Rjú Murakami / V polévce miso

08.01.2017 14:54

Jestliže v Murakamiho debutu Nekonečná, téměř průzračná modř můžeme být – vykolejeni je asi příliš silné slovo, na leccos jsme už v literatuře přece jen narazili – nárazem věcné přímočarosti, pak v jedné z jeho dalších knih s názvem V polévce miso má tato přímočarost ještě vyhrocenější polohy. V knize, vydané v Japonsku v roce 1997 a u nás jakožto první Murakamiho dílo v Argu v roce 2008 v překladu Jana Levory směřuje prakticky syžet bez odboček v jednom tahu k neúprosnému závěru, o němž jsme do nějaké stosedmnácté stránky, tedy do dvou třetin textu (čítajícího rovných 200 stran) doufali, že se, přes všechny příznaky, které k němu po celou předchozí dobu vedou, přece jen neuskuteční. A jeho síla je v tom, že se tato neúprosnost naplní, dokonce se ve zbytku příběhu zcela věcně o onom děsivém výsledku, který jsme přece jen v takové obludnosti neočekávali, hovoří.

Stejně jako svůj debut vypráví Rjú Murakami i román V polévce miso v ich-formě, ústy hlavního hrdiny, který se na začátku představí jako Kendži. Kendži si vydělává jako průvodce zahraničních turistů, přesněji řečeno průvodce po vykřičených čtvrtích, kabaretech, masážních salónech či erotických lázních. Tři dny před koncem roku si objedná služby pětatřicetiletý Frank, který je tu prý služebně. To, co říká, totiž že dováží radiátory Toyota jihovýchodní Asie, ale Kendžimu nějak nesedí, stejně jako všechno další, neboť si Frank v každé další informaci protiřečí s tím, co před nedávnem tvrdil. Frank je nějaký divný, divně reaguje, má zvláštní napjatou kůži na tváři, když se ho Kendži dotkne, zjistí, že je nepříjemně studený, později se dozvíme, že takřka nespí, proto ho také bolí oči. Stejně tak je časem zřejmé, že si Frank dává různá příjmení, a je otázkou, zda se vůbec jmenuje Frank. To by bylo možná pochopitelné vzhledem k účelu jeho návštěvy těchto míst, nicméně i tak jeho tvrzení mají pochybný nádech. Vše se jen částečně vysvětlí, když Frank Kendžimu vypráví, že měl v jedenácti letech ošklivou dopravní nehodu a museli mu odstranit část mozku, protože se mu do lebky dostaly úlomky skla. I to však bude jinak.

Kendži má zvláštní pocit ze souvislostí a jeho nejistota a obavy narůstají, když se ocitnou na místě, kde byla nedávno brutálně zavražděná středoškolačka, když Frank má bankovku snad od krve či když Kendži na domovních dveřích nalezne nějaký předmět, který by mohl být lidská kůže. Frank je stále více podezřelý coby aktér těchto hrůzností, než se nejistota zvrátí v děsivou jistotu. Úzkost, kterou vyvolává příběh ve čtenáři, je umocňována modelem příběhu, v němž se dvě hlavní postavy pohybují v sevřeném prostoru své anabáze (napadají mě i tradiční schémata v literatuře až kamsi k Odyseovi), z něhož je pouze jediné „vlákno jinam“, totiž telefonní spojení s Kendžiho milou Džun, s níž se fakticky vidí jen pozdě v noci a která je stále nervóznější, když se Kendži stále nevrací domů, protože Frank původně dohodnutý čas prodlužuje přes půlnoc a dále.

Džun pak sdílí Kendžiho tajemství, pochybnosti o skutečné povaze Frankovy osobnosti a poté, co dojde k oněm zvěrstvům, které se přece jen přihodily, má oba z povzdálí sledovat a případně zavolat na policii. O to více je pak Kendži překvapen, že Frank všechno, co si myslel, že skrývá, už dopředu věděl. Signály Frankovy zvláštní agresivity narůstají poté, co jej Číňani pominou coby cizince s nabídkou letáků, zatímco místním je rozdávají, a především pak poté, co se dívka Reika v erotickém zábavním podniku diví, že Frank nezná Niketown, když je z New Yorku. Téma Američanů a jejich vztahu k Japoncům se přitom v textu několikrát objevuje, například jejich osamělost, kterou Kendži pozoruje a která může být i důvodem jejich sexuální turistiky. Kendži vysvětluje Frankovi, jak to chodí v peep show, totiž jak se případně objednávají „speciální služby“. Zná se s tou dívkou, která tyto služby poskytuje a Američan prý byl „nějak odpornej“.

Děj eskaluje, když Noriko pozve Kendži s Frankem do o-miai klubu, což byly původně seznamovací bary, kde hosté napsali na lístek číslo dívky, s níž se chce kontaktovat a ta mu odpoví, jakou formou je ochotna se bavit (půjdou se napít někam jinam, nechá to na hostovi, nebo je mi líto, dnes ne apod.). Trochu hloupé, povrchní a zřejmě neprofesionální dívky, které zřejmě nemají žádné smysluplné životní cíle (to je pak i jeden z argumentů, když Kendži hovoří s Frankem o tom, proč byly zavražděny) se plytce baví, chvástají atd. a poté, co Kendži šel zatelefonovat Džun, je najde podřezané – a další zabije před Kendžiho očima.

Teprve poté, v třetí části knihy, se odhalí celá skutečnost. Frank hovoří o tom, že zabíjení je jeho osud. V útlém dětství zabil labuť a vypil její krev, v zabíjení pokračoval i dále ještě jako dítě. Strávil pak šílená léta v blázinci, kde jeho pobyt skončil lobotomií (žádná dopravní nehoda). Celý jeho život byl krutý – na obě strany. Přestože Frank po noci v jakési ruině na okraji města vlastně propustí s tím, že mu zaplatil za jeho služby, a vyzve jej, aby šel na policii, vrátí se a požádá jej, aby jej zavedl na historický most, kde si chce poslechnout novoroční zvony džója-no-kane. Jejich poslech odplaví z lidské bytosti, jak Japonci věří, zlé síly, a i Frank to chce nyní zkusit.

Zajímavé je, že nejen Frank, ale ani Kendži nijak příliš nekomentuje a už vůbec nijak nehodnotí či neodsuzuje jeho vraždy. Veškeré vyprávění probíhá zcela neextaticky, ve věcném duchu, jako by se jednalo o zcela běžné věci nevybočující z normálního rámce (samozřejmě před čtenářem vyvstává právě ona otázka po normalitě a nenormalitě). Pouze na poslední stránce je čtenář překvapen poněkud iracionálním sdělením o polévce miso, kterou si chtěl Frank s Kendžim ještě dát, ale už ji ochutnat nepotřebuje, „protože já sám se teď nacházím přímo v ní“ a je, „stejně jako ty malé kousky zeleniny, zamíchán do velké polévky miso, takže jsem spokojený.“ Je to tedy podobný postup jako u dalších Murakamiho knih, kde se jejich titul „vysvětlí“ až na jejich konci. Kendžiho Frank nejen nezabije, ale dá mu na rozloučenou dárek. V obálce Kendži najde společnou fotku z purpury a ptačí pírko – zřejmě pírko z labutě, kterou kdysi Frank coby dítě zabil.

Zde se může coby flashback otevřít za tímto psychologickým thrillerem, jak román nazývá záložka, další prostor s už naznačenými otázkami „o lidské samotě, beznaději, lásce, přátelství a vzpomínkách z dětství. O strachu ze života i smrti, o ztrátě vlastní identity.“ V každém případě je tu jakýsi přesah, zahrnující i jakousi „zprávu o apokalypse“, jak v jednom mezititulku komentuje jinou Murakamiho knihu recenze na německých stránkách http://literaturkritik.de. Zprávu obecnějšího charakteru, vypovídající cosi nejen o japonské kultuře, ale i o inter-kulturním prostoru a budoucnosti civilizace vůbec. A zároveň o nás samých.

http://japanische-literatur.blogspot.cz/2011/03/in-der-misosuppe-von-ryu-murakami.html

http://literaturkritik.de/public/rezension.php?rez_id=21179 (recenze o jiné Murakamiho knize)

http://www.iliteratura.cz/Clanek/22981/murakami-rju-v-polevce-miso-2

Rjú Murakami, V polévce miso, Argo, 2008

Zpět