Shlomo Mintz & Filharmonie Brno

15.07.2017 16:43

Shlomo Mintz & Filharmonie Brno
Smetanova Litomyšl 2017
26. června 2017
/ Zámecké nádvoří

Druhý z koncertů, které jsem na letošní Smetanově Litomyšli navštívil (první byl 100 Tagú Cigányzenekar Budapest), byl klasický orchestrální projekt s účastí předního moravského orchestru s významnou historií, řízeného jedním z našich nejlepších dirigentů střední generace, působícím i v zahraničí (v Essenu, kde je hudebním ředitelem Aalto Theater a filharmonie), a sólistou světového věhlasu, tedy jmenovitě: Filharmonie Brno, Tomáš Netopil, Shlomo Mintz.

Koncert nejspíš prodávalo právě poslední jméno, izraelský houslista a dirigent, který není v Čechách neznámý (byl například coby jeden z nejslavnějších hostů České filharmonie v její stodesáté sezoně, tj. 2006, hrál též se Severočeskou filharmonií etc.), a který, když to spočítáme od jeho prvního vystoupení ve věku jedenácti let s Izraelskou filharmonií, k němuž jej pozval dirigent Zubin Mehta ve chvíli, kdy Itzhak Perlman, který měl hrát Paganiniho 1. houslový koncert, onemocněl, dostaneme neuvěřitelné číslo takřka padesáti let na jevišti. A v Litomyšli zazněl právě tento technicky obtížný koncert.

Je třeba říci, že hrát Paganiniho v šedesáti (tohoto věku právě izraelský houslista ruského původu dosáhl) může být tak trochu problematické. Recenzent koncertu Jiří Fuchs to formuloval na stránkách Opery plus tak, že umělec je „na zenitu sil, možná krůček za ním“ s tím, že kantabilní části koncertu neutrpěly a Mintz byl „stále výtečný svou vysokou tónovou kvalitou, plastikou frází a jedinečností krásně plynulého legáta“, vysoce náročné technické pasáže nicméně nezvládl na sto procent. Ovšem, houslista, který kdysi nahrál (kromě takřka všech základních houslových koncertů, včetně Beethovenova, Mendelssohnova či Dvořákova) také Paganiniho Capriccia, je oním typem umělce, který vystupuje „civilně“, bez rozevlátých gest, orchestrální doprovod k Paganiniho koncertu je vlastně docela nezajímavý, jak poznamenává zmíněná recenze. U Paganiniho ale nikdy nezapomínám na slova Ivana Ženatého, který upozorňuje, že hudba velkého Janovana není pouze technická ekvilibristika, ale že obsahuje i pozoruhodné melodie.

Když to shrnu, nelituju – viděl jsem prostě jednu ze světových houslových legend. Co ale pro mě představovalo zcela mimořádný zážitek, byla druhá část večera s Mahlerovou symfonií č. 1, podobně jako Paganiniho koncert napsanou v D dur. V programu je označena přídomkem „Titán“, v literatuře jsem se nicméně dočetl, že od tohoto označení autor později upustil. Přiznám se, že jsem dosud nepropadl oné fascinaci, jakou jsem u několika kultivovaných posluchačů „z lepší společnosti“ několikrát zažil, když o německém skladateli pozdního romantismu hovořili se zaníceným hlasem a pohledem vzhlížejícím k němu coby k té nejvyšší ikoně. Po tomto koncertu jsem to přinejmenším pochopil.

Svou roli v tom jistě sehrál i kontrast s včerejším cikánsky rozdováděným vystoupením, Mahlerovo dílo začíná v pianissimu, ale zcela jistě byly stejně důležité, jako ostatně v celém mém pobytu v Litomyšli, další zvláštní okolnosti. Po odpolední spršce, když jsem se za sucha dopravil z hotelu do zámku, a vypadalo to, že další zásahy shůry nebudou (sousedé v hotelu ale varovali, že „od Vídně jde další vlna“), nás všechny posluchače, když jsme vyšli z prostoru koncertu na první nádvoří, takřka vyděsila hradba mraků, rychle se blížící směrem k nám. To, co vzápětí nastalo, vnímám zpětně jako jakousi přírodní ouverturu k Mahlerovu dílu (už dvakrát zmíněný recenzent hovoří o tom, že se něco podobného přihodilo na úvodním koncertu České filharmonie, kdy se něco podobného přihodilo u třetí věty Brahmsova koncertu. Ostatně Mahler předepisuje v první větě: Volně, plíživě. Jako přírodní zvuk. Nespěchat. (Abych pak v celkově magickém kontextu mého pobytu řekl: To se pak nemůže divit, když se něco takového přihodí.)

Dobře, žerty stranou, mnohý by to nepochopil, ale ujišťuju, že to nic nemění na vážnosti zážitku na II. zámeckém nádvoří. S vnitřní radostí jsem sledoval, jak precizně pan dirigent ukazuje nástupy, ale i dynamiku, a přitom je uvolněný, takřka tanečními pohyby dodává pozdně romantické hudbě s řadou překvapení a zvratů, barevnosti, tiché, ale především v závěru i bouřlivé, atmosféru něčeho opravdu zajímavého. Nemohu opakovat výstižné formulace recenzenta (na zkoušku by mě nepustili, když jsem neměl oficiální pověření, abych si všiml více věcí, kromě toho bych se musel podívat do partitury a na koncert přijít kromě foťáku ještě s poznámkovým blokem). Proto se musím smířit s určitou „impresivností“.

Poznamenal bych jen, s odkazem na Wikipedii na zajímavou okolnost, že při dobové premiéře bylo dílo přijato nikoli „rozpačitě“, ale s rozděleným vnímáním, totiž s nesmírným nadšením na jedné straně, na straně druhé až se znechucením. Komentoval to Karl Kraus (narodil se v Jičíně, kde píšu tento text), že Mahler rozdělil publikum na „Mahlerfreunde a Mahlerhasser“, ty, kteří jsou Mahlerovi příznivci a ty, kteří ho nenávidí. V díle nalezneme signifikantní prvky Mahlerovy hudební řeči, lidové melodie, ironické zcizení, kolážové vrstvení motivů. Známý je nicméně skladatelův výrok „Meine Zeit wird kommen“ (Můj čas teprve přijde), a můžeme jej vnímat i v kontextu jeho vlastního složitého skladatelského vývoje i evropské hudební historie.

V tomto smyslu ocituji krátký odstavec Jiřího Štilce ze stránek Českého rozhlasu: Gustav Mahler, současník a zároveň do značné míry i soupeř Richarda Strausse, uzavírá a syntetizuje velkou epochu středoevropského pozdního romantismu a zároveň otevírá moderní etapu, v níž se k jeho pozoruhodné tvorbě odvolávají tak protikladné osobnosti jako byli Arnold Schoenberg (a celá Druhá vídeňská škola) nebo Dmitrij Šostakovič a mnozí další autoři dvacátého století včetně Krzysztofa Pendereckého.

A svůj výrazný a dobře čitelný kontext má Mahlerova osobnost samozřejmě v samotných Čechách (už narozením v Kališti u Jihlavy, ale i třeba nahrávkami Václava Neumanna), a stejně tak i v Litomyšli, jak se o tom zmiňuje autor textu v programovém sešitku Bohuslav Vítek:

Každé uvedení Mahlerova díla na Smetanově Litomyšli se stalo prvořadou událostí. V živé paměti máme obě nedávná strhující nastudování Ondreje Lenárda s rozhlasovými symfoniky. Druhá symfonie Vzkříšení zazněla na zámeckém nádvoří před třemi lety (poprvé dokonce v roce 1999 s Gilbertem kaplanem). Monumentální osmou symfonií – Symfonií tisíců řídil Ondrej Lenárd loni. Připojíme-li k tomu ještě uvedení Mahlerovy Čtvrté symfonie, Písně o zemi a prakticky všechny písňových sbírek s různými sólisty a dirigenty, musíme konstatovat, že Mahler má v programu festivalu takřka domovské místo.

Snad jen poslední slovo: Večer s Brněnskou symfonií, to byla báseň. Vlastně doslovně. Gustav Mahler svou první symfonii uvedl s podtitulem Symphoniche Dichtung, tedy symfonická báseň.

Odkazy
http://www.smetanovalitomysl.cz/cs/programme-2017/3753-shlomo-mintz-filharmonie-brno

http://operaplus.cz/autori/fuchs-jiri/
http://operaplus.cz/filharmonie-brno-mahlerem-paganinim-netopilem-litomysli/

http://www.rozhlas.cz/klasika/skladatele/_zprava/gustav-mahler--1161728

https://en.wikipedia.org/wiki/Shlomo_Mintz

Moje fotky
http://jankcelis.rajce.idnes.cz/Cesta_do_Litomysli_Shlomo_Mintz_a_Brnenska_filharmonie/

Zpět