P. M. Magazin 12/1987

P. M. Magazin
Peter Moosleitners interessantes Magazin

Číslo 12/1987

Tajemství „ostrostřelců“ ve fotbale
Jak mne nezajímá, kdo kde kam čutnul do míče a zda se trefil či zda se bude příštích čtrnáct dní v televizi rozebírat, proč se to právě onomu hráči, o němž se hovořilo další měsíc před dotyčným zápasem jako o nepochybné hvězdě, nepovedlo, tak obrázek lidského svalu, postupně zvětšovaný od celkového „masa“ k jednotlivým vláknům, fibrilám až po myofilamenty, který ukazuje podstatu kontrakce a roztahování svalů, mě opravdu zaujal. Na jiném obrázku je vidět, že svalová vlákna jsou trojího typu – rychlá (fast twitch), pomalá (slow twitch) a intermediární: cvičený fotbalista má větší množství právě těch rychlých, zatímco cyklista oněch pomalých. Míč u těch „superbomb“ letí rychlostí sto dvacet kilometrů v hodině.

V dalším článku se hovoří o špičkové technice – počítačích, satelitech, raket, tanků a dalších produktech – které nepocházejí ani z Ameriky, ani z Evropy, ale z „třetího světa“, z Číny, Indie, Thajska. Vedle toho jsou ale ukázány nejrůznější spektakulární záležitosti. Chlapec z fólií v krabičkách od cigaret vyrobil solární vařič, ve kterém si může ohřát čaj. Obrázek Číňanů, kteří masově jedou na kole do průmyslového centra, kolo dnes nahrazují malá auta-rikšy.

Homo erectus: Sto tisíc let a zatím žádný pokrok. Poté, co se oheň stal zbraní, se zdá, že evoluce člověka se zastavila. Třetí část seriálu o „těžké cestě od zvířete k člověku“ (od Theodora Dolezola)
První lidé žili ve východní Africe. Jsou nazýváni „Homo habilis“, „šikovný člověk“, v Oldowanské kultuře (2,4 – 1,7 mil. let p. n. l.) mají nástroje, typický pěstní klín, nálezy jsou v Saint Acheul ve Francii, které jsou stejně tak jako ty v Asii mladší. Pokročilejší vývoj je „Homo erectus“ (cca 1,6 mil. let p. n. l.). Obrázky ukazují: Homo erectus – nálezy od Španělska po Indonézii (Jáva), ve východní Africe (strž Olduvai). Homo praesapiens (350 tis. – 150 tis. let p. n. l.) – starší zástupce „pračlověka“, nálezy v Německu, Anglii a Francii, ranný Neandrtálec (150 tis. – 40 tis. let p. n. l.) – rekonstruována jen lebka, pak tři typy Neandrtálce – tropický, asijský a pozdní (u nich druhá hranice vždy 35 000 let). Kladena je ještě otázka – jak vystřídal Homo sapiens druh Homo erectus.

Moderní klíče
Příkaz astronauta „Otevři dveře, Hale!“ podle představy Arthura C. Clarka ve filmu „2001. Vesmírná odysea“, kdysi záležitost sci-fi, se pomalu stává skutečností. Článek sleduje řadu typů klíčů, v níž jsou „dědečkovy klíče“ klasickou formou, kdy se pohybují mechanické díly zámku podle exaktně vypilovaného klíče, druhým typem mezi koncepty otvírání dveří je elektronický zámek, kterému stistkutím řady příslušných tlačítek dodáme tajný kód, třetím jsou pak čtecí karty, z nichž nejnovější (1987) mají mikročipy a jsou tedy skutečnými počítači. Větší problém je totiž nikoli s uzavřením, ale naopak s otevřením, tj. nikoli s mechanickým zařízením zámku, ale identifikací osob, kterým je povolen přístup. Nejspolehlivější je ten, který se používal od pradávna, totiž hlídač. Dnes jsou ale i další, nové možnosti, identifikace otiskem prstu, případně celé ruky, hlasem či okem. Otisku prstu využívá kriminalistika již více než sto let, dnes pomáhají vytvářet jejich knihovny (v Americe jsou budovány od sedmdesátých let) počítače. Chyby, které se může dopustit tento způsob, je 0,001 procent. U zorničky se chybovost dá vyjádřit poměrem 1:1 000 000 000. S identifikací hlasu jsou zatím (1987) problémy. Poslední z biometrických metod je elektronický podpis, z dosavadních jediný znak, který není vrozený.
Moderní „Sezame, otevři se!“ využíváme při projíždění autem, i v klíči od auta je dnes i zabudována elektronika, zámek kontroluje vedle mechaniky také elektronický kód, klíč se nedá jednoduše zkopírovat, ztracené klíče lze zablokovat. Magnetické karty lze zfalšovat, elektronický chip musí být, má-li pracovat, zásoben elektrickým proudem. Podobné je to při telefonování (v roce 2014 jsou už telefonní karty historická záležitost, převážná většina lidí má mobilní telefon).

Další články jsou o soubojích dvou velmocí v oblasti kosmických raket, zvl. přehled těch amerických, je zmínka o neštěstí Challengeru 1986.

Okna
Pozoruhodný článek o proměně způsobu, jak proniká do prostoru stavby světlo. Název Tak stvořil člověk okno. Tak stvořilo okno nového člověka a podtitul Ein Bericht, de eigentlich zwei Berichte ist, na pozadí úvodní dvojstrany fotka rosety v gotické katedrále. Ještě před pěti sty lety byla okna jako na této dvojstraně, pak přišlo postupně ploché sklo, skleněný palác výloha a obývák s panoramatickou skleněnou tabulí. Co bylo důsledkem těchto průhledů? Předmět, o který jde, je podchlazená, „zmražená“ tekutina, které říkáme sklo, a které v sobě skrývá víc hádanek než jeho hladký povrch.

Čistě formálně je okno spojení mezi vnitřkem a vnějškem, nechává proniknout světlo oběma směry z domu a do domu a umožňuje jeho obyvatelům výhled na všední den. Je ale mnohem víc, zamyslíme-li se třeba nad strohou fasádou úřední budovy, romantické rámování s květináči v rodinném domku, obojí je zároveň jakousi řečí symbolů o tom, kdo se za oknem nachází. Je to různé i s otevřeností či zakrýváním pohledu dovnitř, v Holandsku není obvyklé zakrývat pohled do interiéru závěsy a záclonami. Kunsthistorici říkají, že okno je nejbližší příbuzný dveří. Okno mělo ale v historii lidstva různé podoby.

Už v kamenné době byl v prostoru, který člověk obýval, malý otvor, kterým pronikalo dovnitř světlo. Ve starých kulturách Egypta či Mezopotámie to byly vzhledem k tamějšímu klimatu relativně malé otvory, z bezpečnostních důvodů umístěné spíš u stropu, s jediným účelem. Čím se stával člověk nezávislejší na klimatu, tím rostla zvědavost a touha po kontaktu a komunikaci s okolním světem. Bohatí lidé v pozdní fázi římského impéria znali malé lité mléčně nazelenalé tabulky, které se spojovaly. Teprve v roce 1487 (tedy přesně před 500 lety, to je i důvod tohoto článku v čísle časopisu vydaného v r. 1987) se podařilo vytvořit, stále ještě ručně, velké okenní tabulky, najít správné přísady a vytvořit správnou teplotu (nad tisíc stupňů). Důležitou přísadou, která podporovala tavbu, byla potaš (chemicky kaliumkarbonát), kterou získali pálením dřeva, a později přírodní soda (natriumkarbonát), která byla později nahrazena syntetickou. Ploché sklo bylo pochopitelně luxus. Na jednom obrázku, reprodukci dobové kresby, vyhlíží Goethe z okna, jak jej už znám později, tzn. s křídlem, které bylo možné otevřít.

Ať už ale se sklem nebo bez něj, okno mělo vždy metafyzický význam, staří Asyřané například znali a uctívali speciální bohyni okna (Kilili), egyptská Kniha mrtvých hovoří o oknu, které střeží bůh Horus, na 3500 let staré zdi v Knosu na Krétě se za oknem skrývá tajemná kráska, dodnes nevíme, jak tento portrét interpretovat. Také ze starého Řecka jsou doklady o spojení tohoto světa a světa pod naším, zobrazeném na terakotovém zlomku. Pro křesťany zase je okno symbolem spojení s Bohem, přiblížení člověka k němu, raní křesťané měli světelný žebřík, který vedl k nebi, kříž zobrazovali také v okně. Na Dürerově portrétu německého reformátora Philippa Melanchtona, vzniklého kolem roku 1500 se v jeho oku náboženského vizionáře, který má být „oknem do duše“,  můžeme vidět kříž. Další příklady, ale temnější, je belgicý malíř Cornelius Galle či dánský malíř Jan Steen, kteří mají toto okno spojeno se smrtí. Obraz prvního z nich má název „Černá Smrt vlétla nesprávným oknem.“ (Der Schwarze Tod fliegt durch das falsche Fenster). Jí je myšlen mor.

S protestantismem a osvícenstvím nicméně tento religiózní symbolismus vymizel, zůstala představa, že okno má charakter. 19. století bylo věkem skleněných orgií, v Anglii Skot John Paxton vybudoval Krystalový palác, který byl otevřen v roce 1851 při příležitosti první světové výstavy. Ne méně než 300 000 tabulek na ploše 84 000 čtverečních metrů, tedy takřka třetina roční produkce anglického průmyslu, byla spotřebována na tuto stavbu. Brzy nato měla každá evropská metropole podobnou stavbu. „Ohne Glaspalast ist das Leben eine Last,“ rýmuje Paul Scheebart (Bez skleněného paláce je život obtížný).  Na jednu stranu se otevřel pohled do nekonečnosti světa, na druhé ale vznikl nový druh strachu, který člověka zahnal před jeho nebezpečím zpět do domu, kde se zahltil nábytkem a závěsy. Filozoficky se oknem zabýval v roce 1909 finský kunsthistorik Yrjö Hirn, jeho práce byla ovlivněna knihou S. Freuda o snech, která vyšla několik let předtím.

S přicházející avantgardou přicházely výzvy Bruno Tauta, Ludwiga Mies van der Rohe či Le Corbusiera, jejich pavilony, výstavní haly i profánní architektonické funkce, kde sklo slavilo triumf. Odtud vedla pak cesta k high-tech výrobním metodám a celé řadě věcí, k nimž dnes patří i zdvojené či ztrojené skleněné tabule, které šetří energii, řada nových aktuálních trendů. Průmyslová výroba skla byla předpokladem tohoto brizantního vývoje na jeho počátku.

Velká záhada jménem přítomnost
Mezi minulostí a budoucností leží něco, co nejsme sto zachytit. Někteří vědci dokonce zpochybňují existenci přítomnosti jako takové. Proud času, který strhává události do minulosti, vnímal už sv. Augustin. Naše dělení na tři položky, minulost, přítomnost a budoucnost, v níž budoucnost se stává po projití oním okamžikem minulostí, zpochybňoval Albert Einstein jako iluzi. (Vzpomínám si, jak jsem si kdysi v několika knihách esejí toto pojmenovával jako kalendářní, „objektivní“ čas, a čas prožívaný, „subjektivní“ atd., jedno z velkých témat celé filozofie 20. století.) Zde se tato relativizace probírá z hlediska psychologie, fyziky či filozofie. Zprvu to, co samozřejmě je málem banální – věci můžeme ovlivňovat v přítomnosti, kdy je to „otevřené“, v minulosti je vše už „dané“, přítomnost je hranicí mezi minulostí a budoucností, zároveň je hranicí proměnlivou. Skutečnost světa je skutečnost přítomného okamžiku. „Act, act, in the living present!“, říká americký básník Longfellow. Nikdo se nebojí minulosti, může nám být líto, že ji nemůžeme změnit (nebo jen znovu prožít), obavy jsou spjaty s budoucností.

Zajímavé je, že když se věci dějí, neuvědomujeme si běh času, detektivka v kině uplyne za dobu, kterou vnímáme jako krátkou. Vnímání času mohou proměnit (zpomalit) drogy. Jak dlouho vlastně „trvá“ přítomnost? Políčka kinofilmu, který vnímáme souvisle, jsou od sebe oddělena zlomkem sekundy, efekt rozpadajícího se atomu je podstatně menší. Isaac Newton zavedl „matematický“ čas, v němž „nyní“ zmizelo, všechny délky jsou absolutně stejné, vše existuje pouze v oddělených okamžicích. Tento mechanistický model „místnosti“, uvnitř níž je nějaký prostor a nějaký čas, proměnila až Einsteinova představa. Ten prostor a čas spojil do jedné zrelativizované kategorie a zároveň jsme ztratili půdu pod nohama ohledně onoho pevného bodu, po kterém volal už antický filozof.

V současnosti diskutují filozofové, zda přítomnost „objektivně reálná“ existuje či nikoli a je pouze vynálezem psychologů. Jsou dvě skupiny, první „teoretici A“, zastánci „skutečné přítomnosti“ zastupují Hans Reichenbach a Gerald J. Whitrow, jejich protivníci jsou „teoretici B“, například Alfred J. Ayer, John J. C. Smart n. Adolf Grünbaum. První používají pojmy „blízká či vzdálená minulost“, druzí pracují s daty – a teď se rozebírají argumenace (moc se mi to nechce číst a komentovat, mám v tom jasno ze zmíněných esejí a dalších knih, které jsem četl – paradoxně vzato – zhruba právě v tu dobu, kdy byl napsán tenhle článek). Další otázky – měří hodiny skutečně čas? Indiáni Hopi v Severní Americe nemají ve svém slovníku prostředky k vyjádření času. Jak měří čas kvantová teorie? Atd., na úvod je rozfázovaná událost, v níž muž s hrnkem kávy klopýtnul a na jejímž konci jsou na zemi střepy.

Der „typische Deutsche“ – auf einmal war er da. V článku o proměnách přístupu Němců k životu mě zaujaly ilustrace o objektech, které vyrostly po době úspěšného hospodářského boomu v době gründerské. Nádraží nad Královskou kolonádou na Alexandrově náměstí v Berlíně, chrám konzumu, berlínský obchodní dům Tietz (postavený 1910), interiéry měšťanských salónů (palmy, těžké závěsy, komody atd.). Hovoří se o době překypování kapitálu, spekulacích na burze, kde stoupaly kurzy akcií, reprezentační budovy, postříbřené žlaby, z nichž žraly krávy zbohatlých zemědělců v Berlíně-Schönbergu či pozlacené uzdy koní. Zrodil se typ, nazvaný „Kraftmeier“ (v agl. překl. bruiser, rváč), má ale význam spíš nafoukanec, povýšenec, proc. Doba ale nevytvořila ale žádný specifický styl jako předchozí epochy, jako baroko, rokoko, biedermeier, byla to doba nápodoby – antiky, gotiky atd.. Obrázek: pompézní pomníky – Niederwald-Denkmal „Wacht am Rhein“ (o těchto pomnících jsem psal na těchto stránkách).

Všechny mýty jsou vybásněné / Každý mýtus je čirá pravda
Článek zařazený do oblasti psychologie a kulturní historie – začíná popisem rituálu obyvatel bulharské Vitoši na Černé hoře s ohněm a věnci, chlebem „lepinja“, slivovicí a zpěvem hymnů. Celá orgiastická slavnost je jasně dionýská, podle boha plodnosti Dionýsa, ale jmenován je křesťanský svatý Athanasius. Jak k tomu mohlo dojít, vysvětluje církevní otec Augustin (354 – 430), když popisuje, že při christianizaci se obyvatelstvo zřeklo klidně starého náboženství, ale nikoli svých slavností, které patřily mytologické tradici. Církev to uměla vyřešit – slavnosti jim nechala, jen je přejmenovala.
To je doklad toho, že mýtus je součástí identity každého společenství, přijde-li o něj, zaniká celá kultura. Článek přináší řadu dokladů. Pak uvádí staré i nové mýty. Staré: egyptský pra-pár – bůh Geb byl milenec bohyně Nut, ta byla od něj násilím oddělena a pozvednuta nahoru – tak vznikl mýtus o stvoření nebe a země; Stvoření světa v křesťanské podobě, pocházející ale už ze Starého Zákona, zpodobené Michelangelem v Sixtinské kapli; čínský P´an-Ku, který vznikl z chaosu, rozdělil svět na Yin (zemi) a Yang (nebe). Moderní: příběh o Velkém třesku jako zrození vesmíru či Socha svobody symbolizující sen o „zemi nekonečných možností“. Rok 1492 jako datum „zrození Ameriky“ či 1776 (Prohlášení nezávislosti) je podobný ruskému mýtu Říjnové revoluce (Aurora) či německému „Stunde Null“ v Německu v roce 1945.
Jaké jsou funkce mýtu? Navajové mají být uchlácholeni, aby neměli strach. Sigmund Freud viděl v mýtech podobný fenomén jako jsou sny, jeho žák Jung pak hovořil o kolektivním vědomí a archetypech.