Rjú Murakami / Nekonečná, téměř průzračná modř

08.01.2017 14:53

Delší dobu jsem odolával pokušení přečíst si, zatímco už jsem přečetl asi pátou knihu Haruki Murakamiho, u nás pravděpodobně proslulejšího jmenovce Rjú Murakamiho, nějakou knihu také od něj. Stalo se tak nakonec napůl omylem, když jsem vrátil do knihovny Kroniku ptáčka na klíček, druhou nejrozsáhlejší knihu Harukiho a šel se podívat na regál, co tam případně ještě od Haruki Murakamiho mají. Zřejmě měli skoro všechno vypůjčené a já jsem sáhl kousek vedle po knížce, kterou jsem měl už minule v ruce s vědomím, že je to ten druhý Murakami (Rjú Murakami je o tři roky mladší než Haruki, 1952, 1949). Když už jsem ji ale vyndal, přidal jsem ji k hromádce s jazzovými publikacemi a donesl k zapsání výpůjčky.

Vlastně byly rovnou dvě. Nekonečná, téměř průzračná modř a V polévce miso, obě v edici Současná světová próza nakladatelství Argo, v podobné úpravě na obálce s fotografií, jaké umějí ty novější foťáky, totiž černobílé a s vybranou barvou určitých motivů (pochopitelně v tomto případě je to práce knižního grafika). Na rozdíl od Ptáčka na klíček jsou naopak obě velice útlé, první zvíci stotřicetin stran, druhá ke dvěma stovkám. Na zadním přebalu jsem si přečetl, že česky vyšla ještě kniha s názvem Čáry (rovněž Argo, 2009, Nekonečná… 2011 a V polévce miso 2008, tedy jako první, Wikipedie uvádí ještě Piersing, 2012). Nekonečná, téměř průzračná modř pak představuje autorův debut, za který autor obdržel literární Akutagawovu cenu (1976) a podle jeho scénáře byl rovněž zfilmován, jinak je autorem možná tří tuctů dalších knih.

Na záložce knihy, která Murakamiho proslavila, se píše: Už zde se naplno projevuje Murakamiho celoživotní téma: střet japonských kulturních tradic se západní civilizací, která do Země vycházejícího slunce vtrhla po druhé světové válce společně s americkými vojáky. Zatímco Nekonečná… modř je bez vydavatelského komentáře, pouze se slovníčkem vysvětlujícím pojmy japonské kultury, v druhé, V polévce miso se můžeme přiblížit autorovi kromě podobných vysvětlivek v doslovu Jana Levory Kronikář ztracené generace.

Jeho mladí hrdinové vedou převážně prázdný život, někdy na pokraji zločinu, někdy i za jeho hranicí, bez iluzí a naděje v lepší budoucnost v konzumní společnosti, dozvídáme se podobně i z jiných zdrojů. Naléhavost vyjádření v textu se odvíjí nejen od razantního, přímého vyjadřování (cosi z jedné části tradice japonského naturalismu, zatímco ta druhá je stylizovanou jemností), umocněného vlastním tématem, ale perspektivou, zřejmou hned od první věty s protikladem motivu letadla a malé „mušky poletující kdesi za mým uchem“. Tento obraz by se dal přirovnat ke způsobu snímání extrémně širokoúhlým objektivem ve fotografování, a s obsahem jej můžeme spojovat jako s deformovaným smyslovým vnímáním po požití drog, které jsou v Nekonečné, téměř průzračné modři (i název knihy lze z tohoto úhlu vnímat) téměř na každé stránce. Ostatně motiv nějakého hmyzu (šváb, křídla můry, brouček) se v knize opakuje na několika místech a může být vnímán nejen v souvislosti s jiným „zaostřováním“ (případně rozostřováním) drogami zasaženého organismu, ale i „žabí perspektivy“, tedy z polohy těla kdesi na podlaze na pokraji bezvládí. Tento charakter vnímání podporuje ich-forma vyprávění pohledem hlavního hrdiny románu, pojmenovaného shodně s křestním jménem autora, Rjú.

Ale nejsou to jen vjemy vizuální, ale i haptické a čichové, zjitřenější než v běžném životě, zbytky mejkapu, studený pot mezi stehny, loupání broskve, proužek od gumičky na břiše, pěna u pusy, šváb a to, co z něj zbude, když se rozmáčkne etc., všechno to, na čem ulpívá pozornost a co je kromě toho spojeno s estetikou ošklivosti a hnusu. Je to svět drog, ve kterém se stále zvrací, kdy je stále někomu špatně. Rjú se po dávce heroinu dostává takřka do kritické situace, vykloubená je i komunikace mezi jednotlivými postavami, ačkoli si vlastně užívají a měli by tedy být v pohodě, jsou vzájemné reakce nervózní, často vyhrocené situace, vzájemně si nadávají do kreténů, osočují se, dochází dokonce k násilí.

Fokus pohledu k „podlaze“ je i začátek jednoho možného vlákna interpretace celého smyslu knihy. Jeden z nejvýraznějších příkladů pohledu na toto prostředí: Na podlaze bylo všechno možné. Do klubka svinutý chuchvalec vlasů, které určitě patřily Moko, papír od zákusků, ty koupila Lilly, chlebové kůrky, červené, černé a průhledné kousky nehtů, okvětní lístky, špinavé papírové kapesníky, ženské spodní prádlo, Jošijamova zaschlá krev, ponožky, nedopalky, skleněné střepy, kousky staniolu, láhev od majonézy, obaly od gramofonových desek, filmy, krabice od sušenek ve tvaru hvězdy, krabička od injekčních stříkaček, kniha. Ta knihy byla sbírka veršů od Mallarmého… (s. 110)

Takovýto výčet literární teorie nazývá enumerace (což je „vypočítávání“, „vyjmenování“), v literatuře se užívá jako účinný „smyslový“ prostředek s různými funkcemi (obsahy), teorie výtvarného umění (neměli bychom zapomenout zmínit, že Murakamiho styl je hodně vizuální, řada obrazů působí „filmově“) v komentářích realizací často i z podobného období, ve kterém se odehrává román, zase hovoří o kumulaci. A zároveň je důležité, že proti celému tomu výčtu je postaven motiv veršů francouzského básníka, označovaného často za dekadentního.

Dekadentní je estetika ohyzdnosti, motivy jako špinavé černé nohy, sex, který za nic nestojí, smrt matky Kazua, páchne to rybami atd., zvrácené perverzní pocity, spojené i s násilím (rozeseté po celé ploše textu, buď se přímo uskuteční, nebo se o nich hovoří jako o představách). Není to ovšem dekadence onoho přelomu devatenáctého a dvacátého století, k níž odkazuje jméno Mallarmého, román se odehrává v současnosti. Dokonce lze poměrně přesně určit dobu, v níž se odehrává děj nedaleko americké vojenské základny. Zúčastnění si prohlížejí obal alba „nejnovější desky od Rolling Stones“ (27) Sticky Fingers (tj. 1971), jsou uvedeny i další konkrétní skladby, poslouchají také Doors (např. při Soft Parade Reiko souloží s Okinawovou), zmíněn je Jimi Hendrix (na tričku) či Charlie Mingus. Při fotografování používají Nikomat, přístroj obvyklý v Japonsku od poloviny šedesátých a v sedmdesátých letech (dnes Nikon Nikkormat). A pochopitelně i rozšíření drog v souvislosti s nevázaným způsobem života jsou právě jedním z nejvýraznějších atributů doby. A není to jen heroin, ale i třeba nibrol (u něj se později prokázaly účinky poškození plodu), mezkalin, hašiš a všemožné další látky, které si píchají či polykají v prášcích.

Ošklivost a nechutnosti jsou umocněny erotickým kontextem, částečně z kontrastu s ním. Sexuální hrátky jsou náplní celé první části knihy, takže formulace „z koutku úst jí vytekl pramínek odporně páchnoucích slin“ (s. 25, Reiko) je příkladem této protichůdnosti, spojenou s ambivalencí pocitů a podivné atmosféry dění. Řetěz mejdanů, večírků, párty, to ale není jen trochu binec, rozbité sklo, rozsypané buráky, to je životní styl této vrstvy mladých lidí. Moko krade v obchodech parfémy, skupina vyráží za rockovou hudbou do amfiteátru, nemají ale dostatek peněz na vstupné, tak někteří přelezou plot. Kazuo dostal baseballovou pálkou od ochranky, když ho ochranka přitom přistihne, má zraněnou nohu. S dalšími pak sekuriťáka najdou a zmlátí ho do bezvědomí. Lilly málem rozbije auto v dešti u letištní plochy (něco jako road movie – auto v dešti – jak z filmu). V bytě je navštíví policie, která je znechucena tím, co vidí. Drogy ale nenašli a odejdou.

O mnoho více se toho v v Murakamiho románu neudá. V jedné tuším čtenářské (?) německé recenzi se říká, že román nemá děj. Tedy souvislý děj. Kromě několika reminiscencí (patnáctiletá dívka, která zahynula, smrt Jošijamovy matky a neblahé následky pro sexuální život v jeho partnerství s Kei) tu nejsou žádné vazby do minulosti, vše se odehrává snad během pár dní v současnosti. Navíc jaksi přetržitě, útržkovitě, bez zvláštních návazností (byť se některé motivy vracejí, jako např. Jacksonův penis v Rjúových ústech). Souvislé vyprávění to ale není, přeryvy jsou výrazné.

Tento styl odpovídá podstatě románového sdělení o jeho hrdinech, Kei, míšenec Saburó, Bob, Durham, Lilly, Okinawa, abych uvedl alespoň jména, pokud se tak už nestalo. Chování absolutně bez zábran a zároveň jakákoli absence představ o tom, co budou dělat v příštích dnech, co je jejich životním cílem, je projevem pocitu bezvýchodnosti a ztráty orientace. Opakují se momenty, kdy je jednotlivým hrdinům lhostejné, zda v příští chvíli zemřou, dokonce vyzývají jeden druhého, ať skoncuje s jeho životem. To je ta ztráta identity, kterou můžeme i podrobněji sledovat v motivu loutky, který je, jako ostatně právě v dobách evropské dekadence (kromě toho má motiv loutky i zásadní vazbu na japonskou kulturu) spojen s otázkou identity. „Stále víc a víc jsem si připadal jako pouhá loutka.“ (51) „Vstal jsem a podíval jsem se do zrcadla. Díky pečlivě nanesenému mejkapu od Moko jsem v něm uviděl dočista jiného člověka. Saburó mi podal cigaretu a umělou růži.“ (v téže pasáži, s. 51) Jako bychom se ocitli v pochybném podniku z obrazů Toulouse-Lautreca, Rilkově románu Zápisky Malta Lauridse Brigga či před zrcadlem jako Hans Schnier v románu Heinricha Bölla Klaunovy názory, kde se při pohledu na sebe rovněž táže po smyslu své životní cesty.

A jsme u jádra toho, co zprvu vypadalo jako bezmyšlenkovité sexuální a drogové šílenství. V jednom okamžiku si Rjú sám pro sebe zašeptal: „Kdo jsi? Čeho se bojíš?“ (s. 116) a o kus dál, v odrazu na hladině kávy v hrnku sama sebe vidí, na jedné straně možná drogově schizofrenicky, na druhé jdoucí k podstatě věci: „A ten chlápek z kopce křičí na rakety a přitom se s ním dějou podivný věci, který si nedokáže sám vysvětlit. Nemá ponětí, co dělal dřív, ani kým byl, neví, kdo je teď a co bude dělat dál, ale nemá se koho zeptat.“ (s. 116)

Z bezvýchodnosti ale přece jen vede nějaká možná cesta, byť nejistá, neboť Rjú je zároveň na pokraji zhroucení…. „Dobře si to rozmysli! Copak ten svět kolem tebe už není? Pod tebou je zem a na tý zemi rostou stromy a tráva, mravenci po ní tahají zrnka písku do mraveniště, děvčátka běhají za míčem, kolem skotačí štěňata. Tahle země se rozprostírá pod nekonečným množstvím domů, hor, řek a moří, prostě všude. A ty jsi na ní taky. Neboj se, dokud je s tebou celý tenhle svět.“ (118) Volně spojené obrazy, z nichž je román sestaven, i děsy a posedlosti, vlastní jejich hrdinům, zde jakoby dostávaly nové celistvosti. Poetické pasáže s ptáky a pohledem vzhůru na nekonečně modrou oblohu tvoří oproti divokým pasážím hromadného sexuálního křepčení kdesi v první třetině ztišení, v ruce zůstává střep (symbol rozbitého života?), teplé světlo možná dosáhne „až sem“ (a až na zem), takže je šance na opětné spojení smyslu všeho. A zazní motiv, který je v titulu knihy: Nekonečná, téměř průzračná modř.

http://www.databazeknih.cz/knihy/nekonecna-temer-pruzracna-modr-81429
https://www.kosmas.cz/knihy/154451/nekonecna-temer-pruzracna-modr/
http://www.techno.cz/recenze/38442/knizni-recenze-rju-murakami-nekonecna-temer-pruhledna-modr

Rjú Murakami, Nekonečná, téměř průzračná modř, Argo, Praha, 2011. 

Zpět