Setkání v roce 2017

Nejdříve krátká úvaha, proč tento text. Je zřejmé, že v mém „životě v kultuře“, v tom pobývání a pohybu v prostoru umění, je pro mě důležité setkávání s osobnostmi, které něco znamenají. V kulturním životě obecně coby určité ikony svých oborů a někdy i pro mě osobně, v tu chvíli coby „privátní záležitost“, jak říkává J. H. Kocman. Někdy je to náhoda, souběh okolností, součást určitých aktivit, někdy cílená záležitost (To, že musí nakonec stejně být vždy osudová konstelace, je druhá věc.) Johann Sebastian Bach se vydal kdysi pěšky z Arnstadtu do Lübecku, aby se mohl osobně setkat s varhaníkem Dietrichem Buxtehude a slyšel jej hrát, pro mě to není úplně přesné přirovnání vzhledem k tomu, že ony důvody pro setkávání jsou v mém případě trochu jiné, nicméně v žádném případě nejsem ten klasický „fanoušek“, který si jde pro podpis nebo si chce udělat se svým idolem selfíčko. Na druhé straně v řadě případů, které v následujícím textu uvedu, šlo o konkrétní zážitek, který je snad vždy právě podstatou setkávání. Zážitek, který je pro mě něčím důležitý, přináší určité emoce i určitá poznání. A v nejlepším případě pak ovšem fascinace tím, co a jak ten člověk dělá.

Takových, na které celý život vzpomínám a které měly pro mě mimořádný význam, bylo samozřejmě jen několik, a je to věc výjimečná, která se přihodí dvakrát třikrát za desetiletí. Na druhé straně stojí za to zaznamenat i ty ostatní, zajímavé a přínosné, nad kterými pak rovněž přemýšlím a zahrnuju je do té cesty, po které jsem se sám vydal. A určitou roli, myslím si, že to tak může mít vzhledem k povaze dnešního světa leckdo, hrají vizuální sdělovací prostředky, především televize, v níž se ta či ona tvář nějak jeví a nezapírám svou zvědavost, jaká je „ve skutečnosti“, tedy jaké je to rozhraní mediální a bezprostřední reality. Může přinášet většinou pozitivní, ale i, byť alespoň v mém případě jen v řádu jednotek, negativní překvapení.

V tomto přehledu jsem zaznamenal jak právě ta setkání osobní, kdy jsem si opravdu s dotyčným bez vyrušení okolního překotného světa, třeba v divadelní šatně, popovídal, mnohdy to jsou umělci, s nimiž se vídám při různých příležitostech opakovaně, zahrnul jsem ale i ty, jimž mi nebylo umožněno podat ruku a „viděl jsem je“ jen na dálku, přesto ale autenticky „tady a teď“ (byl jsem přitom), v některých případech (tentokrát vlastně v jediném případu) doslovně z větší vzdálenosti, a přesto, vzhledem k jejich ikoničnosti, to byla pro mě událost. Uvědomuju si, že jedinečnost těchto setkání je v tom, že jsou reprodukovatelné jako příběh, dokonce v jistém smyslu anekdota. Takovým příkladem je kdysi má příhoda s Martou Kubišovou, kterou jsem coby dramaturg jičínského pohádkového festivalu odváděl z hlavního jeviště do K-klubu, a nějaký šikula pak budovu zamkl, takže jsem si s ní mohl v době, kdy nad Jičínem burácel závěrečný ohňostroj, na lavičce na chodbě povídat o společných známých v době mého pražského studia.

Jak ale řečeno, toto má být pouze přehled, to znamená záležitost určená pro orientaci, zachycení základních fakt (např. i pro budoucí hledání v paměti, jinak řečeno, je to vlastně kapitola z jakési osobní kroniky), ony příběhy a anekdoty si nechám jinam. Rámcem je loňský rok 2017, ale tak jak to je i s „velkými dějinami“ (dvacáté století „začalo“ už několik let před rokem 1900), měl bych začít až po skončení festivalu České doteky hudby, jehož lednové koncerty jakoby patřily k roku předchozímu, a stejně tak jako letošní lednové koncerty by vlastně měly – naopak – být v exaktně členěném kalendáři uvedeny až v nějakém jiném textu v příštím roce. Budu se ale držet spíše smyslu přirozeného času. Osobnosti, s nimiž jsem se setkal poprvé, a bylo to setkání osobní, vyznačím z praktických (informačních) důvodů kurzívou.

Na začátku roku 2017, právě v koncertech ČDH po Novém roce, to byl katalánský flétnista Claudi Arimany, který na festivalu vystoupil dvakrát, to bylo vlastně ale ještě před koncem roku (27. 12. a 29. 12. 2016), stejně tak jako to bylo s klavíristou Jaromírem Klepáčem či Vojtou Koubou (vedoucí Lidové muziky z Chrástu, 18. 12.). Houslistku Gabrielu Demeterovou (slavnostní zahajovací koncert 16. 12.) bolel zub, takže pochopitelně moc kontaktní nebyla a s Jarkem Nohavicou jsem (z osobních důvodů, vzhledem k tomu, jak se choval naposledy v Mladé Boleslavi) mluvit ani nechtěl, zatímco setkání s barokářem Václavem Návratem a sopranistkou Karolínou Janů, kteří na jeho koncertu v kostele sv. Šimona a Judy (28. 12.) participovali, bylo velice milé. Takže po prvním lednu to vlastně byla Jitka Hosprová, se kterou jsem už na předchozích koncertech vždy prohodil pár slov, Pavel Šporcl, o němž platí něco podobného, stejně jako o Markovi Vašutovi, kterého jsem potkal ještě jednou na závěr roku (ve všech případech tříkrálový závěrečný koncert 6. 1. 2017). A dodávám, Pavel Šporcl zahrál v tomto roce také v Jičíně o pohádkovém festivalu (14. září, v kostele sv. Jakuba, stejně jako před několika lety).

Nu a můžeme začít jarem roku, k němuž se vlastní text/soupis vztahuje. V jičínské Knihovně Václava Čtvrtka měl (15. března) besedu Karel Hvížďala, na něhož mám vzpomínku ještě z doby mého působení na jičínském gymnáziu (seděl s námi v historické knihovně ještě s Jiřím Černým), tentokrát přijel s novinářem a vydavatelem Jiřím Pavelkou. V jičínském zámku byla (vlastně hned následující den, 16. března) vernisáž fotografií Jindřicha Štreita, pro mě legendy českého fotografování. Ten svým zapózováním pro můj foťák definoval, co je to „historická fotografie“.

Již několikátým rokem se Jičín přidal mezi ta města, která 21. června slaví Svátek hudby. Pro mne představuje především impuls k fotodokumentaci regionální kultury, s některými muzikanty pak komunikuju mejlem, některé vídám opakovaně. Tentokrát v Jičíně byli mimo jiné Jamchestra (pražský „jungle jazz“) či alternativní rock Adambe, vynikající akustické trio DS3F (bavil jsem se pak s houslistkoui Annou Štěpánovou), židovská muzika Čabraka (Ladislav Horký a další) či francouzský swing Les gars d´en bas, který je častým hostem Valdštejnské loggie.

Následovala cesta do Litomyšle na konci června 2017 na koncert 100 Tagú Cigányzenekar Budapest s jeho šéfprimášem Józsefem Lendvaiem Csócsim, kvůli němuž jsem se do Litomyšle vydal a s nímž se mi neuvěřitelnou souhrou náhod podařilo mluvit. Druhým koncertem bylo vystoupení Shlomo Mintze, jednoho z významných světových houslistů, s Filharmonií Brno. Z těchto osobností v řádu světových pak jsem viděl Krise Kristoffersona na zámku Sychrov (1. července), to byl ale velký open air koncert, na který přišlo (snad poslední šance vidět legendu americké country music a amerického filmu) možná několik tisíc lidí a až pod jeviště mě pořadatelé vůbec nepustili, navíc mi hrozili ohledně fotografování, takže zblízka fotku nemám (jen zprostředkovaně od Pavla Charouska, který měl akreditaci).

V červnu (30. 6.) jsem ještě stihnul ve Valdštejnské loggii vystoupení Gabriely Vermelho s její kapelou, k níž patří akordeonista Jakub Jedlinský, ostatně oba jsem pak viděl (Jakuba Jedlinského i fotil) na koncertu Ivy Bittové v Rudolfinu, o němž bude řeč na konci tohoto textu.

Když skončí podzim, říkám vždy žertem, že to bylo léto sedmi festivalů.

Tím prvním na začátku léta (přesněji letních prázdnin) je pravidelně Šrámkova Sobotka (červnový Dvořákův festival, pravidelný v minulých letech, kvůli financování odpadl, konal se jen „vzpomínkový koncert“ Jana Riedlbaucha a Miloslava Klause na Sychrově), na níž jsem se oproti loňskému roku, kdy jsem se zaměřil na autorská čtení, soustředil především na dopolední přednášky, takže jsem se setkal s bohemistou prof. Jiřím Krausem (přednáška o stylu a stylistice), docentkou Libuší Heczkovou (o ženách kritičkách v české literatuře), poslechl jsem si doc. Jiřího Poláčka (o české kritice) a doc. Erika Gilka (o literární kritice v praxi, přednášku Michaela Špirita o souborném díle F. X. Šaldy jsem měl ze záznamu Hynka Zlatníka). Vybral jsem si některé dílny (jen náhled, nikoli aktivní účast) a divadelní představení. Podrobnější deskripce jsou v příslušných komentářích na mých stránkách a ve fotoalbech na Rajčeti, stejně tak jako u následujících festivalů.

Tím následujícím bylo Lomnické kulturní léto Jaroslava Krčka v Lomnici nad Popelkou (21. až 30. července.). Vybírám si vždy, podobně jako u předchozího i následujícího, jen některé koncerty, a tak jsem se setkal s hudebníky Českého filharmonického kvarteta (se Štěpánem Pražákem se znám, protože hraje také s Musikou Bohemikou), do Lomnice přijel po delším čase z Ameriky Ivan Ženatý, na pódiu Tylova divadla vystoupila Eva Urbanová s klavírním doprovodem Davida Švece (manžel Magdaleny, dcery Jaroslava Krčka, dirigent a klavírista). Z umělců slova v Lomnici byli Alfréd Strejček či Hana Maciuchová (Shakespearovy sonety), na Letním koncertu v Kulturní dílně vystoupili kytarista Libor Janeček a flétnistka Maria Mikhajlová, v závěrečném poutním kostele na Táboře pak brněnský vokální kvintet Societas Incognitorum, který vede muzikolog Eduard Tomaštík.

Pestré byly výjezdy na literární/kulturní soustředění v Ježkově lese s názvem Ars poetica, kde jsem byl již potřetí (28. 7. až 6. 8. 2017, s Lomnickým kulturním létem se časově překrývalo). O putování po české krajině, obzvláště o pouti s K. H. Máchou na Sněžku, hovořil Jiří Zemánek, kunsthistorik, kterého znám z dob prvních kontaktů s českou výtvarnou a uměnoteoretickou scénou přes Miloše Šejna a s nímž jsem se potkal po nějakých dvaceti třiceti letech. Na koncertu v Doubravici zahrála legenda české alternativní hudební scény Mikoláš Chadima se svým MCHTriem, na jednom večeru přijeli do prostoru tábora v Ježkovském lese přední překladatelé z moderní čínštiny Zuzana Li a  Denis Molčanov. A ovšemže jsem strávil nějaký čas s Jaromírem Typltem, který mě na Ars poetiku kdysi pozval, a s dalšími milovníky literatury a kultury, které zde znám, včetně organizátorů Terezy a Františka Burdových.

Zatímco předchozí festivaly mám (často už dlouhými léty) ohmatané, poprvé se mi letos podařilo vyjet na Sedmihorské léto. Také legenda AG Flek (desky s kdysi famózním Vlastou Redlem), nikdy jsem je naživo neviděl. Ivo Viktorin a Karel Markytán, svěží a v plné moravské síle. Na programu toho v Sedmihorkách měli více (Václav Neckář, Jiří Pavlica a Hradišťan, Marie Rottrová & Neřež), ale to už jsem žel nezvládl. První dva jsem nicméně viděl „nablízko“ (ve dvou různých ročnících) na jičínském pohádkovém festivalu.

Nu a právě ten byl zanedlouho na pořadu dne. „Jičín – město pohádky“. Bylo toho více, ale vyberu to nejdůležitější. Ve Farské zahradě čtou každoročně navečer několik dní za sebou osobnosti známých tváří. Tentokrát zaskakoval za kohosi, kdo nepřijel, Jiří Lábus, patron festivalu, kdo mi byl ale veskrze milý coby někdo, jehož tvorbu už dlouho sleduju, byl Arnošt Goldflam. Společné téma pochopitelně především brněnská bohéma, koštýři, které on pochopitelně důvěrně zná. Pavel Šporcl, to už jsem myslím říkal (v Jičíně byl podruhé), jen jsem ho krátce pozdravil a připomněl Smetanovu síň před sedmi měsíci. Jiřího Macháčka s jeho kapelou o hlavním sobotním programu jsem sledoval v zákulisí, byl jsem zvědav a překvapen tou kvalitní performancí. Nemluvil jsem s ním nicméně, zase ty jeho písničky tak dobře neznám.  Nu pak nesmím zapomenout Chválu češtiny pana profesora Kvačka a Alfréda Strejčka, kterého se mi konečně (po kolikáté jsem ho už viděl, slyšel, mluvil s ním?) podařilo dobře vyfotit. Říkal jsem, že v tomto textu nebudu hovořit o nejbližších přátelích, nicméně u Růže s trním, hudební seskupení, které vede Jan Basista Novotný, zmínit musím, protože to nebyl onen kontext, v jakém se s Jéňou setkávám na hraních pořádaných Zdeňkem Mazáčkem, ale veřejný koncert na scéně na Rynečku situované proti kostelu sv. Ignáce (to by bylo takřka samostatné téma, sám jsem tam několikrát hrál s Kubou Kazdou, potkal jsem se tu s Pepou Klímou etc.).

Po JMP byl relativně nějaký čas klid, věnoval jsem se konečně taky trochu knihám, nicméně několik setkání i v této době stojí za zaznamenání. To první je s houslistou Jaroslavem Šonským, lomnickým rodákem, který přijel do svého města při příležitosti 100. výročí narození letce a válečného hrdiny Františka Truhláře (2. října 2017). Šonský žije ve Švédsku, propaguje tu českou kulturu, ale vrací se i do rodné země, toto bylo jedno z jeho vystoupení s Martinů Strings Orchestra. Teprve na fotkách jsem si uvědomil, že jednou z muzikantek byla Radka Preislerová, členka Ensemble Martinů (když jsem ji o festivalu České doteky hudby šel pozdravit do šatny, když hrála s Orchestrem národního divadla, vtipně komentovala, „my se snad musíme vidět každý týden“; ovšemže, třikrát během dvou měsíců se to podaří opravdu výjimečně).

A v říjnu jsem se ještě seznámil s předním českým folkloristou Janem Lufferem, když mě Pavel Kracík coby člena „jičínské delegace“ do Nové Paky na besedu Jaromíra Typlta o nově vyšlé knize Františka Pečinky v tamějším Karmelitánském knihkupectví (11. října). A ještě jedno zajímavé setkání během podzimních setkání: Vladimír Pecháček, houslista, který si někdy říká Vladimír Iljič Pecháček. Moderoval jeden z koncertů podzimního Podkrkonošského symfonického orchestru, záskokem za Petra Jančaříka, před časem jednu ze známých tváří České televize, který v tento termín nemohl. Takže vlastně to byla setkání dvě.

O listopadových cestách do Prahy se zmiňovat nebudu, patří sice kontextuálně k tématu, jako ostatně celá řada dalších zmínek, rozšiřujících téma vlastních setkávání, o nichž je v tomto příspěvku řeč, a zahajujících onu mimořádnou sérii vcelku šestnácti „kulturních výpadů“ z Jičína do metropole během pouhých dvou měsíců, z nichž jedenáct pak představují cesty na koncerty Českých doteků hudby, o nichž bude řeč v závěru. O těch prvních čtyřech cestách (křest nového alba První hoře Křehký mechanismus pozemského štěstí 3. listopadu, Řimsologický kongres 18. listopadu, křest dvojdisku Miloše Šejna v  Obraz – tělo – zvuk v knihkupectví ArtMap 27. listopadu, a promítání o americkém konceptualismu v kině Ponrepo na začátku měsíce, 3. listopadu, na kterou jsem jel rovněž s Milošem Šejnem, či konečně série pražských výstav, které jsem ale stihl při ostatních cestách) a o následných cestách na jednotlivé koncerty MHD České doteky hudby se zmiňuji i v samostatných textech Pražské imprese a Pražské imprese – ČDH.

Nicméně musím alespoň zmínit několik osobností právě z Šejnova křestu. Performanci s ním realizoval David Helán, výtvarník, jenž participoval na večeru i vernisáží své knihy, byl tu přítomen Miloš Vojtěchovský, kterému mě Miloš Šejn představil už na promítání v Ponrepu (nadace Agosto promítání organizovala, s Milošem Šejnem již delší dobu spolupracuje), kromě toho tady byla i řada dalších osobností, spojených Milošem Šejnem, především Vladimír Drápal („Lábus“), který ve svém nakladatelství Guerilla vydal Šejnův dvojdisk a s nímž jsem se seznámil už v loňském roce v Lounech, kde je též ředitelem zdejšího Vrchlického divadla, kritička Radka Schmelzová, rektor vysoké školy, na níž prof. Šejn učí, Július Gajdoš a řada dalších.

Stihl jsem ještě přednášku organizovanou Pavlem Kracíkem (Jičínskou besedou) s názvem „Albrecht z Valdštejna v evropské literatuře sedmnáctého století“, jejím tématem tedy byla literární díla z vévodovy současnosti. V Porotním sále jičínského zámku hovořil v pátek 24. listopadu historik docent Zdeněk Hojda. Jeho jméno nepíšu kurzívou, protože ho zde známe jako autora knihy o Heřmanu Jakubovi Černíhovi, kterou napsal spolu s historičkou Evou Chodějovskou a dalšími, jak o jeho přednášce píše článek v Jičínském deníku, ale proto, že o Valdštejnovi přednášel už v roce 1984 v Chebu, kde jsem i já měl svoje povídání o valdštejnské krajině, mé vůbec první odborné vystoupení. A docent Hojda si dokonce vzpomenul na moje jméno, ačkoli jsme se celou tu dobu neviděli.

A pak tu je ještě koncert Barbory Mochowé ve Valdštejnské loggii (tu jsem dost zanedbával, mnohdy se mi zdejší skvělý program křížil se zkouškami orchestru, ale byly i jiná křížení programů). Vlastně jsem ji viděl třikrát (jako Radku Preislerovou) ještě více „za sebou“, totiž na akcích Prvního hoře a pak v Jičíně ještě i na předávání letošní Ceny města Jičína v Porotním sále (15. prosince, zatímco festival České doteky hudby zahajoval ve Španělském sále Pražského hradu hned následující den).

Nu a to je také poslední blok tohoto komentáře. ČHD (prosinec 2017/leden 2018) projdu co nejstručněji výčtem jmen už vzhledem k tomu, že se jim věnuju v jiném textu, zmíněném už výše. Ve Španělském sále Pražského hradu 16. prosince to byla sólistka, německá houslistka Sophia Jaffé, orchestr PKF – Prague Philharmonia řídil Petr Vronský (pozdravili se jen letmo), uváděl Marek Vašut.

Další den (17. prosince) opanovaly Novoměstskou radnici děti (Dismanův rozhlasový dětský soubor), sbormistry byli Jana Franková Doležalová (přednes) a Jakub Sejkora (autor hudby, hrál s dětmi na housle).

Po dnu pauzy následoval koncert v Kongresovém centru Praha s názvem Miro Žbirka Symphonic & Beatles, hlavní protagonista byl tedy Miro Žbirka, dirigentem Moravské filharmonie Olomouc slovenský dirigent Adrian Kokoš, autorem úprav Žbirkových písní a písní Beatles je Martin Hybler, skladatel původem z Turnova, s nímž jsem se při různých příležitostech setkal už několikrát.

25. prosince na večeru v Zrcadlové kapli Klementina s názvem Saša Rašilov & „Něco málo na dobrou noc“ jsem seděl z boku u jeviště se skladatelem Ivanem Kurzem, ze svého básnického díla četl Jan Riedlbauch (v kontextu s úmrtím svého bratra Václava, jemuž byl koncert věnován), v hledišti seděl Luboš Sluka, jehož jedno dílo bylo na programu, interpreti byli hudebníci flétnového kvarteta Ensemble Martinů, „pohádky, básničky a příběhy“ z díla Ch. Morgensterna a F. G. Lorcy četl Saša Rašilov (předloni jsem dělal pro dětský koncert scénář, který on četl, poprvé jsem s ním ale setkal už v hotelu Galathea v Kosmonosích během Dvořákova festivalu.

27. prosince byli protagonisté slavnostního večera s ruskou hudbou ruská dirigentská legenda  Vladimír Fedosejev, který řídil moskevský Velký orchestr P. I. Čajkovského. Slavný klavírní koncert tohoto skladatele hrál Jan Simon, sbormistrem skvělého Pražského filharmonického sboru je Lukáš Vasilek (s ním jsem nemluvil).

O další dva dny později, 29. prosince hrálo Wihanovo kvarteto v Sukově síni. Obsazení Wihanova kvarteta se v minulých letech proměnilo, takže uvedu to dnešní:  Leoš Čepický, Jan Schulmeister, Jakub Čepický, Michal Kaňka. Na klavír hrál Miroslav Sekera, někdejší malý Amadeus z Formanova filmu.

30. prosince osvědčený formát večera „Zasněné tóny trubky a varhan“ v kostele sv. Šimona a Judy, přední interpreti Miroslav Kejmar, Aleš Bárta, oba vždy rád vidím.

A ještě dokončím sérii celého festivalu, tedy koncerty po Novém roce. První byl 2. ledna na Novoměstské radnici s názvem „Velký komorní večer / Schubert – Glinka – Bartók“, k Sedláčkovu kvartetu (Michal Sedláček, Jan Maceček, Vít Kubík, Karel Chudý) se přidal černohorský (singapurský) klavírista  Boris Kraljevič a český kontrabasista Jiří Hudec. Se svou ženou a s paní Matysovou (skladba Jiřího Matyse na programu) v publiku Jiří Zahradník, vídáme se častěji při nejrůznějších příležitostech.

Pak 3. ledna, opět v kostele sv. Šimona a Judy, gala koncert Evy Urbanové, v létě zpívala v Lomnici nad Popelkou s doprovodem klavíru (David Švec), tentokrát s Moravským klavírním triem (Jana Ryšánková - klavír, Jiří Jahoda - housle, Miroslav Zicha - violoncello).

Následující den, 4. ledna v Rudolfinu Iva Bittová, Jihočeskou filharmonii řídil Jan Talich, na pódiu Dvořákovy síně též členové Bardolina Pavel Fischer, Jakub Jedlinský, Margit Koláčková (ještě na jaře domlouvaný Emil Viklický nebyl). Za mnou v sále seděla houslistka a zpěvačka Gabriela Vermelho (někdy v létě zpívala a hrála v jičínské Valdštejnské loggii) s Otokarem Svobodou, ředitelem Jihočeské filharmonie.

Poslední koncert, tříkrálový, opět ve Smetanově síni. Sólisté mezzosopranistka Barbora Polášková (zpívala v Jičíně někdy snad v loňském roce s harfistkou Kateřinou Englichovou), a tenorista Aleš Briscein (koncert se jmenoval „Milostné operní gala“, maďarský klavírista Dénes Várjon hrál Chopinův druhý klavírní koncert. Orchestr Národního divadla řídil Jan Kučera.

Epilogem (tak jsem to označil v Pražských impresích) cest do Prahy byl v jistém smyslu společenský večer ve Španělském sále a Rudolfově galerii 9. ledna. Na druhé straně do této řady večer příliš nepatří vzhledem k tomu, že se pro mě nejednalo o setkání v pravém smyslu, totiž že v tom hlučném prostředí stovek lidí by nejspíš stejně nebylo možné zastavit se ke smysluplnému rozhovoru nad rámec dvou zdvořilých společenských vět. Stát dlouhou frontu na podpis nějaké knihy Miloše Zemana jsem netoužil, mám svůj ostře vykreslený osobní zážitek, kdy jsem vedle něj seděl ještě v době, kdy nebyl prezidentem, na lavičce v jedné zahradní restauraci v Hradci Králové, a radil mu, aby si nechal bavorskou klobásku dobře propéct, protože ten lajdák to na gril hodil jen na pár minut. Zkrátka jsem tento večer pojal trochu jinak, po svém a rozhlížel se, kdo tu je a jak působí, a že tu bylo plno známých tváří, od režiséra Trošky po ministryni Šlechtovou. Chtěl jsem v jeden okamžik oslovit Karla Srpa, jehož texty jsem četl v době, kdy vydával v Jazzové sekci unikátní knížky série jazz petit, tenkrát velice cenný zdroj informací (vzpomínám na sešit o současném americkém umění). Nesl si ale nějaký chlebíček a připadlo mi dost neslušné či nepatřičné ho v tu chvíli obtěžovat, takže jsem to prošvihl.