Philip Roth / Sabbathovo divadlo

Měl jsem příležitost si zase koupit pár knížek, tak jsem se po čase vrátil k autorovi, který mě už před časem zaujal, stejně jako pracovníka pražského Neoluxoru, který moje úvahy o výběru komentoval, „taky si budu muset toho Rotha zkompletovat.“ Od autora, který mě, stejně asi jako řadu jiných čtenářů, u kterých jej tento román vynesl do pozice předních amerických autorů, zaujal – a zdaleka to nebylo pouze prvoplánovým tématem – v románu Portnoyův komplex, a k němuž jsem se v určitých intervalech vracel, jsem si pořídil opravdu svazků povícero, mimo jiné též Spiknutí proti Americe, Sbohem, město C. a Sabbatovo divadlo. Pustím se asi nejdříve do posledního zmíněného, i když jsem jej četl jako poslední.

Knížka musela vzbudit (a vzbudila) v „puritánské“ Americe (říkám to slovo v uvozovkách, jsa si vědom komplikovanosti věci, na jedné straně tamější obrovské pluralitní otevřenosti, na druhé neuvěřitelné zpátečnické stupidity) pěkný rozruch, ale není divu, když hned v první větě (páté slovo) je „šoustat“ („Buď odpřisáhneš, že nebudeš šoustat jiné,…“), myslím si, že její přijetí není ani v „evropských“ konvencích jednoduché komentovat. Vyhnu se přitom obvyklé snad už frázi, užívané v těchto případech, že Roth „boří zaběhlé zvyklosti, bariéry“ (napadá mě, samozřejmě podstatně mírnější česká souvislost básníků „buřičů“ na začátku minulého století, takže to, co bylo odmítáno, se pak ocitne v učebnicích a stává se „kultovním“ dílem), to by bylo příliš jednoduché. Spíš se věc pokusím pojmenovat – aniž bych se přitom nechal vtáhnout do diskusí o morálce, které samozřejmě byly i součástí kritiky při vydání knihy.

V knize je popisována sexualita jako první plán (nikoli ale prvoplánově) toho, co se děje. Je jejím tématem, ačkoli nikoli jediným, od ní se teprve odvíjejí všechny další souvislosti. Loutkoherec Sabbath, „stárnoucí chlípník“ (anotace na Kosmas.cz) se „zaměřil“ ve svém životě (podobně jako kdysi v jiném Rothově románu Portnoy) na „šoustání“, všechny ostatní důsledky (konflikty se zákonem, nízká životní úroveň, o jejíž zlepšení nijak neusiluje, hroucení vztahů mezi osobami a celá řada dalších komplikací) s tím úzce souvisí, ale jsou předkládány až posléze, první, o čem se mluví, je vztah k jednotlivým ženám v průběhu jeho čtyřiašedesátiletého života.

To, že se mluví o sexu, ještě není tím „problémem“ pro „slušnou společnost“, byť právě v ní se v konzervativní, řekněme „měšťanské“, abych to aspoň přibližně, i když zjednodušeně označil, podobě „se o takových věcech nemluví“ (zásadní změny v etice za posledního půlstoletí právě toto problematizují): Všimněme si, jakmile to začínáme, vrstvu po vrstvě pojmenovávat, odlupují se jednotlivé momenty problému – tedy je to pokrytectví nebo naopak slušné vychování (stále zjednodušuji, jsa si vědom všech dalších souvislostí)? Nicméně když odhlédneme od oné elementární roviny, brisantní problém může nastat v několika okamžicích.

Prvním z nich je, jakmile překročím hranice, které bývají nazývané „explicitní sex“, tzn. podrobné popisy sexuálního chování, pohlavního aktu atd. Za nimi se označuje vyjádření jako pornografické (ještě výraznější je to u filmu, kde je to „vidět“). V Sabbatově divadle je takových míst přehršel, dokonce jedním z textů je přepis kazety s telefonátem, na základě něhož byl Sabbath japonskou děkankou usvědčen ze všech možných sexuálních deliktů a vyhozen z univerzity.

Druhým momentem je to, co jsem řekl v poslední větě, totiž v jaké míře se jedná o delikty, překročení hranice morálky či zákona. Je to samozřejmě zase velice „pohyblivá“ otázka, když se mluví o orálním či análním sexu (věc nejen kultury, ale dokonce v některých případech zákona, jestliže v některých státech byl či dokonce je - ? – dosud trestný), ale také prostituci (všimněme si, jak se tady pohybují názory v řadě aspektů dodnes), cizoložství, fetišistické obsesi atd. A jsou tady opět všechna ta kritéria, určující přijatelnost či nepřijatelnost, od „dobrých mravů“ až po zákonnost.

Celou věc vystihuje možná nejlépe konflikt v Central parku, kdy Sabbath ve svém prstovém divadle „druhou rukou“ rozepne dívce halenku a „na veřejnosti“ odhalí její prs – autor rozehrává na této epizodě celou problematiku v její vážnosti, obludnosti i grotesknosti. Je to přípustné?, může být argument, že je to „umění“?, je to jen „legrace“, má být Sabbath potrestán?, pak až ony komické momenty, jak to, že je to loutkář, když nemá loutky a jen prsty?, co je to vlastně za prohřešek, když dívka souhlasila a nebyla tedy obtěžována, či byla? Toto je ovšem „odlehčený“ motiv, v knize jsou daleko závažnější (a depresivnější) pasáže. Podstatné je ovšem vyjádření autora, který na jednom místě říká: „Strčte si ty ideologie počestnosti do prdele.“ (s. 144) Podstatné také proto, že vidí hlubší souvislosti celé lidské existence až po horizont smrti, která je knize druhým protipólem tematiky sexu, dotýká se v té či oné podobě (od smrti ve válce, sebevraždy, chátrání, nemocí až po „zmizení“) řady osob, tedy opakovaně, a je traktována s patřičnou tíživostí. Ale to už jsem se přesunul k interpretaci, což ještě nechci.

A poslední „vrstvou“, kterou ještě nechci přejít, je Rothův jazyk. Výraz použitý v citované větě v předchozím odstavci je tak řečeno ještě tím nejmírnějším, s čím autor mnohdy vyrukuje. Stejně jako v předchozích momentech (s nimiž to ostatně úzce souvisí), je to záležitost, kterou Roth sám pojmenovává v řadě případů, mj. v názvu jeho spektakulárního projektu, Mannathanského neslušného divadla. Dvojlomnost věci, totiž to, že tato překročení „dobrých mravů“ přinášejí potěšení (a člověk by měl být posuzován v širších souvislostech, se zmíněným horizontem své smrtelnosti), a na druhé straně to, že se to přece jen „nemá“ (že je to „prasárna“, řečeno Sabbathovými slovy atd.) je tím vratkým okamžikem, od kterého se odvíjí vlastně všechno další. A když si tyto „kontroverzní“ pasáže na okamžik odmyslíme, zjistíme, že Rothova kniha vůbec není „prvoplánová“ (jak jsem zmínil na začátku), ale velmi rafinovaně a komplikovaně napsaný text. Této komplikovanosti se budu věnovat v některém z dalších zamyšlení o knihách amerického židovského autora, protože k vlastnímu rozboru (otázky osudu, lidé jako loutky, podoby textu, Rothova stylistika) jsem se opravdu ještě nedostal. Co se alespoň toho základního týče, mohu v tuto chvíli odkázat na článek Veroniky Buchtíkové na serveru „nekultura.cz“.

https://en.wikipedia.org/wiki/Sabbath_Theatre
https://cs.wikipedia.org/wiki/Philip_Roth
https://www.kosmas.cz/knihy/142105/sabbathovo-divadlo/?gclid=CNCbm6i947gCFQKWtAodyncADg
https://www.nekultura.cz/literatura-recenze/philip-roth-sabbathovo-divadlo.html