Říkat jí Kája

Říkat jí Kája
onomastická poznámka

Dcera čeká miminko. Jméno mají Karolína. Lenka, starší dcera mého bratra, se už nechala slyšet, že jí budou říkat Kája.

Rozběhly se různé komentáře, jako to vždycky bývá, různé podoby jména mají různé i osobní emotivní náboje. Já sám jsem si s překvapením uvědomil, že tato podoba jména je po letech zase moderní. Kdysi jsme říkávali Kája Karlům, to byl Karel Jakubů, který s námi zpíval ve Fidle a založil a „mával“ orchestr KSOKrM, Komorní symfonický orchestr Krkonošského metra (dnes zpívá v Muzice Bohemice Jaroslava Krčka), ale taky Karel Gott, a samozřejmě, pro starší čtenáře (já ho nikdy nečetl), Kája Mařík. Dnes se to ale touto formou vlastních jmen jen hemží, Pája (Pavlína, v Českých dotecích hudby, jiná v PSO), Jája (Jarča Petrásková, vedle níž sedím rovněž v PSO), našly by se další. „Jája“ má, akademicky vzato, jednu nevýhodu pro toho, kdo neví celé jméno, které může být Jaroslava, ale také třeba Jaromíra či Jarmila.

A člověk si říká, že tato hypokoristika (slova domácká) se v češtině tvoří spíš rozšiřujícím způsobem, Jan – Jeník – Jeníček, Jiří – Jirka – Jiříček, dokonce je taková ta klasická řada i u příjmení – Vach – Vácha – Vachek, podobně Mach – Mácha – Machek atd., ale je tu přece jen vedle toho typ na –a (-da), který je někdy rozšířením, jindy vlastně zkrácením – Václav – Venda, Jarda, Pepa atd. Z vlastních jmen pak přecházejí na základě nejrůznějších jazykových změn křestní jména do příjmení, na to jsou desítky příkladů na Wikipedii, kam jsem se teď podíval (stránka hypokoristikon), to nebudu dál rozvádět. Člověk si znovu a znovu uvědomí, jak nesmírně bohatá je čeština – ve srovnání třeba s angličtinou, ale třeba i němčinou, které takové množství, ale především pestrost vyjadřování nemají (v němčině jsou třeba v podstatě jen dva typy, jeden Hans – Hänsel, známe pohádku o Perníkové chaloupce, Hänsel a Gretel, Jeníček a Markétka, v originále, u nás samozřejmě Mařenka, druhý typ na –ie, který zdrobňuje i obecně, třeba Mausie, „myšičko“).

Ostatně i jméno budoucí tety, Lenka, je vlastně zkrácené – v onom typu, kdy se nekrátí konec, ale oddělí začátek – za všechny ty Magdaleny, Apoleny či Filomény. A zazní i u Heleny či Eleny (což je ostatně původem jedno jméno). U Káji je ta diminuce, zkrácení, nápadné také tím, že Karolína je (vlastně podobně jako Magdalena, která je ale dnes přece jen už častější) jedním z návratů ke staršímu fondu jmen. Tak jako tím návratem byla jeden čas (a zase se to v určité podobě vrací) bibličtí Tomášové, Lukášové a Matoušové, dnes třeba i Tadeášové. Jen na tu Filoménu či Apolénu jsem ještě nenarazil. Nebo na Klementinu, jako byla moje prababička.

Když jsem psal tento příspěvek, měl jsem na mysli také tak trochu Ivana Lutterera, proto jeho podtitul „onomastická“ poznámka, což není „nic sprostého“. Onomastika je nauka o vlastních jménech a Ivan Lutterer, který nedávno zesnul, byl jazykovědec, který je u nás v tomto oboru přední autoritou.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Hypokoristikon
na internetu jsou, zadáte-li slovo „hypokoristikon“, k dispozici, celá řada dalších odkazů, jedna diplomová práce brněnské Masarykovy univerzity či např. článek v Naší řeči, který poukazuje, že tento jazykový fenomén byl důležitý i ve starší češtině (Zbyšek atd.) atd.