Rozloučení s Vladimírem Binarem

Ano, smrt, zánik je základním poměrem, v němž vystupují podstatné hodnoty věcí, života, lásky a pravdy.

Listuju si knihou Vladimíra Binara „Čin a slovo. Kniha o Jakubu Demlovi“ (citovaná věta je z úvodní studie Jakub Deml, vymezení vývoje osobnosti a díla, na straně 44) a vzpomínám si na tuto interpretaci českého básníka na holanovském semináři na Filozofické fakultě Karlovy univerzity na začátku sedmdesátých let, na důraz na smrt jako východisko cesty vědomí k sobě samému, k pravdivosti poznávání bytí. O několik vět dále říká Binar: Vědomí si musí vytvořit smysl pro poznávání skutečnosti, a činí to prožitkem pocitu nebytí. A v téže intenci je úvodní motto celé knihy G. W. F. Hegela z Fenomenologie ducha, na jehož odkazování si rovněž vzpomínám jako na jeden z nejintenzivnějších okamžiků při mém vlastním tehdejším hledání východisek, které bylo stejně rozervané, jako o něm hovoří německý filozof.

A nyní stojím před Vladimírem právě v onom okamžiku a v přímé konfrontaci s nebytím cítím sílu a pravdivost tehdejších jeho výroků. Kaple svatého Václava, pátek 22. ledna 2016, Vinohradský hřbitov. Prostor, který jsem si před chvílí ještě v jeho zlomku prošel a uvědomil si, co znamená v české kulturní historii. Nikdy jsem tu vlastně nebyl a znovu si potvrzuji, jak pouze akademické znalosti, že tady či jinde jsou pochovány osobnosti, které se promítají tak či onak do našeho života, nejsou skoro k ničemu a je potřeba být vždy „na místě“. A zároveň, že Vladimír Binar se nachází nyní právě v této, nejvyšší souvztažnosti. Jak řekne za chvíli muž v ornátu, který sám sebe nazval „průvodcem“ poslední cesty dr. Vladimíra Binara, je nyní důležité nejen, kdo Vladimír Binar byl, ale rovněž, kdo nyní pro nás je.

Kromě Misly, Vladimírovy ženy, a třech dcer Misly a Vladimíra, Hiny, Moe a Teaty, krásných žen, které ovšem vidím poprvé, jednu z nich s holčičkou, Vladimírovou vnučkou, a Jaromíra Typlta, rovněž Binarova žáka o generaci později, s nímž jsme se předběžně domlouvali, že se zde snad uvidíme, tady nikoho neznám, kromě několika lidí, které mi Jaromír právě představil. A okamžik projasňování vědomí, zmiňovaný v úvodu, kdy to, co by mělo být pouze zánikem, se stává tím, co nás vede k nalézání sebe samých, je tu ve zcela jasných konturách: Jisté momenty paralelnosti mého a Vladimírova osudu (byť jinak nesrovnatelných), tak jak o něm Vladimír hovoří v někdejším rozhovoru v Reflexu (1999). Určité okamžiky, jejichž určitou nahodilost a dosah si uvědomíte až teprve s odstupem let. A já si teprve nyní v plné intenzitě uvědomil, co jsem samozřejmě věděl celý život, totiž jak jsem se po oněch nepříjemných událostech na konci studia v polovině sedmdesátých let (kdy na mě normalizátor Rzounek, který měl ve své pozici být na mé straně, u obhajoby diplomky řval „Měl jste někdy hlad?“) uchýlil jinam, než kam jsem měl původně namířeno, opustil Prahu a vrátil se do Jičína, kde jsem pak půl života učil na gymnáziu, a od bohemistiky v tu chvíli neprůchodné bez úliteb režimu se v druhém plánu posunul k výtvarnému umění a brněnskému okruhu, který v té chvíli nebyl zasažen normalizací jako Praha. Byla to jakási (vnitřní) „emigrace“, o jaké hovoří i Vladimír Binar.

A ani s ním jsem nebyl v takovém kontaktu, v jakém bych jistě býval byl, kdybych „zůstal v oboru“ a zabýval se v první řadě knížkami (byť je mi asi dáno tak jako tak pohybovat se ve více druzích umění). A z toho v tomto okamžiku vyplývá i to, že mohu jen kuse podat svědectví o vlastním obřadu v kapli sv. Václava. Neznám ony dva muže, kteří vzdávali poslední poctu zesnulému, první byl z akademického prostředí, pravděpodobně z fakulty, druhý, domnívám se, byl Robert Krumphanzl, v jehož nakladatelství Triáda Binarovy knihy vycházejí. V silné ozvěně novogotického prostoru jsem navíc slyšel dost útržkovitě to, o čem oba hovořili, už proto, že mluvili slabě (nikoli nevýrazně, ale slabým hlasem) a já jsem stál navíc na opačné straně prostoru. Teď, když píšu svůj text, mohu říci, ano, je to tak, první byl opravdu ředitel Ústavu české literatury a komparatistiky, někdejší katedry české literatury, na které jsem studoval já, doc. Jan Wiendl, jenž dával i informaci na stránky fakulty o úmrtí, a na nich rovněž zveřejnil svůj proslov, a po něm hovořil Robert Krumphanzl.

Stejně jako Binarův život se do značné míry vymykal běžným osudům, i poslední rozloučení bylo jiné. Ještě mi doznívala v mysli zádušní mše za Ivana Lutterera v pondělí, tedy před čtyřmi dny (už to není právě obvyklé, abych v jednom týdnu takto jel do Prahy), zachovávající standardní formát obvyklého ceremoniálu, od nějž se lišilo dnešní odpoledne. Z poměrně malého prostoru lodi kaple ještě ubírají místo dvě skulptury po stranách, ale nikoli u zdi, ve stylu doby, kdy kaple vznikla (na sklonku 19. století), vepředu bylo jen několik málo židlí a na dvě stovky lidí, kteří se přišli rozloučit, stály. Přede mnou stála krásná mladá žena, jejíž tvář jakoby kopírovala tvář skulptury secesní ženy hned vedle ní. Rozloučení nemělo charakter církevního obřadu, a nebyly tu ani obvyklé písně ze zpěvníku. Naopak zazněly dvě maorské písně a v tu chvíli se člověk ocitl v úplně jiném světě.

V tom světě, který kdysi vnášel do normalizační šedi Vladimír Binar, když přijel opálený z Tahiti plný energie a chuti do práce i do života, jakoby ona mytologie, kterou po létech zpracovával, vstoupila s ním do malého pokojíku na konci chodby v domě na Vyšehradě, kde jsme se scházeli my, Holanovci, když už jsme nemohli být tam, kde už normalizátor Rzounek rozleptával veškerou normalitu. Když si dnes čtu ve zmíněném rozhovoru v Reflexu, mohu stvrdit, že mnohému z toho jsem byl svědkem, respektive že Vladimír hovořil o těch událostech týmiž slovy, jaká použil v rozhovoru. Ony zablácené boty, ve kterých vstoupil do Rzounkovy kanceláře, je detail, na který jsem nezapomněl po celých více než čtyřicet let, a ještě mohu doplnit, že Vladimíra Rzounek ponižujícím způsobem vykázal, aby si boty očistil, než k němu vejde.

A oněch věcí zmíněných v Reflexu je více. Příprava Demlových spisů, cesta do Paříže („… a najednou si tady chodíš po Paříži“, moment úžasu z něčeho v té době naprosto nepravděpodobného, po čem dlouhá léta toužil), další Rzounkovy zvěrstva, jako bylo vyhození Antonína Jelínka, hovory o Bedřichu Fučíkovi, překlady, zvláště Clauda Simona, pozdějšího nositele Nobelovy ceny atd. atd. Ale spousta věcí tam samozřejmě není, ani nemůže být. Stavba domu v Nuslích, ve kterém pak s rodinou celý život žil, onen nešťastný úraz, na několikrát zlomená noha, která se komplikovala a zanechala následky, vzpomínám si, jak Vladimír vypravoval, že mu v jedné kapitole celého toho románu doktoři nabízeli, že mu nohu uříznou, jestliže má dál žít, a on jim odpověděl, že je to jeho noha a že raději umře. Zmiňuju to proto, že je to zcela příznačné pro situace, do jakých se Vladimír Binar v životě dostával.

Ale o tom až později. Teď ještě Jakub Deml, úběžník Binarova života. O něm psal diplomku, jemu věnoval nejen oněch patnáct let vydávání jeho „neznámého arcidíla“, „jedné knihy“, o níž Vladimír hovořil na semináři i mimo seminář. Deml byl ale pro Binara něco daleko více, dá se dokonce říci, dokonce jakési Binarovo alter ego. Velrybové mocní, bludné kameny v Tasově, jako by byli tajemnými strážci toho všeho. Ačkoli jsme tušili, že se jedná o obrovité dílo, celý jeho rozsah, respektive rozsah celé edice Rukopisy VBF s dalšími řadami tohoto „nakladatelství“ jsme všichni v holanovském semináři mohli jen tušit, neboť samozřejmě celé vydávání se odehrávalo teprve v budoucnu, byli jsme účastni či spíše svědky příprav a začátků, vzpomínám na (tenkrát ještě) „Sedmero zastavení“. Znali jsme ale třeba ten mechanismus, model přepisování na psacím stroji, typický pro samizdat, důležitost finální podoby svazků, tedy vazba, distribuci atd., sám jsem se nabízel, že s tím pomůžu, protože jsem byl zdatný písař (Jaromír Boháč, kolega v semináři, mě později se svým typickým černým humorem přátelsky posměšně nazýval „promovaná sekretářka“), ale Vladimír to odmítl s tím, že se musím věnovat svým diplomkám (po vyhození od první, Písňových textů V+W, jsem pak ukončil studium s Mahenem).

Co jsem si nicméně uvědomoval od začátku, že uspořádání Demlova díla v Rukopisech VBF přesahuje běžnou editorskou praxi. Vladimír Binar o tom mnohokrát hovořil a i nyní si dočítám ony formulace, které zůstávají takřka doslovně stejné i po desetiletích. Na několika místech knihy „Čin a slovo. Kniha o Jakubu Demlovi“ její autor říká, že Demla se společně s Bedřichem Fučíkem rozhodli vydávat především proto, aby mu porozuměli jako celku. Proto hledali jeho uspořádání. Vydávání Demlova díla tedy nebyl jen velkolepý editorský počin, ale především interpretace Demla samotného. A říkám-li interpretace, myslím tím nikoli „můj“, tedy Binarův a Fučíkův pohled, úhel pohledu na Demla, tím musí být pochopitelně rovněž, nelze vyskočit ze sebe samých, ale především pochopení vnitřních zákonitostí díla Jakuba Demla samotných. Pochopení jeho bytí a cesta k němu.

A odlesk toho v mé mysli, to je jedna z těch věcí, kterou vnímám jako to, co mě snad opravňuje – s veškerou pokorou – považovat se za Binarova žáka. Jednou mi Vladimír dokonce řekl, a myslel to možná spíš jako vtip, protože text, co jsem mu přinesl, byl tak trochu „napřeskáčku“, ty píšeš jako Deml. Ale ono to tak je. Nedokážu psát systémem amerických příruček odstavec 1.1.1, 1.1.2, 1.1.3. …1.2.1…, protože mě okamžitě svede nějaká souvislost, odbočka, vazba k dalším zákrutům tématu. Je to tak vlastně i s tímto příspěvkem – doufám, že nebude na hranicích nepřehlednosti – a je to tak i s mými tématy, které hledají přesahy od těch klasických disciplín. A jako Vladimír Binar musel vydávat Demla, aby mu porozuměl, nestačily mi mapy k tomu, abych porozuměl krajině, ale musím jí procházet, a nestačí mi poslouchat hudbu a číst partitury, ale musím ji rovněž hrát, pak ji pochopím. Přestože jsem se vydal jiným směrem, než jsem studoval, přenesly se ony momenty, které nám seminaristům Vladimír Binar vštěpoval na začátku 70. let, a přetavily se do přístupů k jiným oblastem.

Je mi smutno z toho, jaké jsou po Listopadu osudy čtrnáctisvazkového „Díla Jakuba Demla“. Zatímco vše ostatní se dočkalo standardního knižního vydání (Dílo Bedřicha Fučíka ad.), k vydání toho souboru textů, který je pravděpodobně nejvýznamnějším Binarovým dílem, nedošlo. Po několika Demlových pokusech za jeho života, už jich samých svědčících o tom, že je třeba jeho literární odkaz vidět jako jeden celek „jediné knihy“, i nyní „vypukla revoluce nebo válka a jeho dílo se zmařilo“. Podobně jako v několika jiných případech neuchopitelného celku tvorby se všichni vrhli na Demla, ale v pouhých reprintech, často i dost podivných, a zájem o Demla paradoxně znovu „vraždil“ jeho dílo (jeden z Binarových textů, které se k tomuto tématu vyjadřují, se jmenuje „Vražda na díla Jakuba Demla anebo Jak český národ nakládá se svým básníkem“, přetištěn v: Čin a slovo. Kniha o Jakubu Demlovi), zatímco „připravený“ soubor Díla zůstal neuvěřitelně ignorován, dokonce mu je vytýkáno, že je „všechno špatně“. To bylo také téma jednoho z mých posledních rozhovorů s Vladimírem, někde cestou na Malé Straně, jako reflexe začátků „divokého kapitalismu“ u nás, kdy se na jedné straně hovořilo o zhroucení knižního trhu, na druhé straně se překotně vydávalo vše, na co dříve nemohlo být ani pomyšlení. A Vladimír se onoho standardního vydání Díla Jakuba Demla, tedy toho, na čem mu v jeho Díle nejvíce záleželo, to dnes musíme říci, nedožil.

Holanovský seminář jako fenomén, nejen jeho vlastní náplň, jeho diskurs, témata, cesta k pochopení textu, ale i společenství, které tímto způsobem vzniklo, a jeho „život“ nejen zprvu ve zdech filozofické fakulty, ale, záhy, v přilehlých, ale i vzdálenějších hospodách, na pražských nábřežích (vzpomínám třeba na jedno „vítání jara“ někdy k ránu), putování po tenkrát normalizací sešněrované metropoli do nočních hodin…, vnímali jsme tu dobu na jedné straně s kletbou na rtech, ale na druhé straně to bylo naše tehdejší „zde a nyní“, neobejitelné, náš jediný život, život pod hvězdami s veškerým nadšením, otázkami a vědomím či tušením dramatičnosti, která se pomalu nebo i náhle podsouvala do našich osudů. Kamarády vyhazovali kvůli hloupostem z fakulty a s velkými obtížemi se některým z nich dařilo vyloučení zvrátit, na mě čekala anabáze se dvěma diplomkami a na Vladimíra postupné omezování toho, co „směl“, až po vyhazov.

A v tom všem jsme se při vší bujarosti vpalovali s veškerým nasazením do básnických textů, především Holanových, ale i jiných českých básníků. Verš po verši, text po textu, kniha po knize, s návraty, velice pozvolna a zároveň v neustálém kontextu celku, se snahou o co nejhlubší pochopení. Slovo „pregnantně“ bylo Vladimírovo klíčové slovo. To první, co jsem u básnického textu pochopil, byla skutečnost, že metafora, pravá metafora, nikoli ony klišé, s nimiž jsme se jinak setkávali všude kolem, pojmenovává přesněji skutečnost než jakákoli její deskripce. Platí to jistě i o ostatních, ale za sebe můžu říct, že Vladimír Binar mě naučil číst. A potvrzují mi to i všichni ostatní, Jaromír Typlt v několika rozhovorech, i ti ostatní Binarovi žáci, s nimiž jsme před obřadem v kapli sv. Václava stáli na hřbitovní cestě. „Nikdy předtím, ani nikdy potom jsem se nesetkal s tak intenzivní přítomností básníků, o kterých jsme v Binarových seminářích hovořili,“ formuloval to v kapli docent Wiendl. Binar nás vracel zpět od všeho, co jsme si „přidávali“ z vlastního „mínění“ (tedy „falešného vědomí“, hegelovský termín), zpátky k textu, k jeho stavbě, významu.

A naučil mě nejen číst, ale i psát. Nejdřív konzultace u první diplomky, kterou jsem nechtěl Vítězslavu Rzounkovi, který měl coby vedoucí práce být obhájcem, nikoli oponentem, když Binarovi předtím tuto možnost upřel, předávat postupně, protože jsem správně tušil, že by celou mou práci zhatil, a odevzdal mu ji najednou, čehož následek byl, že jsem práci neobhájil (ostatní, ve snaze projít, psali „Kulturní rubriku Rudého práva“, jak to v hyperbole nazval Mirek Boháč, který nakonec ale přece jen napsal Jana Skácela), poté u druhé diplomové práce, v níž jsem udělal jediný, ovšem velmi relativní ústupek, že jsem Mahenovu prózu uvedl ještě v kontextu „generace buřičů“ a nakonec obhájil u profesora Buriánka („generace buříčů“ byl jeho pojem a byl to jeho návrh), ještě než ho velký inkvizitor také odstavil.

Vladimírova účast (ano, to je přesnější než jen „pomoc“) přesahovala rámec běžných konzultací. Četl pečlivě jednotlivé složky, které jsem mu nosil, a vracel je se škrty, otazníky, návrhy na doplnění či textovými variantami, na každém sezení jsem obhajoval jednotlivé výrazy (teď si zpětně uvědomuju, že to muselo být něco podobného, jako jeho „práce u jednoho stolu“ s Bedřichem Fučíkem). Text pak postupně narůstal a termín se blížil, takže jsem další invenci zastavil, nechal další části dosahující kamsi ke dvěma stům stránek, mimo rámec, a práci uzavřel a odevzdal. A obhájil.

To nyní zmiňuju nejen jako znovupoděkování po letech, ale i jako osvětlení toho, co představovalo pro mě setkání s Vladimírem Binarem. Ve chvíli, kdy jsem v bezradnosti chtěl se vším seknout, mi důrazně řekl: Nejdůležitější teď je, abys to dokončil. A dokonce mi navrhl téma té druhé diplomky. Stál při mně v obtížné situaci, zatímco sám měl povážlivé, vzápětí existenční problémy. Možná právě proto. A znovu si vzpomínám na onu jeho reakci, když mu doktoři chtěli uříznout nohu. A ve svém nynějším uvažování, nicméně už tehdejším tušení, docházím k tomu, že takřečeno „život a dílo“  souvisí a jedno jest, totiž že Binarův přístup k literatuře a poezii zvláště (ovšemže nejen jako předmětu bádání) je velmi úzce propojen s jeho životními postoji. Jeho přístup k literárnímu dílu se vymaňoval ze strnulých vzorců akademického pohledu, který paradoxně mnohdy potvrzuje nejvíc tím, že se obrací především ke své metodologii jako východisku (což je samo o sobě „správně“), sám sebe a míjí věc, jejíž pozornosti měl být určen.

Zprostředkoval mi zkušenost, která přesahovala rámec racionální kauzality. Té racionální kauzality, která by se očekávala jako nutný kánon vědeckého přístupu. Jenže život se jednak do žádných škatulek nevejde, jednak hrozí, že zůstanete stále kdesi vně. Ne nadarmo se můžeme dočíst i od jiných Binarových žáků, že v podání nikoho jiného nevnímali literaturu tak bezprostředně, dramaticky a živě, jako u něj. Trochu se mi to vzpírá psát, aby to nevypadalo jako laciná anekdota, ale i o tom posledním rozloučení s ním jsem se dozvěděl tak, že by on sám řekl: To nevymyslíte! Přicházím z pošty, kde jsem posílal dopis pozůstalým Ivana Lutterera a zvoní mi telefon. Dobrý kamarád v Jičíně mi předává paní, která sedí vedle něho a chce mi něco důležitého říci. Skočím znovu do auta a jedu tam. A dozvídám se z první ruky, co se stalo, protože bydlí v Praze v témže domě, v němž žil se svou rodinou Vladimír Binar. V milionovém městě bydlí právě na místě, odkud mi může podat tu neblahou zprávu.

A stejným způsobem se vymyká oné racionální kauzalitě Binarovo chování v osudových chvílích, jakoby ve vědomí oné sentence „smrti jako tvůrce“, o níž je i úvodní věta z Hegelovy fenomenologie ducha, daná jako motto Binarovy knihy o Demlovi. Nenechá si uříznout nohu (a žije), nepodepíše Rzounkovi jeho výpověď (a dostane „razítko“, že smí překládat), v Čechách přituhne na akademické půdě snad více než v padesátých letech (podle některých svědectví, která mohou porovnávat) a Binar se ocitne na Tahiti, protože se vzepře a uvěří v to nejméně uvěřitelné, vyhodí ho z fakulty a Vladimír Binar vytvoří dílo, před nímž je nutno smeknout. Protože stejně jako Slovo je důležitý Čin. Pamatuju se živě na jeho komentář ohledně oné výpovědi, kdy mu Misla, úžasná žena, která stála při něm, říkala, když to nepodepíšeš, bude tě to štvát tři dny, když podepíšeš, bude tě to štvát celý život.  

Poznámky

Motto knihy Čin a slovo. Kniha o Jakukbu Demlovi, citát z Fenomenologie ducha G. W. Hegela: Leč nikoli život, který se leká smrti a zachovává se čistým od vší zkázy, nýbrž život, který umí vydržeti smrt a v ní se udržeti, jest život ducha. Nabývá své pravdy jen pod podmínkou, že v absolutní rozervanosti najde sama sebe . …
Pravým bytím člověka … je jeho čin.

Čin a slovo. Kniha o Jakubu Demlovi, excerptum s. 448. Uspořádání nepřehledné džungle Demlových textů a knih do tvaru „neznámého arcidíla“ ukázalo, že jen takto je možno zviditelnit skutečné a trvalé osy básnického vesmíru Demlem po celý život tvrdošíjně budovaného a tragicky prožitého, a tím umožnit tomuto dílu nové a hlubší pochopení, stejně jako nový život.

Rozhovor v Revolver revue 1999, přetištěno v Čin a slovo. Kniha o Jakubu Demlovi.
https://www.revolverrevue.cz/zit-na-majaku-v-nuslich

Heslo Vladimír Binar, Revolver revue
https://www.revolverrevue.cz/vladimir-binar

Nakladatelství Triáda, Odkud přicházíme? Kdo jsme? Kam jdeme? Vladimír Binar (* 6. 10. 1941 – † 13. 1. 2016)
https://www.i-triada.net/index.php?id=104&str=aktualita.php

Institut pro studium literatury, Bibliografie Vladimíra Binara
https://www.ipsl.cz/upload/files/bibl-binar(1).pdf

IPSL, Řeč na pohřbu dr. Vladimíra Binara, Jan Wiendl
https://www.ipsl.cz/index.php?id=888&menu=echa&sub=echa&str=echo.php
https://cl.ff.cuni.cz/cs/wp-content/uploads/za-vlbinarem.pdf

oznámení o úmrtí na FFUK
https://www.ff.cuni.cz/2016/01/zemrel-dr-vladimir-binar-literarni-vedec-editor-spisovatel-prekladatel/

nekrolog na iDnes
https://kultura.zpravy.idnes.cz/zemrel-vladimir-binar-0uk-/literatura.aspx?c=A160115_103321_literatura_ob

V. Binar na i-Literatura (byť o Binarově literárním díle se zde vůbec nezmiňuji)
https://www.iliteratura.cz/Clanek/24919/binar-vladimir