Petra Hůlová / Čechy, země zaslíbená

Kdybych Petru Hůlovou potkal, zeptal bych se jí zřejmě, jestli považuje svoje psaní za „alternativní“. Mohl jsem to udělat někdy před pěti (?) lety, když byla v Jičíně, tenkrát na nádvoří jičínského zámku povídala o jedné ze svých knížek, už si také nevzpomínám, která to byla, zatímco si velmi přesně pamatuju na ten zvláštní dojem, který na mě udělala. Zcela uvolněný, otevřený, nevím, jestli to byla zrovna tahle příležitost, kdy hovořila o tom, že jede (nebo jela?) do New Yorku a bude tam psát (psala?, omlouvám se, opravdu mi zase tato souvislost v čase unikla) knihu, protože na to je klid, zatímco doma se musejí brát telefony atd. Ten zcela jiný přístup k věcem, než si člověk představuje, že je obvyklé. Tady prokazatelný, u jiných souvislostí vnímaný zprvu jen pocitově.

Zpátky k té nevyřčené otázce, kterou se pokusím sledovat podle samotné tvorby, dříve než případně zapojím „sekundární zdroje“, tj. třeba recenze či vlastní vyjádření Petry Hůlové v rozhovorech aj.. První knížka zvláštní už svým názvem Paměť mojí babičce (onen neobvyklý dativ), úhel pohledu „úplně odjinud“ (vypráví příběh z Mongolska, které autorka zná z ročního pobytu i souvislosti, že orientalistiku vystudovala). Poslední knížka Čechy, země zaslíbená, vypráví naopak o naší zemi, ale z úhlu pohledu Ukrajinky Olgy, která žije s částí své rodiny, manželem Olehem, a později dcerou Marinou, v Praze. Otázka je jednoduchá, kontexty odpovědi složitější. Pokud bych se chtěl pokusit uhadovat odpověď, říkal bych si nejdříve čistě akademicky, že podstata umění (a tedy i literatury) je přicházet s novými pohledy na svět. Jinak je to třeba dobré řemeslo, ale nikoli to, proč knihu, hudbu či obraz nazývat uměleckým dílem, jehož podstata je právě objevení něčeho nového. Takže každé umění je svým způsobem „alternativní“. Další poznámka by byla zmíněná původní profesní orientace Petry Hůlové. S tím určitě souvisí třeba ten důvod, proč „fandí“ lidem z těchto zemí, a úplně ho chápu (byť to samozřejmě dávno není onen romantický, idealizující pohled, jaký byl typický v devatenáctém století a přetrvával dlouho i ve dvacátém, počínaje třeba „svobodnými“ Puškinovými Cikány, a byl charakteristický třeba i u hrdinů Karla Maye). Přesto jsou tu zřejmé některé ty hodnoty, které jsou spojeny s kulturami zemí, o nichž Hůlová píše. Další prvek „alternativního“ přístupu jsou témata, která Hůlová volí, v Čechách, zemi zaslíbené, např. neziskové organizace (vařicí klub, humanitární organizace, zaměřená na menšiny v Čechách Tíseň) či šikana dětí národnostních menšin ve škole, vše ovšem viděné kriticky, možná i v satirickém úhlu pohledu: právě u zmíněné šikany je to v knížce až „převrácené“, když se Marina, dcera hlavní hrdinky, brání tvrdou odplatou, a i negací celého českého konzumního světa.

Odpověď na otázku by mi Petra Hůlová musela dát opravdu sama. Ostatně za daleko důležitější bych považoval nikoli odpověď ano/ne, nýbrž to, k čemu by spisovatelku tato otázka vedla. Ona sama v už zmiňovaném článku vysvětluje, proč dosud nepsala jakožto česká spisovatelka o českém prostředí. Vysvětluje to potřebou odstupu vůči věcem, které – mohlo by se zdát – přece důvěrně zná. Právě jiný úhel pohledu, totiž Ukrajinců zde žijících, to umožňuje. Jeden ze střípků, který může přispět k odpovědi, je v realitě: epizoda se zatčením, kterou zmiňuje článek v Reflexu s názvem Hrdá pravdoláskařka Petra Hůlová: Člověk si nesmí nechat ucpávat hubu. Spisovatelka napsala smyvatelnou barvou na chodník „Stromy nekácet“ a skončila v rukou policistů. Možná bezvýznamná epizoda, ale o něčem vypovídá.

Že to ale není jednoznačné, ale ambivalentní, jako ostatně leccos u Petry Hůlové, je docela zřejmé z rozhovoru na Festivalu Spisovatelů Praha (21. ročník, Někdo to rád horké, Umělohmotný třípokoj, autorské čtení na Nové scéně 20. 4. 2011, moderuje Jana Šrámková), kde to formuluje ve dvojím vidění, jedna možnost postavení „outsidera“, na druhé straně vnímání sama sebe dokonce jako součást establishmentu, protože dostala všemožné literární ceny. Z autorských komentářů jsem pak ještě zachytil vyjádření k oblíbené ich-formě vypravěče, o níž Hůlová říká, že se jí tímto způsobem daří nejlépe se vcítit do hrdiny příběhu, což jí vyhovuje (vypravěčská forma knihy je jakýsi „zápisník“, který je Olžinou reflexí a vyprávěním příběhu knihy. Dále autorka poznamenává postřeh svého manžela k charakteristice své tvorby, který hovoří o „třech G“, čímž má na mysli slova gender, geografie, generace). Ostatně i to může přispět k odpovědi na naši otázku, kterou ostatně můžeme vyjádřit i jinými výrazy, totiž provokativní, kontroverzní, undergroundový. Ostatně poslední z nich jsem rovněž zaznamenal ve vyjádření kritiky (Marcela Pecháčková se v Lidových novinách, 19. 10. 2012, domnívá, že P. Hůlová je undergroundová spisovatelka.

Já sám v širším kontextu již delší dobu vnímám hlasy, vyzývající k obnovenému dialogu různých kultur v zemi, kde jejich křížení (bez ohledu na dnešní formulace o konci multikulturalismu, ale to by bylo na delší debatu) je základem historie této země. V odborných kruzích je to například formulace Jiná česká literatura (?), jak zní název IV. kongresu světové literárněvědné bohemistiky pořádaného z iniciativy Ústavu pro českou literaturu AV ČR, zmíněné aspekty geografie a genderu jsou v přísvěvcích kongresu zevrubně pojednávány, např. i u současných českých autorů, kteří sledují v nových pohledech česko-německé vztahy (viz čl. na těchto stránkách zde).  

V recenzi Markéty Kittlové o knize Petry Hůlové se na začátku autorka zmiňuje o nárazu, který pro český literární kontext byla kniha Bílej kůň, žlutej drak, která vyšla pod autorským jménem Jan Cempírek, které ovšem je pseudonymem Vietnamky Lan Pham Ti. Knihu můžeme vnímat rovněž jako jeden ze střípků návratu k tomuto dialogu, respektive jeho novým podobám na základě proměny samotné skutečnosti, totiž jinému postavení těchto kultur po dvaceti letech od Listopadu u nás. Odborná kritika vztahuje všechny nové počiny Petry Hůlové k její první knize Paměť mojí babičce (Torst, 2002), kterou údajně žádná další kniha už nedostihla. Může to být pravda, debut dnes třiatřicetileté spisovatelky byl v tehdejší literární produkci hodně „jiný“. Nicméně nesouhlasím úplně s kritikou typu, že se o problematice menšin v knize nedozvíme o mnoho více než z médií (zmíněná recenze M. Kittlové). Všiml bych si v tuto chvíli spíš skutečnosti, že Petra Hůlová, dnes jak zmíněno „v Kristových letech“ je v české literatuře přítomná (ať už budeme hovořit o tom, zda je to výsluní, hýčkání kritikou oprávněné či nikoli) deset let, což samo o sobě není málo, a za tu dobu vytvořila celou řadu knih, z nichž každá je „jiná“. Což není málo, vzhledem k tomu, že zároveň všechny texty Petry Hůlové představují určitou celistvost osobitého pohledu na svět.

Dosud publikované knihy Petry Hůlové (všechny vyšly v nakladatelství Torst)
Paměť mojí babičce, 2002
Přes matný sklo, 2004
Cirkus Les Mémoires, 2005
Umělohmotný třípokoj, 2006
Stanice Tajga, 2008
Strážci občanského doba, 2010
Čechy, země zaslíbená, 2012

Odkazy

https://www.iliteratura.cz/Clanek/30623/hulova-petra-cechy-zeme-zaslibena
https://www.reflex.cz/clanek/zpravy/45587/hrda-pravdolaskarka-petra-hulova-clovek-si-nesmi-nechat-ucpavat-hubu.html
https://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1342
https://data.lidovky.cz/lidovky/magazin/pdf_publisher/patek/165/files/assets/downloads/publication.pdf
https://cs.wikipedia.org/wiki/Petra_H%C5%AFlov%C3%A1
https://jan-k-celis.webnode.cz/news/jina-ceska-literatura-/

První kapitola knihy na adrese
https://art.ihned.cz/c1-57972160-petra-hulova-cechy-zeme-zaslibena