P. M. Magazin 6/1987

P. M. Magazin
Peter Moosleitners interessantes Magazin

Číslo 6/1987

Deutsche Sprache / Máte tušení, odkud pochází slovo „Bär“ (medvěd)? Ačkoli se v evropských hvozdech už dávno netoulají divocí medvědi, slovo medvěd je stále používáno v řeči, ať už jako superlativ – máme „hlad jako medvěd“ (Němci to tak mají, Češi mají hlad jak vlk), nadáváme na „medvědí zimu“, článek zmiňuje nordické slovo „Berserker“, teplé „hnědé“ oblečení (kožišina). Vikingové to slovo přivezli do Evropy, kolem roku 1200 n. l. se poprvé vyskytuje v islandské hrdinské písni Edda, kde se popisuje, jak bojovníci, vzbuzující hrůzu, se vrhají v medvědích kůžích na své protivníky.

Není divu, že se slovo medvěd stalo synonymem síly, není žádné jiné zvíře, které vzbuzuje u člověka takový respekt, zvláště když se postaví na zadní. To se promítlo i do kódu lidské řeči. Jazykovědci před časem srovnávali slovní zásobu významných evropských a západoasijských jazyků, mj. germánských, slovanských a germánských, baltických, keltských, řečtiny a dokonce perského a indického jazyka. Všechny musely vzniknout z jednoho pramene (Stammbaumteorie, teorie rodokmenu), nazván byl předpokládaný „indoevropský“ společný kořen, lokalizován na Kavkaz do doby starší než 4000 let. Ukázalo se, že některá slova byla stejná v sanskrtu, ruštině i irštině. Slovo „bratr“ je staroindicky „bhratar“, latinsky „frater“, rusky „brat“ a irsky „brathair“. Nu a jak to je s medvědem? Ve staré němčině se slovo, které se vyslovovalo „bero“, používalo nikoli jako jméno zvířete, ale barvy – hnědé. V nordických jazycích došlo ke stejnému posunu: medvěd byl „björn“, ale také označení barvy „braun“ (německy hnědá). I ostatní národy nazývaly zvíře jiným způsobem – Rusové (stejně jako Češi) hovoří o tom, co rád jí. V baltických jazycích je to „lokys“, chlupáč. A vysvětlení? Princip „tabu“. To, čeho se bojím nebo nesmím pojmenovat z důvodů náboženských, tabuizuju. (Vzpomeňme: Nemaluj čerta na zeď!). Nu a jazykovědci zjistili, že to neplatí jen pro indogermánské jazyky, ale i třeba pro finštinu, jazyky turecké, Indiány atd. Nu a švédský historik náboženství Ake Hultkranz se domnívá, že toto tabu je skutečně náboženské, že magický kult medvěda z doby kamenné se přenesl přes Beringovu úžinu ze Sibiře do Severní Ameriky, kde bylo zvíře součástí náboženství. A jsou další doklady o tom, že starý kult musel patřit již před 60 000 lety „světovému náboženství“. (Poznámka tak trochu „magická“: Když jsem napsal slovo „björn“, opravil mi jej textový editor na „Bern“. Stejně jako Berlín, kde je medvěd dokonce v městském znaku, souvisí název hlavního města Švýcarska s medvědem.)

Otázky a odpovědi: Je taky ABS pro letadla? Odpověď: ABS, nejnovější (konec 80. let) vymoženost u aut, dokonce z leteckého průmyslu pochází. Už na konci 40. let vyvinuly firmy Bendix v USA a Dunlop ve Velké Británii první tzv. antiskid systems. Jejich funkcí bylo zkoordinovat několikanásobné jízdní mechanismy a brzdné systémy, které byly konstruovány pro stále těžší a těžší dopravní letadla, ale i bombardéry. Předtím mohl, stejně jako u sportovního letadla, pilot prostě lehce vyrovnávat pravou a levou brzdu, to při těchto složitých mechanismech už nebylo možné. Tehdejší antiskid systems fungovaly tenkrát samozřejmě ještě mechanicky, dnes jsou např. u Airbusů sériově zapojeny a řízeny elektronikou.

Jak člověk objevoval ostrovy Pacifiku. / Je takřka neuvěřitelné, jak se podařilo lidem v jihovýchodní Asii objevit a obydlet tisíce vulkanických ostrovů, když neměli ani dnešní navigaci, ale ani kompas nebo sextant. V tomto prostoru je na 22 000 ostrovů, některé jsou vzdáleny tisíce kilometrů, to, co se podařilo zdejším domorodcům, přesahuje i hrdinské plavby Vikingů i objevy Španělů či Angličanů. Asiaté neznali kov, čluny vyráběli z přírodních materiálů, plachty i jiné části plavidel sešívali. S nimi vyrazili zhruba pět tisíc let před naším letopočtem na velkou plavbu. (Ještě předtím, před asi 35 000 lety, v době ledové dosáhla hladina oceánu svého minima a bylo možné suchou nohou přejít Sumatru, Borneo a Jávu, do Austrálie se člověk musel plavit pouhých sedmdesát kilometrů, stejně tak k břehům Nové Guiney – takže osídlení z Číny nebyl zas tak velký problém).

Archeologové dnes hledají stopy toho, kudy vedly tehdejší cesty, jakým způsobem se plavci orientovali atd. Jejich mapa spočívala v síti horizontálně a vertikálně spojených prutů, na nichž byly umístěny mušle, znázorňující polohu jednotlivých ostrovů. Polynésané se odlišují tělesnou stavbou, řečí i kulturně od Melanésanů, kteří obývají Novou Guineu a okolní ostrovy. Na různých místech byly různé podmínky a byly k dispozici různé materiály. Polynésané například vyráběli nádoby na vaření nikoli z hlíny, nýbrž z kokosových ořechů. Nástroje a zbraně vyráběli místo kovu z kamene, dřeva nebo mušlí. Je pochopitelné, že Polynésané měli ke svým člunům hluboce osobní vztah. Kotvám a pádlům dávali dokonce individuální jména, čím byl člun starší a více toho „vykonal“, tím větší byla úcta, se kterou s ním zacházeli. Jsou známé i historické události, například na Novém Zélandu je dodnes na pobřeží Kawhia zvláštní holé místo. Zde v roce 1350 přistála polynéská loď Tai Nui se stovkami vystěhovalců po plavbě tisíce kilometrů dlouhé. Polynésané znali dokonale hvězdy, například Plejády nazývali „Sedm malých sester“. Zatímco Melanésané vyjížděli z jižní Číny, Polynésané se plavili kolem Melanésie a během tisíce let osídlili vulkanické a korálové ostrovy, až po ostrovy Velikonoční. Jak se jim ale podařilo nepřehlédnout atoly, které nejsou více než tři metry vysoké? Je to záhada, ale těch momentů bylo několik. Například se orientovali podle letů stěhovavých ptáků, které se opakovaly. Pak měli „větrný kompas“, což bylo tělo kokosového ořechu, v němž bylo několik otvorů. Vítr foukal vždy jedním z nich. Dnes se rasové a kulturní rozdíly, o nichž byla řeč, postupně stírají, neboť Evropané, Američané, Číňané či Japonci rádi žijí na místech, které bylo odedávna – a dodnes je – snem mnohých.

Velký článek se věnuje experimentům s antihmotou (nečetl jsem).

Nicht Aids wird siegen, sondern wir. / V denním tisku palcové titulky kolísají mezi panikou a příslibem naděje. Jak je daleko bádání v oblasti AIDS? Časopis přináší přehled chemických a medicínských strategií, který z dnešního pohledu (1987) slibují největší úspěch. Probírá se všechno možné. Čtenáři se ptají, není-li možné viry zabít, když se pacient na krátkou dobu vystaví šoku chladu. Je to reakce na článek v čísle 3/86, v němž se zmiňuje, že viry mimo tělo, které má 37 stupňů, rychle hynou. To je sice pravda, ale ne proto, že jim je zima, ale proto, že jim chybí prostředí bohaté na potřebné látky. Redakce zažila to, s čím se badatelé u takovéhoto tématu museli často vyrovnávat: Naděje, že se najde prostředek proti nim, se rychle rozplynul.

S nezmenšenou cíleností se viry rozšiřují daleko mimo původní rizikové skupiny. Obrazně řečeno, zasahují nás všechny – ne tělesně, ale psychicky. Virus je každodenní mediální záležitost, politické téma, motiv strachu celého národa. Dvě skupiny musí umět tento tlak snášet – politici (měli by učinit účinná opatření, ale jaká?) a vědci (ti by měli co nejrychleji najít pokud možno nějaký medikament nebo aspoň nějakou očkovací látku). To se ale lehko řekne. Nejdříve musí, chtějí-li účinky viru potlačit, najít mechanismus jeho chování.

Na obrázcích a v textu je popsán průběh rozmnožování virů v lidském těle. 1. krok: Virus, který se dostal přenosem zvenčí do krve, se dostane plochou k buňce krve („pomocné buňce“). Najde si místo, do kterého může přesně zapadnout, skoro jako klíč do zámku. 2. Po spojení vyšle svoje dědičné informace, substance sestává z určité nukleonové kyseliny (RNA). 3. Genetické informace v lidském těle jsou uloženy v jiném kódu, totiž v DNA. Virus vyšle enzym s názvem „reverse transriptase“, jímž změní RNA v DNA. 4. Kopie DNA se dostane do buněčného jádra a zabuduje se do vlastního DNA buňky. Nyní jsou určující nové genetické informace. 5. Pomocí enzymů buňky vzniká nové kopie genetických informací viru. RNS obsahuje všechny důležité informace pro tvoření nových virů, gen pro vnitřní strukturu viru, gen pro reverse transkriptace, gen pro tělo viru. 6. Tyto bílkovinové stavební kameny se usadí na vnitřní straně buněčné stěny, enzym protease je nápomocný při sestavení viru. 7. Vzniká nový virus, je „vystrčen“ z buňky a hledá si další místo útoku.

Vědci nyní zkoumají, v které fázi by mohli zasáhnout. U některých kroků to zřejmě nepůjde, u jiných je popsáno, co by šlo udělat. U 1. kroku by bylo cílem prostřednictvím syntetické bílkoviny (T-peptid) zabránit přichycení viru na povrchu buňky, u 3. kroku se uvažuje o blokování enzymu reverse transkriptase prostřednictvím medikamentů (jsou zde nazvány DDC a AZT). Uvažuje se ještě o podobné blokaci enzymu u kroku 6. a možnosti zabránit vypuzení nového viru prostřednictvím tuků (phospholipidy) z buňky ven.

Je položena otázka, co přijde dříve, zda očkování či zda možnosti léčení. Nejlepším testovacím organismem jsou infikované opice. Popisují se dílčí úspěchy, jsou tu portréty vědců, kteří se tématem zabývají: Robert Gallo, spoluobjevitel viru AIDS, kandidát Nobelovy ceny, Luc Montagnier, vlastní objevitel viru, kandidát Nobelovy ceny, Jean-Claude Chermann, spolupracovník Montagniera na Pasteurově ústavu Friedrich Deinhardt z mnichovského Institutu Maxe von Pettenkofera.

Věci jsou otevřené. Při hledání odpovědi na to, který z badatelů, která firma má ten „nejlepší nos“, je povzbuzující poznámka, že ne všichni se všemi jsou znepřátelení (sic!) a je tedy možná i spolupráce. Je ale možné, že zapracuje náhoda a objeví se něco úplně někde jinde, než si představují dosavadní plány.

Článek, k čemu je dobrá Centrální banka (tedy Bundesbank ve Frankfurtu nad Mohanem), jsem proběhl zběžně, zaujala mě teze, že hospodářský výsledek státu se za několik posledních desetiletí zněkolikanásobil, je tedy třeba vyvážit množství peněz s množstvím produktů. Jistě ještě spousta zajímavých informací o mechanismech nejen bankovních, ale tady už jen jedna poznámka: Na bankovce nestojí ani slovo o „penězích“, všechny znaky, které má – místo, datum, podpis a pečeť jsou naopak znaky dlužního úpisu. Bylo by zajímavé porovnat to s bankovkami ostatních států (i našeho), zda mají rovněž všechny zde uvedené prvky (myslím, že zhruba ano): sériové číslo, datum a podpis prezidenta spolkové banky i viceprezidenta, copyright, „služební pečeť“ (v německém případě spolková orlice), varování padělatelům.

Titan / úžasný prvek, jediný svého druhu, který má zvláštní vlastnost: vydrží skoro jakýkoli tlak, každou teplotu a působení každé chemikálie. Září chladně jako staré stříbro. Vyrábějí se z něj některé z designérsky nejexkluzívnějších hodinek. Ve slitině s jinými kovy a látkami získává takřka diamantovou tvrdost. I při 800 stupních celsia odolává jakékoli deformaci či tažení. Agresívní chemikálie, které rozežerou nádoby z ušlechtilé oceli, nemají proti němu šanci. A ještě navíc je o čtyřicet procent lehčí než ocel.

Výhody titanu jako materiálu vhodného například pro letecký či kosmický průmysl, vycházejí především ze dvou vlastností, malé váhy a vysoké pevnosti. Samozřejmě jsou to jen části letadel, satelitů atd., ty, na nichž nejvíce záleží, které jsou nejvíce namáhány (např. palivové nádrže, nádoby). Přitom je to poměrně nedávno, co se rozběhl obchod s titanem. Teprve v roce 1938 se podařilo chemikovi WIlhelmovi Krollovi komplikovaným způsobem získat/oddělit v laboratoři čistý titan z rudy, a americké ministerstvo obrany okamžitě zavětřilo, a když zjistilo, jakou kvalitu přináší slitiny titanu a ušlechtilé oceli či chromové oceli, vydalo se tímto směrem. Zhruba od roku 1955 zaujal titan důležitou roli v závodu ve zbrojení mezi velmocemi: Pentagon nechal v Batelle memorial Institute ve městě Columbus postavit metalurgickou laboratoř, která byla zaměřena na jediný cíl, totiž vyzkoušet možnosti použití titanu.

Ten se posléze stal předmětem s širokými možnostmi. V jednom z článků v jiném čísle P. M. Magazinu se popisuje jako materiál pro svorky při restaurování athénské Akropole, článek uvádí celou řadu dalších použití, rameno přistávacího mechanismu u letadel či konstrukci hlavice rotoru u vrtulníku, některé prvky vysokovýkonných motorů, umělé klouby v medicíně, šperky… Je popsána i dnešní výroba titanu – podle Krollovy technologie – titanová ruda (ilmenit nebo rutil) se nejdříve spolu s dehtem nebo uhlím a plynným chlórem přemění na tetrachlorid titanu (nahlížím do české terminologie, správně je česky chlorid titaničitý, je to samozřejmě totéž – „tetra“ jsou čtyři, tedy „-ičitý“, učivo základní školy), ten se spolu s magnéziem zahřeje, vznikne houbovitý titanový kov (Titanmetall), jen se vyčistí a roztaví, po druhé tavbě se tekutý kov zpracovává do tyčí nebo desek.

První ucho / Jak vznikl důležitý smyslový orgán? Článek vysvětluje záhadný podtitulek „Protože ryby potřebovaly zuby, dostaly všechny zvířata uši.“ Sleduje tím spletité cesty evoluce, tentokrát zvláště bizarní. Z chrupavek žáber raných ryb se stala primitivní horní a dolní čelist.

Je předesláno, že ačkoli by tvar ucha, kousku kůže a chrupavky, nemohl soutěžit o titul krásy (ve srovnání třeba s mušlí), jedná se o jeden z nejjemnějších orgánů. Bez problémů umí rozlišit na 400 00 různých zvuků, pracuje s velkou spolehlivostí, například známý hlas rozpozná, i když je třeba zkreslen v telefonu. Štěkání psa či praskání větví spolehlivě identifikuje jako správný zdroj zvuku. Srovnání se zrakem ukazuje, že sluch nestojí svým významem nikterak za ním. Důkaz: Hluchota je snad ještě horší než slepota. Přitom – převedeno do „technické“ podoby, je to čistě fyzikální úkaz (včetně poznámky, že bez vzduchu by to celé nefungovalo). Obrázek z mnichovské diskotéky není nijak nápadný do okamžiku, kdy dostaneme informaci, že mladí lidé, kteří tancují, jsou hluší. Rozpoznají zvuk pokožkou, stejně jako kdysi zvířata, dokud neměly vyvinutý specifický orgán.

Kdybychom se podívali na kresbu jeho průřezu v každém anatomickém atlase, musí nás zaujmout jako první „součástka“ složitého mechanismu: bubínek. Chceme-li, membrána. Membránu měly – při vší hluchotě – i ti nejjednodušší jednobuněční tvorové, původně jako fólii k ochraně organismu, později pro akustický přenos impulsů všeho druhu. Richard Dawkins, britský teoretik evoluce, říká, že vlastně každý kousek kůže je schopen identifikovat vibrace, když s předmětem je v přímém kontaktu. Všichni to známe, od příjemného hlazení až po práh bolestivosti při nárazu či skřípnutí. To je samozřejmě jiný smysl, „hmat“, nicméně platí, že právě hmat je starším bratrem sluchu. Jak už u mnichovské diskotéky zmíněno, kdo neslyší, musí nahradit tento nedostatek jiným smyslem, hmatem.

Nu a můžeme vývoj sluchu sledovat jak fylogeneticky (v celé historii vývoje), tak ontogeneticky (u jednotlivce). Lidský plod, ještě v děloze, má ucho vlastně jen z kousku obyčejné kůže. U ryb (obrázek tresky) najdeme na postranní linii orgán, který ji informuje o směru toku vody. Vědci se domnívají, že je to předchůdce dnešního sluchu. Tlaková vlna dravou rybu informuje o přítomnosti případné kořisti. Žraloci jsou dokladem, že kostičky v uchu byly kdysi chrupavky žáber, mají totiž na hlavě otvor. Nu a teď je tu popsán ten vývoj: U druhů ryb bez zubů (hovoříme o příběhu, který započal před 430 milióny let“), tzv. „bezčelistných“ (Agnatha) se postupně přeměnily první chrupavky žáber na horní a dolní čelist, nyní zbytečný (nefunkční) otvor (německy Spritzloch, to je asi i ten, jímž stříká velryba). Když byl dokončen vývoj čelistí, které se proměnily v kosti, přestěhoval se otvor směrem nahoru, dnes to jsou tři kůstky ve středním uchu. Lidské vnitřní ucho se stále podobá postrannímu orgánu ryb.

Na předposlední stránce článku jsou obrázky různých zvířat a člověka. Člověk si udělá trychtýř z ruky, chce-li lépe slyšet, sově slouží trychtýře kolem očí stejně jako mušle k přesné lokaci, naopak kasuár, přestože má ploché uši, slyší i bez mušle desetkrát lépe než člověk. A ovšemže nesmí chybět slon. Ten používá ale uši ještě k dalšímu účelu – k ochlazování.

Poslední podtéma jsou různé frekvence, hovoří se o netopýrech a jejich „sonarech“, schopnostech velryb slyšet nejhlubší tóny a o varhanách, jejichž nejhlubší basové píšťaly vydávají emotivní zvuk, u nějž nám naskakuje husí kůže.

Léčení duchem / Velký článek, zařazený do „psychologie, medicíny a mezních věd“, pojednává široce o nejrůznějších metodách, které lze zahrnout do pojmu „léčení duchem“.  Polský léčitel (Wunderheiler) Wodzimierz Karpinski na úvodním obrázku léčí silou víry, kterou vysílá při modlitbě – říká. Komentátor k tomu říká, že léčitelé mají takový příliv jako nikdy předtím, jsou show v televizi atd. (pzn.: vzpomeňme na pořady u nás, kdy asijský léčitel vyndával v „přímém přenosu“ nemocné orgány z břicha, do něhož vnořil ruce, na začátku 90. let), co je tedy za tím?

Příběh hovoří o chromém člověku, který trpí čtyřicet let, leží u rybníka a čeká na léčitele, o kterém se vyprávějí zázračné věci. Když se zjeví, pronikavě se podívá na nemocného a ptá se: Chceš se uzdravit? Ten odpovídá: Nikdo mi nemůže pomoci, jsem zcela bez pomoci atd. Léčitel mu nařídí: Vstaň, vezmi si své věci a jdi svou cestou! A tak se stalo. Víme, odkud ten příběh je, najdeme jej Janově evangeliu.

Záleží na tom, zda takové zprávy akceptujeme jako fakta či svaté legendy, přehánění nebo dokonce lži. Jedno je ale jisté, totiž že se s tímto fenoménem setkáváme i dnes, ať už to je léčení přikládáním rukou, vizualizací, magnetismem, „myšlenkovou změnou nemocné tkáně“ či modlením. Co za tím vězí, sugesce, náhoda, podvod? Nebo lidé v sobě odhalují archaické síly, o nichž se hovořilo za starých dob u všech národů? A konečně, je-li tento fenomén skutečností, kdo je k němu vyvolen?

Angličtí „spiritual healers“ tvrdí, že je toho schopný každý. Pro americké mormony je přikládání rukou samozřejmostí. Článek probírá jednotlivé možnosti (metody), které jsem vyjmenoval, popisuje je, hovoří myslím o dnes vcelku známých věcech. Vybírám tedy jen: Na Kanárských ostrovech (na Lanzarote) se může člověk účastnit léčitelského kurzu. V Waltonské nemocnici v Liverpoolu přikládá léčitelka ruce, třetina ze dvou set „nevyléčitelných“ byla vyléčena. Dále se mluví o kosmické energii, nazývané Číňany „chi“, Japonci „ki“, Indy „prána“, kapitalističtí zápaďáci „od“ (svobodný pán z Reichenbachu) nebo „orgon“ (Wilhelm Reich), komunisté „bioplasma“ (V. S. Gritčenko), Polynésané „aka“ atd. Pak se mluví o čakrách, o šesté dimenzi (nechci to bagatelizovat, jen vyjmenovávám), o pár osobnostech na Západě i jinde, o americkém zázračném léčiteli Ernestu Angley, který v katedrále v Akronu (Ohio) činí masové zázraky, po nichž hluší slyší, chromí odhazují berle, dosavadní alkoholici budou propříště pít už jen vodu. Na druhé straně nechybí hlas o ignoranci (možná i aroganci či nadřazenosti) absolventů medicíny, kteří nehodlají o ničem z toho vůbec uvažovat jako o něčem, co může mít svůj význam. Mnozí nemocní by si přáli, aby obě skupiny spolupracovali a našli cestu z jejich potíží. (Byť to láká, nebudu k tomu zaujímat jakékoli stanovisko, ať takové či onaké – bylo by to zajímavé téma na delší povídání – i při tom málu, co o tom vím.)