všichni rovněž stárneme, vzpomínám, jak Josef Šlerka, štíhlý student, dělal revoluci v časopise Splav, a onehdá jsem pana docenta viděl v televizi, a charakteristická fyziognomie se samozřejmě nezměnila, mnohé jiné ano.

V rozhodování na co jít (tj. jet) a na co nikoli, ovšem, ostatně jako vždy, hrají úlohu i jiné okolnosti, tentokrát to bylo křížení s víkendovou cestou do Prahy. Nepočítal jsem také, že pojedu na každoroční koncert duchovní hudby s Miroslavem Kejmarem a Alešem Bártou, slyšel jsem je na tomto místě někdy před dvěma roky a krátce předtím v Jičíně, s Alešem Bártou jsem pak mluvil před čtrnácti dny v Poděbradech na večeru Laudatio pro Antonína Dvořáka, kde vystupovals Václavem Postráneckým. Geisslers Hofcomoedianten, divadlo původně z Kuksu, byli s pozoruhodným představením Valdštejn (Hospodsko-šarvátkové politikum) na Valdštejnských dnech v Jičíně někdy před měsícem. Martina Kyšperského (Květy) jsem slyšel ve Valdštejnské loggii na jednom z večerů, připravovaných Jirkou Vydrou. Kam bych asi vydal, byl diskusní BarCamp s tématem „Kluze! In nebo ex“, protože to je téma, ke kterému stojí za to se i vyjádřit (některým názorům se docela divím), a pak Ferlinghettiho poezie v podání plzeňského hudebně-poetického seskupení Na cestě.

O In/Ex-kluzi jsem se nicméně informoval od účastníků BarCampu, jakož i v 2. čísle Splav!u, „soboteckého pravidelného lehce avantgardního věstníku“ (4. 7. 2016, 18. ročník), kde jsem se dočetl (byť to nebylo číslo úvodní) o všech těch jubileích, z nichž to nejdůležitější nás ono hlavní, „60“ festivalu, ultimativně upoutá naši pozornost na bílé plachtě poutače na náměstí (další „20“ Splavu, „100“ původní básnické knihy Fráni Šrámka). Nechci rekapitulovat dvě reportáže v tomto čísle (již ten fakt svědčí o míře aktuálnosti tématu, k tématu se dokonce Splav vrací v dalších číslech i v článcích, které se BarCampu vůbec netýkají), shrnu jednou větou z třetího příspěvku s názvem Klouzání po barcampu, v podtitulu označeného jako „dopis vidoucího“ Antonína Handla: Přes závažnost tématu vládne optimismus a víra v rozum, solidaritu a pokrok.

V pondělí jsem se do Sobotky vydal po obědě na dvě autorská čtení, obě v zahradě Šrámkova domu. To první, čtení Milana Urzy, básníka, textaře, zpěváka, hudebníka a historika umění, nominovaného na Cenu Jiřího Ortena 2009 (za sbírku Pukliny) se soustředilo na jednu kapitolu z románu Jeremiášův vztek (Tvar 2012, Trigon 2014), tedy část románu podobnou té, kterou jsem slyšel na podzim 2014 na uvedení publikace ve foyer paláce Akropolis (následoval pak koncert skupin Už jsme doma a První hoře). Právě ke skupině První hoře, v níž je je Milan Urza frontmanem, tedy zpěvákem a kytaristou, ale zároveň autorem písní, se stočila odpověď na otázku Jiřího Feryny, který se ptal na postoj klauna v perspektivě jeho autorského nahlížení na svět, přičemž Urza odpověděl, že právě v Prvním hoři mají klauna, akordeonistu, který dodává kapele jednu facetu její komplikované hudebně-divadelní stylové podoby (takhle to ale Urza neřekl), a to ho možná rovněž podnítilo k těmto polohám. Přičemž já si myslím, že ona odpověď byla básnická licence s „falešnou motivací“, totiž že to je obráceně, onen bizarně-ironicko-komicko-excentrický barokně expresionistický literární styl (rovněž trochu paroduju) je Urzovi vlastní, a to nejen v románech, ale i textech Prvního hoře, a akordeon Pana Klauna se, v kombinacích s kosmickými skafandry a dalšími kostýmy a scénickými proprietami hodí k barokně postmodernímu spektáklu, či jak jsem kdysi prezentace Prvního hoře stylově zařadil. Již jen poznámka: V příspěvku Krach na Urze pozoruhodným způsobem reagovala v příspěvku Krach na Urze ve Splav!u (č. 3) Zuzana Kubišová, když zmínila souvislost s tématem inkluze (šikanovaní zrzci, bytosti s poruchami chování jako jsou proroci etc.)

Ve druhém autorském čtení prezentoval svou práci a tvorbu Radek Malý. Zatímco v prvním autorském čtení každého dne, vždy ve 14.00 hodin, uváděl Jiří Feryna, zároveň i současný šéfredaktor Splavu, autory kolem nakladatelství Větrné mlýny, v tom druhém, vždy opět v 17.00 hodin přichází ke slovu Jiří Studený z Katedry literární kultury a slavistiky Univerzity Pardubice. Svůj projekt nazval Poezie existuje, na začátku čtení Radka Malého prezentoval časopisy Partonyma a Tahy, jehož je šéfredaktorem a v jehož posledním čísle lze najít medailonky všech v Sobotce prezentovaných autorů. Do projektu přizval (na pátek) rovněž nakladatelství Pavel Mervart, pro nějž se věnuje editorské práci. Měla by přijet i Lenka Chytilová.

Radek Malý je básník s několika facetami tvůrčích aktivit – je překladatel, vysokoškolský pedagog, je držitelem Ceny Jiřího Ortena a dvou ocenění Magnesia Litera. Na začátku rozhovoru formuloval rozdíl mezi volným básnictvím a překládání či poezií pro děti v tom, že pro tyto obory se člověk musí rozhodnout. Na poslední ze tří otázek, které vždy moderátor Jiří Studený svým hostům klade s vymezením odpovědi na pouhá tři slova a tentokrát ve znění „Co pro tebe znamená poezie?“, odpověděl Malý kupodivu (ale v pozdějším kontextu pro mě pochopitelně) prvním slovem „práce“. Svůj vymezený čas na pódiu rozvrhl systematicky, právě od poezie pro děti, kterou postupně představil (mj. Poetický slovníček dětem v příkladech (2015), básničky, které se objevily v čítankách (komentoval proces, jímž musí projít schvalování těchto textů na ministerstvu školství), tuto prezentaci komentoval i jako vnější součást práce v tvůrčích dílnách, jejichž je na Šrámkově Sobotce rovněž lektorem. Zmíněné rozvržení se z perspektivy dětí, pro něž měla být první část určena, tak trochu minulo účinkem (spíš to byl komentář pro rodiče), na druhou část, vlastní tvorbu, bohužel nezbylo příliš času.

Můj trochu rozpačitý dojem potvrdila noticka ve Splav!u (č. 3, s. 6-7), kde se píše: Stihnout si střihnout s vlastní smrtí selfie. Této roviny jsme se ovšem v případě Radka malého nedočkali – proč? Po čtení Milana Urzy, bez servítek a ostychu znepokojujícího (…) Radkovi Malému se dostalo hromového potlesku, dle mého ovšem nepochopitelně – zaslouží si účinkující, který založí čtení na banalitách (ačkoli disponuje verši a básněmi, jež by položily na lopatky nejzatvrzelejšího cynika) aplaus? To nic nemění na mé úvaze o tom, že Radek Malý je z vysokou pravděpodobností v tomto oboru následovníkem Jiřího Žáčka (který vystupoval ostatně na jevišti vždy také vždy s poker face, nicméně vždy s nějakým „sémantickým gestem“), který představoval onu specifickou podobu poezie pro děti (s onou hravostí, imaginací, ale i racionální hrou a humorem) pro nejméně dvě generace. Malého poezie má také onu rovinu „řešení hádanek“ či překvapení, na které jsme byli zvyklí u Žáčka. A skutečnost, jakým způsobem prezentuje svou práci na pódiu, je trochu jiná věc.

A to už vůbec nemluvím o tom, že by mi Radek Malý měl být blízký řadou paralel (např. vystudoval bohemistiku a germanistiku jako já, byl žákem Ludvíka Kundery, k němuž mám, byť zprostředkovaně blízko přes „čaj“ etc.). Škoda, že jsem nenašel energii dát se s ním do řeči.

V úterý dopoledne jsem si nenechal ujít přednášku doc. PhDr. Jiřího Brabce, CSc. (uvedeno se všemi tituly) s názvem Ztráty a nálezy. Glosy k poezii Fráni Šrámka, Jaroslava Seiferta a Ivana Blatného. Brabec je pro každého bohemistu legenda, jeho knížka Jak číst poezii z roku 1963 patřila (alespoň pro moji generaci) k základní odborné četbě, znal jsem ji dokonce i v „předodborné“ etapě vztahu k literatuře jako čtenář. Jiřího Brabce jsme však na fakultě v době, kdy jsem studoval, vidět nemohli, protože ho v roce 1971 normalizátoři, stejně jako řadu jiných (Opelíka třeba, později Antonína Jelínka, Jiřího Stromšíka atd.) vyhodili. Chtěl jsem se tedy setkat s legendou a můžu říci, že v úctyhodném věku sedmaosmdesáti let to nebylo jen spatření osobnosti české literární vědy, ale i pozoruhodný vhled do díla tří českých básníků, jehož hlavní myšlenku vyjadřuje anotace v programu:

V určitém období, kdy dospělí k obdivované virtuozitě, opouštějí básníci dosavadní poetiku a hledají pro svou tvorbu nové možnosti. Jakou měla tato „vnitřní výzva“ podobu a jak ji přijali čtenáři, bude přednáška dokumentovat na tvorbě básníků tří generací. Po vstupu – sto let od prvního vydání Šrámkova Splavu – charakterizoval Brabec vstup všech třech básníků do poezie, jejich generační zařazení (jedna generace narozená 1874-77, druhá 1899-1905, třetí 1918-1920), vývoj a sledoval onen zlom, kdy píší ještě krásné básně se vším všudy, ale už z „nalezeného“, kdy to není to první objevování, už to není nic nového (Šrámek ve dvacátých letech) a naopak okamžik, kdy básník začíná zcela „odzačátku“ (Seifert po Mamince, kdy to byla rutina a pak najednou schopen změny – propastnost: „Nevím, jak začít“, Koncert na ostrově), atd. S řadou detailů, které zde stěží mohu reprodukovat, Brabec hovořil celou dobu bez papíru, souvisle a přesvědčivě (je to patrné i z fotografií, které jsem pořídil) – a znovu opakuju, v úctyhodném věku takřka devadesáti let.

V odpoledním čtení vystoupila v úterý v prvním termínu Alena Zemančíková. Přišla s malým zpožděním, nicméně s aplausem svědčícím o tom, že ji všichni znají (pochopil jsem později z jejího optimismu a vstřícnosti v komunikaci). Spisovatelka původně z divadelního oboru (vystudovala dramaturgii na Div. fakultě AMU, pracovala dramaturgyně Západočeského divadla v Chebu, kde byla uvedena řada jejích prací, později v Českém rozhlase etc.) četla z knihy Příběh v řeči nepřímé (2015). Zaujala mě formulace autorky v úvodu (složil jsem jí pak poklonu, neboť se mi ta slova velice zamlouvala), v nichž vymezovala svůj pohled na téma knihy, odehrávající se před Listopadem. Nechtěla jít tou cestou jako Viewegh na jedné straně (léta to byla podle ní pod psa, báječného ale na nich nic nebylo) a na druhé straně také ne tou cestou, v níž je ta doba prezentována pouze jako dramatická doba lidských tragédií, jak se po převratu objevovala v knihách těch, kteří do té doby publikovat nesměli.

Z anotace nakladatelství Větrné mlýny vybírám jednu charakterizující větu: Příběh v řeči nepřímé je neobvyklou rodinnou historií prodchnutou rozháranými životy, citovými zmatky, poraněnými srdci, ale také odvahou přijímat rány a vzdorovat. Autorka přečetla několik úryvků z této knihy, opravdu pozoruhodný příběh. Protože nebylo ještě tak pozdě, tak i po hlavním tématu jako bonus uvedla Alena Zemančíková přídavek z básní Romana Knížete, jemuž vzdala poctu: Za předlistopadové doby odmítl jako výraz svého postoje své dílo publikovat a psal pro úzký okruh svých přátel, jimž své básně četl, na veřejnost pak vyšel až v devadesátých letech. Holdem tomuto básníkovi potvrdila Zemančíková svou autorskou a lidskou poctivost, kterou jsem intenzívně vnímal při čtení i poté, co jsem s ní po pořadu krátce hovořil. Komunikativnost sympatické spisovatelky mi potvrdil obrázek, kdy seděla v družném rozhovoru na lavici pod velkým stanem s Jiřím Šlupkou Svěrákem.

Druhé autorské čtení, totiž Přemysla Krejčíka, se tak trochu zvrtlo v happening s přírodou. Při úvodních slovech Jiřího Studeného, které ještě tak trochu protahoval, místo toho (jak jsem si říkal), aby vzhledem k tomu, co se dělo, spíše vše urychlil, začaly první kapky postupně houstnout, a když přišel na pódium Přemysl Krejčík, dalo se do vydatného deště. My posluchači jsme opustili řady židlí u pódia a přemístili se pod kryté stany s lavicemi, ty však byly již ve větší vzdálenosti, na niž se reprodukce řeči začínala rozmazávat, a spolu s bubnováním deště do plachty stanu začalo být stále obtížnější vnímat, co básník říká. Když potom už mokré židle organizátoři „přikryli“ dalším stanem, zkomplikovala se srozumitelnost ještě víc, protože kapky deště bušily i tam. Dopředu na mokrou židli se mi nechtělo, a tak jsem si užíval vizuální divadlo proudů vody stékající z plachet a zakrývající protagonistu, který vykřikoval cosi o tom, že můžeme po něm házet různé věci. Trochu jsem ho litoval, na jeho místě bych byl nešťastný ze zmařené prezentace (taky jsme to párkrát při různých příležitostech zažili). Neslyšel jsem, co Přemysl Krejčík tedy vlastně povídal, následující den bylo jeho vystoupení nicméně ve Splavu dost ostře kritizováno.

Mezi oběma čteními jsem krátce „pojednal“ ještě pořad U mikrofonu Hana Kofránková v Domě s pečovatelskou službou, v němž se nově (od loňského roku, kdy tam vystoupil Jan Rejžek) konají některé pořady Šrámkovy Sobotky. Protože jsem ještě potkal známého, kterého jsem dlouho neviděl, přišel jsem pozdě. V protisměru pak šel ještě Heinrich, s nímž jsem se seznámil vloni, Němec, na obdivuhodné úrovni mluvící česky, s nímž jsem si pak pěkně popovídal o jazykové kultuře, Ukrajině, jeho studiu dalších slovanských jazyků atd., a říká mi, že sál je beznadějně obsazený a není žádné místo ani u dveří. Jako jedinou možnost jsem viděl celou budovu obejít a udělat alespoň dvě fotky ze dveří, za nimiž seděla režisérka, jejíž audioknihy – Babička Boženy Němcové v režii Aleše Vrzáka a Kristina Vavřincová severské autorky Sigrid Undsetové, Nesmrtelný Etrusk Miky Waltariho či román Petry Hůlové Přes matný sklo byly prezentovány (v anotaci k pořadu zmíněny další knihy i práce Hany Kofránkové v oblasti režie a výjimečnost tohoto spojení). Rozhlasový režisér Aleš Vrzák pořad ze série Audioservisu (Český rozhlas) moderoval.

Stavil jsem se ještě na okamžik v Městském divadle, které uvádělo představení Ideální hra – mladí lidé, kteří si dali dohromady divadlo, název jejich souboru: KLAP. Chvála nad oním počinem, působícím kultivovaně a smysluplně.

Ve středu (6. 7.) jsem přijel do Sobotky až odpoledne na autorské čtení Ivana Motýla. Nekonalo se – vzhledem k včerejší zkušenosti s ne právě ideálním počasím pro akce tohoto druhu na zahradě Šrámkova domu, nýbrž v patře komplexu tohoto zařízení. V první chvíli jsem si neuvědomil, že Ivan Motýl je týž Ivan Motýl, kterého znám jako publicistu. V anotaci je pozoruhodně uveden m. j. jako „amatérský historik a historický amatér, piják piva a starý žvanil“, přičemž ty poslední atributy svérázným způsobem uplatnil v prezentaci knihy ostravských básníků 20. století, kde vedle básní uvedených ve čtrnácti kapitolách, do nichž je kniha rozdělena, jsou uvedeny novinové noticky z černé kroniky někdy před sto lety, například taková, v níž je uvedeno, jak četníci našli mrtvého horníka na ulici a zjišťovali, zda zemřel cizí rukou nebo na následky alkoholické eskapády. Kniha se jmenuje Briketa, má podtitul Ostravská poezie a poezie o Ostravě 1894–2013, přičemž v posledním udaném roce vyšla, Ivan Motýl byl pak editorem výboru. Ivan Motýl pak dostál zmíněné anotaci, když po zevrubné prezentaci knihy prohlásil, že se bohužel musí vrátit odpoledne do Ostravy kvůli nějakému článku a nemůže „s námi večer pít pivo“.

Motýlův bujarý hlas, jímž přednášel (kdosi pak komentoval, ježíš, ten má energie!) a životní postoje mě povzbudily, abych po skončení čtení šel za ním (od židle, na níž jsem v první řadě seděl, jsem to měl zhruba tři kroky) a pronesl chvalozpěv na zmíněné spolu s informací o Protialkoholní společnosti doktora Řimsy (měl jsem sto chutí mu na místě udělit titul titul ŘiDr, tedy čestný doktorát této slovutné společnosti). Bylo málo času na to (za mnou čekali další posluchači, kteří chtěli něco sdělit), takže jsem ostravskému básníkovi nevyprávěl někdejší příběh o tom, jak jsme hledali taxíkem tři hodiny centrum Ostravy, ale alespoň jsem zmínil moji zkušenost s Jarkem Nohavicou a jeho „úhybnými manévry“ při pokusu o domluvu, což mi básník a publicista potvrdil, když zmínil, jak Nohavica neustále oddaloval své vyjádření v jeho někdejší kauze (šlo to doztracena). Načež jsem poznamenal (v souvislosti s jeho poukazy na údajnou Bezručovu výpůjčku básnického materiálu ve Slezských písních), že se pravděpodobně (musel bych být v Ostravě, abych tu atmosféru věci nasál) Nohavica považuje za reinkarnaci Petra Bezruče, protože dělá úplně všechno, od nových překladů Mozarta přes svou původní parketu písničkáře až po historická bádání. Ivan Motýl vidí paralelu mezi vlastní kauzou a kauzou Petra Bezruče, který také zkoušel, jak dlouho vlastně lze tutlat pravou povahu věcí. Původně jsme se k Nohavicovi dostali přes citaci básně jeho otce, který byl v Ostravě svého času rovněž populární poeta.

Málem jsem zapomněl, třetí mou poznámkou byl „tip na četbu“, totiž Podivuhodní kouzelníci, Čítanka českého stalinismu Antonína Brouska, na které jsem si vzpomněl, když Motýl uváděl někdejší budovatelskou báseň Milana Kundery (s ironickou poznámkou: kterou nenajdeme v Kunderových sebraných spisech): „… strana nám zamává, / z černých bud vyroste / krásnější Ostrava. Překrásná Ostrava / v zelených ulicích, / kde budou domov mít / ostravští horníci…" Právě různé úhly pohledu je to, co je zajímavé na Briketě – vedle známých autorů jako je Petr Hruška, Jan Balabán nebo Vít Sláva, jsou zařazeni zapomenutí autoři z minulého století, kteří šli v Bezručových stopách, příležitostní poetové, výrobci budovatelských hesel, disidenti, facebookoví rýmovači, písničkáři Josef Streichl nebo Jaromír Nohavica i slavní básníci Jaroslav Seifert, Jan Skácel, J. H. Krchovský nebo Milan Kundera, kteří někdy něco o Ostravě vytvořili (volně parafrázuji anotaci uvádějící knihu, viz odkaz, a pokračuji z dalšího zdroje:). „Přáním vydavatele bylo vzkřísit zapomenuté básníky z počátku dějin ostravské literatury, stejně tak i pěvce komunismu z let padesátých či básníky disentu z časů normalizace. To vše navíc zkonfrontovat s poezií, která v Ostravě vzniká dnes,“ vysvětluje Motýl, který do výboru zařadil 163 básní, celkem je zastoupeno 120 autorů.

A ještě jedna poznámka – osobní: Při prvním listování jsem to přehlédl, ve Splav!u č. 5, 7. 7. 2016 jsem našel fotku ze čtení Ivana Motýla, na níž reportér zachytil i mně – v první řadě vedle soboteckého básníka Josefa Jindry.

Dnešním hostem režiséra Českého rozhlasu Aleše Vrzáka v seriálu pořadů na téma audionahrávek byla Hana Maciuchová, vzhledem k včerejšímu velikostí nepostačujícímu prostoru v Domě s pečovatelskou službou byl pořad, jak už včera někdo zmínil, přesunut do sálu Spořitelny. První ukázkou byla jedna pohádka z několik set dílů „Tisíce a jedné noci“ (jestli jsem dobře poslouchal, bylo jich 760, točilo se 6 dílů za jednu frekvenci), které byly v rozhlase natočeny a z nichž výběr vyšel na jednom albu. Herečka na Vrzákovu úvodní otázku, jak se k pohádkám a literatuře dostala, odpověděla vzpomínkou na dětství v prostředí Olomouce, vztah rodičů, kteří byli v Sokole a hráli ochotnické divadlo, k múzám….. – a v průběhu pořadu vlastně převyprávěla v hrubých rysech svůj umělecký životopis.

Již v souvislosti s Pohádkami tisíce a jedné noci se herečka vyjádřila aktualizačně. Nepamatuji si to doslova, pomůžu si tedy reportáží Tomáše Chaloupeckého, podle něhož zaznělo znepokojení nad „současným stavem světa“, a dále „současnost ukazuje degeneraci lidstva jako takového, a to kvůli neschopnosti poučit se z minulosti. Kdyby se jen tito naši muslimští spoluobčané podívali na moudrost těchto pohádek, na lásku v nich.“ 

V této poloze Maciuchová pokračovala při uvedení další nahrávky, totiž knihy Enigma Emy Göring německého spisovatele Wernera Fritsche, při němž reagovala (jak patrno, nebylo to spontánní, nýbrž připravené) tím, že vyndala z kabelky jakýsi materiál, z něhož přečetla, co všechno bylo vydáno ve dvacátých a třicátých letech minulého století v německé literatuře, popřípadě filozofii (a byly to opravdu skvosty, nebudu opakovat) – a co to bylo platné, německý národ nedokázal vzdorovat fašismu. Podobně „angažovaně“ pak vyzněla i ukázka z románu čínské autorky Jung Chang Divoké labutě, několikasetstránkového bestselleru ve Spojených státech, kam Jung Chang emigrovala. Vyprávění o třech generacích jedné rodiny komentovala herečka rovněž z aktuálního hlediska dneška. (Z rozhovoru s ní na stránkách Radioservisu, kde se hovoří i o dalších nahrávkách, vybírám: „A ačkoliv jsem znala historická fakta, zdaleka jsem si nedovedla představit, jakou hrůzu pro lidi v této zemi znamenal režim Mao Ce-tunga. Obsah sdělení byl tak silný, tak masivní, že jsem děkovala rozhlasu nejen za výjimečnou práci, ale i za to poznání, spíš zjevení tíhy života.“

„Lukáš Vavrečka je básník a prozaik, zakladatel literárního čtvrtletníku Partonyma,“ začíná anotace dalšího autorského čtení. V úvodních otázkách Jiřího Studeného přišla řeč na to, že Vavrečka je členem obou profesních organizací spisovatelů, tedy Obce spisovatelů (ta je větší) i Asociace spisovatelů (představuje určitý výběr), dokonce předseda regionální pobočky Obce spisovatelů (myslel tím údaj, který uvádí na svých stránkách - Střediska východočeských spisovatelů?). Doplňme ještě působení v redakci časopisu Tahy (který se objevuje v celé řadě těchto druhých odpoledních čtení), a že je hudebník (jazz, klavírní improvizace), zabývá se též designem knižní sazby a knižní grafikou. Jeho komentář: dává mi to větší volnost než by bylo upnutí pouze k jedinému oboru. Dále byla řeč o tom, co představuje vlastně práce spisovatele, Vavrečka ji charakterizoval jako překlad zkušenosti do jazyka, vytvoření určitého odpovídajícího obrazu a nalezení onoho kódu, který tomu překladu odpovídá. Jeho básně jsou cosi mezi snem a skutečností, imaginární příběhy.

O provázanosti řady momentů v kontextu druhého odpoledního čtení svědčí román Šest nevinných s podtitulem Román na šest nádechů, z něhož Vavrečka nečetl, a jehož následující charakteristiku přebírám z anotace k němu: Šest autorů představuje svůj společný detektivní román Šest nevinných, který vnikl za účasti veřejnosti během 72 hodin nepřetržitého psaní v rámci projektu Román na šest nádechů v prostředí pražského knihkupectví Neoluxor. / Strhující příběh, ve kterém jde o všechno, očima šesti postav vypráví vůdčí osobnost českého kyberpunku a fantasy Jiří Walker Procházka, autor kultovních českých sci-fi próz Josef Pecinovský, držitel ceny Magnesia Litera David Zábranský, básník a prozaik Přemysl Krejčík, autor postmoderních detektivních románů Lukáš Vavrečka a autor hororových próz a thrillerů Jan Sviták.

(pokračování textu a odkazy v druhé části příspěvku)