P. M. Magazin 3/1993

P. M. Magazin
Peter Moosleitners interessantes Magazin

Číslo 3/1993

Inkvizice. Nepochopitelné na ní je, jak mohou být lidé tak nemilosrdní. Od středověku až dlouho do novověku soudili inkvizitoři v zadání katolické církve o jinak smýšlejících. Temné časy jsou pryč, nicméně zmizely metody inkvizice?

31. října 1992 doznal papež Jan Pavel II. před členy Papežské akademie věd, že církev se mýlila, když před zhruba 360 lety odsoudila vědce Galileo Galileiho. Tím shrnul výsledek práce výboru, který se „případem Galilei“ zabýval třináct let. Nenásledovalo ale už odsouzení jeho soudců, bylo prý učiněno „v dobré víře“, jako výsledek „tragického vzájemného neporozumění“.

Řehoř IX. poslal v roce 1231 komisaře do Mohuče, Milána a Florencie s úkolem vyhledávat heretiky, uvěznit je a odsoudit. Dva výnosy z roku 1233 legalizují takové zásahy jako právo biskupů. Jejich povinností bylo, pomýlence přivést zpět k pravé víře a pokud by bylo třeba, potrestat. V tomto procesu skončili špatně takoví volní duchové jako francouzský filosof Peterus Abaelardus (Pierre Abélard) (1079-1142) či jeho žák Arnold z Brescie (1100-1155).

Biskupové byli v pronásledování kacířů stále laxnější, mnozí heretikové vyšli bez potrestání, protože jejich soudci nebyli teologicky vzdělaní tak, aby se dokázali vyrovnat s rétorickými kličkami svých odpůrců. A mnozí biskupové se raději věnovali svým světským radovánkám než aby hlídali pravost víry. Papežové viděli ohrožení křesťanství ze dvou stran. Dobytí Svaté země křižáky ztroskotalo. Sultán Saladin vyhlásil křesťanům svatou válku a dobyl zpět v roce 1187 Jeruzalém. Druhým problémem bylo šíření kacířských myšlenek na jihu Francie, kde se rozmáhali kataři, kteří nacházeli své příznivce i na severu Itálie a v Německu.

Nebyly to skutečné hrozby. Turci ještě nestáli před Vídní a za odchodem věřících k novým společenstvím se skrýval požadavek veřejnosti k zásadní reformě církve. Ta ale toto volání nevyslyšela, nýbrž – tragické nedorozumění – se naježila. Úloha komisařů, od roku 1265 nazývaných inkvizitory, bylo podporovat biskupy, kteří měli zabránit šíření vnitřního nepřítele. Inkvizitoři nastupovali podle potřeby v různých zemích, v románských častěji než v Německu, v Anglii zřídka a ve Skandinávii vůbec. Cestovali na místa, kde tušili heretiky a vykonávali svůj úřad do té doby, než byli papežem odvolání nebo umřeli.

Po příchodu se inkvizitor vykázal papežskou plnou moc a vyžádal si podporu vrchnosti. Plná moc se odvolávala na papežskou bulu z roku 1233 a výnosy pozdějších papežů, inkvizitoři podléhali přímo jim, tedy nebyli vázání církevním nebo světským právem. Disponovali neuvěřitelnou mocí, která je sváděla i k výkonům nad očekávaný rámec, k mimořádným soudům a okamžitým rozsudkům. Městská správa dala inkvizitorovi a jeho obvykle čtyřem či pěti pomocníkům k dispozici místnosti. Následovala výzva, aby se hříšníci-kacíři přihlásili a káli se, případně aby ostatní kacíře udali (pokud by o někom věděli a neoznámili to, vydávali by se sami v nebezpečí sympatizantů). Vše se zaprotokolovalo a inkvizitor vypracoval žalobu a povolal dotyčné k výslechu. Kdo nyní utekl, často si zachránil kůži. Kdo zůstal, musel se dostavit. Inkvizitor nosil prostý černý oděv dominikánských mnichů, jejichž řád založený 1216 původně měl hlavní úlohu mírumilovné kázání proti heretikům. Papež Řehoř IX. je ale určil k jejich pronásledování.

Při výslechu, s vyloučením veřejnosti se rozvinul boj, šarvátka mezi školeným inkvizitorem, který se pokoušel slovními hříčkami a různými triky dostat obžalovaného ubožáka do úzkých, a neškolenou chytrostí většinou nevzdělaného člověka, který bojoval o svůj život a svědomí. Polehčující okolnosti neplatily, advokát nebyl povolen. Ostatně on sám by se, pokud by se zastával kacíře, stal další obětí. Inkvizitor to měl horší, pokud na lavici obžalovaných seděl teolog, tak jako v roce 1326 německý dominikánský mnich a mystik Mistr Eckhart. Ten se úspěšně obhájil. Proces měl být znovu opakován, nicméně Eckahrt rok nato zemřel. V roce 1329 jej papež Jan XXII. posthumně odsoudil jako kacíře.

Při vynuceném pokání šlo inkvizitorovi jen o jedno, o záchranu duše odpadlíka před věčným zatracením. K tomu potřeboval dobrovolné přiznání viny. Inkvizitor mohl chytáky (Fangfragen) zahnat do úzkých, aby si přiznání vynutil. Jestliže se kacíř zdráhal, nechal ho inkvizitor vsadit do žaláře a opakovaně předváděl k výslechům. Někteří podezřelí strávili léta ve „vyšetřovací vazbě“ a nakonec, psychicky a tělesně zlomeni, se doznali.

Rychleji k doznání vedlo útrpné právo (peinliche Befragung). Povoleno bylo bulou z roku 1252 pepežem Inocencem IV. (tak trochu paradox – jméno znamená nevinný). To ovšem neprováděl inkvizitor, protože tomu příslušela starost o duši, nýbrž „světské rameno spravedlnosti“. Nejdříve kat ukázal hříšníkovi mučicí nástroje („territion“), zatímco inkvizitor dál kladl otázky a vyzýval jej, aby se přiznal, případně zradil své soukmenovce ve víře. Jestliže obžalovaný byl neústupný (standhaft), následovaly v přesném pořadí palečnice, španělská bota (Beinschraube), rozžhavené kleště a skřipec (Streckbank, „natahovací lavice“). Jestliže byl obžalovaný ochoten k přiznání, vzali ho do vedlejší místnosti a tam byla výpověď zaprotokolována. Výpověď v mučírně byla neplatná. Podezřelý se přiznal tak jako tak pod tlakem bolesti.

U procesu byli vedle inkvizitora ještě dva přísedící, většinou příslušný biskup nebo jeho zástupce a odborník na právo. Přesto mohl soudce rozhodnout bez ohledu na jejich názor. Jestliže se delikvent přiznal, ale nebyl ochoten odvolat, byl rozsudek zřejmý: hranice. Jestliže se inkvizitorovi podařilo vymoci odvolání, byl rozsudek mírnější. „Pokáním“ se hříšník dostal zpět do lůna církve. Někdy byli tito lidé využívání jako donašeči. Při vší libovůli inkvizitora závisela výše trestu od provinění. Doživotní žalář, jestliže byl viník členem sekty, nošení kutny, jestliže se účastnil nějakého setkání heretiků, pouti nebo každodenní odříkávání modliteb, jestliže heretika podporoval atd. Procesy se dělaly dokonce i s těmi, kdo zemřeli. Byli obviněni, tělo exhumováno a spáleno.

Některé sekty byly tímto způsobem zcela zlikvidovány. Po dobytí hradu katarů Montségur v roce 1244 bylo dvě stě příslušníků sekty za živa upáleno. V dalších staletích byli pronásledováni židé a muslimové, Tomás de Torquemada (1420 – 1498) vyhnal křížem ze Španělska všechny jinověrce. Nejdříve byli vyzváni, aby opustili zemi, pokud tak neučinili, skončili rovněž na hranici. Popravy byly veřejnou zábavou (článek říká „gutbesuchte Veranstaltung“, hojně navštívená akce). Kat zapálil před shromážděním hromadu větví, které byly na místo přinešeny, a hříšník, který byl připoután uprostřed na kůlu se za fanatického křiku voyérů dusil. S ním hořely i kacířské knihy, pokud byly nějaké k dispozici. Popel pak byl hozen do řeky nebo potoka, aby se nestal předmětem uctívání coby relivie mučedníka.

Poslední fází procesu pak bylo rozdělení majetku hříšníka – mnohdy vlastně motivace, proč vůbec takový proces dělat (známe z našeho filmu Kladivo na čarodějnice). Třetinu dostalo město za vydržování inkvizičního vězení, inkvizitora a jeho pomocníků, další část k výstavbě a opravám hradeb, a třetí třetinu dostal inkvizitor.

V prvních staletích je poměrně překvapivý nízký podíl upálených na hranici, Bernard Gui, inkvizitor v Toulouse v letech 1308 – 1322, spočítal s účetnickou přesností, že odsouzených bylo za jeho funkce v jeho oblasti 636, 40 hříšníků bylo upáleno, 67 zemřelých bylo exhumováno a spáleno, bylo uvězněno 300 heretiků, k nošení kříže odsouzeno 138, 36 lidí uteklo a ostatní dostali lehké tresty. Později to bylo horší.

Další příkladem dějin inkvizice byla Johanna z Orléans (Jana z Arku) jako čarodějnice. Podnět k novému směru dal Tomáš Akvinský (kolem r. 1225 – 1274) tvrzením, že lidé mohou sexuálně obcovat s ďáblem. Je to tak trochu paradox, protože 400 let předtím Karel Veliký přikázal vykonat trest smrti pro toho, kdo by věřil na čarodějnice. Johanka dopomohla Francouzům vítězství nad Angličany a Burgundy v bitvě u Orléans v roce 1429, v roce 1430 padla do rukou Angličanů, kteří tušili za neobvyklou ženou v mužských šatech ďábla. Proces se konal v Rouen, za předsednictvím biskupa Pieera Cauchona a inkvizitora Jeana Lemaistra. Lstivě se jim podařilo přimět tuto obdivuhodnou ženu k doznání. Prvním bodem bylo zjevení andělů a svatých, což obrátili jako dílo ďáblovo, dalším bodem byl pak mužský oděv jako něco, co odporuje poslušnosti církvi. 58 teologů potvrdilo formální správnost postupu. 30. května 1431 byla kacířka upálena na hranici. Angličané se zbavili populární odpůrkyně. V tomto případě seznala církev svůj omyl už brzy, 1456 zrušila rozsudek, 1909 byla Johanka blahořečena, 1920 svatořečena (selig- a heiligsprechen).

V dalších staletích se rozjely masové procesy, legitimizované bulou papeže Johannese XXII. z roku 1326, dalším dokumentem byla další bula papeže Inocence VIII. z roku 1484, která tvořila právní rámec celému tomuhle nechutnému blázinci (to je moje formulace). O tři roky později inkvizitoři Jakob Sprenger a Heinrich Institoris vydali své proslulé dílo Kladivo na čarodějnice (to už je nám Čechům důvěrně známé). Kniha je dokladem nejvyššího opovržení církve vůči lidské sexualitě. Převážně na to doplatily ženy. Za tři sta let zemřelo asi 90 000 žen a 10 000 mužů na hranicích.

Ještě jsem zapomněl na upálení posledního velmistra Templářského řádu Jaquesa Molaye v roce 1313 v Paříži, teď mi to připomíná obrázek. Královi se zachtělo jeho rozsáhlého majetku. Galileo galilei byl v roce 1633 římským inkvizičním tribunálem zahnán na jeho statky.

Další kapitolou bylo pronásledování evangelíků. Na něj se papež Pavel III. nachystal jiným způsobem. V roce 1542 reorganizoval inkvizici. Ta nyní sestávala ze stálého tribunálu šesti kardinálů v Římě, který delegoval svou moc na jednotlivé úředníky ve městech místo od místa. Zatímco se „Svatá kongregace“ věnovala likvidaci italských protestantů, vyšel v roce 1559 poprvé „Index zakázaných knih“. Patřily k nim knihy, které podle názorů cenzorů narušovaly morálku věřících. Na indexu byly knihy jako „Dialog o obou hlavních systémech světa“ florentinského matematika Galilea Galileiho. Ten se dostal 1616 a pak znovu 1633 před tribunál pro hájení Koperníkových myšlenek. Nedoznal se, že by on sám byl jejich příznivcem, jen je vysvětloval. Kniha pak vyšle 1638 v protestantském Amsterodamu, 1835 byla vyškrtnuta z Indexu. 1908 byla kongregace přejmenována na „Kongregaci svatého oficia“, 1965 na „Kongregaci pro učení víry“.

Jeden americký teoretik analyzoval typy inkvizitorů, hovoří o třech typech, o hlupácích, krvelačných tyranech a o těch, kteří pečlivě plnili svůj úkol, kterému věřili. Těch prvních dvou se vyskytlo i v dalších dějinách lidstva celá řada. Jedním z příkladů byl Josef Stalin, celá řada dalších příkladů se dala najít v nacistických koncentrácích, ale také třeba v Americe předtím zcela neznámý a nevýznamný senátor Joseph McCarthy byl jedním z těch, kteří pořádali od roku 1950 hony na čarodějnice. Dokonce i paralely se najdou – padesát procent Američanů souhlasilo s McCarthyismem.

Neustálé potíže se spropitným, buď je to málo nebo hodně. Článek řeší, zda existuje hranice mezi podplácením (Bestechungsgeld) a spropitným (Trinkgeld), původ instituce, která ve středověku byla odměnou za služby, za které si dotyčný mohl koupit něco k pití, různé historické etapy spropitného, například přidání desetiprocentní částky k cenám v restauracích pro obsluhu, která do té doby pracovala jen za spropitné, různé kulturní zvyklosti, tzn. výše spropitného v různých zemích (např. bakšiš v Egyptě) či způsob, jak spropitné dávat (neokázale, v některých zemích si číšník vezme peníze až po odchodu hosta) atd.

Psychologie a antropologie. Co máme napsáno v obličeji? Na úvodním panelu fotek vidíme známé tváře herců, domorodce, „obyčejné lidi“ i malé dítě, článek hovoří o „univerzálním kódu“, řeči tváře. Denně potkáváme v metru či v supermarketu stovky tváří. Čím to, že na první pohled, který obvykle netrvá déle než čtyři vteřiny (delší by obtěžoval), víme, zda je nám dotyčný je sympatický či nikoli? Podle řady věcí odhadneme, jak se cítí, přitom to není nic konkrétního. Hodně prozrazují zorničky, když vyloučíme změnu světla, které způsobí jejich roztahování či smršťování, je prokázáno, že při sympatiích se roztahují. Proto si už ženy ve starém Egyptě kapaly do očí atropin, působily pak zamilovaně. Pupila je řízena emočním centrem v hypotalamu, ten ovlivňuje vyplavování životně důležitých hormonů (růstových, pro výměnu látek, sexuálních aj.). Funguje to i obráceně: výraz obličeje ovlivňuje i náladu. Spojení emocí a mimiky si může každý vyzkoušet prakticky. Třeba trenéři managementu učí lidi smát se. Také psychologové doporučují, když je člověk naštvaný, smát se. Stačí prý dvacet vteřin. Nesmí se to ovšem přehánět, jinak z úsměvu vzniká strnulá maska.

Autor článku čerpal z informací od majitele kurzů flirtu, lékařů, psychologů. Obrázek odhalených svalů v obličeji a otázka „kolik práce svalů stojí jeden úsměv?“ ukazují, jak to funguje. Nikde jinde nemáme tolik svalů jako ve tváří – 80 různě velkých svalů, na každé mimice pracuje vždy několik svalů společně, např. na úsměvu roztažení ústního svalu „Musculus risorius“ a povytažení svalu kolem oka „Musculus orbicularis oculi“, jsme schopni vytvořit na 10 000 mimických kombinací.

Když jsme v pohodě nebo naopak smutní, jsou i ostatní lidé v blízkosti v podobné náladě. Odborník na komunikaci Siegfried Frey hovoří o „emočním souznění“. Mimika nás sbližuje. Odborníci zkoušeli promítat testovacím osobám filmy s výraznými emocemi a studovali přitom jejich mimiku. Zajímavý výsledek: ti, kteří sledovali filmy sami, nereagovali, při skupinovém promítání každý účastník výrazně reagoval. Platilo to i u hororů, Frey z toho vysuzuje, že mimické chování není podmíněno jen emocionálně, ale také sociálně. Tzn. souznění je i s ostatními ve skupině. Zajímavé je, že toto funguje kdekoli na světě, mimika je mezinárodní řeč. Každý člověk porozumí správně, když se na něj usmějete, když zvednete obočí, když pláčete nebo ohrnete nos.

Kořeny jsou ve vývoji lidstva. Lovci a sběrači se museli umět domluvit, když chtěli skolit zvěř, utéci před nepřítelem či hledat místo pro založení tábora. Zvláště grimasy pro strach, bolest nebo hrůzu určitě dobře znali. Antropologové se domnívají, že se ale měnil význam mimiky. Úsměv prý byl dříve výraz šklebu hrůzou, dokladem je cenění zubů u psů. I dnes může mít smích různé konotace, třeba nervozitu či souvislost s nepříjemnou situací. To je ale jen jedna emoční poloha, je jich celá řada. Máme filmové záznamy přírodních národů, jak krčí nos ošklivostí. Švédský vědec Carl-Hermann Hjorstsjö v šedesátých letech jako první zkoumal anatomickou povahu mimiky, vytvořil schémata pohybů svalů v obličeji. Američani Paul Ekman a Wallace Friesen pokračovali v práci na modelu tím, že rozložili výraz na jednotlivé prvky. Použili přitom elektrody, které zapojili k jednotlivým svalům. Zjistili tak i rozdíly například mezi pravým úsměvem a jinými projevy, u úsměvu je nezbytná také kontrakce svalu kolem očí. Ty k tomu navíc „září“. Tlak na spojivky pak vede k tomu, že vytrysknou slzy do očí.

Další otázkou je, jak automaticky víme, co je míněno tím, že druhý pláče nebo se směje. Experti se domnívají, že naše mimika je založena na zcela archaických prvcích. Otevření úst znamená rovněž „otevření“ se člověka, který je připraven něco přijmout. Jsou to poslední zbytky instinktu, s nímž děti berou vše do úst. Tím, že zvednu koutky úst, se o tu dobrotu nepřipravím, úsměv je tedy vlastně původně výraz „sladkosti“, říká odborník Samy Molcho. Podobně je to s výrazem otrávenosti (svěšené koutky), který má původ v archaické zkušenosti z kyselé chuti. A takto můžeme pokračovat u dalších gest, zvednuté obočí, jeho krčením atd.

Na druhé straně může být výraz v tváři klamný. Psychologové se ptali, co může za tím být, výsledkem bylo: předsudky, klišé a různé triky. Jedním z předsudků je, že z toho, jak člověk vypadá, lze jednoznačně usoudit na jeho charakter. Již Aristoteles popsal člověka se silným nosem jako flegmatický charakter. S vlastníky zahnutých nosů musel mít filozof špatné zkušenosti, neboť je srovnával s nestydatými havrany.

Německý psychiatr Ernst Kretschmer se pokoušel takové klasifikace zdůvodnit medicínsky. V roce 1921 zveřejnil knihu „Stavba těla a charakter“. V ní popisuje „pyknický“ typ, který se pozná mimo jiné podle čtvercové lebky, a je klidný a materiálně orientovaný. Znakem „atletického“ typu je kromě charakteristického čela a vystouplé brady i také ambicióznost a egoismus, akcent na dosažení osobních cílů, „astenický“ typ s věžovitou lebkou a dlouhým nosem je zase založen umělecky a nábožensky. Kretschmer dal předsudkům vědecký základ. Nové studie ale ukazují, že tyto souvislosti vždy neplatí. Důležitá je také manipulace, které vedou k osvojování rolí, v nichž se pak uplatňuje naplňování vlastního osudu.  

Malé děti ovládají zprvu jen dva mimické výrazy, koutky úst nahoru/dolů, tj. radost a vztek. Teprve ve dvou letech pak umějí „hrát divadlo“, tzn. třeba tvářit se smutně, ačkoli mají špatné svědomí, či se smát, ačkoli by se raději daly do pláče. Toto umění pak rozvíjejí diplomaté, zástupci firem nebo hráči pokru.

Posledním podtématem jsou vrásky, které jsou důsledkem mimiky, při níž ve vyšším věku pokožka přestává být elastická a kolagenová vrstva tam, kde je utlačována, slábne a v důsledku toho se kůže postupně svrašťuje. Dnes, kdy je celý svět nastaven „na jedno použití“, se stáří nenosí, je synonymem slábnutí, opotřebování a únavy, zatímco jiné kultury jej považují za stav, kdy se zkušenosti „vepsaly do tváře“ a váží si jej. Rembrandt, van Gogh či Max Beckmann malovali své autoportréty, na nichž sledovali proces proměny své tváře. Dnešní člověk jde v hrůze před vráskami ke kosmetičce, případně si vrásky nechá vyhladit chirurgem.

Krátké zprávy: TV brýle s 3D příjmem. Jako by nestačilo, že existují přenosné televize, vytvořili konstruktéři televizi, která je zabudována do brýlí. Protože každé oko má svoji vlastní obrazovku z tekutých krystalů, vzniká při dívání se pocit prostorové hloubky. Brýle uzavírají obličej tak, že divák ze svého reálného okolí nic nevnímá. Walkmann, který je na brýle připojený, dotvrzuje dokonalou prostorovou iluzi.

Virtuální částice / Když Isaac Newton vytvořil teorii gravitace, chyběl v ní – jak on sám věděl – jeden článek, totiž jak se vlastně tato síla přenáší. Teprve spojením dvou velkých fyzikálních teorií 20. století, totiž teorie relativity a kvantové teorie, vznikl předpoklad nějakého vysvětlení. V teorii relativity se říká, že hmota je jen jinou formou energie, kvantová energie přináší menší částice než byly ty dosud známé. Článek přináší představu „virtuálních částic“, které – na rozdíl od všech dosavadních pravidel fyziky – tady „mohou být“, vznikají z ničeho a do ničeho se zase vytrácejí. (Článek jsem proletěl, detaily dál příliš nezkoumal, jsou tam i obrázky fotozáznamu takových částic.)

Otázka a odpověď: Proč je u bowlingu deset kuželek, zatímco u klasických kuželek jich je jen devět? Důvod je čistě juristický. Americký bowling byl vynalezen v polovině předminulého století ne proto, aby se zkomplikovala dosavadní hra, kterou z Evropy přivezli v 17. století skotští přistěhovalci. Zprvu byl hrán na trávníku venku, později v halách. Při rostoucí popularitě se ale začalo sázet s vysokými sumami, všelijací podvodníčci vydělali u bowlingových drah velké peníze. Proto byla hra s devíti kuželkami zákonem zakázána, nejdříve v Connectitutu, pak v New Yorku. Koumáci ale samozřejmě našli cestu, jak zákon obejít. Přidali desátou kuželku. Vynález z roku 1842 proměnil i postavení kuželek ze čtvercového na trojúhelníkové.

Velký článek o moderním topení v domácnosti. U auta je samozřejmé, že plynem regulujeme výkon motoru, u kotlů to donedávna tak nebylo. Před půl miliónem let člověk zkrotil oheň, takže se v zimě mohl u táboráku ohřát. Před 10 000 let měl otevřený oheň ve svých příbytcích. Teprve na přelomu prvních dvou tisíciletí vymyslel komín, kterým odváděl kouř mimo prostor, kde topil. Zhruba před sto lety přišlo (kromě různých vynálezů v zámcích) standardní ústřední topení, jímž se vytápěl celý byt/dům. Pak přišlo olejové topení, to vše ovšem bylo velice neekonomické. Ještě v šedesátých létech byla účinnost kotlů asi 55 procent, zbytek šel komínem ven. Článek popisuje, jak dnes umíme za prvé regulovat sílu plamene (jako u zmíněného auta), jak elektronika změnila možnosti jeho ovládání, jaké technologie se uplatnily např. nejen u vlastních přístrojů (např. řízení tlaku), ale i u komínů, topných těles (hlavice) atd.

Titulní článek: Plodnost a jak s tímto velkým tajemstvím člověk zachází. Na titulním obrázku jsou na poli z pampelišek Věstonická Venuše, Venuše z Willendorfu, ze Savignano (všechny cca před 30 000 lety), z Lespugue či Artemis z Efezu (před 3 000 lety). Kdysi člověk, stále na pokraji hladu, potřeboval magickou pomůcku, aby ovládal mocnosti podle své vůle. Dnes žijí přinejmenším Evropané a Severoameričané bez nedostatku. Přestala tím starost o plodnost? (Pzn. 2014: Alespoň u lidí s ní máme naopak velké problémy. Změnil – snížil – se lékařský standard „ještě dobrého spermatu“, koeficient demografického vývoje vede „kulturní Západ“ do pekel. Ale tady půjde spíš o obilí, i když nejen o ně.)

Obrázky: U starých Aztéků se obětem zaživa vyrvalo srdce, aby byli bohové usmířeni a dopřáli polím plodnost. Na Papui domorodci tancují a v tanci naznačují sexuální styk, v Japonsku ženy nosí rituálně obrovský dřevěný falus. Článek začíná úvahou o jarní zahrádce a o zázraku, že se příroda zase „probudila“. Severní národy měli strom jako symbol veškerého stvoření. Germánský mýtus o stromu světa, jehož kořeny sahají hluboko do podzemí a větve koruny sahají až k nebi. V antice měli jarní kouzlo – údery proutkem života (vrbový nebo březový, lískový aj.). Šleháním měli být zahnáni démoni, kteří škodili plodnosti (že by taky naše „pomlázka“?). Proutek života se používal před svatbou, byly i jiné varianty, na svatebním loži muž sešlehán atd. Nejrůznější rituály sledoval antropolog Sir James George Frazer (1854 – 1941). První figurky ze slonové kosti (z mamutů) s velkými prsy, symboly mateřskosti, s obličejem jen naznačeným. Často chybí ruce a nohy. Už zmíněná soška na obrázku z Lepugue je 15 centimetrů veliká. Další obrázky – aztécká bohyně plodnosti s kukuřičnými klasy, ranně křesťanská s pěti dětmi v náručí.

A dnešek? Stále více hnojení, dříve nemyslitelná zemědělská technika, je-li počasí nevypočitatelné a přijde sucho, je tu místo rituálu pojištění.

Počítač, který rozumí, co mu říkáte. Arthur C. Clarke vytvořil ve svém sci-fi románu 2001 – Vesmírná odysea prototyp inteligentního počítače. Stroj jménem HAL se stará o provoz celé lodi Discovery a její mužstvo, ale odpovídá i na otázky posádce, která pohodlně sedí ve svých křeslech. Je jedno, v jakém jazyku je otázka položena, HAL odpovídá vždy anglicky. Majitel počítače dnes to má o hodně těžší. Ať bude přemlouvat svůj počítač v angličtině, němčině nebo francouzštině, reakce se nedočká. Kdo něco od svého počítače chce, musí se přizpůsobit řeči počítače. A to není jednoduché, musí umět ovládat klávesnici, musí umět nejrůznější příkazy, ještě komplikovanější je, pokud chce sám programovat, má sice k dispozici nejrůznější programy – BASIC, PASCAL či LISP, ale ty se příliš našim jazykům nepodobají. Kdo chce pracovat s počítačovými jazyky, musí mít pocit, že se nejdříve musí sám stát počítačem. Nyní se vědci zabývají tím, jak zbourat bariéru mezi člověkem a počítačem. Místo toho, aby se člověk učil řeči počítače, musí se počítač naučit lidské řeči. (Schválně jsem celou tu pasáž přeložil takřka doslova, dokládá historický stav doby přelomu 80./90. let, dnes už je opravdu vše jinak.)

Přirozenými jazyky se zabývali odborníci na počítače už od okamžiku, kdy přišli s výrazem „umělá inteligence“. V roce 1949 navrhl Warren Weaver, tenkrát viceprezident Rockefellerovy nadace, aby se vyráběly stroje na překládání jazyků, které by ulehčovaly mezinárodní výměnu v oblasti politiky a hospodářství. Stroje, které by nejen rozpoznaly lidskou řeč, ale dokázaly na ni smysluplně reagovat, byly zatím jen ve sci-fi filmech, ale mezitím vývoj dospěl k tomu, že – zatím s určitými omezeními – umějí překládat. Článek dává příklady, jak komicky dopadly konkrétní překlady. (Známe to všichni z Google překladačů. Vzpomínám si na svá studentská léta, kdy jazykovědci, kteří se zabývali generativní gramatikou, konkrétně Noam Chomsky, vylučoval možnost překladu strojem – ostatně i o něm se zde, ovšem trochu v jiném kontextu dále mluví. Komentuje to i článek:) Program ALPAC (Automatic Language Processing Advisory Comittee) v roce 1966 program odpískali. V sedmdesátých létech skupina amerických informatiků v čele s Williame Woodsem vytvořili systém otázek a odpovědí, který kupodivu fungoval. Systém se jmenova Lunar, jeho prvky byly použity pro Apollo 11. Dále se hovoří o významu kódu ASCII, který přiřadil jednotlivým písmenkům čísla, odtud šlo přepsat třeba slovo „Haus“ jako „72-97-117-115“. Na to navazovaly systémy, které automaticky rozpoznávaly řeč. Když trochu přeskočíme, v současnosti (1993) existují programy, které umějí přes mikrofon reagovat na příkazy (až 56 příkazů): Voice Master Key stojí 398 DM (marek, tenkrát asi sedm-osm tisíc korun, což by v dnešním přepočtu bylo asi 30 000 Kč). Program Dragon Dictate stál 20 000 marek (přepočti si), ale uměl 30 000 slov. Kdybychom nadiktovali jednu stránku tohoto časopisu, bylo by následně třeba opravit jen asi 25 slov. Klíčovým problémem, který tenkrát nebylo možné překonat, bylo, že programy dokázaly reagovat jen na jeden konkrétní hlas, který se naučily. Program Tangora tedy „uměl“ hlas Alberta Tangory, případně Bernda Mroska, který jej používal na klinice v Cáchách. (Dnes umějí mobilní telefony psát SMSky podle kteréhokoli hlasu a patří to k jejich základnímu vybavení.) Dál už článek hovoří o dalších detailech, např. o programu Metexa (Medizinische Textanalyse), který pracuje s celými frázemi, umí gramatiku atd. Odtud je zase další cesta k nalezení převodu dvou jazyků, dokonce v mluvené podobě přes mobilní telefon – takže i to se tu už pojednává.

Velký článek (nečetl jsem) je o moderních operačních metodách – neinvazivních.

Takřka v každém časopisu jsou reklamy na úsporné žárovky (Osram, možná i jiné).