Patrick a Olivier Funèsovi / Louis de Funès

30.06.2011 10:20

Jsem poněkud na rozpacích, kam zařadit tento text, který patří na jedné straně do přihrádky těch o filmu, na straně druhé ke knížkám, a navíc je ještě celá první část věnována něčemu úplně jinému. Nejspíš mi nezbývá, než v patřičných složkách „Knížky“ a „Film“ napsat odkazy, a případnému čtenáři přeskočit, pokud ho to nebude zajímat, úvodní část o zplanění memoárové literatury (ke které knížka dvou synů slavného herce ovšem právě nepatří).

Memoárovou literaturu příliš nečtu. Zvláště po uvolnění knižního trhu u nás a „díky“ novým možnostem napsat a vydat tištěný text se na pultech obchodů objevila záplava všemožných pamětí, vzpomínkových knih atd. Kdekdo cítil potřebu napsat něco o té či oné známé osobnosti, ta či ona známá osobnost sepsala, většinou s redakční pomocí další ochotné osoby, to, co zažila, s kým se setkala, jaké má názory na to či na ono.

Nemám nic, chraň pámbu, proti tomu, aby kdokoli cokoli sepisoval, aby to vydal a zprostředkoval tak čtenářům to, co má na srdci. Nemám nic proti tomu, aby kdokoli cokoli vydával, je tady přece svoboda slova i volnost podnikání. Je pořád lepší vydat knížku než vykrást sto miliónů nějakého fondu či vytunelovat předtím desetiletí prosperující firmu. I když… Ale, budiž, nezpochybňoval bych to.

Rozumím čtenářům, kteří se chtějí dozvědět něco víc o svém milovaném herci či hudebníkovi či jiné osobě. Pouze si ostře uvědomuju, že důvod, proč si někdo chce něco přečíst o svém idolu, je v tom, co dělá, tedy proto, že odvedl například práci na jevišti v řadě rolí či u mikrofonu, že se stal legendou ve svém oboru. A tato knížka, tento text, je „dovětek“, „přídavek“ k tomu. Může rozšířit představu o té osobnosti, může čtenáři přinést pocit, že jí je blíže, že se ocitl na okamžik v jejím světě, jakoby s ní osobně rozmlouval.

Je to vlastně týž model, jako je rubrika zprávy ze společnosti v novinách. Nedávno byla slavná svatba v Anglii, teď se chystá ta monackého knížete. České ženy budou sledovat róbu nevěsty a budou se na okamžik rovněž cítit jako v sedmém nebi. Nebo model bulváru. Ten rovněž informuje nikoli o kvalitě koncertu, repertoáru, interpretaci, dramaturgii, nýbrž o večírku pro pozvané po koncertě. Rovněž nic proti bulváru – pokud neplivá špínu a pomluvy na slušné lidi. Má rovněž své místo a svou funkci.

To, co mi na většině memoárové literatuře vadí, je narychlo a nedbale ušitý text, mnohdy slaboduchý obsah, zvláště je-li onou osobou nějaká druhořadá a pomíjivá hvězdička, vědomé zneužití toho, že čtenář má vztah k někomu, kvůli němuž vydá nemalou částku, aby nabyl iluze, že něco z něho má doma. Jako by mu to osobně dlužil, jako by se ta osoba, o níž „nejnovější“ knížka je, zlobila na obdivovatele, že si publikaci nekoupil.

Toto se netýká některých knížek, které mají vzpomínkový charakter. Jsou to ony klasické memoáry, které významné osobnosti kulturního života s velkou pečlivostí a uvážlivostí sepsali a které se nezabývají tím, co dotyčná osoba „vaří v neděli“, nýbrž přinášejí pohledy na svět, v němž se pohybovala, s úctou a promyšleně, přinášejí vhled do tohoto světa, tedy názor – nikoli mínění. Mají nejvyšší stylistickou, jazykovou úroveň. Namátkou řeknu Hovory s T.G.M. Karla Čapka nebo Čtrnáctero zastavení Bedřicha Fučíka nebo paměti předválečných herců Národního divadla. Rovněž třeba obrazové publikace velkých hvězd populární hudby, i když je to úplně jiná kapitola, a je tady samozřejmě také podobný důvod si takovou knížku koupit, jako kdybyste si nechali od ní podepsat vstupenku na její koncert.

Proč jsem se tak zeširoka pustil do tématu, které jsem mohl pojednat až od tohoto odstavce jednodušeji? Knížka Patricka a Oliviera, synů Louise de Funèse byla příležitostí pro obecnější – pravda v tomto okamžiku právě tak „vedlejší“ úvahu o žánru. Rozhodně se nechci „omlouvat“ z nějakých intelektuálských pozic, že se jsem „snížil“ k „pokleslému“ žánru. Ono to tak totiž není. Naopak, mám rád i „lidovou“ zábavu, jednoduché věci, pouť či posvícení na vesnici, filmy s Vlastou Burianem nebo Laurelem a Hardym, leccos, co se netváří jako umění, třeba i sprostý anekdoty – do okamžiku, kdy je silnější slovo funkční, tedy anekdota není jen záminkou k záplavě vulgarity. A právě knížka, kterou jsem si docela se zalíbením přečetl, mi z řady důvodů je sympatická.

Na obálce dva synové francouzského divadelního a filmového komika, kterého známe všichni prostě především jako „četníka ze Saint Tropéz“, relativizují žánr memoárů slovy, kterými vystihují přesně to, co jsem – snad ne zbytečně – v předcházejících odstavcích rozváděl: „Moc o mně, děti, nemluvte!“.  Šikovná, byť ne spekulativně vymyšlená, je okolnost, že se o svém otci vyjadřují dva synové, čili že vzniká jakýsi další rozměr dialogu, kterým vlastně celá knížka je. Vzpomínka je vždy vlastně virtuální dialog. Virtuální proto, že už s oním člověkem nemůžete mluvit, že se ho nemůžete zeptat – nebo můžete se ho zeptat jen ve své mysli. Komu odešel někdo blízký, tak ví, o čem hovořím. A protože tento rozměr ta knížka má, je o to cennější, že oba synové nesklouzávají do jakékoli  sentimentality, ale naopak akcentují ony vlastnosti, které cítíme v osobnosti Louise de Funèse, byť samozřejmě jeviště a život jsou dvě věci. Starostlivost, smysl pro legraci, skromnost, odpovědnost i obavy o to, aby vše dobře dopadlo, dokonce trému, kterou považuje za nutný motivační prvek.

A pak samozřejmě všechno to, co se u memoárů očekává. Příběh herce s jeho počátečními neúspěchy, lze-li tak nazvat léta, kdy čekáme na svou příležitost, a potom s kariérou a všemi jejími peripetiemi a érou slávy, ale i jeho pohledy na svět, názory, které – ve smyslu toho, co jsem napsal před chvílí – nevytrubuje coby moudrý všeználek, nýbrž spíš na veřejnosti tlumí, o jeho spolupráci s vlastním synem i vztahy s ostatními proslulými herci atd.

Louis de Funès byl fenomén doby, a jakkoli jeho výstupy ve filmu mohou připadat jednoduché, v pozadí je nejen námaha, úsilí a až úzkostlivá snaha o dokonalé vycizelování všech výstupů, ale i cosi víc, totiž intence postihnout ve svých rolích cosi zásadního v člověčenství, cosi z podstaty lidství. Takto řečeno to zní nadneseně, ale odpověď na tuto otázku najde čtenář v předmluvě, kterou ke knížce o něm napsala etoložka Jane Goodallová, která se zabývala chováním šimpanzů a vyznává se z toho, že pro ni byla čest představit tuto knihu: Etologie se zabývá chováním a on studoval lidi. Roztřídil jejich pohyby, gesta a postoje, jež se liší podle okolností, a všechny jedinečné prvky chování, jež určují individualitu. Podařilo se mu porozumět bezeslovnému jazyku těla. Potom své poznatky vtělil do postav, které hrál.  Intuitivně vybíral druhy chování, jež se zdají být vrozené našemu druhu a jež jsou patrné u každého, a jsem přesvědčená, že právě proto se stal tak populárním hercem.

Vypsal jsem si pár vět z různých míst knihy, které k tomu, co mám na mysli, směřují:
Výrazy a postoje z jeho starších rolí mu ležely uskladněné v mozku. V každém okamžiku si je mohl vyvolat a dle libosti je kombinovat a modelovat, aby postavy jako celník, četník, majitel restaurantu a další získaly univerzální rozměr.  (Patrick, s. 83)
Jsem zasažen přesností a prozíravostí tohoto rozhodnutí. Mnoho herců rozumuje a vyjadřuje svoje názory, ostatně často postrádající hloubku, na politiku nebo bídu světa. Člověk nakonec kvůli tomu nemá chuť se na ně ani jít podívat do kina. (Patrick, s. 100)
Aby pád byl komický, e třeba člověka nakou dobu vidět, ak kráčí v plnosti své bytosti. Kdybychom si scénu [ve filmech Laurela a Hardyho] pouštěli pořád dokola, byla by stále vtipnější, protože bychom lépe prozkoumali okamžik předcházející pádu. Laurel nám dává najevo blížící se katastrofu, protože si je stý tím, co podniká. Je klidný, důvěřivý a upřímný, zato Hardy při čekání na nevyhnutelné ťuká prsty do stolu. Čím víc je situace tragická, tím víc projev herce vyžaduje ohleduplnost, ba téměř zdrženlivost, aby nesklouzl k obhroublosti. (Olivier, s. 106)
Při čtení knížky se nám plasticky vylupuje osobnost herce, který zdůrazňuje „upřímnost“, tedy uvěřitelnost, jako základní předpoklad fungování komiky (tedy nikoli přehánění, maškarádu, jak bychom mohli čekat), větší důležitost pohybu těla před řečí, neboť je univerzální (proto i ony odkazy na Laurela a Hardyho, ale třeba komentáře k Fernandelovi či Gabinovi), tentýž charakter v osobním životě i herectví (není tedy tím typem herce, který se převtělí, tedy – když to přeženu, na jevišti je potřeštěncem a v civilním životě „seriózním“ pánem), právě jeho synové ukazují i svůj smysl pro humor, když zdůrazňují na jedné straně, jak si jejich otec zakládal na vážnosti, na druhé straně si večer nařizuje tři budíky (to je sice trochu extrém, ale to není všechno:), důvod ale není, že by se neprobudil, ale že tímto způsobem získá „střední“, čili správný přesný čas. Takže poslední závěr: Nečteme nudnou knížku o zábavném komikovi ani upachtěnou rádobyvtipnou řachandu o někom, kdo je v podstatě namyšlenec. Je to knížka o laskavém a starostlivém otci, který i v běžném životě má něco, co vidíme v jeho filmech, a který je, jak řečeno, uvěřitelný. Možná i pro Čechy je proto tím hercem, kterého mají rádi.

Odkazy
Knížka
http://knihy.abz.cz/prodej/louis-de-funes-deti-moc-onmne-nemluvte
http://www.kosmas.cz/knihy/154155/louis-de-funes-moc-o-mne-deti-nemluvte/
Louis de Funès
http://defunes.fdb.cz/
http://zivotopis.osobnosti.cz/louis-de-funes.php
http://www.csfd.cz/tvurce/1997-louis-de-funes/
http://cs.wikipedia.org/wiki/Louis_de_Fun%C3%A8s

Článek o herci na těchto stránkách s dalšími odkazy, videi atd.:

http://jan-k-celis.webnode.cz/news/louis%20de%20fun%C3%A8s/

 

Zpět