Robert Altman / Osud podle jména

Po více než tisícistránkové knížce jsem v knihovně sáhl z praktických důvodů a ze zvědavosti, co vlastně autor oním titulem, podpořeným pak podtitulem „Nomenologické obrazy nejčastějších křestních jmen: jací jsou a kam směřují jejich nositelé“, myslí. Jisté podezření z pokleslých duchovních věd, kterými se to dnes v českém knižním světě jen hemží, se mi nepotvrdilo, ale ani nevyvrátilo. Představa, že jméno motivuje člověka k „naplnění“ jeho obsahu, se mi z určitého hlediska nepříčí, je přece zřejmé, že když se někdo představí svým zvučným jménem, kde zazní dvakrát hláska „er“, bude jeho vystoupení působivější než někoho, kdo má jméno podivné, „nečitelné“, komické a podobně, ostatně mnozí básníci si právě proto zvolili pseudonym (představit si básnické dílo Václava Jebavého jej bude jistě již předem diskvalifikovat, což se nestane, když na obálce knihy bude vytištěno Otokar Březina).

Vlastní test, jaký jsem schopen udělat, tj. ten lingvistický, případně historický, mi nepotvrdil žádné nesmyslné tvrzení, etymologie slova Rudolf vychází skutečně se starohornoněmeckého hrōd, hruod označujícího slávu a čest a wolf za vlka, s podobnou skladbou slova jako třeba Leonard. Stejně tak to je s řadou dalších příkladů, stejně tak znalost autora nejrůznější literární problematiky starší doby, s níž křestní jména souvisejí.

Do jaké míry je nicméně Altmanova práce dlouhodobou záležitostí spojenou s překlady z originály amerických a francouzských autorů, to už mohu posoudit velice obtížně. Na samotný výraz „nomenologie“ mi moje vyhledávače nereagují, respektive jej zaměňují s výrazem „numerologie“ (za který se nomenologie nesmí zaměňovat, jak znělo kdesi upozornění), s níž by ovšem „nomenologie“ měla mít společné to, čemu říkám „paralelní logika“ (jakkoli je tento výraz nepřesný, je jím míněno „vypnutí“ kauzality, tedy „jednosměrné“ příčiny a následku, a „zapnutí“ imaginace), která může být východiskem také třeba astrologie. Nereagují ani na zdroje, které Altman uvádí v bibliografii a úvodních kapitolách a nereagují dokonce ani na jméno Robert Altman, přesněji řečeno Google vyhledá proslulou osobnost světového filmu a u autora knihy Osud podle jména ukazuje zpět k ní – až na jednu výjimku, která dost dobře vysvětluje i vznik této knihy. Ukazuje totiž na nomenologické knížky věnované jednotlivým jménům, resp. jejím dvojicím, podobně jako kdysi (možná i dnes) vycházely astrologicky knížky věnované jednotlivým znamením.

To můžeme vnímat samozřejmě jako tak trochu pochybný kontext, nicméně stále to nikterak neznehodnocuje vlastní obsah knihy.  Mohu věřit i tomu, že si autor podle nomenologického výkladu vybral i svou vlastní partnerku, jak píše.

Pokusím se tedy nejdříve nestranně, ale zároveň co nejstručněji popsat, co autor nomenologií myslí, abych se vzápětí od těchto principů odklonil, protože, jak řečeno nahoře, zajímá mě kniha také z praktických důvodů.

Co je nomenologie

V „kontrolní otázce“ jsem se podíval na některá jména lingvisticky. Onomastika, tj. věda o vlastních jménech mě odjakživa zajímala, s panem profesorem Luttererem, autorem řady studií či knih o jménech, jsme měli na pražské filozofické fakultě skvělý seminář, onomastika patřila ke studiu vývoje jazyka, ostatně historická vrstva jazyka (v mém případě českého i německého) a je pro mě stále důležitým úhlem pohledu i ve věcech, které s ní bezprostředně nesouvisí (přičemž se samotnou historií jazyka jako takovou vlastně nezabývám).

Altman – nicméně říká, že nomenologie není lingvistika, tedy spíše přesněji řečeno není jen lingvistika, a jeho kniha je zajímavá právě tím, že se na jména dívá z řady pohledů, které ovšem potřebuje pro svůj ústřední, tedy nomenologický pohled, tedy zjištění, jaký potenciál to či ono jméno v historii mělo a má i dnes. Tak se dozvíme u jednotlivých jmen něco o jejich vzniku v příslušných kulturních kontextech, pak autor podává „obecný nomenologický obraz“ toho či onoho jména, komentuje jeho někdejší i nynější uplatnění, případně argumenty, proč toto jméno nalézá oblibu či nikoliv, včetně umístění na příčkách českých, evropských či amerických či včetně počtu jejich užití v současnosti, případně v historii.

Kniha je pak rozdělena na obecný zhruba sedmdesátistránkový úvod a poté, v části druhé, na vlastní obsah, tj. „Nomenologické obrazy nejčastějších českých křestních jmen od A do Z“.

V první části hovoří autor o cílevědomém počínání člověka na prahu třetího tisíciletí, k němuž patří jak rozhodování rodičů, tak osobní pohovory ve firmách, kde může i jméno hrát nějakou úlohu o přijetí či nepřijetí uchazeče vzhledem k tomu, že jméno reprezentuje něco z jeho osobnosti. Probírá aspekty dávání jména po otci prvorozenému synovi, otázky módy v dávání jmen („nemodernost“ „vesnických“ jmen na začátku 20. století („když to byla dcera, nemohla se jmenovat Františka či Aloisie, protože Fany a Lojzka se říkávalo služkám, nemohla se jmenovat ani Božena nebo dokonce Božetěcha, Růžena, Magdaléna, Žofie ani některým z přechýlených složených mužských jmen, např. Drahomila, Dobromila, Slavomila, Bohumila, a již vůbec ne třeba Uršula, Klementýna či Karolína.“ (s. 9-10). Zajímavý je komentář k používání německy zapsaných jmen v 19. století (Bedřich jako Friedrich, Gottfried, tj. Bohumil aj., dokonce Ignác, Ignaz, převáděné na Hynek, přičemž Hynek je počeštělé Heinrich, vedle varianty Jindřich).

Nomenologie je doložená ve středověku a předtím z doby helénismu, podstatnou hodnotu má starozákonní judaistické prostředí (důležitost jména zachycuje Genesis, výraz „i nazváno jméno jeho“), od 15. století je snaha církve vytěsnit předkřesťanská jména, později nomenologie postrádala dřívější autoritu a byla zařezana „kamsi k numerologii, astrologii, alchymii apod.“  Obnovu lze přičíst Pierru Gaultierovi, „vycházejícímu ze zápisků byzantského císaře Nikefora.“ (s. 19) Jeho stěžejní dílo se jmenuje La noimenologie aujourd´hui (1967).  Autora zajímá – ve třech bodech – výběr jména rodiči, vlastní spokojenost či nespokojenost dle našeho „vnitřního naladění“ a „přízvuk“, tj. jak jsou jména společensky přijímána. To jsou hlavní zásady nomenologie, podle níž má záměr schopnost působit, ovlivnit „vývoj, povahu, osobnostní rysy, cílové zaměření atd.“ (s. 23) Autor uvádí termíny „nomenologický potenciál“ a „nomenologická energie“ (s. 25) Jméno není „mrtvé slovo“. Pro potenciál jména je „jako počáteční vtisk důležitý první zjištěný a doložený význam jména, který je posléze zobecněn.“ Původně jména byla tvořena s úmyslem vyjádřit nějaké vlastnosti, schopnosti, vnější rysy etc., následuje „vrstvení“ významu.

Dále se autor zabývá speciálními typy dávání jmen, tj. „jménům náčelnickým“ v souvislostmi s iniciačními obřady, obšírně uvádí příklady j. Fridrich, tj. Frieden+reich, stn. Fridenrîch, stavebnicové užití první či druhé složky složeniny u Pře+mysl, Neza+mysl či Cti+rad, Cti+bor. Jméno má totemový charakter, ukazuje, čím se jméno „proslavuje“, „přeje si slávu“, „více slávy“, jeho nositel je „slavný bojem“ etc. Inaugurační pontifikační jméno přijímané papežem je programově podle obsahu pontifikátu svého předchůdce. Lev zdůrazňuje církev bojovnou, Pius opak. Poté autor prochází vznik jmen v předkřesťanské éře, zmíněný Bernard, stn. Bero+hart, silný, statný medvěd, Leonard, stn. Lewe-hart, tvrdý jako lev, Rudolf, stn. Hruod+olf, slavný vlk, Adolf, Athal+wolf, ušlechtilý vlk (dnes poněkud paradoxní) etc. Bojovná jsou i výjimečně ženská jména Brigita či Edita., spíše jsou obvyklá ale jména „milosrdná“ (Eleonora, Magdaléna, z elenos).

Významná jsou jména, která říkají, že dítě je „boží dar“. Nejznámějším takovým jménem je bezpochyby Jan, hebrejsky Jó+chánan, znamenající „Bůh se smiloval“ (tedy smiloval se a „daroval nám syna“). Podobně Jáchym, Matěj, Alžběta a další. Pak jsou tu přímluvečná a ochranitelská jména křesťanských svatých. „Pro potřeby křtících knězů a jejich orientaci ve »vhodných« jménech byly sestaveny poměrně brzy prvé soupisy jmen křesťanských mučedníků, Chronographus romanus z r. 354 a kalendář z Antiocheje z r. 363.

V závěru obecné části se autor věnuje „vývoji a současnosti křestních jmen u nás“, zabývá se národním obrozením, používajícím „staročeská“ jména, před válkou měl třeba vliv film a dávala se jména filmových herců, po druhé světové válce se naopak vytěsňovala jména německá. Dnes je třeba tendence dávat jména módní jména podle televizních seriálů.

Ovšemže toto všechno jsou zajímavé poznatky, i pokud nebudeme akceptovat nomenologické přesvědčení, Robert Altman přináší celou řadu informací, které „fungují“ i bez ní a které mohou patřit k našim znalostem o tématu jmen. Každý si pak může v přehledu najít „svá“ jména a něco se o nich dozvědět.

Jako příklad moje jméno, tedy Jan.

Už byla zmíněna jeho povaha, a pokud bych prozradil něco z rodinné mytologie, mohu říci, že „sedí“. Tyto interpretace ovšem rodiče neznali, o tom, že jméno Jan vyjadřuje „poděkování za boží dar dítěte“ mohli stěží tušit, alespoň otec, který byl už názorově ateista, matčino vysvětlení, proč mi dala toto jméno, bylo zcela pragmatické, totiž že to je jméno krátké, zatímco jméno Kateřina Pučmidrátová je při uvádění podpisu takřka třikrát delší. Altman uvádí, že je to jméno s oblibou bez výkyvů v různých dobách, zvláštností je jeho folklórní uplatnění v pohádkách („český Honza“).

Jméno „Jó-chánán“, překladané jako Bůh je milostivý, je zkrácený tvar božího jména Jahve a významu „sklonil se“, tedy smiloval. Jméno tedy „vypráví“, že si rodiče přáli dítě a to přišlo pak po dlouhém očekávání jako dar z nebes. Je zajímavé, že i ten Honza z pohádek má vlastně jako charakteristický atribut „štěstí“, jehož mu bylo dopřáno. Dále autor vyjmenovává některé proslulé Jany, počínaje sv. Janem Křtitelem, kterému bylo „poskytnuto privilegium skutečně mimořádné“, „narodil se totiž již v lůně matky zbaven dědičného hříchu“, narodil se Alžbětě, sestřenici Panny Marie, zvěstoval jej archanděl Gabriel. Pak tu je sv. Jan Apoštol a Evangelista, následují jména papežů, sv. Jan Zlatoústý, královská jména. Autor se zabývá také jménem Jana. Následují různá znění v různých řečech, dnešní frekvence (u nás na 3. místě mezi mužskými, ženské dokonce na 2. místě), též v jiných zemích, v USA v roce 1990 mužské jméno na 2. místě, před ním pouze James, anglická podoba Jakuba. Ve vysokoškolském průzkumu se umístilo jméno Jan a Jana dokonce na prvním místě vzhledem k tomu, že jsou to jména „pohodová, milá, přátelská, vzbuzující důvěru a sympatie.“ To je jistě dáno i fonetikou jména a tím, že se od něj dobře vytvářejí rozrůzněné důvěrné tvary.

Robert Altman, Osud podle jména, Centa, s.r.o. 2005