P. M. Magazin 6/1988

P. M. Magazin
Peter Moosleitners interessantes Magazin

Číslo 6/1988

Naše sluneční soustava – jedinečná v celém kosmu
Názory se v poslední době proměňují, otázky zůstávají. Jak je možné, že zrovna Země je místem, které se odlišuje od ostatních planet (byly objeveny i jinde planetární systémy, např. Beta pictoris ve vzdálenosti 50 světelných let), ale něco podobného nebylo nalezeno). Pro mě – vedle všech těch výkladů o vzniku planet, kosmické procesu od supernovy ke všem dalším fázím atd. – možná nejzajímavější zcela konkrétní představa, jak vlastně malinké ty planety jsou: astronom Hans-Heinrich Voigt z německého města Göttingen přepočítal model tak, aby jeden skutečný kilometr byla vzdálenost jednoho milimetru. Slunce je pak koule o průměru 1,4 metru, Merkur hrášek ve vzdálenosti šedesáti metrů od něj, Venuše a Země lískový oříšek 110 a 150 metrů, Mars opět hrášek na dráze 230 metrů vzdálené od Slunce, Jupiter a Saurn hlávky zelí o průměru 14 a 12 centimetrů ve vzdálenostech 800 a 1400 metrů, Uran a Neptun zhruba stejně velké mandarinky v 3000 a 4500 metrech vzdálenosti, Pluto jadérko jablka v odstupu 6 000 metrů. Další Slunce pak se nachází ve vzdálenosti 40 000 km od nás, na skutečné ploše Země se už nevejde.

Bez ohledu na to, že dnes (2014) už bylo Pluto vyškrtnuto ze seznamu planet, je zajímavé zjištění, že v době, kdy byly psány články do P. M. Magazinu, byla aktuální skutečnost, že je toto těleso dvakrát menší, než se domnívali ti, kteří jej vlastně docela nedávno objevili. Dál mě zaujala skutečnost, že poměry vzdáleností planet ve sluneční soustavě jsou podobné jako vzdálenosti měsíců Jupitera (obrázek).

Kryptozoologie
To je název vědy, jíž se zabývá poměrně malá skupina vědců a dobrodruhů, kteří nemají sice žádnou katedru na univerzitě, ale zato přesvědčení, že zvířata z pravěku žijí i dnes. Zatím prakticky jediný doklad mají o rybě, latinsky zvané Coelacanthus (něm. Quastenflosser, česky ?), jejíž otisky z devonu byly nalezeny v roce 1938 na pobřeží Afriky, a nedávno se prakticky totožné zvíře podařilo vyfotit – není to problematická fotka, jakou máme o Nessie, Lochnesské příšeře. To jsou dvě krajní polohy, mezi nimiž se pohybuje článek, protože vychází ze zajímavé logiky, že neznámá zvířata byly vždy nejdříve mýty a pak se je podařilo najít. V tomto smyslu se uvádí například třímetroví draci na Komodorech, lesní gorily v dešťových pralesech africké Ruandy, velký panda v bambusových lesech Číny či „Zwergflußpferd“ (proboha, co to je?). Podle mého přece jen ta logika pokulhává, jsou to přece jen dva různé „výroky“ (minulost – současnost, legenda – realita), ale třeba se Yeti nebo „Bigfoot“ (Sasquatsch), od nějž univerzita ve Washingtonu má 65 odlitků stopy, nicméně nic víc. Hovoří se ještě o „onze“, obří pumě, kterou přece jen skolili a mají fotku těla. Nu a ještě tu je obrázek ještěra „Mokele-Mbembe“, podobného tomu předpotopnímu.

Křesťanství a islám
Vy dekadentní Evropané / Vy středověcí Arabové. Lze překonat tisícileté nepřátelství mezi islámem a křesťanstvím? (Článek, který se – v této době ještě – staví tak trochu na stranu Arabů, zřejmě proto, aby se vyhnul jednostrannému a zjednodušujícímu pohledu – „všichni Arabové jsou teroristi“ –  se hodně liší od dnešního pohledu, kdy už i politici změnili opatrný, „politicky korektní“ názor, tvrzení, že korán je mírumilovný atd. a kdy Evropa má obavy ze záplavy minaretů a po 11. září celý svět z dalších katastrof. Onou „objektivitou“ ale jde víc do hloubky a ukazuje hlubší jádro celého sporu. I autor, znalec arabské kultury Peter Mansfield, říká, že je to obtížné, najít společnou cestu. Nicméně když čteme jeho text, potvrzuje nám mnohé, co si myslíme právě o některých problematických místech celého tématu.)

Arabové a islámská kultura je mezi všemi ostatními nejméně chápaná a nejvíce obávaná. Arábie je pro nás schematický obraz, který je tak vzdálený jako potopená Atlantida. Už nejjednodušší fakta jsou často neznámá nebo zpochybňovaná. Porozumění mezi arabskými muslimy a západními křesťany nebylo niky jednoduché. Zakořeněné pocity ovlivňují vnímání vzájemné vnímání Arabů a nás, často jsou to emoce zcela nevědomé. Příčiny je třeba hledat hluboko v minulosti.

Prvních tisíc let po vzniku islámu v 7. století n. l. byl islám a křesťanství dva velcí rivalové v boji o nadvládu v civilizovaném světě. Byly doby, kdy Arabové byli jednoznačně mocnější, během „zlaté arabské éry“ v 8. a 9. století, ale i v pozdější době měli Evropané respekt před mocí a živostí muslimů. Křižáci například obdivovali kulturu saracénů. Strach z jinověrců se proto mísil s obdivem.

Co byly nejostřejší argumenty křesťanských teologů ve středověku vůči muslimům? Především jejich sexuální chování, údajná sexuální bezuzdnost, mnohoženství a konkubinát jim byl trnem v oku, nevraživě se dívali na Mohameda kvůli jeho lásce k ženám, která byla v příkrém protikladu k askezi učedníků Krista. Stopy toho můžeme zaznamenat dodnes, arabský muž je považován za sexuálně nevázaného, karikatury znázorňují šachy obklopené houfem žen. Ve skutečnosti je islám v jednom ohledu stejně přísný jako křesťanství: zavrhuje časté střídání partnerů či nevěru. Základ je ovšem v tom, že sexuální vášeň není hříchem, naopak je ctností, když Arab zbožňuje svou ženu a nikdo se nediví, když se žena cítí přitahována ke svému muži. (Dnes vystupuje do popředí jednostranná zahalenost ženy, která je – samozřejmě právem – chápána jako nerovnoprávnost či dokonce ponížení ženy, původně to byl právě znak ctnosti.)

Hlavním problémem je ovšem absolutní nárok arabského náboženství: Ačkoli je křesťanství starší než islám, ti, kteří vzývají Alláha, odmítají připustit ostatní náboženství jako ta, která by měli alespoň respektovat. Základní rozdíl autority je v tom, že zjevení Boha, které je u křesťanů v „těle“, muslimové mají „v knize“ – základem je Korán. V něm se shrnuje, co už známe od Abrahama, Mojžíše a Ježíše. Ty muslimové uznávají jako proroky, problém je v tom, že Ježíš podle nich není vtělení Boha.

Sebedůvěra Arabů spočívala zprvu v tom, že během jednoho staletí po smrti proroka Mohameda v roce 632 se islámská říše rozšířila od hranic Číny až k Atlantiku, sahala od vnějších provincií Indie až k Franské říši, od Kaspického moře k Sahaře. A to bylo dílem lidí, kteří zprvu byli odbýváni „kultivovaným“ světem jako primitivní nomádové. Bez varování přišel tento lid z pouště, otřásl základy celého tehdejšího světa a křesťanům položil „stín temnoty nad Svatou zemí“, jak napsal jeden kronikář. Obrovská expanze proběhla bez masakrů, muslimové zavedli myšlenkový a životní model, kamkoli přišli a zanechali zásadní stopy v historii Západu (sic!): Protože zablokovali přístup k bohatým teritoriím na východě, orientoval se Západ po celou další historii více na jih a západ a odhalil kontinenty, v nichž založil svoje bohatství a moc.

Strach před náboženským ohrožením je nicméně u Evropanů stále živý. Kde jsou klíčová místa tohoto vnímání? Základní rozdíl je v chápání manželství. Arab si může vzít bez problémů křesťanku, obráceně to ale nejde. Muž je totiž hlava rodiny, jeho žena se mu v náboženských věcech podřizuje. Křesťanka nemá problém s tím, že by Ježíš byl opovrhován, je přece také prorok i u mohamedánů. Jinak je to u křesťanského manželství: žena, která by odstoupila od islámu, by byla „veřejně zapuzena“, protože to u muslimů znamená zradu („ridda“), která by podle přísných islámských zákonů musela být potrestána smrtí.

Každé arabské dítě slyší ve škole o beduínech a jejich úžasné vůli zvítězit, o tom, jak několik let po smrti svého proroka ovládli dvě největší dosavadní říše – Římskou a Perskou a Alláhovu vlajku vztyčili v severní Africe, Španělsku, Samarkandu a Pandžábu. Se zářícíma očima poslouchají o kvetoucí civilizaci, o Harunovi al Rašídovi, kultivovaných metropolích jako Bagdád, Damašek, Káhira a Fez, a korunou všeho o Kordóbě, v době, kdy evropská města neměla ještě kanalizaci, o filozofech v duchovním centru, jímž byl Bagdád, kde přeložili všechny nejdůležitější klasické spisy o přírodních vědách a kde působili i originální myslitelé jako Avicena, jehož spisy o lékařství byly platné v Evropě až do 16. století. Ve zmíněné Kordóbě bylo sedmdesát veřejných knihoven a devět set veřejných lázní – o tom se jiným městům v Evropě ani nezdálo.

Jenže – to vše je minulostí. Říše se rozpadla. V 11. století Seldžukové, o čtyřista let později Osmané vytvořili nová impéria. Turci se stali muslimy, ale nikdy ne Araby (ostatní národy převzaly jazyk a písmo), jen jejich učenci občas hovořili arabsky. To byla pro Araby trochu schizofrenie – Turci bojovali za správnou víru, ale proti Arabům. Je zajímavé sledovat pád kdysi kvetoucí říše, nyní závislé na ostatních. Lodní cesta kolem Afriky, kterou objevili Portugalci v 15. století, odřízla Araby od jejich obchodních center, která zprostředkovávala styk mezi Západem a Východem, města jako Damašek, Aleppo či Káhira zchudla. Stagnace a propad pokračovaly, když se v 17. století obrátil mocenský poměr ve prospěch Západu. O sto let později Britové ovládli miliony indických muslimů, další století Rusko zasáhlo do centrální Asie. V průběhu jednoho století evropské mocnosti ovládly polovinu původního islámského světa – Francie Alžirsko, Tunisko a Maroko, Británie Egypt, Itálie Lybii. Pro Angličany a Francouze byla Arábie „sférou vlivu“ – po vzpouře Arabů proti Turkům za první světové války. A Angličané šli ještě dále, když založili židovský národní stát v Palestině, nearabský, neislámský stát uprostřed arabského světa.

Hovořilo se o třech možnostech, jak se z tohoto marasmu dostat. Snažit se dosáhnout západního stupně vývoje, nebo se přizpůsobit modernímu světu a odstranit nadřazenost Západu nad svou slabostí či naopak se stát nejlepšími muslimy. Příklady na všechny možnosti jsou k dispozici. Kemal Atatürk je klasický představitel první pozice – proměnil svou zemi (Turecko) v „západně zabarvenou“ islámskou republiku (parlament, školství, pravopis atd.). Jiným případem jsou třeba takoví reformátoři jako saudskoarabský král Fahd. Pro fundamentalisty je to ovšem problém. Každý stát považují za korupční prostředí, velké peníze z oleje za přizpůsobení Západu (tam to technicky opravdu v historii selhalo a oni přišli o velké majetky). Pak tu byli „Lawrence z Arábie“ (vzpoura proti Turkům), Násir a Sadát, kteří modernizovali Egypt. A pak jsou fundamentalisti u vesla – třeba Kadáfí, nebo Alatoláh Chomejní, který vyhlásil rovněž fundamentalistickou islamistickou republiku. Západu předhazují dekadentní morálku, která stejně povede k rozkladu. A tady máme ten náš – na začátku uvedený – předsudek, který může být rovněž nebezpečný: Všichni Arabové jsou teroristi. (Pro mne klíčové poučení – rozdílná definice Arabů a arabštiny jako původního národa a převzetí onoho termínu v dalších kontextech.)

Jeden článek pojednává o souboji dvoutaktního motoru se čtyřtaktnímu a výhledem, že by se dvoutaktní mohl vrátit během let na výsluní už vzhledem k tomu, že je jeho konstrukce daleko jednodušší než u toho čtyřtaktního (obrázek rozebraných motorů vypadá přesvědčivě). Smrad (známý třeba z Trabantů) by prý odstranily dnešní možnosti počítačového řízení. Jak to dopadlo, neumím posoudit, všechna auta jsou čtyřtakty. Jiný z těch technických témat je letecká technika, totiž nové modely „Jumba“.

Článek o moderním čarodějnictví jsem nečetl, byť tam jsou i  takové náměty, jako „užitečnost magie“. Časopis označuje tuto oblast jako „Grenzwissenschaften“, mezní vědy. Existuje rovněž společnost, která má tento termín v názvu. Více mne zaujal článek o „přizpůsobení“ člověka a o pralesech v Německu.

Profilovat se nebo zaniknout v mase? To je téma „Anpassung“, přizpůsobení, které je zde označeno jako pojem dnes vnímaný jako negativní. U titulu je obrázek příslušníka americké sekty Amish, která se pokouší ve vysoce technizovaném světě se přizpůsobovat co nejméně. Článek začíná (u nás dnes aktuálně) organizacemi (70 celkem, dokonce i armáda) v Singapuru, které chtějí stát vyhlásit za „národ nekuřáků“ (celkem asi 20 procent jsou kuřáci). Reklamní spoty ukazují kuřáka, kterého na ulici obklopí nekuřáci, a on své cigáro s úsměvem típne.

Téma je obecné – žijeme ve světě, kde jsme nuceni k různým věcem, které máme dělat stejně jako všichni ostatní. Máme „standardizaci“, máme své „instituty pro normy“. Před sedmdesáti lety byly velikosti papíru nebo závity na šroubech pokaždé jiné, dnes je DIN – Deutsche Industrie-Norm, od r. 1975 Deutsches Institut für Normung. Stejně tak jsou označovány číselně výrobky, připojilo se 33 evropských zemí, Spojené státy a Kanada. Všude máme čárové kódy. Toto sjednocení je v „technické“ oblasti pochopitelné, ono se ale týká i řady dalších věcí. Nové elektronické občanky například (u nás ji dodnes nemáme). Jsou „trendy“, je standardizace řeči (uspišuje ji televize, v Německu ji každý v průměru zapíná na 2 hod. 17 min. denně), osmdesát procent děvčátek si hraje se stejnými panenkami.

„Přizpůsobení“ není jen negativní, fotka Masajů ukazuje jejich podobnost jako výraz příslušnosti k témuž společenství. Mnozí chtějí být „jako většina“. Vědci zkoumali v Africe v nejrůznějších kulturních kruzích a zjistili, že 68 z 99 kmenů se chovají válečnicky-agresivně vůči cizím. Slovíčko „anomálie“ – bílý jelen „albín“ je tématem zkoumání etologů (věda o chování). Dále se hovoří o tom, že lidský mozek je mistr v přizpůsobování. Zajímavá je psychologie mas. Bedřich Veliký řekl o svých generálech: Každý z nich je fajn chlap, ale dohromady ve válečné radě jsou slabomyslní. Totéž už věděl Athéňan Solón.

Tak vypadá Německo, když se člověk do toho neplete. Příroda a životní prostředí, článek je uveden fotkou z Bavorského lesa. Příklady, kde je příroda divoká („wild“). Přírodní les (někdy původní, tedy prales), lužní les, vysoké hory. Přírodní a národní parky. Přírodní les – od lesnictví zpět k pralesu. Les tu byl dříve než člověk. Ten nejdříve sbíral lesní plody, pak těžil dřevo, bez něhož by nevznikla kultura, vysazoval nové lesy. Podle nového zákona (1970) může les na vybraných místech zase růst, jak chce – národní park (např. Bavorský les), chráněná přírodní oblast (u nás chráněná krajinná oblast, zde prales Sababurg u Kasselu) či „Naturwaldzellen“ (Hunau v Sársku). V Sababurgu jsou tisícileté duby a prastaré buky na 92 hektarech je 96 stromů s obvodem až 5 metrů a 9 obrů s obvodem 7 metrů, v Hunau 140leté buky, v Bavorském lese na 13 000 hektarech 150leté smrky, 50 metrů vysoké. Ale nejen prastaré stromy, ale i spadlé tlející stromy, houština hospodářsky nevyužívaného prostoru, zvířata, pro něž jsou některá místa refugiem – vodní ptáci loví ryby a žáby, jsou tu bobři atd. Záplavy zde nejsou přírodní katastrofou, ale elixírem života. Lužní lesy jsou biotopem některých živočichů. Hovoří se i o předhůří Alp, motýlech, vážkách, bujné zeleni. Na druhé straně příklady kamenné pouště, jakou je „1000 čtverečních kilometrů věčnosti“ v Alpách – Karwendel, vznik pohoří před 150 mil. lety, poslední doba ledová pak před 15 000 lety dodala dnešní vzezření. Samozřejmě divočina v Německu nemůže soutěžit s Jižní Amerikou nebo Asií, ale i my žijeme v mírném pásmu – tak je i příroda mírnější.

Nová výzbroj policie – ukazuje, jak se na obou stranách přitvrdilo, už to není jen škádlení jako dříve (ostatně to známe i my z Národní třídy, zhruba rok po době vydání tohoto čísla v Německu). Když už jsem u těch kontextů – docela zábavná je zde reklama ADAC, německého automobilového klubu, který zde inzeruje „jistotu“ (2014 velký průšvih s korupcí a pádem celého představenstva společnosti, které celé Německo věřilo). Podobně zábavný je článek o pojišťovnách – „čím hůře, tím pro ně lépe.“