Philip Roth / Profesor touhy

V anotaci na stránkách kultura.iDnes se takřka doslova opakuje to, co se dočteme na záložce románu z roku 1977, který vyšel v překladu Jiřího Hanuše 2011 (dodejme ještě, že zcela doslovně text najdeme, trochu paradoxně v době, kdy kniha ještě nebyla vydána, zde), a jsme upozorněni na to, že Rothovy romány vycházejí v češtině ve vydavatelství Mladá fronta průběžně a vzhledem k tomu, že americký židovský spisovatel „román vydává každý rok, mají se jeho příznivci na co těšit“. To je zase pro změnu poslední věta na zadní záložce knihy, kde je Philip Roth (nar. 1933) krátce představen s tím, že česky vyšla řada jeho knih, z počátečního období Sbohem, město C. (1966), pak slavný Portnoyův komplex (1992), posléze Ať se děje, co se děje (1968), Elév (1985), Pražské orgie (1990), Hodina anatomie (1991), Druhý život (2010), Milostné rozmluvy (1993), Odkaz (1995), Operace Shylock (1990) a konečně romány, které psal od poloviny devadesátých let, Sabbathovo divadlo (2008), Americká idyla (2006), Vzala jsem si komunistu (2010), Lidská skvrna (2005), Umírající zvíře (2007), Duch odchází (2008), Jako každý člověk (2009), Pokoření (2011).

Na počátku knihy se setkáváme s Rothem, tak jak ho čtenář zná od dob Portnoyova komplexu, knihy, která Rotha vymrštila mezi nejobdivovanější současné americké autory, totiž v absurdní nadsázce, která v době, kdy kniha vyšla, vedla pro svou „vulgaritu“ až ke skandálu (vzpomínám si např. nepřesně na excitovanou formulaci z této knihy, kdy se autor pozastavuje nad tím, že mu jeho vlastní matka hrozí, že ho zabije nožem pro nějakou drobnost). Tato nadsázka se upíná k tomu základnímu, co bytostně patří i k lidské podstatě, totiž k tělesnosti, a to ve dvou klíčových motivech, totiž v konkrétních podobách sexuality (v Portnoyově komplexu masturbaci) a v extrémní neurotičnosti (které končí sezením u psychiatra).

Také v Profesorovi touhy se na prvních stránkách seznamujeme se starším kamarádem hlavního hrdiny pozdějšího profesora literatury Davida Kepeshe Herbertem Brataskim, jehož posedlostí je (prakticky každá postava je u Rotha nějakým směrem posedlá, u Brataskiho hovoří o slabosti „pro horečnost, okázalost, bizarnost“, 12), zdokonalování imitace tělesných zvuků, které nazývá „troubení a bublání“ (10) až k virtuozitě. Herbie chodí poslouchat na newyorské toalety (působí to hodně „úchylně“) tyto projevy, jejichž nápodobu dovádí k virtuozitě a Davida v dopisech informuje o svých pokrocích, jak se mu daří „zdokonalit nejnovější ze svých záchodových impresí“ (12), když píše jak „dokáže zmáknout čurání, kadění, průjem – a ještě utržení papíru z role. Takže už mi zbývá zdolat jen poslední vrchol – utírání.“ (13)

„Sebestřednost“, až „egomaniakálnost“ (15) je tím, co žene nejen Herbieho, který je ovšem jen okrajovou postavou a na většinu příběhu zmizí, aby se ke konci už jen letmo objevil ve zmínce jen v řeči jedné z postav, ale vlastně všechny postavy románu, a dostává je zároveň do konfliktu vzájemného i se sebou samým. Neschopnost vymanit se z „touhy“, jak to komentuje Vít Schmarc na stránkách www.rozhlas.cz, vede Davida coby „zhýralce mezi vzdělanci“ do náruče dvou dívek na univerzitě zároveň, ale také do náruče excentrické Heleny, a po vyvrcholení šílených peripetií lásky nebo spíš erotiky, nenávisti a touhy (v Helenině případě touhy vrátit se na Dálný východ k marnivému a mělkému životu k majetnému Asiatovi, který kvůli ní chtěl zabít svou ženu) po totálním kolapsu celého vztahu až na lůžko psychoanalytika. Když pak v druhé části dochází k nalezení harmonie u mateřské Claire, táže se, zda život ve „spořádané nevinnosti“ není jen falešné východisko, které jej na chvíli ochrání proti sebedestruktivní hrůze, která je ale jeho pravou podstatou.

Zmíněný komentář Víta Schmarce hovoří o souvislosti s novelou Umírající zvíře (2001, česky 2007), která tematicky navazuje na román Profesor touhy, předcházející novele o dvacet let. Autor dochází k výsledku, že „jednoduše víme, že Kepesh sám sobě utéci nedokáže a až do poslední chvíle zůstane ve vleku svých vnitřních démonů, své neuhasitelné žízně po dalším tajemném ženském těle, dalším enigmatickém příběhu“, a rozebírá podrobněji román v jeho textové struktuře i v souvislosti s paralelními literárními tématy, o nichž je v knize řeč – povídky A. P. Čechova a pražského Franze Kafky jsou tématy Kepeshových seminářů na univerzitě, kafkovská cesta do Prahy (pro českého čtenáře samozřejmě jeden z dalších důvodů si knihu přečíst) skrývají týž základní existenciální úpon, vrstvu sebereflexe a otázku po vlastní identitě. Téma rozervance přitom ovšem není jediné v románu, je zde i celá řada dalších vrstev příběhu, o kterých by bylo možné se zmínit, např. vztahu s otcem (i tady se nabízí kafkovská paralela, ale jaksi v opačném gardu, neboť David nachází souznění s otcem), to už je ale nad rámec této kratší úvahy. Doplňme jen ještě, že ke „kepeshovským“ dílům patří ještě jedna ranější novela, která v češtině nevyšla, opět ovšem se symptomatickým názvem v originále The Breast (1972)

Odkazy
https://kultura.idnes.cz/knizni-tipy-intimni-zpoved-zhyralce-mezi-vzdelanci-fyf-/literatura.aspx?c=A111115_155402_literatura_ob
https://www.mf.cz/pro-media/110-vydavatelstvi-mlada-fronta-oslavuje-oceneni-philipa-rotha-mezinarodni-man-bookerovou-cenou
https://www.rozhlas.cz/radiowave/waveculture/_zprava/profesor-touhy-zpoved-stvance--1065788