Platón / Kratylos

Téma Platónova dialogu Kratylos jsou „jména“ či „pojmenování“. Hermogénes a Kratylos diskutují o původu „správného jména“ a do disputace či snad ještě přiléhavěji kolokvia zapojují přicházejícího Sókrata, jenž poté způsobem charakteristickým pro texty řeckého filosofa rozkrývá jednotlivé aspekty celé problematiky. Vlastními jmény se dnes zabývá onomastika, také v české bohemistice má významné místo (např. vědecké práce Ivana Lutterera), v tomto případě však spíše než etymologie, historický původ jména, jsou kladeny otázky sémiotické, jak řečeno, totiž principy samotného pojmenování jako znakového vztahu mezi slovem a skutečností. Vlastně mě na tento dialog přivedl Roman Jakobson, když ve své studii Hledání podstaty jazyka (česky nejsnadněji přístupné v souboru Poetická funkce) hovoří o Ferdinandu Saussurovi, zakladateli moderní lingvistiky, ale upozorňuje na to, že lze kořeny tohoto přístupu najít zpět v historii přes sv. Augustina až právě k Platonovi, totiž k jeho Kratylovi (Na tuto souvislost upozorňuje i Umberto Eco).

Hned v první replice (po úvodní otázce, zda zapojit Sókrata do diskuse) říká Hermogenés: „Tady Kratylos tvrdí, Sókrate, že pro každou z věcí je od přírody správné jméno a že jméno není to, jak kteří lidé po úmluvě věc nazývají, označujíce ji částkou své řeči, nýbrž že jest jakási přirozená správnost jmen pro Hellény i pro barbary, a to pro všechny táž.“ (s. 163) Výraz úmluva odpovídá tomu, co Ferdinand Saussure ve svém Kurzu obecné lingvistiky nazývá „arbitrárností“, což bylo i mezi současnými a následnými lingvisty tématem velkých sporů – zpochybňovali princip nahodilost vztahu slova a jím označovaného jevu, tedy Saussurovou terminologií právě arbitrárnost vztahu signifié (označující) a signifiant (označované), zakládající princip znaku. (Příklad arbitrárnosti z Wikipedie po zcela jasné ozřejmení: Např. ve fyzické kvalitě „papíru“ není nic, co by vyžadovalo, aby byl označen fonologickou sekvencí „papír“.)

Také Kratylos tuto arbitrárnost zpochybňuje a v další argumentaci praví: „Tvé jméno jistě není Hermogenés, ani kdyby ti tak říkali všichni lidé na světě.“ (s. 163) Ve vysvětlivce se pak říká: „Naráží se na etymologický význam jména Hermogenés, totiž »pocházející rodem od Herma«; Hermogenés nemá nic společného s Hermem, bohem zisku a obratné výmluvnosti, protože, jak praví dále Sókratés, nemá úspěchu v peněžních věcech (etc.),“ (s. 516) zatímco jména Kratylos i Sókratés souvisejí se slovem kράτος, síla, takže jsou „správná“. Kdybychom se opět vrátili k měřítku moderní sémiotiky, vybrali bychom z trojice možných charakteristik znaků (ikon, index, symbol) termín index, vyznačující věcnou souvislost znaku a skutečnosti (podobně v přísloví „není kouře bez ohně“, kde kouř je indexem ohně). Mohli bychom se ovšem též spokojit s výrazem „nomen omen“, výrazu z Plautovy hry Peršan, v plném znění nomen atque omen („název a znamení zároveň“). Tento druh pojmenování známe u jména postavy Harpagon v Moliérově komedii (lat. harpago – loupit), blízko jsme též třeba jmen panovníků – August II. Silný, Ludvík Pobožný etc., či pohádkových postav – Dlouhý, Široký a Bystrozraký.

Co ale tedy podle Platonova Kratyla platí? „Učení o jménech není malá věc,“ říká Sókrates (s. 163). Sledujme tedy jednotlivé kroky v postupu úvah: Na Hermogénovu tezi, že člověk může mít i další a další jména, „jako my měníváme jména svým sluhům“ a přitom dotyčný „nemá žádné jméno od přirozenosti,“ neboť „nemohu se přesvědčit, že správnost jména je něco jiného než smlouva a dohoda,“ (s. 164) (čímž zabsolutizoval právě onen termín „arbitrárnosti“ a pominul skutečnost, že „musí být zakotven v konvenci, aby mu bylo rozumět,“ cituji opět Wikipedii), odpovídá Sókratés slavnou replikou, kterou si připraví ještě otázkou, odkazující k právě řečenému, zda je totiž důležité, kdo dotyčnou osobu či věc nazývá, zda jednotlivec či obec: „Což tedy jestliže já dám název některé věci a například, čemu nyní říkáme člověk, to já budu nazývat koněm, a čemu nyní říkáme kůň, člověkem, bude mít jeden a týž živok obecně jméno člověk, soukromě však kůň? A naopak zase soukromě člověk a obecně kůň? Tak to myslíš?“ (s. 164)

Debata dále pokračuje tím, jak tedy vztáhneme pojmenování k jeho pravdivosti („užíváš o něčem názvů »mluviti pravdu« a »mluviti nepravdu«?), dotazem k názorům dalších filosofů, tedy Prótagora („jakými se věci každému zdají, takové také jsou“, s. 166) či Euthydéma („všechny věci jsou stejným způsobem pro všechny zároveň a stále“) a jestliže tomu tak není, praví Sókratés, „tu je zřejmé, že mají svou vlastní jakousi pevnou jsoucnost, nezávislou na nás, a že nejsou od nás vláčeny nahoru a dolů naším zdáním, nýbrž že jsou samy o sobě, podle své vlastní jsoucnosti a tak, jak je jejich přirozenost.“ (s. 167) Tím tedy máme jeden pevný bod, totiž na straně pojmenovaného, označovaného, signifiant či denotátu, chceme-li.

Nyní se Sókratés obrací k označujícímu (signifié), tedy pojmenovávajícímu výrazu. Jak bývá jednou z jeho obvyklých metod, porovnává nástroje: budeme-li chtít něco řezat, potřebujeme příslušný nástroj, není-li pak ale mluvení také jednou z takových činností, k níž potřebujeme příslušný nástroj: „Či jen tehdy něco pořídí a bude vskutku mluvit, jestliže bude mluvit tak a tím, jak a čím je pro věci přirozené mluviti a být předmětem mluvení, […] Nuže částí mluvení je zajisté jmenování; neboť řečí se patrně mluví tak, že se vyslovují jména. […] Tedy i jmenování je činnost, jestliže také mluvení byla jistá činnost vztahující se k věcem?“ (s. 168, v místech vyznačených třemi tečkami jsou zde pouze Hermogónova přitakání, Sókrates pak i v dalším postupu vždy zopakuje to, na čem se v dialogu všichni shodli a tak postupně dochází k určitým závěrům.)

Další krok: Podobně jako je dílo tkalce, který užije brda (tj. části tkalcovského stavu), vyrobeného brdařem, je to s jazykem. Sókratés jeho tvůrce nazývá νόμος (nómos), do češtiny je pro smysluplnost výraz přeložen jako „zákon zvyku“ a dále „zákonodárce“, jeho dílo pak použije „poučovatel“. Zákonodárcem je, stejně jako v předchozích případech ne „každý muž“, nýbrž „jenom ten, kdo má to umění.“ (s. 170) Také na tom se všichni shodli.

Důležitý je pak dále „vid“, když nahlédneme do poznámek, abychom lépe porozuměli, zjistíme, že to je výraz souběžný s výrazam „idea“, tedy možná i „náhled“ (jak napadá mě, ale nikoliv subjektivní, tedy pokaždé jiný, ale v husserlovském smyslu, patřící k věci). Ke každému druhu tkaniny je vhodné jiné brdo, a tak je to i s jazykem, musí se nalézt nástroj správný.

A dalším krokem je aspekt mluvčího, řekli bychom dnešní terminologií. Sókratés hovoři o dialektikovi, tom, kdo „umí dávat otázky a odpovídat.“ a shrnuje: „Skoro se tedy zdá, Hermogene, že dávání jména není věc malá, jak se ty domníváš, ani malých nebo nahodilých lidí. A Kratylos á pravdu, když tvrdí, že jména náleží věcem přirozeně a že není výrobcem jmen každý, nýbrž jedině ten, kdo hledí na jméno přirozeně náležící každé věci a dovede vkládati jeho podobu do písmen i slabik.“ (s. 172)

Vlastně by zde mohl celý dialog skončit, spolu s tím, že Sókrates zdůrazňuje, že nechtěl Hermogena poučovat, ale spolu s ním nalézat správnost věci, (s. 173) což je důležitý aspekt všech Platónových děl, pokračuje ale dále a používá nyní onen princip „dělení“, který známe rovněž z jiných dialogů. Překvapivě se pak obrací k tomu, co bychom z našeho odstupu nazvali tradice, totiž k básníkům, konkrétně k Homérovi, a zkoumá jména jednotlivých postav, např. Hektora, podobného jménem jiné osobě, Astyanax (hektór je držitel, anax vládce). Dále se Sókratés pouští na tenký led (ovšem nebyl-li na něm vždy, protože vždy vychází z tázání), když hovoří o tom, „zdali však je v těch nebo v jiných slabikách obsažen týž význam, na tom nic nezáleží; ani zdali je přidáno některé písmeno nebo ubráno, ani to nic není, dokud převládá jsoucnost věci projevovaná ve jméně.“ (s. 176) Je otázka, zda toto budeme při čtení interpretovat jako vcelku prosté téma synonymie (souznačnosti, jazykových ekvivalentů) či zda zde uvidíme sémiotické téma či nomenologickou záležitost, podle toho, jak srovnává typická jména válečnická, jiná lékařská atd. (s. 177) bych řekl, že v tuto chvíli to poslední. Interpretuje pak např. jméno Atreus či Tantalos, jméno nejvyššího z Bohů pak znovu „dělí“ na dvě části ve tvarech Zéna či Dia, které ale je možné „složit vjedno“. Je ale také možné, že tyto interpretace jsou pod vlivem Euthyfrona (první v řadě dialogů v 1. sv. Platonových spisů ve vydavatelství Oikoyhenh), s nímž příliš dlouho (do rána) mluvil (říká s ironií?, čili pochybuje i o sobě samém) a praví, že by měli diskutující dokončit zkoumání a zítra věc uzavřít (další moudrost).

Hovoří se o démonech, héróích a lidech, souvislosti pojmů láska (erós) a héróů (heróes, v poznámkách se ale dočítám, že se tato pasáž může vztahovat také k různým druhům/způsobům psaní) a vztahuje je k problematice komunikace a jména, pokračuje o „duši“ a „tělu“. Zdálo by se, že Sókratés odbočuje jinam a že text přeskočím (trochu jiná záležitost, kterou bych se zabýval jindy), nicméně myslitel pokračuje zkoumáním slov – k duši (psyché) a tělu (sóma) přidává obměnu „hrob“ (séma), ale také „znamení“ (stejně znějící séma), neboť duše se projevuje (sémainei) – a už jsme zase zpátky ve hře, tušíme tu znění slov sémantika, sémiologie, sémasiologie či sémiotika, tedy vše, co se vztahuje k významu, označování, znakovému systému etc.

Nyní tu defilují jména bohů jako Hestia, Poseidón, Hádés, Démétér, Héra, Dionysos, Afrodité, zmiňuje se Hésiodos i Hérakleitos, nenechávám se ale svést k etymologii, i když ovšem i ona je zajímavá, ale vnímám tyto stránky spíše jako rozevření světa dříve zmíněných idejí, přičemž ἰδέᾱ není uzavřená „myšlenka“, nýbrž se vztahuje ke slovu „spatřit“. A spolu se Sókratem, který cituje Iliadu, se v tomto okamžiku budu držet, coby aktuální účastník onoho hovoru před několika tisíci léty, jeho rady, když říká: „Ale nebuď příliš důkladný, vzácný příteli, abys mě nezbavil síly.“ Neboť jakkoli je Platonovo čtení (resp. těch, kdo jej zapsali či dochovali) opojné jako víno, které Hektorovi nalila jeho matka, uzavřu nyní svůj zápis (přestože by bylo možné pokračovat v deskripci rozhovoru, např. zvukomalbě slov, s. 217, etc.) s vědomím toho, co bylo řečeno o potřebnosti věci ukončit – a ovšemže zároveň je nechat (už oním kladením otázek) otevřené.

Pokusil jsem se číst Platonova Kratyla bez opěrných konstrukcí či akademických návodů, přinášejících apriorní stanoviska, jako mé mysli přímo kladený text, a ačkoli komentář na německé Wikipedii, který si nyní posléze čtu, hovoří o tom, že Kratylos je jeden z nejobtížnějších Platónových dialogů, mohu říci, že jsem zažíval především vzrušení z četby, možná proto, že jsem se přece jen už pohyboval s poněkud ostřejším nazíráním věci ve světě sémiotiky.

Platón, Kratylos, in: Platónovy spisy, Svazek I, Oikoymenh, Praha 2003

Odkazy
https://jan-k-celis.webnode.cz/news/roman-jakobson-poeticka-funkce-ii/
https://www.oikoymenh.cz/product_info.php?products_id=148
https://www.kosmas.cz/knihy/107056/spisy-i-v/
text ve formátu pdf
https://is.muni.cz/el/1421/podzim2015/DSMgrA11/um/Platon_-_Kratylos.pdf