Pohádkami k vánocům

Pohádkami k vánocům
České doteky hudby 2013

Obecní dům – Smetanova síň, 17. prosince 2013, 19.00
Janáčkova filharmonie Ostrava
Steven Lipsitt – dirigent (USA)
Claudi Arimany – flétna (Španělsko)

Vánoce jsou zvláště v Čechách spojeny s pohádkami (filmovými a televizními). Také o české hudbě (konkrétně o operách) kdysi někdo řekl, že je bez pohádky nemyslitelná, stejně jako vlastně celá národní kultura. Bohatým výběrem pohádkových témat oplývá nejen česká, ale i evropská hudba a jsou to skvosty, které je radost poslouchat. Ať to je Pohádka Josefa Suka, akcentující v názvu novoromantické poetické drama Julia Zeyera Radúz a Mahulena s námětem kořenícím v dávnověkých kulturách (suitu op. 16 z let 1899/1900 sestavil autor z jevištní hudby k básni, op. 13, napsal o dva roky dříve), Prokofjevova suita z baletu Péťa a vlk, vlastně didaktické pohádky určené dětem, Labuť z Tuonely, nejpopulárnější ze čtyř částí suity Lemminkäinen finského skladatele Jeana Sibelia, jejímž základem je 14. zpěv finského národního eposu Kalevala, či konečně pohádka skladatele z národa, jehož pohádková tradice je pro evropskou kulturu určující, totiž koncertní předehra Pohádka o krásné Meluzíně Felixe Mendelssohna-Bartholdyho k hudebně dramatickému dílu, k němuž napsal libreto rakouský dramatik Franz Grillparzer. Bohatství představivosti a emocí, které je v těchto skladbách ukryto, navodí atmosféru největších svátků v roce.

Každá z těchto skladeb, ač jejich poetika i poezie má mnoho společného, má svůj vlastní pohádkový příběh, který stojí za zmínku. Jméno hrdiny finského národního eposu Kalevala Lemmikäinena dává i název suitě, Lemminkäinen, op. 22, Jeana Sibelia, zakladatele finské národní hudby, s nadsázkou řečeno finského Bedřicha Smetany. Labuť z Tuonely je nejpopulárnější skladba ze čtyř skladeb suity. Autor líčí říši smrti s jedním vládcem bohem Tuonym a řekou, na niž majestátně proplouvá černá labuť jako posel smrti, charakterizují ji Severské listy na jednom místě v portrétu skladatele. Suita představovala pro Sibelia po operní krizi návrat k rozsáhlým orchestrálním skladbám. Brzo po uvedení prvního z děl tohoto charakteru, Ságy (první verze 1892), jejíž přijetí bylo poněkud nevlídné, se Sibelius seznámil s Wagnerovým spisem Opera a drama a učinil si z jeho četby závěr, že hudba beze slov člověka nemůže uspokojit. Následovala dlouhá cesta k vlastní koncepci hudby, na níž musel překonat právě mohutný impuls německého novoromantika. Od Wagnera se Sibelius dokázal odtrhnout, když se zahloubal do Lisztovy hudby. „Myslím si, že jsem vlastně malíř hudbou a básník. Tím myslím, že Liszt mi je v hudebním stylu nejblíže. Ony symfonické básně (tím jsem myslel slovo „básník“). Zabývám se právě svým velmi oblíbeným tématem,“ píše v skladatel v jednom soukromém dopise. Své téma musel transformovat z původních náčrtů opery do podoby suity a tato proměna, stále v rámci programní hudby, v níž se literární téma nicméně promítá do hudebního materiálu zásadně jinak, ale i obsahový posun v přístupu k literární látce, trvala řadu let. Nu a z původní operní předehry se stala v definitivní podobě právě Labuť z Tuonely.

Jinou podobu proměny, charakteristickou ale pro tento hudební žánr a obvyklou u celé řady podobných zpracování (vzpomenu jen na osudy Griegova Peer Gynta), je Pohádka, suita na motivy scénické hudby k Radúzovi a Mahuleně, op. 16 českého pozdně romantického skladatele Josefa Suka (1874 – 1935). V Sukově případu následovalo přepracování původní scénické hudby (1898) poměrně brzy, v roce 1900. Práce pro Julia Zeyera, o jednu generaci staršího umělce (Zeyer 1841 – 1901, Suk 1874 – 1935), byla významným milníkem Sukovy tvorby. Zprvu byl požádán o scénickou hudbu k Radúzovi a Mahuleně, později jej Zeyer požádal o hudbu k další své hře, Pod jabloní (op. 20, 1901), podle ní pak vznikly dvě verze suity. Práce na těchto skladbách ovlivnila povahu Sukovy hudby, která se promítla i do dalších skladeb, např. Symfonie E dur, op. 14 (1899) či Fantazie g moll, op. 24 (1903).

Pohádka o krásné Meluzíně, koncertní předehra podle Franze Grillparzera, op. 32, německého romantického skladatele Felixe Mendelssohna-Bartholdyho patří k řadě koncertních ouvertur, které Mendelssohn složil převážně v letech 1826 – 1932 (Sen noci svatojanské, op. 21, Hebridy, op. 26, Klid, moře a šťastná plavba, op. 27, s nimiž tvoří větší celek, pouze Ruy Blas, op. 95, je datován až rokem 1839), tedy předtím, než se usadil v Lipsku (1835). Předehra vznikla v souvislosti s Mendelssohnovým angažmá v pěveckém spolku Cäcilien-Verein (či Cäcilien-Chor) ve Frankfurtu nad Mohanem, jednoho z nejstarších oratorních sborů v Německu (zal. 1818), jehož jméno upomíná na sv. Cecilii, patronku hudby. Byla napsána k opeře Melusina německého skladatele Conradina Kreutzera (to je jiný Kreutzer, než houslista Rodolphe Kreuzter, jemuž věnoval Beethoven slavnou sonátu, podle níž napsal L. N. Tolstoj neméně slavnou novelu), zajímavého pro českou kulturu tím, že už v roce 1822, tzn. dříve, než na toto téma napsal knihu rakouský spisovatel Franz Grillparzer (1848) uvedl ve Vídni svou operu Libussa. Franz Grillparzer byl shodou okolností ale také libretistou právě opery Melusina, jejíž zhudebnění původně mělo být záležitostí Ludwiga van Beethovena. Opera byla podnětem pro Mendelssohna, aby napsal svou vlastní předehru k této látce.

Na jevišti Smetanovy síně se 17. prosince na koncertu Českých doteků sešla interpretační elita. Janáčkova filharmonie Ostrava, která už 16. prosince vystoupila pod taktovkou Petra Louženského na Pražském hradě, zahrála „pohádkový program“ snad ještě výrazněji s těmi parametry, které jsem zmínil v komentáři ke zmíněnému koncertu. Zvuková barevnost a plastičnost, kompaktnost zvuku a snad ještě výrazněji vyzařující energii lze připsat určitě i dramatičtějšímu repertoáru (ve srovnání s včerejším), v jehož skladbách se přelévají melodie přes jednotlivé nástrojové skupiny či v kontrastech opakují, stejně tak jako se rozvíjí lyrické napětí mezi sólisty orchestru a barevnými plochami sordin (třeba v Pohádce) a další momenty, které při očekávání v určitých místech byly vrchovatě naplněny či pro posluchače, který by skladbu neznal, přinášejí překvapení.

To vše zcela jistě umocnila osobnost zkušeného amerického dirigenta Stevena Lipsitta, který si získal orchestr i české publikum svým přístupem v mnohém ohledu. Na zkoušce při druhé větě Sukovy suity řekl: „Je to jako Smetana. Skočná.“ A na vystoupení si opravdu lehce poskočil. Tím chci říci dvě věci. První, že – přestože americký dirigent – zařadil do programu také českou skladbu a projevil pochopení kontext české hudby s evropskou, druhá, že svým dynamickým pojetím dirigentské práce skvěle umí vystihnout povahu hudby v její proměnlivosti. Lipsitt diriguje precizně, ukáže „každou notu“ a svými pohyby zprostředkovává posluchači i vizuálně chápání struktury skladeb, a zároveň si to umí patřičně užít. A tam, kde stačí být úsporný, jako při rozhodnutí, domnívám se dramaturgicky logickém, pozměnit pořadí skladeb, učiní to stručně: „Začínáme Mendelssohnem.“

Je zřejmé, že v Lipsittově práci je zřetelná americká profesionalita, ale zároveň výrazný vztah nejen k evropské hudbě, ale i českému kulturnímu prostředí. V jeho biografických datech se můžeme například dočíst, že v roce 1994 dirigoval Západočeský symfonický orchestr v Mariánských Lázních, pokud bychom chtěli sledovat další nitky, vedly by k vídeňským, židovským a dalším historickým kulturním souvislostem. Představení „Der Kaiser von Atlantis“ Viktora Ullmanna, kterou nastudoval s Bostonskou lyrickou operou a které bylo v Mariánských Lázních rovněž na programu, bylo nazváno v The New York Times „přesvědčivé", zatímco Richard Dyer v The Globe poznamenal: „inteligence ostrá jako břitva byla vyvážená s velkorysostí ducha ... Steven Lipsitt dirigoval s neobvyklou mírou dovednosti a péče." Dyer pojmenoval tuto bostonskou produkci „nejlepší operou roku 1994" (vedle Rigoletta Roberta Spano).

Koncert, o kterém je tento příspěvek, je vlastně už druhým Lipsittovým vystoupením na letošním festivalu České doteky hudby, neboť vystoupil již ve vlastnímu festivalu předsazeném, tedy mimořádném koncertu, věnovanému památce obětí teroru a násilí a nazvanému Světová requiem na Pražském hradě / „Americké requiem“  jako dirigent Filharmonie Brno a účasti celé řady dalších těles a osobností.  

Steven Lipsitt je v současnosti již čtrnáctou sezónu dirigentem Bostonského klasického orchestru, s nímž (vedle spolupráce s jinými tělesy) procestoval celý svět. Na webových stránkách tělesa, založeného v roce 1980 houslistou Robertem Brinkem, a s domovským místem je Faneuil Hall, budovy s pozoruhodnou a společenskou historií (bývalé tržnice, která byla místem projevů Samuela Adamse, Jamese Otise, bojovníků za nezávislost severoamerických kolonií na Anglii), se také dozvíme, že jedním z významných interpretů, s nimiž orchestr spolupracoval, je světová ikona flétnové hry Claudi Arimany i Barceló s projektem Claudi Arimany hraje Mozarta.

Právě na pražském koncertě zahrál Arimany Mozartův Koncert pro flétnu a orchestr D dur, KV 314/KV 285d, a zajímavé jsou i další souvislosti. Arimany je fenomenální španělský, resp. katalánský umělec (narodil se v roce v šedesátitisícovém městě Granolles, zhruba třicet kilometrů severovýchodně od Barcelony), který navazuje v koncepci flétnové hry na francouzského flétnistu Jean-Pierra Rampala, takže je nám jeho styl hry na flétnu velice blízký – Rampal spolupracoval po několik desetiletí s českým souborem Ars rediviva a jeho uměleckým vedoucím Milanem Munclingerem. Arimany nahrával od poloviny osmdesátých let skladby barokních a klasicistických mistrů, mezi nimiž mají nahrávky W. A. Mozarta významné místo, stejně tak jako kompletní nahrávky flétnové literatury francouzského skladatele Françoise Devienna (1759 – 1803), nazývaného „francouzským Mozartem“. Vystupoval v celé řadě předních sálů po celém světě, v Praze hrál v Rudolfinu, ale ani na festivalu České doteky hudby nevystupuje poprvé: s komorním orchestrem Camerata Bohemica pod dirigentem Gudni Emilssonem a dalšími sólisty Miroslavem Matějkou a Veronikou Panochovou vystoupili v roce 2009 v Zrcadlové kapli Klementina.

Koncert „Pohádkami k vánocům“ v pražské Smetanově síni nebyl jen o pohádkách, ale i o hlubokých a fascinujících kulturních souvislostech.

Jan K. Čeliš / prosinec 2013
psáno pro České doteky hudby