S napůl zavřenýma očima, supícím dechem a svěšenými rameny

22.09.2010 22:48

Nevěřím na náhodu. Alespoň v tom smyslu, jaký by vyplývalo z matematické teorie pravděpodobnosti. I když vrh kostek nikdy nezruší náhodu, jak pravil tuším Stéphane Mallarmé. Někdy ale přece jen zůstává rozum stát. Nejsem si jist, zda jsem na těchto stránkách už uvedl nějaký příklad. Teď mám ale jeden zcela aktuální.
Když jsem se ocitl v jičínském špitále s nově zjištěnou diabetes mellis – doufám, že čtenář neví, co to je, nejsa podobně postižen, tedy pro něj: cukrovkou – a žena mi přinesla na čtení štos novin z posledních dní (to jsem ještě normálně viděl, nutnost si velmi rychle obstarat brýle nastala po několika dnech po propuštění z nemocnice), musel jsem se zasmát. Nevzpomínám si, že bych kdy četl v novinách cokoli o cukrovce, tady se ale najednou s tímhle tématem roztrhl pytel. Lidové noviny přinesly 7. září hned články dva. V článku Lékaři žádají zákaz prodeje diavýrobků. Cukrovkářům mohou škodit. se hovoří o záměně dvou slov, ke kterému může vést slovo dia, totiž ve významu dietní, označující určitý režim stravování, a významu diabetes, týkající se cukrovky. Tato záměna může ve svém důsledku diabetika poškodit, neboť tyto potraviny mohou obsahovat naopak více tuků, které diabetik rovněž „nesmí“. Vysvětluje se, že u českých výrobků se výraz dia používá zcela libovolně (na rozdíl od jiných není zakotven v žádné zákonné úpravě), v Německu už parlament odsouhlasil zákaz používání tohoto označení. Druhý z článků je rozhovorem s významným českým diabetologem Martinem Haluzíkem a úžasném objevu inkretinových hormonů, které budou moci nahradit dosavadní léky na cukrovku a zároveň jsou schopny snížit cukr v krvi na normální hladinu a zabránit tak kómatu z hypoglykémie, která diabetikovi hrozí.
To ale není všechno. O týden později se dozvídám, že televizní pořad Sama doma se právě věnuje diabetes. 13. 9. – Diabetes prvního stupně, transplantace (ledviny, Langerhansových ostrůvků, nové postupy), profesor MUDr.František Saudek / 14. 9. – Těhotenská cukrovka / 15. 9. – Inzulín u pacientů s diabetem 2. typu, bazální inzulín, MUDr. Pavlína Piťhová / 16. 9. – Novinky v léčbě, Prof. MUDr. Milan Kvapil. (Mimo jiné srovnával pokrok v léčbě, posun od někdejší „stříkačky“ k inzulínovému „peru“, hovořil také o tom, že inkretinová léčba je v Evropě asi rok a k nám právě přichází.) Tak nevím. Kolik je nejrůznějších nemocí a s jakou frekvencí se v tomto pořadu „dostane“ na tu či onu nemoc? Tedy s jakou pravděpodobností, že to bude právě ten týden, kdy už mám zase k dispozici televizi.
A pořád to není všechno. Kdyby to byly jen ty první dvě věci, tak bych tento text nejspíš nepsal. Ale: Své dceři Martině jsem koupil v knihkupectví dárek. Knížku Haruki Murakamiho O čem mluvím, když mluvím o běhání (anglicky titul vypadá ještě  lépe - What I Talk About When I Talk About Running). Nu a po několika stránkách, ještě než jsem se do knížky stačil začíst (Murakamiho si vychutnávám a právě od Martiny jsem ve špitále od něj přečetl dvě knihy, které jsem nečetl), jsem narazil (na s. 10 tohoto vydání) na tuto větu:
Po cestě potkávám pár dalších doggerů. Je mezi nimi zhruba stejně mužů i žen. Běžci plní energie se odrážejí od země a sviští vzduchem, jako by je hnala před sebou banda lupičů. Jsou ale i běžci otylí, co se s napůl zavřenýma očima, supícím dechem a svěšenými rameny valí kupředu s opravdovou námahou. Asi jim před týdnem diagnostikovali cukrovku a ošetřující lékař jim důrazně doporučil každodenní pohyb.

No comment.

Lidové noviny
http://www.lidovky.cz/lekari-zadaji-zakaz-prodeje-diavyrobku-cukrovkarum-mohou-skodit-py1-/ln_domov.asp?c=A100906_215521_ln_domov_pks
http://www.lidovky.cz/bojujeme-proti-evoluci-rika-martin-haluzik-fk5-/ln_veda.asp?c=A100906_172838_ln_veda_hev

Sama doma
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1148499747-sama-doma/210562220600108/
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1148499747-sama-doma/210562220600109/
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1148499747-sama-doma/210562220600110/
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1148499747-sama-doma/210562220600111/

Haruki Murakami
http://www.iliteratura.cz/clanek.asp?polozkaID=26893
http://www.lidovky.cz/nejlepsi-murakami-vzdyt-je-o-behani-d60-/ln_noviny.asp?c=A100724_000098_ln_noviny_sko&klic=238089&mes=100724_0
http://www.iliteratura.cz/clanek.asp?polozkaID=26813
http://cs.wikipedia.org/wiki/Haruki_Murakami
http://www.behej.com/clanek/2785-recenze-beh-je-niterne-dobrodruzstvi

 

II

Recenze Murakamiho knihy takřka shodně upozorňují, že liší od ostatního literárního díla japonského autora, povídek a románů, na které je jeho čtenář zvyklý.  Pro neběžce je ale leckdy nepochopitelný a nudný,“ postihuje Veselin Vačkov  v doslovu k českému vydání zvláštnost knihy, která není standardním románem jako jiné, a pokračuje: „I jazyk knihy je ovlivněn jejím tématem: je monotónní, postřehy i celé věty se často opakují. Jednotlivé kapitoly vznikaly během dvou let a vracejí se ke stejným otázkám (překonávání fyzické bolesti, osamění, stárnutí).“ Jinde se píše, že Japonec svou knihou „sklidil hodně rozpačitých kritik“.

Musím říci, že já bych nejspíš, coby „nesportovec“, rovněž žádnou knihu o běhání nečetl. Když přemýšlím, které argumenty bych uvedl, kdybych měl teď mluvit „proti sportovcům“, našel bych jich několik (v mnohém se ovšem, jak by mělo vyplynout z textu dále, s Murakamim výrazně shoduju). Na sportovních aktivitách, organizovaných ať už ve škole nebo kdekoli jinde, mi vždycky dost vadily takové ty věci, jako je – „nástup“, hvizd píšťalky, vlastně organizovanost vůbec, přesněji ale řečeno určitý druh organizovanosti. To, co jsem vnímal jako cosi vojenského, uniformovaného. Běhání po oválu. Nevyznám se v tom, ale napadá mě, že je to do značné míry výsledek „vojenské organizace“, kterou zavedl Miroslav Tyrš  jistě pod vlivem německého hnutí (Friedrich Emmanuel Tiersch, nedávno o německém původu zakladatelů Sokola proběhla debata) a která mi, stejně jako jakékoli prušáctví je z duše protivná. Chápu, že jakákoli sportovní akce musí být nějak organizovaná, stejně jako vlastně každá lidská činnost. (Úvaha o spojení výcviku k fyzické zdatnosti v každé armádě je další věc.) Ale nemusí se to dávat ostentativně na odiv – i když, pravda, nadšení při těch slavnostních nástupech, když se zadaří vítězství, docela chápu a dokonce jsem je schopen, třeba při hokeji v televizi, sdílet – i když nejsem ten fanoušek jako moje žena, která v takových případech povzbuzuje takovým způsobem, že se musí zavřít okna v bytě, aby nebyla celá čtvrť tím nelidským řevem pohoršena.

Tedy ono vystavování na odiv. Určitě to je také tím, že nepatřím do žádného sportovního týmu, mužstvu, klubu či sdružení. Fandím každému zaujetí pro určitou věc, přesto mě vždy dráždilo, že se ti sportovci tváří, jako by neexistovalo nic jiného než jejich svět. Demonstrovaná sebestřednost mi připadala jako něco víc než pochopitelná nutnost koncentrace nezbytná k tomu, jestliže má být dosaženo požadovaného výkonu, hrané manýry hvězdy, k níž se upíná pozornost, televizní show fotbalistů (ono se to lépe prodává), sportovní chůze gymnastek (s jednou jsem kdysi chodil, takže vím, jaké úsilí mě stálo, abych ten pocit odboural). Na mne tyhle věci působily všelijak, komicky, nafoukaně a i když vím, že bych to vše vlastně měl ocenit, protože těm lidem o něco jde, vyvíjejí nějaké úsilí, jde jim o něco stejně jako mně v „mém“ světě, neubráním se nějakému pocitu, který se snad nedá nazvat nevraživostí, ale nemá k tomu daleko.

Možná to byl zbytečný úvod. Napsal jsem ho ale jednak vzhledem ke kritikám Murakamiho knihy, jednak jako jistou tezi, k níž se v průběhu textu vyklube antiteze, totiž mé nadšení pro jisté věci.

Nesdílím totiž názor kritiků, že Murakamiho kniha je nudná a jednotvárná. Dokonce se musím ostře ohradit. V mnohém jsem knihu hltal s nadšením, s tím, že se tam dočítám celou řadu věcí o sobě, o mých vlastních přístupech k různým věcem. Murakami se totiž liší od pohledu na sport, jak je obecně vnímán. Na důvody, proč sport dělat. Na jeho smysl. Na prvním místě u něj samotný sportovní výkon, přesněji řečeno je hodně důležitý, ale „jinak“. Také on má disciplínu, pěstuje vytrvalost, měří si, kolik uběhne a za kolik to uběhne, ale nechce za každou cenu být první, „vyhrát“. Sport je pro něj vlastně způsob, jak vnímat sám sebe. Meditace těla, meditace v pohybu.

Možná, že právě to by mohl být jeden ze závěrů jak pro mne, tak pro tuto knihu. Hudební téma z Rockyho mi k tomu nezazní. A nikde ani stopy po zapadajícím slunci, do kterého bych snad měl odkráčet. Závěr bude neokázalý jako sportovní boty do deště,“ komentuje situaci, kdy se mu nepodařilo dosáhnout výsledku, jaký si před začátkem závodu představoval (s. 136 v českém vydání). A o kousek dál pokračuje: „Vzhlížím k obloze. (…) Jen nad Pacifikem lehce plynou netečná letní oblaka. Nic mi nesdělují. (…) Možná, že toho vzhlížení k nebi nemám zapotřebí. Třeba bych se měl podívat spíš do svého nitra.“

O pár stránek dál upozorňuje na paradox své oblíbené aktivity:„I kdyby to vážně měla být jen činnost tak marná, jako lít vodu do starého hrnce s děravým dnem, zůstává faktem, že jsme se činili, jak se dalo.“ (s. 156). Tento bonmot několikrát opakuje, dá se říci, že je jedním z hlavních myšlenek, které si z knihy zapamatujeme.

Běhání je pro Murakamiho součást určitého pohledu na život. Sám v knize srovnává běhání a práci spisovatele. Sport není pouhá fyzická aktivita, i když se v okamžiku jejího vykonávání na ni maximálně koncentrujeme. Zároveň je však propojena s myslí, tak jako tomu je třeba u jógy.

Je mi to hodně blízké, i když nejsem tak radikální jako Murakami, nepředpokládám, že utrpení a bolest by měl být tím základním předpokladem, jak tvrdí on (s. 155). A asi v těch fyczických aktivitách nejspíš ani ne tak vytrvalý, mám teď na mysli celoživotně vytrvalý. V době studentských let jsem měl kolo a dělal jsem to vlastně dost podobným způsobem jako Murakami. Ovšem asi ne tak intenzívně, s filozofií bolesti, která se musí překonávat. Nicméně měřil jsem trasy, když jsem někam jel, a snažil jsem se překonávat jejich délku. Takže jsem jel třeba z Jičína do Liberce nebo do Hradce Králové, což je vzdálenost asi padesát kilometrů, a když jsem dojel zpátky, zjistil jsem, že po stu kilometrech mám ještě docela dost sil, abych mohl ještě chvíli sedět v sedle a šlapat, takže jsem jel třeba ještě do některého z menších okolních měst, které jsou už blíž, jako je Kopidlno.

Zkoumal jsem možnosti kopců, kterých je kolem Jičína několik („Babák“ do Nové Paky, „Lomničák“), slušná stoupání byla třeba na Liberecku, než „narovnali“ silnice (dodnes jezdí autobus z Hodkovic nad Mohelkou do Liberce nikoli po nově vybudované rychlostní silnici, nýbrž po Ještědském hřebenu, přes Záskalí, což jsou docela slušné zatáčky a „prďák jako blázen). Vlastík Kovář, se kterým jsem hrál šachy a žravou dámu, mě upozornil na prudký kopec na Rváčov (bydlel v Kněžnicích, to je vesnice před Libuní, odkud je cestou z Jičína do Turnova první nádherný výhled na Trosky). Neměl jsem ovšem lehoučké kolo Panasonic jako Japonec, tenkrát vlastně byly k dostání jen dvě kola s převody, totiž s trojkolečkem, to jsem měl já (stálo tenkrát devětsetšedesát korun), a pak trochu dražší s pětikolečkem vzadu a dvojkolečkem vpředu, tedy celkem deseti převody. Takže žádný zázrak, zvláště ve srovnání s tím, co je možné – běžně – dostat dnes. O závodním stroji nemluvě. Po tom jsem ostatně ani netoužil.

Byl to tedy u mě rovněž jistý druh disciplíny, ale šitý mně samotnému na míru, nepodřizoval jsem se nějakému vyššímu celku. Uvědomuju si teď, že to je vlastně docela zásadní záležitost. O „umělcích“ se totiž říká, že jsou to bohémové, lidé bez ukáznění, bez ochoty se podřídit. Nejsem umělec, aspoň ne v tom smyslu, že bych se tím živil. Jsem si však vědom toho, že být umělcem, tedy alespoň takovým umělcem, který si dává za cíl vytvořit skutečné dílo a nikoli být jen pouhou mediální hvězdou (jak se to dnes mnohde zjednodušuje a zaměňuje), představuje tvrdou práci a mnohdy odříkání. 

Muraki Murakami své závěry v knize o běhání učinil. Nevím, jaký závěr mám udělat já. Zatím to nechám otevřené.

Odkazy

Ironman
http://en.wikipedia.org/wiki/Ironman_Triathlon
http://de.wikipedia.org/wiki/Ironman
triatlon
http://en.wikipedia.org/wiki/Triathlon
http://cs.wikipedia.org/wiki/Triatlon

maraton
http://cs.wikipedia.org/wiki/Maratonsk%C3%BD_b%C4%9Bh

ultramaraton
http://cs.wikipedia.org/wiki/Ultramaraton
http://ultramarathon.czechian.net/

 

III
Prvních patnáct

Knihy Haruki Murakamiho vycházejí v edici Odeonu Světová knihovna. Když jsem četl knihu Murakamiho knihu o běhání, pročetl jsem seznam knih vydaných v této edici na konci knihy. Už proto, abych byl v obraze, které autory znám, od kterých jsem něco přečetl a kteří jsou pro mne dosud zcela neznámá jména.

Takovéto soupisy nabízejí právě tento druh informací – za předpokladu, že jde o kvalitní sérii –, že totiž mohou upozornit na autory a knihy, které člověk třeba dosud neznal, a rozšířit tak obzor. Jednotlivé knihy samozřejmě nemají žádnou vzájemnou souvislost, pouze společný předpoklad, že se jedná o díla, která si zaslouží pozornosti, protože splňují požadavek kvality podle nejvýš nastavené laťky. Tím se právě vždy vyznačovaly všechny dobré nakladatelské domy, a tím se vyznačuje rovněž edice Světová knihovna, vlastně knihy Odeonu vůbec.

Protože člověk samozřejmě nemůže znát všechny knihy, které by stály za přečtení, natož aby je opravdu přečetl. Jen z té první stránky seznamu znám poměrně dobře jména jako Chuck Palahniuk, Michael Cunningham, Margaret Atwoodová, Ian McEwan (byli by i další), od některých jsem přečetl knih více. Knihy Jorga Amada jsme měli kdysi doma, byly zřejmě oblíbenou četbou jednoho našeho rodinného přítele a zůstaly u nás z jeho pozůstalosti, o některých se člověk dozví z nejrůznějších zdrojů, jako o např. Dorotě Maslowské při letošním Festivalu spisovatelů Praha atd.

Tento článek je tedy na jedné straně zcela samostatnou záležitostí, na straně druhé souvisí s Murakamim, a to nejen proto, že impuls k němu vznikl právě v souvislosti s ním, ale i protože má v něčem podobný charakter jako Murakamiho knížka, totiž že to není „příběh“, ale cosi „banálního“, totiž pouhý přehled jmen. Také on přináší cosi, co se opakuje bez konce, protože i čtení je záležitost bez konce a na celý život. Nejlépe každodenní, i když se to daří v dnešním kvaltu stěží.

Bylo by možná dobré upozornit, že termín „Světová knihovna“ má dlouhou tradici. V jednom z odkazů dole je úplný seznam někdejší edice, která měla rovněž vysokou úroveň i grafickou a ilustrátorskou kvalitu. Nová série překladatelské literatury českého nakladatelství Odeon začíná v roce 2000. V tomto článku jsou okomentovány tituly „z první stránky“. Přesněji řečeno prvních patnáct knih.

Anne Michaels / Prchavé okamžiky
http://cs.wikipedia.org/wiki/Anne_Michaels
http://en.wikipedia.org/wiki/Fugitive_Pieces
http://www.library.utoronto.ca/canpoetry/michaels/index.htm
http://www.pwf.cz/cz/archiv-autoru/anne-michaels/

Sebastiano Vassalli / Labuť
http://it.wikipedia.org/wiki/Sebastiano_Vassalli
(je to všechno jen v italštině, ale dá se to nechat počítačem přeložit,
pokud na to člověk má žaludek)

Jorge Amado: Zmizení svaté Barbory
spisovatel levicového zaměření, žil dokonce několik let v Praze, v povědomí  českých čtenářů je jiná kniha
http://www.knihi.cz/kniha.php?kniha_id=3149-mulatka-gabriela

Hanif Kureishi / Byli jsme si blízcí
jeden z nejznámějších britských autorů současnosti (iLiteratura)
http://www.iliteratura.cz/clanek.asp?polozkaID=9917
http://www.topzine.cz/recenze-hanif-kureishi-a-jeholaska-ve-smutne-dobe/
http://www.kosmas.cz/knihy/142533/gabrieluv-dar/

Richard Mason / Tonoucí
http://www.iliteratura.cz/clanek.asp?polozkaID=9923

Elie Wiesel / Soudci
židovský prozaik, dramatik, filozof, politický aktivista, proslulý bojovník proti holocaustu,
nositel Nobelovy ceny
http://www.cesky-jazyk.cz/ctenarsky-denik/elie-wiesel/soudci.html
http://www.cesky-jazyk.cz/ctenarsky-denik/elie-wiesel/noc.html
http://www.kosmas.cz/knihy/60436/noc/
http://www.pressweb.cz/forum-2000

Thomas Brussig / Na kratším konci ulice
http://www.kosmas.cz/knihy/63113/hrdinove-jako-my/
http://www.kosmas.cz/knihy/140669/oslneni/
http://www.goethe.de/ins/cz/prj/20j/lit/wah/bru/csindex.htm
http://www.thomasbrussig.de/

René Depestre / Chvalozpěv na ženu-zahradu
http://www.kosmas.cz/detail.asp?cislo=101894

Cha Ťin / Čekání na Lina
http://www.kosmas.cz/detail.asp?cislo=102744
http://knihy.kvalitne.cz/recenze/chatin.html
http://sakrasarka.blog.cz/0909/cekani-na-lina-cha-tin

Joanna Scottová / Manekýn
http://www.kosmas.cz/knihy/102916/manekyn/

Nicola Barkerová / Doširoka otevřené
nic jsem nenašel

Philippe Djian / Za rozcestím
http://www.iliteratura.cz/clanek.asp?polozkaID=17049

Camille Laurensová / V náruči mužů
http://www.iliteratura.cz/clanek.asp?polozkaID=13357

Chuck Palahniuk / Program pro přeživší
http://cs.wikipedia.org/wiki/Chuck_Palahniuk
http://www.iliteratura.cz/clanek.asp?polozkaID=14297

Michael Cunningham / Hodiny
http://cs.wikipedia.org/wiki/Michael_Cunningham
http://www.pwf.cz/cz/archiv-autoru/michael-cunningham/
úspěšný film Hodiny, „jeden z horkých favoritů na Oscara“
http://www.kfilmu.net/filmy.php?sekce=recenze&film=hodiny
http://www.kfilmu.net/filmy.php?sekce=informace&film=hodiny
http://www.novinky.cz/kultura/12467-oscarove-drama-hodiny-koncert-pro-tri-hvezdne-herecky-a-eda-harrise.html

Světová knihovna 1961- 1990
http://ham-ham.wz.cz/edice/sk.htm

Světová knihovna 2000 - dosud
http://cs.wikipedia.org/wiki/Sv%C4%9Btov%C3%A1_knihovna

 



Zpět