P. M. Magazin 9/1988

P. M. Magazin
Peter Moosleitners interessantes Magazin

Číslo 9/1988

Patnáct událostí, které změnily svět
1. Bitva u Salaminy, záchrana Řecka / 28. září roku 480 p. n. l. perský král Xerxes na kopci nedaleko vypálených Athén chtěl být svědkem poslední porážky Řecka, jehož velkou část už vyplenil. Athéňan Themistokles vsadil vše na jednu kartu a s 378 řeckými lodi porazil obrovskou převahu 1200 perských lodí mezi pevninou a ostrovem Salamis, Peršané se stáhli zpátky do Asie a Řecko se mohlo svobodně rozvíjet – a následně i celá evropská historie.
2. Konverze Konstantina: císař a křesťanství  / v roce 312 před rozhodujícím střetem římského císaře Konstantina a jeho protivníka Maxentia viděl první z nich na nebi kříž s nápisem: Tímto znamením zvítězíš. S Kristovým monogramem pak u Říma vyhrál bitvu a získal vládu nad celou Římskou říší. Legenda? Faktem je, že po vítězství připustil a křesťanství a pozdvihl jej jako státní církev. Získal tak moc nejen nad říší, ale i nad katolickou církví. To skončilo až v roce 1453, když Konstantinopol, kterou učinil císař hlavním městem říše, dobyli Turci.
3. Hedžra: rozšíření islámu / Odchodem Mohameda z Mekky začalo šíření islámu, po smrti proroka se Arabové dostali během několika let do Egypta, Persie, Sýrie a Palestiny a přes severní Afriku do Španělska. Začal vleklý konflikt mezi orientem a Západem. Ten získal kulturní dědictví antiky prostřednictvím Arabů, kteří jej zprvu převzali.
4. Korunovace Karla Velikého / 25. prosince roku 800, „když král povstal před hrobem apoštola Petra od modlitby, posadil papež Lev korunu na jeho hlavu a římský lid volal: Karlovi, Augustsovi, bohem korunovanému a mír přinášejícímu císaři Římanů život a vítězství.“ Franský král rozšířil říši přes Německo, Francii, Itálii a sever Španělska a sjednotil ji v roce 768. Stal se tak „otcem Evropy“ – „Západu“ (Abendland). Doba karolínská byla dobou kulturního rozkvětu. Tradice pokračovala až do roku 1806, kdy skončila Svatá říše římská národa německého.
5. Vynález knihtisku: humanismus a reformace / 1452 začal GUtenberg v Mohuči s tiskem latinské bible. Technický vynález, vlastně několik vynálezů dohromady (pohyblivé písmo, písmovina, sazba, tisk ad.) byla východiskem duchovní revoluce. Zatímco se dříve knihy opisovaly v klášterech, nyní bylo možné rozmnožit bibli, spisy humanismu a mapy objevitelů nových světů.
6. Prohlášení americké nezávislosti: lidská práva / 4. července 1776 ve Filadelfii vyhlásily severoamerické britské kolonie v deklaraci, formulovanou Thomasem Jeffersonem: „Považujeme následující pravdy jako samozřejmé: že všichni lidé jsou si rovni; že jsou vybaveni svým Tvůrcem nezadatelnými právy; že k nim patří život, svoboda a úsilí po štěstí.“ Deklarace odkazovala na evropské osvícenství a na státní smlouvu, byly založeny Spojené státy americké. Byl založený moderní stát, založený na lidských a občanských právech dělení moci. Po 13 letech se rozběhl podobný proces ve Francii.
7. Francouzská revoluce: národní demokracie / 14. července 1789 dobyli Francouzi Bastilu v Paříži, pevnost francouzského krále, symbol absolutismu a despotismu. „To je vzpoura!“, komentoval to Ludvík XVI. ve Versailles. „Ne, sire,“ odpověděli mu, „to je revoluce.“ Byl odstraněn feudalismus a monarchie, král a několik šlechticů popraveno. „Volnost, rovnost, bratrství“ bylo heslo revoluce. Tzn. svoboda (volnost) jedince, garantovaná Ústavou, rovnost před zákonem, přátelství občanů.
8. Stephensonova lokomotiva „Rocket“: průmyslová revoluce / 15. září 1830 byla Všeobecnému spolku pro osobní a nákladní dopravu předána železniční trať mezi Liverpoolem a Manchestrem v délce 48 kilometrů. Hvězdou dne byla lokomotiva „Rocket“ zkonstruovaná George Stephensonem, která vezla pětinásobek své vlastní váhy a dosáhla průměrné rychlosti 22 km/hod. a nejvyšší rychlosti 56 km/hod. Tento parní oř byl vzorem strojů, které brzy křižovaly Evropu a Severní Ameriku. Železnice byla vehiklem průmyslové revoluce, následoval tkalcovský stroj, který spojil parní stroj a mechanický tkalcovský stav. Důsledky byly dvojsečné: na jedné straně hospodářská prosperita a technický pokrok, na druhé třídní boj, konflikty mezi hospodářskými mocnostmi o surovinové zdroje a odbyt.
9. Objev bacilu tuberkulózy: moderní medicína / v roce 1882 objevil Robert Koch, vedoucí oddělení říšského zdravotního ústavu v Berlíně, bacil tuberkulózy. Tím vytvořil předpoklad likvidace tehdy rozšířené nemoci, ale i následně i cholery, tyfu a malárie. Vedle Francouze Louise Pasteura byl Koch zakladatel bakteriologie a moderních metod boje s infekčními nemocemi. Do roku 1914 byly vědecky určeny všechny nejdůležitější mikroby, které ohrožovaly nejen lidi, ale i zvířata. V posledních desetiletích 19. století udělala medicína enormní pokrok. Brit Joseph Lister zavedl antisepsi při chirurgickém ošetření ran, 1879 následovala první úspěšná operace mozku, 1892 první operace rakoviny žaludku, 1895 objevil Wilhelm Röntgen paprsky po něm pojmenované.
10.  Revoluce v Rusku: komunismus / 16. dubna 1917 ruský emigrant Vladimír Iljič Uljanov, politickým krycím jménem Lenin, dorazil ve zvláštním vlaku z exilu ve Švýcarsku zpět do Ruska. Po příjezdu do Petrohradu vyhlásil svůj revoluční program: ukončení války s Německem a Rakousko-Uherskem, Republiku rad v Rusku, znárodnění půdy, kontrolu výroby a rozdělování výrobků sověty. To byl začátek likvidace liberálně-demokratické revoluce revolucí komunistickou. 18. ledna 1918 rozehnaly rudé vojenské jednotky lidem zvolené ustavující národní shromáždění, parlamentní republika byla nahrazena Republikou rad. Lenin vytvořil model, který chtěl prosadit nejen v Rusku, ale na celém světě, prostřednictvím komunistické světové revoluce. Násilím uchvátil jeho velkou část: východní Evropu, Čínu, Severní Koreu, Vietnam, Afgánistán, Kkubu, Etiopii a Angolu. Spor mezi oběma systémy není dodnes uzavřen (1988, sic! – zaplaťpámbu rok na to začalo být všechno jinak).
11. Televize live: nové médium / 1. srpna 1936 začaly v Berlíně XI. Olympijské hry – a éra televize. Zahájení her bylo přenášeno prvním živým televizním přenosem, ovšem zatím jen na několika obrazovkách. Američan Philo Farnsworth patentoval a od roku 1935 provozoval první „Fernsehrundfunk“ (televizní rozhlas), Němci od něj koupili licenci. Firma Telefunken dala do provozu novou televizní kameru, která svým „super-ikonoskopem“ pracovala precizněji než ta Farnsworthova. Muž, který se objevil v plné velikosti na obrazovce, Adolf Hitler, zničil pak pionýrskou pozici Německa v oblasti televize. Teprve po USA (1945) a Anglii (1946) začal vysílat pravidelný televizní program ve Spolkové republice – v roce 1953.
12. Hirošima: atomová bomba / 6. srpna 1945 byla svržena Američany první atomová bomba (Uran) na japonské město. Svědek to komentoval: Nebe bylo plné černých mraků a tryskajících jisker. Na ulicích nebylo živáčka, jen mrtví. Ze 400 000 obyvatel zemřelo hned a na následky radioaktivního záření 282 000 lidí. Prezident Spojených států Harry S. Truman se domníval, že musí sáhnout po této zbrani, kterou vyvinula jeho země, aby po kapitulaci Německa 9. května ukončil válku i na Dálném Východě. Od té doby visí nad lidstvem Damoklův meč jeho sebezničení.
13. Nezávislost Indie: zrušení kolonizace / 15. srpna 1947 byla Indie, do té doby, kolonie Velké Británie, vyhlášena nezávislou zemí. Nyní už zůstala jen „dominiem“ v britském Commonwealth of Nations. Lord Mountbatte, který předl oficiálně státní moc z anglických do indických rukou, byl v Dillí opěvován masami. Muž, kterému Indie za to mohla děkovat především, Mahatmá Gándhí, u toho nebyl. Nemohl zkousnout, že země byla rozdělena na dvě země, Indii a Pákistán. Nyní nebojovali jen hindové a muslimové, ale ještě k tomu hinduistický a islámský stát. A nedlouho poté byl Gándhí hinduistickým extrémistou zavražděn. Zrušení kolonií, které proběhlo po druhé světové válce v Asii a Africe, přineslo „třetímu světu“ nejen nezávislost, ale i nové konflikty, z nichž mnohé trvají dodnes.
14. Doppelhelix: genové bádání a technika / chvíli jsem pátral, o co vlastně jde, byť jsem tušil, že jde o DNA, deoxyribonukleovu kyselinu, základ genetiky. V časopise je totiž označována německou zkratkou DNS (Desoxyribonukleinsäure), „doppelhelix“ je dvojitá spirála, dvojitá šroubovice. 25. dubna 1953 zveřejnili Američan James Watson a Brit Franis Crick v anglickém časopis Nature zásadní článek, který má podobný význam, jako kdysi Newtonova „Principia“, totiž odpovídá na základní otázku, kterou si lidstvo kladlo: dědičná informace každé živé bytosti je zakódována v chemické substanci DNA. Odtud vede i cesta k možné genové manipulaci.
15. Přistání člověka na Měsíci: cesta do kosmu / 20. července 1969 v 21.18 středoevropského času přistál americký lunární modul „Eagle“ kosmického projektu Apollo 11 v Moři klidu. Ve 3.56 vystoupil Neil Armstron jako první člověk na povrch Měsíce. Za 27 minut ho následoval Edwin Aldrin. Oba zůstali na průvodci Země 22 hodin, sebrali vzorky horniny a instalovali vědecké přístroje. Celou událost mohli sledovat lidé na celé planetě v televizi. Aldrin po letech přiznal, že let na Měsíc změnil jeho život, hodně mu dal, ale také vzal – už neměl další životní cíl. Nastala éra dobývání kosmu. (Aktuálně 2014, v diskusi o tom, zda se komerčně vypraví někdo na vzdálené planety – už se prodávají „lístky“ – se považuje za nepravděpodobné, že k tomu někdy brzy dojde, vzhledem k tomu, že několik desetiletí pilotem řízené kosmické lety nepokračují – což se výrazně liší od představy, kterou dávalo tehdejší [60., 70. léta] převratné tempo o budoucím vývoji.)

Přitom právě v této době (80. léta) ještě bylo téma kosmických letů s posádkou aktuálním tématem, jak o tom svědčí článek prakticky v každém čísle časopisu (buď o kosmických letech, nebo novém vývoji nejmodernějších letadel, atd.). Přitom právě v tomto čísle je formulován jeden aspekt, který ještě není vnímán jako brzda: nákladnost letů. U obrázků jednotlivých kosmických lodí (raket) jsou cifry 20, 50, 75 miliard dolarů, článek má název „Pro kosmické lety s posádkou není nic drahé“. Hovoří se o budoucnosti evropských letů do kosmu a o rozhodnutí, zda mají být nasazeny roboty nebo lidé a zda důvodem pro druhou variantu nejsou víceméně romantické sny.

Kosmické lety s posádkou
1987 se v Haagu dohodli ministři 13 zemí ESA (European Space Agency), že odstartují nové programy Ariane 5, Columbus a Hermes, jinými slovy kosmické lety s posádkou. Plán: 1996 první let programu Columbus (laboratoř v kosmu, první evropský modul evropské kosmické stanice). (Jak to opravdu bylo, ovšem nevím, ať si to zájemce vygoogluje.) Nebyl jen souhlas, hlavní argument: Je to příliš drahé, navíc to jde na úkor jiných výzkumných programů na Zemi. Ani sovětští vědci nejsou jednoznačně přesvědčeni (P. M. redaktoři s nimi diskutovali). Říkají mimo jiné: Od začátku kosmických letů vyletělo asi 4000 satelitů, z nich je 3000 už mimo provoz, to je kosmický šrot o miliardách tun, který se nedá opravit. K tomu přibudou v dalších staletích stovky nových rozhlasových a televizních satelitů, navigačních, meteorologických a dalších stanic a observatoří. Umístit člověka do vesmíru má smysl jen tehdy, je-li konkrétní výzkumná náplň, spojení kosmických lodí s výzkumnou stanicí. Jádro evropské diskuse spočívá v tom, že dosud byly investovány peníze, které se rychle vracely: technologie navigačních, meteorologických či pozorovacích stanic či starty raket, které jsou placeny nějakým zákazníkem. Několik čísel: Jmenované programy budou stát do roku 2000 68 miliard marek (ještě tenkrát marek), s inflací přepočteno 82 miliard. Z nich 22 miliard připadá na Německo. Obrázky: Raketa Ariane 5 (20 mld.), Ariane 5 s Euro-Shuttle Hermes (s posádkou nebo bez posádky, 20 mld.). Model laboratoře Columbus, hlavní prvky programu Columbus – kosmická loď, laboratoř, polární stanice pro pozorování země (celkem 20 mld.). Argumenty pro: Člověk je vždy flexibilnější a více schopnější se učit než každý automat, kosmonauti mohou opravovat řadu satelitů nahoře. Německý návrh: kosmické letadlo „Pěvec“ (Sänger, celkem 100 mld.). Dnes je ve hře také Čína a Japonsko.

Stromy.
Všechny zdědily podobný tvar. Čím to, že vypadají různě? Probírá se všechno možné, některé stromy mají raději světlo – bříza, dub, javor, borovice, ty mají volnější korunu, aby k nim slunce mohlo lépe proniknout, naopak smrk, buk nebo jedle se před sluncem chrání hustší korunou. Zásadní je uspořádání větví, zatímco u jehličnatých stromů je „po patrech“, u listnatých ve spirále. To souvisí s transportem vody, který se u obou skupin zásadně liší. Podstata je v typech buněk, které u jehličnanů mají dvě funkce – pevnost těla stromu a zároveň transport vody, takže jsou na koncích užší, zatímco listnáče nejsou tak „archaické“ a mají tyto funkce rozděleny, takže nahoru vede „potrubí“, jaké máme doma. Ten tlak, „vztlak“, je podstatný, když musí překonat několik desítek metrů. Proto je kmen jehličnanů co nejrovnější, tzn. „bez zákrutů“. Také poměry listů jsou k větvím podle několika hledisek, vto počítaje teplomilnost či naopak. Tvar stromu (větve u země či nikoli, štíhlost) také záleží na tom, zda je solitér či zda je v celku lesa. U listí mě zaujala matematika, „Fibonacciho řady“ (podle středověkého matematika), která počítá počty listů na větvi. V řadě každý následující člen má v čitateli i jmenovateli číslo rovnající se součtu dvou předchozích: ½, 1/3, 2/5 (tj. 1+1=2, 2+3=5), 3/8, 5/13 atd., nebo ¼, 1/5, 2/9 atd. Protože strom na rozdíl od zvířete nemůže ze svého místa utéci, musí se umět více přizpůsobit. Stejně jako v jiných společenstvech jsou i v lese „vládnoucí“ vrstva nejvyšších stromů, „spoluvládci“ a „podřízení“. Monokultury jsou vynález člověka, v přírodě jsou smíšené lesy.

Jaderná síla a riziko. Němci mají v jaderném plánu započítané takové riziko, že nízko letící tryskové letadlo to napere do jaderné elektrárny (titulní obrázek časopisu). Francouzi s tím nepočítají. Článek popisuje systém jaderné elektrárny, složení palivových článků a funkci prvků ovlivňujících řízenou jadernou reakci, možnosti, že něco přestane fungovat a jaká jsou proti tomu učiněna opatření (je jich celá řada), experimentální komplexy (v Mannheimu je největší na světě) atd.

Jak padá kočka (rubrika „krátké zprávy“). Paradoxně je pro ni nebezpečnější pád ze sedmého patra než z dvaatřicátého. Ocasem mrskne tak, aby se otočila ze zad na břicho, rozprostře všechny čtyři co nejvíce, což má efekt padáku, čímž se podstatně zbrzdí a dokáže až ze 100 metrů dopadnout na pružné tlapky a přežít.

Computery a čínština
Číňani se pouštějí do komputerů. Jak převést 50 000 znaků do systému, který pracuje s několika stovkami možností? Kdysi udělali američtí podnikatelé geniální marketingový tah – dali Čínanům statisíce petrolejových lamp. Oni přece budou potřebovat do nich palivo. A kde ho vezmou? Koupí si ho od Američanů. Ty časy jsou pryč. Dnes i Číňani vědí, že budou počítače potřebovat, pokud budou chtít v budoucnosti obstát. I na Západě se kdysi používal počítač k jiným účelům/funkcím (už slovo „počítač“ vypovídá), dnes je základem zpracování textu. I v Evropě a na Západě to trvalo půl druhého desetiletí, než se informatici vyrovnali se zadáváním alfanumerických znaků (písmen a číslic) v kancelářích. Přitom vlastně ten základní krok už měli vyřešený, protože dálnopisy (Fernschreiber) uměly stisknutím jedné klávesy poslat na jiné místo prostřednictvím převedení znaku do řady sedmi nebo osmi bitů (nula nebo jednička – nesvítí, svítí), což je při sedmi bitech 128 možností, u osmi 256. To stačí na 26 malých a 26 velkých písmen latinské abecedy, k tomu (v němčině) přehlásky, číslice, interpunkční znaménka aj. (v češtině se informatici prali, jak si vzpomínám, s háčky a čárkami – problémy s tiskárnami, o tomtéž se mluví i v čánku, velké A tiskly některé jako hranaté závorky). V zásadě ale tohle vše je vyřešeno, velká písmena se zadávají podobně jako na psacím stroji (shift, tam se pohyboval koš s písmenky nebo válec psacího stroje). Jednotlivé jazyky ovšem měly různá specifika (stačí kouknout ve Wordu na znaky – ç â, ø, atd.), proto byl vytvořen kéd ASCII (American Standard Code for Information Interchange). Samozřejmě u počítače jsou jeho možnosti rozšířeny zadáváním různých funkcí jednotlivým klávesám. Ale zpět k jazykům. Nebyl problém s hebrejštinou či dalšími jazyky jako arabština atd., to všechno šlo převést. Teď ale přišla na řadu čínština.

Článek nejprve odbočuje k japonštině – protože Číňani si mohli říci, že mohou z „podobného“ jazyka (podobného tím, že má znaky), všechno převzít. Deset milionů Japonců pracuje s textovým editorem. Omyl, japonština je značně jiná. Moderní Japonec používá šest až osm tisíc znaků, kterým bude rozumět bez problémů také Číňan. Vedle těchto znaků kanji, ale má japonština ještě dva další systémy písma, totiž slabičná písma hiragana a katakana. To nejsou obrazová písma, blíží se západní abecedě, protože každý znak (písmenko) je určen pro „hlásku“. Není to ale hláska, ale celá slabika. Proto má každý tento systém více znaků, 51 základních a asi dvojnásobek speciálních. A proto Japonci neměli s počítačem zásadní nepřekonatelné problémy, i když to nebylo jednoduché. Na japonské klávesnici jsou latinská písmenka použitelná zároveň jako znaky hiragany a katakany (společně označované jako abecedy kana) pomocí přepínání (podobně jako u nás u velkých písmen). Kromě toho má počítač nápovědu. Je možné napsat text latinskými písmeny, tj. jak zní, pro to existuje přesný kód, počítač převede text do znaků kana. Dalším krokem může být prohledávání klasických znaků kanji. Co počítač nepozná, je, který z těch znaků je správný. Japonština má totiž řadu slov, která stejně znějí, ale znamenají něco jiného (homonyma). Počítač umí zaznamenat text podle zvuku, ale nezná „význam“, přes mezerník si pak uživatel vybere z nabízených znaků. Představa užívání počítače Japoncem je pro Evropana neuvěřitelná, používá vlastně najednou čtyři znakové systémy, aniž by si stěžoval. Japonci jsou ale – už při učení svého jazyka – zvyklí, že vzdělání dá nějakou námahu. A to jsou v japonštině ještě další fígle, přesahující možnosti tohoto článku (používání hranatých, tedy trochu jiných, písmen pro cizí slova, různý směr psaní u běžných textů a textů básnických atd.).

Postupme dál. Z osmibitového systému se rozšířily možnosti 16bitovým, tj. 65 tisíc možností variace. V japonském počítači je 6349 klasických znaků, latinka a slabičné abecedy. Mohou toto Číňané převzít? Předešleme, že se dodnes nepodařilo zkonstruovat funkční čínský psací stroj, jen kdysi (1871) pořídili telegrafní kód, pomocí něhož mohli posílat zprávy na dálku. Sestával z čtyřmístných čísel, každé pro jeden znak, mohlo se tak posílat 10 000 různých znaků po drátě. Co je ale základem čínského písma? Nikoli zvuk, ale pojem. Protože v obrovské zemi jsou stovky dialektů, nerozumí jižan mluvenému jazyku člověka ze severu (ostatně byly i názory, že čínština není jeden jazyk). Ale nejen dialekty, dalším problémem je výška tónu, který je v čínštině nositelem významu. Slovo „ma“ může podle výšky tónu znamenat „matka“, „kůň“ a jiné. Jedna věc, která ohromně pomohla řešení všech lingvisticko-technických problémů, bylo zavedení Pin-Yinu „velkým vůdcem“ Mao C´ Tungem (no, vida, přemýšlel jsem, nemám-li napsat Mao Tse Tungem, to jsou ty systémy a transkripce), tedy „závazné“ spisovné řeči. Samozřejmě i Pin-Yin je těžký, na druhou stranu pro čínštinu příliš jednoduchý. Takže Číňani stáli před několika možnostmi: převést text na latinku jako v Japonsku, vyznačit tónovou výšku a zvolit z několika desítek správných znaků. Tím by se dalo docílit jednoznačnosti, ovšem za cenu, že u každého druhého slova budeme dohledávat elektronicky správný význam. A nezapomeňme, kdo by chtěl ten systém používat, musel by se ho nejdřív naučit. Další možností je vyjít ze starého telegrafického kódu. Z pohledu člověka ze Západu to vypadá jednodušší, ale uvědomme si, že dotyčný by se nejdříve musel naučit 7000 znaků kódu – nebo krok za krokem hledat. Stále je tu totiž problém, že u nás máme v abecedě neměnné pořadí, tím se může řídit i převádění – velké A má v ASCII znak 65, B 66 atd. Čínština tuto pevnou následnost nemá.

Řešení se našlo následující. Číňané vyšli z myšlenky, kterou se zaobíral už jeden jazykovědec v 17. století. Rozložili znaky na základní prvky, tzv. „radikály“ a k nim připojovali další „čárky“. Číňan, který maloval písmo štětcem, potřeboval až 17 dalších tahů. Tak jako tak to není jednoduché. Odborníci říkají, že Číňané vyzkoušeli na 600 různých systémů a nejsou na konci. Ale také můžeme počítat s tím, že „na straně“ techniky se také rozšiřují možnosti, procesory pracují rychleji, také paměť se rozšiřuje. (2014: Číňani to zvládli, nedávno se přidali na Google, na Wikipedii můžeme čínské reálie najít také s čínskými tradičními znaky).

Genová technika / Třináct kapitol o výzkumné oblasti, která skýtá velké šance a obrovská nebezpečí
Nový věk začíná. Na obrázku je dvojitá šroubovice, názorně ukázané v různém zvětšení její rozpojení při dělení buněk, úsek genu atd. Popsáno, jak je „smotáno“ třímetrové dvojvlákno a uloženo v buňce atd. Článek jde po pojmech (přeložím to, nebudu konrolovat, jestli se český termín neodchyluje) – gen, restrikční enzym, plastidy, klony, sekvencování, transformace, chiméry, bakterium coli (Escherichia coli, E.coli) a jejich rezistence vůči penicilínu, gen sebevraždy, biotechnologie, experimenty s genetickou proměnou, patenty pro ně (první patent  4736 866 pro geneticky změněnou myš, 1988).

Přísloví: Mnohá mají pravdivé jádro
Kdysi byly moudrosti obsažené v příslovích považované za pravdivé. Dnes je možné leccos z jejich tvrzení přezkoumat vědeckými metodami. „Vše s mírou (Alles mit Maßen, česky je to podobné), řekl muž a seřezal svou ženu.“ Tento a několik dalších příkladů ukazují, že Němci mají rádi přísloví, a ještě navíc je ironizují. 71 procent německých občanů zná více než tucet moudrostí, obsažených v příslovích. Kdysi, v 18. století, byly v módě citáty, které dávaly najevo vyšší společenské postavení mluvčího. Dnes to bývá tak, že se člověk chopí přísloví v nepříjemné situaci a často k vlastní útěše.

Někdy si přísloví odporují: Schnell gefreit hat oft gereut / Schnell gefreit hat nie gereut. (Jít rychle do manželství znamená litovat. Jít rychle do manželství znamená nikdy nelitovat. O českém ekvivalentu jako přísloví nevím. „gefreit“ – „být oženěn, být vdána“ souvisí se slovem Freier – nápadník, česky slovo frajer má trochu jiný význam.) Podle statistik se rozvádí do jednoho roku 20 procent všech rozváděných, u starších je to jen 8 procent, takže mladší manželství jsou opravdu častěji rozváděna a přísloví platí. Starého psa novým kouskům nenaučíš. Přísloví existuje také v němčině, výzkum říká, že po šedesátce „fluidní“ inteligence klesá, zatímco „krystalizující“, která bere v úvahu sociální a jazykové vazby, naopak může stoupnout. Wer rastet, der rostet! (přeložil bych Nerudovým „Kdo chvíli stojí, stojí opodál!“). To je podobné. Němci mají také Gleich und reich gesellt sich gern (Vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá.) a Gegensätze ziehen sich an (Protiklady se přitahují.) Jeden americký psycholog dělal výzkum, zjistil, že blíž k sobě mají lidé podobného vzdělání, společenského postavení, atraktivity atd. „Princip rovnosti“ je v nás hluboko zakořeněn. Wer schön ist, der ist auch gut. (Kdo je krásný, je také dobrý.) Bohužel platí, že neatraktivním dětem je poskytováno méně přízně než těm „hezčím“. Když ve škole něco provedou, je jim podsouván horší charakter než těm, kteří dobře vypadají, u nich to bylo jen „mimořádné vybočení“. Dělaly se i další pokusy, daly se lidem fotky a v páru pak telefonovali, řídili se podle očekávání, která souvisela s předsudkem, kratší doba hovoru a odtažitost se přenášela i na toho druhého. Taten sagen mehr als Worte nebo Ein gutes Exempel ist die halbe Predigt hovoří o větší účinnosti toho, co děláme, před řečmi (v druhém případě to je česky zčásti podobné jako Příklady táhnou.) To funguje, přesto jiné přísloví, Klappern gehört zum Handwerk, (Žvanění patří k řemeslu), dostali vyšší plat ti, kteří se u personálního šéfa při osobním pohovoru víc předváděli. Článek uvádí ještě řadu dalších přísloví, pro některé z nichž nemáme české ekvivalenty, v tom posledním případě máme: Jeder ist seines Glückes Schmied. Každý je svého štěstí strůjcem.

Otázky a odpovědi: Proč jsou kladívka u klavíru potažena plstí? Měkký úder prodlouží rozeznívání strunu a alikvotní tóny přidá později, zatímco údery kladívka bez plsti, jaká se používají v honky-tonky-piánu, jsou kovově ostrá až řezavá.

Co je člověk? Trochu zvláštní otázka… Zvíře nemá „osobní obličej“. Francouzský filozof Lucien Lévy-Bruhl v roce 1922 vykonal cestu, na níž zkoumal „primitivní národy“, jak říkal, kteří jsou na „nižším stupni vývoje“. Jeho názor byl velice módní. Dnes nemá jeho teorie příliš následovníků, nicméně jedna věc zůstává, totiž že lidé v různých kulturních okruzích myslí jinak. Magazín P. M. před dvěma roky ukazoval, jak „lidé ve světě písma“ myslí jinak než kmeny, které písmo nemají. Čtení a psaní má ohromný vliv na rozvoj mozku, teprve s písmem se lidé naučili abstraktně logicky myslet. Dnes ovšem neříkáme, že jedni jsou nadřazeni druhým. Ale zpět k původní otázce, co mají lidé společného? Spíš je lehčí zjistit, co nemáme společného. Příklady: Domorodcům na Nové Guinei ukázali fotku soukmenovce, nedokázal pochopit, o co jde, považoval to jen za jiný list stromu. Jinému kmeni ukazovali, jak se hraje fotbal. Neprojevovali žádné nadšení, neznali smysl toho vyhrát, naopak pro ně bylo důležité, aby obě mužstva měla stejný počet branek. Přesto nepochybujeme, že domorodci z Amazónie, Japonci, Afričané či australští aboridžínci jsou „lidé jako ty a já“. Proč jsou lidé tak rozdílní, víc než každý zvířecí druh?

Německý sociolog Kal-Heinz Ohle říká, že vše vychází z vědomí sama sebe jako „já“ a jeho umístění v blízkém „okolním světě“ (Umwelt), světě, kterému ještě rozumíme (Mitwelt) a světě, který už je pro nás špatně čitelný a představuje nebezpečí (Fremdwelt). To je sice v době novin a televize, které nás spojují s celým světem, trochu problematizováno, nicméně to platí i nadále. Eskymáci například sami sebe nazývají „inuit“ (lidé), stejný význam má japonské „ainu“ či desítky jiných kmenů po celém světě. Naopak na naše zvyky mohou „cizinci“ reagovat nedůvěrou, nevolí či nepochopením. Slovo Eskymák, jak jej používají k jejich označení Indiáni, znamenají „lidé, kteří jedí syrové ryby“ (můžeme si vzít i náš příklad, Němci znamená lidé, kterým nerozumíme). Ohle to nazývá „etnická egocentrika“. Profesor Konrad Lorenz, „otec etologie“ a nositel Nobelovy ceny zjistil, že když je skupina určitého druhu od ostatních oddělena, např. přírodní katastrofou, přizpůsobí se novým životním podmínkám a vznikají nová subspecies či dokonce samostatné druhy. Příkladem je rozdělení mořských racků – celkem velký racek stříbrný a malý racek žlutonohý – byl původně jeden druh. Kdysi se prostě jedna část vydala na východ, druhá na západ. Když se pak na druhé straně zeměkoule po generacích potkali, byly to dva druhy.

Lorenzův žák Irenäus Eibl-Eibesfeldt zkoumal lidi na všech pěti světadílech a zjistil, že přece jen mají něco společného. Všichni se pozdraví a rozloučí, jsou agresivní a mají pocity radosti a strachu. Francouzský antropolog Claude Lévi-Strauss zjistil, že všechny kultury mají společné tabu incestu. Freudův žák C. G. Jung nesmí v tomto přehledu chybět: hovoří o archetypech, k nimž patří symboly „matka“, „had“ (symbol strachu), „krásná žena“. Německý filozof Hinrich Knittenmeyer (křestní jméno je napsáno správně!) je přesvědčen, že společné vlastnosti člověka jsou „základní danosti lidského bytí“, hovoří o „vztahu k transcendenci“ (moje pzn.: to je pochopitelné, tento dnes nepříliš známý myslitel se věnoval Kantovi a otázkám křesťanství).

Magazin nabízí speciální sešity o dopravě, kosmu, kulturách atd.