Oteklé nohy

Oteklé nohy
true story

Nezaznamenával bych tento „případ z lékařského prostředí“, kdyby cosi nevypovídal o západní medicíně a kdybych jím přece jen nestrávil nejen určitou energii jistého segmentu tohoto roku; peripetie zabraly možná více než čtyři měsíce.  Sám o sobě nemám jinak žádné důvody ventilovat cokoli „z privátna“, jak by řekl jeden můj brněnský kamarád, a přestože příběh může mít jakýsi potenciál zábavnosti, v době, kdy jsem se s  problémem potýkal, jsem to jako nijak zábavné nepociťoval. Ale tak to je, zároveň jsem s trochu posměšným odstupem sledoval právě tu druhou rovinu věci a čekal, jak to vlastně všechno dopadne. Nebyla to právě sranda, ale věřil jsem tomu, že to zase není zase takovej průser (od jisté doby, kdy mám některé hodně negativní zkušenosti s výkony těch, na nichž mohou záviset naše životy, se neostýchám používat v těchto souvislostech toto slovo), aby mě to nějak příliš rozložilo, přestože nohy si musím v zájmu svého zdraví speciálně hlídat.

Ouvertura. Chystal jsem sérii výletů s německými seniory, myslel jsem na to v předstihu snad už od konce února, aby bylo na květen vše připraveno, snad ještě dřív než po roztátém sněhu oschly meze, jsem si začal, jak byl čas, určené trasy procházet a po návratu z úplně poslední z nich mi naskákaly nad kotníky malé červené skvrny. Vlastně to měly být jen dva tři kilometry, takový zbyteček přípravy, ale chtěl jsem se ujistit, kudy trasa vede, a ještě že jsem to udělal, protože cesta, kterou jsem měl vyznačenu, byla právě v této sezóně uzavřena, takže jsem musel jít oklikou a délka trasy se protáhla na trojnásobek. To ale nemohl být důvod nějakých zdravotních potíží, celý život chodím, nejrůznější výlety byly často podstatně delší, a nikdy jsem, kromě toho, že mě normálně bolely nohy, žádné problémy neměl.

Opakoval jsem pak vždy, když se o tom mluvilo, že příčinou byl mimořádný souběh stresových situací (nebudu je tu vypisovat), ale všichni mi to vyvraceli, že prý je to nesmysl. Alena mi říkala, že to jsou „žíly“, jak jsem pak vyčetl, „žilní nedostatečnost“, a ať si s tím nezahrávám. Vzal jsem si pár Detralexů, které byly doma, dal si nohy nahoru a opřel je o skříň, ale po chvíli skorospánku mě chytly šílené křeče, takže následovala sklenice se slanou vodou a magnézium. Před vlastními výlety se seniory jsem odpočíval a věnoval se jiným věcem, skvrny samy od sebe zmizely. Když jsem se pak s nimi vydal na výlety, skvrny se v menší míře vrátily, nicméně když jsem měl všechno za sebou, zase zmizely, ale zůstaly mi opuchlé nohy.  

První dějství. Takřka po měsíci, mezitím se událo spoustu věcí a neměl jsem čas, respektive nechtěl jsem se nechat stresovat tušením, že budou následovat nějaká vyšetření, která mi budou komplikovat různé termíny atd., jsem už musel jít ke své diabetoložce, aby mi předepsala léky, jak bylo domluveno (už mi docházely a bylo to na poslední chvíli), a při té příležitosti ji informoval o věci. Prohlédla mi nohy, ale vzhledem k tomu, že to byla mimořádná kontrola (o té řádné se mi vždy věnovala celou půlhodinu) a byla v časovém tlaku, poslala mě na interní ambulanci na druhé straně od vchodu na tomtéž patře, o pár dveří na téže chodbě téže budovy. Vypověděl souvislosti, byl poslán na dvoje odběry na dvě různá místa, obě kousek od areálu nemocnice, a pak se měl vrátit. Paní doktorka na interní ambulanci věc ještě konzultovala s diabetoložkou, nicméně nedošly k žádnému uspokojivému závěru. Předepsala mi Detralex, který jsem si už předtím naordinoval sám, a rozloučila se se mnou slovy, „však my na to přijdeme“. Zdálo se mi, že je v tuto chvíli, ale pak i v celém průběhu, kdy by mělo dojít k nějaké diagnóze, důležité, že byly vyloučeny možnosti, které otoky způsobily. V tuto chvíli ledviny a sredce.

Mám si ještě ale zajít na ultrazvuk břicha, je to v „nové“ budově (stojí tu už přes dvacet let, ale není to historická stavba v původním půdorysu areálu). Vyšetření jsem už před pár lety jednou absolvoval, ostatně je to stejné, jak to znají všechny budoucí maminky. Ten gel smýváte z kůže ještě večer, přestože vám dají kupu ubrousků. A pak sbírat po čtyřiadvacet hodin denně moč a vzorek s nahlášením množství předat v laboratoři. S výsledky se pak vrátit na interní ambulanci. Po minulé zkušenosti, kdy jsem přišel nějak nešikovně a zrovna tu byl obrovský nápor pacientů, některých přivážených na pojízdných vozících, jiných, kteří čekali na vyšetření, a ještě jiných, kteří měli být přijati na lůžkové oddělení, a poté všichni odešli na oběd, se v určitém tušení (také se tu lékaři mohou střídat) raději předem ptám u okénka, ne paní doktorka tu dnes není. Přijdu tedy druhý den. Paní doktorka si prohlédne všechny zprávy, znovu se dívá na nohy. Odcházím s tím, že mi ochotná paní doktorka sděluje, „my na to přijdeme“.   

Mezitím se blížil řádný termín kontroly na diabetologické ambulanci. Po odběrech, jejichž výsledkem bylo potvrzení předchozího a vyloučeny další možné příčiny, následovala ještě další cesta se zkumavkami a na další odběr krve, na formuláři se známou vybledle růžovofialovou barvou byly zaškrtnuty markery, které měly zjistit karcinogenní hrozbu. Už tuším třetí odběr krve během krátké doby mě nijak nevyvedl z míry, pozitivem věci bylo, že nález byl opět negativní. Samozřejmě to, stejně jako všechny následující návštěvy lékaře a vyšetření, která jsem podstoupil, naštěstí nebolí.

Druhé dějství. První obraz. Když byly vyloučeny další možné příčiny, byl jsem z interní ambulance poslán do cévní poradny. Mám jít v pondělí k doktoru Jandovi, je to v jiné budově nemocnice. U okénka jsem se ohlásil, sestra mi řekla, ať se posadím hned za rohem, že to je „chirurgická poradna“. Divila se, že jsem přišel v deset hodin, jsem objednán na půl desáté. Ukazuju objednávku na deset hodin, pan doktor Janda ale ordinuje ne v pondělí, ale v úterý. Na dveřích zjišťuju, jak to teda vlastně je, kdo ordinuje. Bylo to ještě trochu jinak, nevadí, posadím se v čekárně ordinace, jak mi bylo řečeno.  Čekárna se postupně vyprazdňovala, odcházeli pacienti z obou ordinačních místností, a stále nic. Když už byla čekárna u ordinace prázdná, otevřely se dveře, vykoukla sestra a ptala se, co bych potřeboval. Ukazuju jí objednávku a opakuji, kam jdu. Tady to není, to musíte dál na chodbě, tam si vás vyzvednou. Přemisťuju se tedy na další místo a skutečně jsem po další půlhodině vyzván, abych vstoupil.

Byl jsem vyřízen během deseti minut. Pan doktor mě pečlivě prohlédl, zjistil, že mám oteklé nohy, na mou otázku, co to je, nazval odborným výrazem červené fleky a ujistil mě, že to nemůže být od stresu. Sám s tím nemůže nic dělat, je dobře, fleky zase zmizí. Může mi předepsat stahovací punčochy, Detralex by prý v tomto případě nedoporučoval. Popíše všechny možné souvislosti a praktiky, které mohu používat (dávat nohy nahoru atd.)

Druhé dějství. Druhý obraz. S poukazem, který mě opravňuje dotyčnou zdravotní pomůcku dostat zdarma, jdu do jednoho z doporučených zařízení ve městě (nedaleko polikliniky), kde se prodává. Je to moderní prostředí nedávno otevřeného obchodu. Slečna mi vysvětluje, že mám přijít druhý den ráno, kdy nohy ještě nejsou nateklé, aby bylo přesné měření, podle něhož dostanu příslušnou velikost. Druhá možnost je, že si nohy změřím podle přiloženého návodu sám. Ujišťuju ji, že raději přijdu druhý den. Nemůže se nejdříve rozpomenout, poté zapisuje všechny potřebné údaje do příslušného formuláře. Pak jde dozadu do skladu, kde jsou až ke stropu vyrovnány produkty firmy. Vrací se se zjištěním, že punčochy s příslušnými parametry má, ale jen ke kolenům. Mám přijít za dva dny, správnou velikost objedná. Napotřetí konečně vše dopadne k mé spokojenosti a domů si odnáším příslušný balíček. Když doma celou epizodu vysvětluju a ukazuju „zdravotní punčochy Avicenum“ firmy Aries „se špičkou“, přes niž se punčochy navlékají a přiloženou tabulku měření, potvrzuje mne údiv ženy, že takovéto měření „na míru“ před dvaceti lety nebylo.

Třetí dějství. Na interní ambulanci další porada, mj. ještě s doktorkou Horáčkovou, starou praktičkou, která mě kdysi přijímala do špitálu. Poznámka o tom, že punčochy nejsou k ničemu, budou mi prý padat. Koukla na nohy, je to jasné, máte ploché nohy. Na to jsou nejlepší ortopedické vložky. Jsem tedy poslán na ortopedii. Ta není v nemocnici, nýbrž na poliklinice. Vydal jsem se tedy do centra – v malém městě je to tak jako tak všechno v dosahu deseti minut až z domu –, hledám na informační tabuli ortopedické oddělení, marně. Ptám se tedy ve vrátnici, paní se směje, tady ortopedie není. Kde tedy je? Prý v Medicentru. To je vlastně pár kroků odtud, o tři čtyři domy dál, ve stejné ulici. Paní mi dává telefonní číslo. Jdu nejdříve přímo na místo, zjišťuju, že v ordinaci ve druhém patře se střídá několik lékařů. Vyhledávám, kdy ordinuje dr. Nebřeský, o němž mám reference, že je strohý (podrobnosti nebudu prozrazovat, přece jen je to z druhé ruky, ale dotyčná osoba svou návštěvu komentuje, kdykoli na to přijde řeč), ale odborník.

Přijdu podle objednání, opakuju v úvodu svůj příběh, na jehož konci se dozvídám to, co jsem slyšel na všech předchozích místech: Máte oteklé nohy. Tedy přesněji bérce tak do dvou třetin, na levé noze víc. A jak to pozoruju já, ale taky nárty. V tu chvíli, kdy mi to ale pan doktor říká, už trochu  musím zadržovat smích. Stejné vyhodnocení toho, s čím jsem přišel, jsem slyšel už od pěti doktorů. Slyším výčet možných příčin, kývám, že mám cukrovku. Mohou pomoci i lymfodrenáže, vysvětluje mi, co to je, předepsat může obvodní lékař (tak tam tedy určitě nepůjdu, tam byl kdysi prvopočátek všech problémů, které na tomto místě nebudu vysvětlovat).

Nakonec mi pan doktor předepisuje ortopedické vložky, sestra mě objedná podle toho, kdy tu je příslušná odbornice, která dělá vložky na míru, tedy opravdu jako zdravotní pomůcku. Ve zprávě mám napsáno, že mám přijít na kontrolu, říkám, že nic takového ale dohodnutého není, a ptám se, kdy mám přijít na to měření. Sestřička se chvíli rozhlíží po místnosti, poté zjišťuje, že na stole je nějaký papír s instrukcemi, omluvně vysvětluje, že je tu jen na záskok a nevěděla. Takže si mě zapisuje do nějakého sešitu a do zprávy vpisuje termín. Jedna paní v čekárně mě varuje, že to je čekání na celé dopoledne,

Přicházím v pondělí, na rozdíl od strašení oné pacientky jsem ale hned na řadě, pracovnice firmy, která ortopedické vložky vyrábí, si zapisuje všechny potřebné údaje, stoupám si do jakési plastické hmoty ve vaničce, která vytvoří – stejně jako to dělají zloději s klíči – otisky chodidel, následuje ještě další měření, paní Dvořáková si ode mě bere telefonní číslo s tím, že se během třech neděl ozve. Tato zdravotní pomůcka je hrazena pojišťovnou jen částečně. Platím tedy zálohu a opravdu mám do čtrnácti dnů, jak domluveno, zprávu, že si mám vyzvednout vložky. Telefonuji, že jsem ten den mimo město, domluveno, že si mohu vložky vyzvednout u sestry jindy a zaplatit doplatek. Následující den se opravdu vracím domů s vložkami do bot.

Dohra. Nevím, do jaké míry mělo na celý případ počasí, tedy mimořádná tepla v letních měsících, které si uvědomuju teprve v odstupu času, kdy probírám znovu souvislosti, lékařské zprávy, sčítám počet návštěv u různých lékařů a vyšetření. Výsledného čísla jsem se nedopočítal, to bych byl musel vše pečlivě zapisovat od začátku, ale to vás samozřejmě nenapadne, že se bude jednat o takovouto anabázi. Naštěstí se, jak jsem už v úvodu poznamenal, nejednalo o nic, co by mě opravdu ohrožovalo na životě či zásadně zkomplikovalo můj zdravotní stav. Jen mi připadá, že těch jednotlivých „položek“ bylo – právě vzhledem k stupni závažnosti – nějak moc. Návštěv ambulancí, kontrol tamtéž, a cest do laboratoří do dalších zařízení bylo nejméně patnáct, možná i víc, některé v řetězu jednoho dne, míst, která jsem navštívil, osm. Moje žena by mi řekla, že můžu být naopak rád, že se o mě doktoři starali.

Ani mě nenapadá, že bych si měl jakkoli naříkat, všichni, s nimiž jsem se dostal do kontaktu, byli slušní, příjemní, bez jakékoli známky neochoty nebo dokonce netečnosti (jak se v poslední době hovoří o „vyhořelosti“), a to jak lékaři, tak personál, pracovníci v dalších zařízeních. A také jsem všem poděkoval a jsem jim vděčný a vážím si jejich práce – což při některých mých předchozích zkušenostech a přinejmenším velmi rezervovaném vztahu z nich vyplývajících vůči lékařům (což tu nebudu rozebírat) svědčí o tom, že nejsem a priori zaujatý.

To, co jsem v okamžiku, kdy jsem se rozhodl, že zachytím tuto true story, zamýšlel, bylo nicméně vytvořit záznam zachycující konkrétní a reálnou fabuli, do níž se promítá cosi z modelu našeho zdravotnictví. Ten nechci na tomto místě rozebírat, ani posuzovat jeho výhody a slabiny. Mám na mysli celou řadu věcí, vidím to vše i z úhlu pohledu samotných pracovníků zdravotnictví, ale analýzu si, pokud se odhodlám k tomu ji sepsat, nechám na jiné místo. Jen už nevím, kterému z lékařů jsem po jeho informaci, že mám opuchlé nohy, odpověděl, že už je třetí či čtvrtý, a jestli by nebylo řešení, kdybych se vydal k psychiatrovi. Možná by to mohlo být od hlavy. Příběh vypovídá sám za sebe.

V podzimním větru, který občas zafouká, poletují první listy z lipové aleje přes silnici. Konec září. V každém případě oteklé nohy po dalším zhruba měsíci splaskly, respektive otoky se zmenšily, punčochy, které jsem si několikrát dopoledne na sebe natáhl, jsem pomalu odložil do skříně, párkrát jsem se prošel v ortopedických vložkách, které mám aplikovány ve společenských botách, většinou ovšem chodím ve sportovní obuvi. Jsem nicméně rád, že je mám k dispozici pro případné zdravotní obtíže tohoto druhu v budoucnosti.

Pzn. k textu. Jména konkrétních osob byla vzhledem k možnému vnímání citlivosti údajů změněna.